Byl to záměr, že z vašeho bytu silně sálá protestantský asketismus? Máte zde málo nábytku, dokonce i na stěnách je na české poměry málo obrazů a jiných artefaktů. Nikoliv, to není záměr, to je nouze, došly mi „pořizovací“ prostředky.   Jak dlouho takový stav nouze může trvat? Možná léta. V tomto bytě jsme zatím velice krátce a já doufám, že se postupně zaplní. Naučila jsem se nespěchat, takže až se mi bude něco opravdu líbit a budu o té věci plně přesvědčena, zcela jistě jí byt ozdobím.   Vy jste se nedávno přestěhovala, znamená to, že i váš předchozí byt byl podobně vzdušný? Naopak, byl přehlcený nábytkem a nebylo v něm příliš k hnutí. Neměl žádný osobní charakter, protože nábytek byl různě posbíraný po příbuzných. Prostě jsem nechtěla opakovat staré chyby a obklopovat se provizoriem.   Na psacím stole máte spoustu drobností. Má jejich umístění nějaký smysl a řád? Tam, kde je položím poprvé, již zůstanou.   Lpíte na věcech? Velmi a někdy bohužel až moc.   Přesto se obklopujete hlavně moderním nábytkem. Zpěvák a architekt Pavel Bobek řekl, že staré věci patří na chalupu. Souhlasíte s ním? Není staré jako staré. Tento byt se snažím zařídít moderním nábytkem, ale ne vždy mi vyhovuje. Například jsem si prohlédla stovky psacích stolů a musím říct, že žádný z moderních se nevyrovná  klasickému starožitnému psacímu stolu, který u mne vyhrál.   Z bytu září čistota. Podle vaší temperamentní povahy usuzuji, že ale nejste otrokem čistoty svého bytu? To určitě ne. Například vůbec nenutím hosty, aby se zouvali, přestože pražské ulice stále nezáří čistotou. Ostatně, to, co vidíte, je důsledek mimořádně pečlivého úklidu před příchodem fotografa. Jinak v bytě vládne řízený nepořádek   Jaká místnost je ve vašem bytě nejfrekventovanější? Pracovna. Mělo by to být sice jinak, protože pracovna bývá skutečným hájemstvím dotyčného člověka, moje rodina však nejvíce času tráví právě zde. A to je dobře.   Zdá se, že máte zálibu v barvách. Nebála jste se ani někde použít barevné omítky. Bílá je krásná barva, ovšem je to barva tvrdá. Původně jsem ji chtěla použít všude, ale nakonec  mám některé stěny barevné. Barvy prosvětlí nejen byt, ale i — přestože to zní kýčovitě — lidskou duši.   Traduje se, že člověk svůj nový byt vybavuje spíše podle rodinných zvyklostí a tradic, než aby podléhal momentálním módním vlnám. Jak je to ve vašem případě? Také podléhám. Pětadvacet let  jsem jezdila za babičkou na prázdniny do ruského lázeňského města Kislovodska. Typickou výbavou všech domů jsou tam koberce, a nejsou pouze na zemi, ale věší se také na zeď. A to je to, co se v nejbližší době chystám udělat — pověsím si na zeď jeden starý rodinný koberec.   Kde jste vyrůstala? Vinohrady mě odchovaly. Nejdřív park Grébovka a nyní pro změnu  Riegrovy sady.   To jsou vzdušné ulice, plno zeleně a do jisté míry pohodová atmosféra. Nalezla jste někde ve světě místo či město, jež by vás podobně oslovilo? Nadchl mne Tel Aviv, který je prodchnutý energií a prozářený sluncem a lidmi.   Zatímco Tel Aviv vznikl před osmdesáti lety na zelené louce, Praha, kde žijete, má za sebou tisíciletou tradici. To jsou přece dvě rozdílná města?  Já si ale docela dobře dovedu představit, že bych dokázala žít v obou městech. Mně se moderní architektura líbí, pokud se ovšem jedná o skutečnou architekturu. Třeba taková budova Opery v Tel Avivu, to je nápad za nápadem, a je to nádherná stavba.   A kde kromě Tel Avivu a Vinohrad jste se ještě cítila výborně? Nejsem příliš zcestovalá, ale líbilo se mi v Montrealu, a nejen proto, že jsem na tamním festivalu získala Grand Prix. To město mne ohromilo. Měla jsem pocit, že tam vládne zcela jiná perspektiva, že je tam jiné nebe a jiný vzduch. Fascinovalo mne, jak barvy vytvářely na montrealských skleněných mrakodrapech neuvěřitelné kombinace.   Podobné pocity měli čeští Romové, když emigrovali do Kanady. Když pracují, musejí mít volné nebe nad hlavou. Mnoho z nich proto zamířilo z Toronta do Montrealu. Býváte tak nadšená nejen z velkých perspektiv, ale i z drobností? V každé zemi naleznu detail, který mne zaujme. Například v Maroku jsem byla nadšená z keramických pestrobarevných kachlových obkladů. Když se na ně detailně zadíváte, spatříte tak neuvěřitelnou fantaskní hru z obrazců a barev podobných těm na montrealských mrakodrapech.   Tenhle byt jste si dlouho plánovala. Člověk má tendenci si v takovýchto případech sestavovat rozpočet. …a vždy ho překročíte o čtyřicet procent.   Prázdniny jste trávila u babičky v Rusku. Liší se něčím výrazným všední život tam a u nás? Mám na mysli způsob bydlení. Bydlení v Rusku je velmi podobné našemu. Povšimla jsem si ale, že mají na rozdíl od nás velmi odlišný vztah k hostům, kteří jsou považováni za členy rodiny. Proto je dominantou každého obývacího pokoje velký stůl. Rusové vás okamžitě usadí na židli a začnou prostírat. I nejchudší rodina vám nabídne množství „zakusků“ neboli předkrmů. Další rozdíl spočívá v tom, že u nás se často říká dětem: „Při jídle se nemluví,  v Rusku se mluví bujaře.   Máte pravdu, protože v českých zemích není neobvyklé, že čtyřčlenná rodina má u jídelního stolu tři židle. Málokdy se totiž sejdou všichni. Já toužím po opaku. Chtěla bych stůl alespoň pro deset lidí a k tomu ještě jeden pokoj navíc — jako jídelnu.   Mluvilo by se tam? A nahlas!   TEXT: PAVEL VONDRÁČEK, FOTO: OTO PAJER ZDROJ: MODERNÍ BYT 7/01