Předchozí díl seriálu najdete zde.
V minulém díle jsem konstatoval, že spolupráce s architektem se vyplatí již od začátku, a stojím si za tím. Všechno je bohužel o penězích, ale slovo „vyplatí“ je zde na správném místě. V našem případě nám jedno menší architektonické studio věnovalo několik hodin svého času. Kromě návštěvy architekta u nás na statku šlo především o několik vizualizací, včetně vizualizací interiéru.
Bourat, či nebourat?
V nejstarší části našeho domu, orientované do ulice, se toho mnoho vymyslet nedalo, ale střední trakt spojující tuto zástavbu s hospodářskými staveními, svou velikostí (a zoufalým stavem obvodových zdí) nabádal k velkorysým úpravám, při nichž se mohli „vyřádit“ architekti, projektanti i zedníci.
Od začátku jsme dali na radu kamaráda, vystudovaného ekonoma ve stavebnictví s architektonickým vhledem, a směřovali k zachování původního půdorysu stavby rodinného domu ve tvaru L, s delší jižní stranou směrem do dvora.
Interiér hlavní obývací místnosti spolu s kuchyní byl od začátku zamýšlen jako otevřený až k částečně přiznané střešní konstrukci. V oné hlavní místnosti se počítalo s galerií, na kterou bude vstup z prvního patra staré zástavby. To byl základní koncept. Ale jak to má přesně vypadat? Co všechno má být vidět a co naopak být vidět nemá? Nevěřte tomu, že si to dovedete představit a v hlavě srovnat všechny možné varianty!
Odborník je odborník
A právě proto se vyplatí investovat do práce architektonického studia. Obracíte se totiž na odborníky, jejichž řemeslem je důraz na stylovou originalitu a čistotu, kterou si můžete vlastním laickým pohledem nebo neodbornými radami okolí lehce a často nevratně zkazit. Cena za práci architektů je ve srovnání s celkovými náklady na rekonstrukci jen nepatrný zlomek.
Samozřejmě, nemusí to vyjít, nemusíte se shodnout, ale trvám na tom, že se to má zkusit.
Nám architektonické studio dodalo několik variant, a rychle bylo jasné, kudy se budeme ubírat. Dokonce i navrhované barvy interiéru jsme nakonec dodrželi téměř bez výjimek.
Štěstí jsme měli i s projektanty, protože nejbližší příbuzenstvo zmiňovaného kamaráda disponovalo jak elánem do kreslení, tak zkušenostmi i nezbytnými kulatými razítky.
A tak jsme kamarádské návštěvy spojovali s prací na projektu, všechny nás to bavilo a skoro nic nás to nestálo. Několik měsíců jsme přitom strávili porovnáváním různých variant dispozičních úprav, a to až do detailu rozestavění nábytku.
Tvůrčí muka
Pamatuji si, že jsem cestou do práce i z práce sedával v metru, v ruce držel nákres půdorysu stavby, upřeně ho pozoroval, otáčel, převracel. Jak to všechno poskládat, kde bude vlastně kuchyň, kde bude koupelna a jak bude sestavena obývací místnost?
Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme to rozlouskli vpravdě geniálně. Kuchyň jsme ukryli právě pod galerii. Část přilehlé hospodářské místnosti jsme využili pro „technickou místnost“, kam jsme ukryli všechno, co v interiéru nechcete – pračku, rezervní WC, zázemí TZB.
Bez papírů to nejde
Základní projektovou dokumentaci jsme psychologicky i formálně uzavřeli, doplnili o nezbytnou část TZB a řadu dalších vyjádření, vyžádali si laskavý souhlas sousedů (vzhledem k uzavřenosti objektu a sympatickým sousedům to nebylo tak obtížné, ale i tohle se vyplatí) a hrdě odevzdali projekt rekonstrukce RD na příslušný stavební úřad. Neměl námitek. Začali jsme se těšit na jaro, až budeme moct doopravdy začít.
Z pohledu náročnosti celého procesu mělo to nejtěžší teprve přijít, ale onen základní akt rozhodování (jestli vůbec rekonstruovat) a plánování (jak vlastně rekonstruovat) bych nepodceňoval. Dejte si na něm záležet a „neškudlete“ ani na architektech, ani na projektantech. Na to, co jste vymysleli, se pak většinou díváte celý život.
