|
|
Pomáhá sladit ostatní barvy, ostřejší tóny změkčuje, pastelovým vdechne kouzlo romantiky. Skvrny bílých květů (nebo stříbřitých listů) nás jako světlušky vedou zahradou z jednoho místa na druhé.
Bílá zahrada (jednobarevná – monochromatická) může být velmi elegantní a krásná a její efekt předčí zahradu plnou pestrých barev. Květy a listy jasně bílé nebo stříbřité jsou darem pro ty, kteří mají čas v zahradě posedět zvláště večer nebo v noci. Za měsíčního svitu se stane taková zahrada pohádkovou scenerií plnou „tekutého stříbra“. Na druhou stranu je třeba bílé květy promíchat se skupinami zeleně (v trvalkovém záhoně postačí okrasné traviny), aby zahrada v letním slunci nepříjemně neoslňovala.
Kombinace s jinými barvami Podle toho, s jakou barvou bílou kombinujeme, dosáhneme různého účinku. Souhrou s ostrými tóny – třeba sytě rudou – vznikne dramatický, ale nikoli agresivní efekt. Pomůže propojit barvy, které spolu neladí (problematická je třeba růžová a oranžová – tam skupina zelené a bílé všechno vyřeší). Jemným tónům (růžová, jemně modrá či fialová) dodává na sytosti, ale také podpoří měkkost kompozice, zejména pokud použijeme drobné kvítky (oblíbený je šater, kterému moje prateta říkala příznačně „závojíček“). Úžasná je skupina bíle kvetoucích rostlin na pozadí tmavých zelených keřů nebo jehličnanů – je to dokonalý kontrast. Taková úprava úplně „rozsvítí“ tmavý stinný kout v zahradě a přitáhne pohled i do vzdálených míst.
Bílá živá a neživá Bílá se nemusí objevovat jen na květech a listech rostlin. Bílé lavičky navozují pocit vznešenosti, romantizující jsou nátěry pergol, dřevěných mřížek, plotů. Bílou konstrukcí obrostlou bílými růžemi dosáhnete jedinečného efektu, ale pokud toužíte po pestrých tónech, zasaďte k ní růžové nebo červené růže.
Bíle kvetoucí popínavé rostliny (plamének, růže, vistárie) se budou dobře vyjímat na cihlové nebo kamenné zdi, masivní dřevěné pergole nebo na kovaných mřížích. Drobnokvětou růži můžete vysadit k staré jabloni – strom tak kvete dvakrát – na jaře svými květy, v létě květy růže. Pokud má váš dům barevné stěny, zasaďte k nim bílou popínavou hortenzii (Hydrangea anomala ssp. petiolaris).
Kdekoli a kdykoli Bíle kvetoucích nebo panašovaných rostlin je řada. Květy se uplatňují v určitém období, listy od jara do podzimu. Pokud chcete posílit účinek, přidávejte do zahrady bíle kvetoucí letničky. Pro slunečné partie se nabízí bezpočet rostlin. Do stínu patří pustoryl, hortenzie, kolkvície a trvalky s bílými květy (udatna, čechrava, tužebník) nebo bíle panašovanými listy (bohyška, plicník, hluchavka).
Mám pro vás ještě jeden tip, jenž všem, kteří zahradu uvidí, vezme dech: do trávy pod ovocné stromy, na okraje skupin keřů nebo i na záhony vysázejte spousty cibulovin s bílými květy – tulipánů, krokusů, narcisů, sněženek, ladoněk či bledulí. Vyberte je tak, aby kvetly postupně celé jaro.
Příklady druhů s bílými květy Kultivary rostlin kvetoucí bíle mívají bílou v názvu latinsky „albus nebo alba“ nebo německy či anglicky, anebo romantické názvy spojené se sněhem dřeviny: šácholán (Magnolia stellata), davídie (Davidia involucrata), třešeň (Prunus avium ‘Plena’), jabloň (Malus sargentii), svída (Cornus florida), jírovec (Aesculus hippocastanum), kalina (Viburnum opulus), hortenzie (Hydrangea arborescens ‘Anabelle’), Exochorda racemosa, pustoryl (Philadelphus ‘Dame Blanche’), tavolník (Spiraea arguta), šeřík (Syringa vulgaris ‘Mme Lemoine’), růže, azalky, pěnišníky, vřesovce; popínavé: vistárie, růže, plaménky, hortenzie; trvalky: sasanka (Anemone sylvestris), udatna (Aruncus dioicus), čechrava (Astilbe x arendsii ‘Weise Gloria’), zvonek (Campanula punctata ’Alba’), stračka (Delphinium ‘Sandpiper’), kosatec (Iris sanguinea ‘Snow Queen’), pivoňka (Paeonia ’White Wings’), srdcovka (Dicentra spectabilis ‘Alba’), náprstník (Digitalis grandiflora ‘Alba’), štěničník (Iberis sempervirens), Lupinus (Camelot White), plaménka – Phlox maculata (Mrs. Lignard), šalvěj (Salvia officinalis ‘Alba’), rozrazil (Veronica spicata ‘Alba’), čistec (Stachys byzanzina) – stříbřité listy
– opakujte skupiny ze stejných rostlin (například stejná mnohokvětá růže) – kombinujte různé tvary a velikosti bílých květin – používejte rostliny s barevným olistěním a zajímavým povrchem listů – nezapomínejte na vonné druhy, dáte zahradě další dimenzi
Kontakt: trvalková školka PERENY – Ing. Renata, Pešičková, Hlavenec 57, 294 74 Předměřice nad Jizerou, tel.: 326 971 914, e-mail: pereny@mybox.cz
text: Jana Pyšková foto: autorka |
Blog
Španělské zahrady a parky
|
|
Pokud budeme celkově hodnotit přírodu Španělska, tak většinu území tvoří neúrodná kopcovitá pustina, která se v okolí vodních toků a v pásu kolem pobřeží mění v ráj citrusů, palem a jiných subtropických rostlin. Vzhledem k vysokým letním teplotám se také mění hlavní prio-rity při zakládání parků a zahrad. Nejedná se zde pouze o estetické ztvárnění prostředí pro relaxaci, ale především o zajištění dostatku stínu, bez něhož není možno existovat.
Návštěva Valencie Pokud navštívíme například Jardines del Real, královskou zahradu ve Valencii, která byla založena v 18. století, v období podmračného počasí, bude na nás působit depresivně a místy až strašidelně. Avšak při letním vedru uvítáte rádi stín dvě stě let starých stromů a náhle začnete objevovat mnoho romantických zákoutí, která již staletí ukrývají návštěvníky před světem i sluncem. V soukromých zahradách, ale i v parcích je v oblasti Valencie a Barcelony hojně využíváno mozaikových doplňků, a to od schodů přes lavičky po sochy. Například v městečku Oropesa del Mar je budován nový rozlehlý park, který na většinu středoevropských návštěvníků působí kýčovitým dojmem, ale je nádherně udržovaný a plný kvetoucích ibišků (desítky barevných variet), strelicií a mnoha dalších zajímavých rostlin i stromů, a tak je škoda jeho návštěvu vynechat.
Hemisferio Jeden z nejnovějších parků je budován ve Valencii v rámci supermoderního muzejního komplexu. Celá horní část pavilonu Hemisferio je osázena pod obrovskou klenbou vzrostlými palmami a mnoha dalšími rostlinami. Tento prostor ohromuje návštěvníky svou velikostí, dokonalou zahradnickou a architektonickou úpravou. I okolí ostatních pavilonů včetně akvária je špičkovou ukázkou práce španělských zahradních architektů a zahradníků.
V soukromých zahradách je kladen důraz na vytváření stinných zákoutí, a tak je zde mnoho pergol a stěn hustě obrostlých popínavými rostlinami. Zejména desítky barevných variet bugenvileí se stovkami květů září do širokého okolí. Součástí zahrad jsou palmy různých druhů a citrusy zde nahrazují u nás tradiční jabloně, pro které jsou zde již nevyhovující podmínky. Při pěstování rostlin ve Španělsku je hlavním limitujícím faktorem voda, neboť v letních měsících spadne minimum srážek, a tak vše, co má přinést nějaký užitek, ať estetický nebo hospodářský, je nutné pravidelně zavlažovat. Zde doslovně platí, kde je voda – tam je život.
Bugenvilea (Bougainvillea) Byla objevena a přivezena do Evropy francouzským admirálem Louisem Antoinem de Bougainville v 18. století. Roste všude tam, kde zimní teploty neklesají pod nulu. Rostliny dosahují výšky 3 až 5 m a jsou stále zelené i opadavé. V současné době je vyšlechtěno mnoho barevných variet od původní fialové po bílou včetně plnokvětých a panašovaných rostlin. Krásné květy jsou ve skutečnosti zbarvené listeny. Vlastní květy jsou nenápadné a mezi listeny se skoro ztrácejí.
Strelicie (Strelitzia reginae) Pochází také z Jižní Ameriky. Teplota v zimním období by měla dosahovat 8 až 14 °C. Ve volné přírodě se vyskytuje spíše v teplejších oblastech. Množí se dělením trsů nebo i semeny. Semenáčky ve vhodných podmínkách vykvetou asi po čtyřech letech.
Palmy Ve španělských zahradách je pěstováno mnoho druhů palem, ale nejčastěji je zastoupena datlová palma, a to zejména Phoenix canariensis – kanárská datlová palma. Většina palem se dá v našich podmínkách pěstovat ze semen. Kanárskou palmu je vhodné na léto umístit do zahrady.
Cykasy (Cycas) I když vzhledem připomínají palmy, ve skutečnosti jsou více příbuzné kapradinám. Cykasy patří k nejstarším rostlinám vůbec. Ke klíčení potřebují dostatek času a teplotu kolem 30 °C. Rostou velmi pomalu a za rok vytvoří většinou pouze několik listů.
text a foto: Petr Prokop |
Začínáme od podlahy
|
|
Dlažba Keramické dlaždice se používaly na podlahu kuchyně od pradávna, protože splňují dva důležité požadavky, což je trvanlivost a snadná údržba. A třebaže je občas zatlačily do pozadí jiné „modernější“ materiály, jejich obliba stále trvá. Hlavní nevýhodou dlažby byla náročná pokládka a chlad, který vysílají do okolí. Díky moderním technologiím jsou ale obě tyto „vady“ řešitelné. Pokládka pomocí speciálních tmelů namísto malty už nezpůsobuje obávaný nepořádek a instalace podlahového vytápění je dokonce promění na zdroj tepla.
Výhody – je absolutně nejtrvanlivější, zejména pokud je to dlažba slinutá (na řezu stejnorodá) – nabízí velkou rozmanitost vzorů, barev i povrchů, vzdoruje chemikáliím i velkému provozu – dobře se udržuje a uklízí
Nevýhody – chová se macešsky k nádobí, které nám vypadne z ruky (sklo nepřežije, kovové nádobí se může poškodit i zdeformovat), – někdy ji nelze použít při rekonstrukci, protože znamená značné zvýšení úrovně podlahy
Linoleum (též marmoleum) Původní pravé linoleum, které se vyrábí z lněného oleje, přírodních pryskyřic, juty a korkových zlomků, je na světě už přes sto let. Pro jeho elegantní vzhled a vynikající užitné vlastnosti si ho oblíbil zejména funkcionalismus. Zpočátku mělo omezenou barevnost, ale přesto bylo velmi užívané nejen na podlahy v kuchyních. A protože současní výrobci mu umějí dát bohatou škálu výrazných barev i vzorů, patří dnes opět k favoritům mezi kuchyňskými podlahami.
Výhody – elegantní vzhled, ale i možnost zcela individuálních kreací – příjemný teplý povrch, izolační schopnost a pružnost – dlouhá životnost a snadná údržba
Nevýhody – poměrně vysoká cena – menší odolnost vůči hrubé nečistotě (písek, hlína apod.) – menší odolnost vůči agresivním chemikáliím
PVC PVC neboli polyvinylchlorid je uměle vytvořený materiál, jehož zdroj je ale „přírodní“, protože pochází z ropy. V době socialistické výstavby bytů, kdy se v panelových sídlištích masivně po-užívalo v několika málo dezénech, se PVC stalo synonymem laciné všednosti. Dnes se ale vyrábí v mnoha typech, které se odlišují tloušťkou, strukturou povrchu a izolačními vrstvami na rubové straně. Kromě toho se výrazně zlepšil dezén líce, který umí napodobit všechny ostatní materiály – kámen, žulu, dlažbu i dřevo. Čtyřmetrová šířka rolí odstranila nutnost četných spojů, které byly dříve Achillovou patou těchto podlah. Svařování PVC za studena výrazně přispělo ke zlepšení jejich kvality, nyní mohou být téměř neznatelné, hladké a pevné. Na kuchyňské podlaze se dobře vyjímají také vinylové dlaždice, které je nutné lepit na dokonale rovnou plochu.
Výhody – většinou velmi příznivá cena, snadná pokládka a lehká údržba – nepřeberná nabídka dezénů
Nevýhody – citlivost na styk s tmavou a barevnou pryží (kolečka židlí, podrážky obuvi) – menší odolnost vůči organickým rozpouštědlům a barvivům (inkoust, asfalt, anilin) – menší odolnost ve spojích, pokud nejsou dobře provedeny
Laminát Plovoucí laminátové podlahy se během krátké doby staly nejpoužívanější podlahovou krytinou nejen v kuchyních. Mají sendvičové složení, které určuje kvalitu toho kterého produktu. Výrobci nabízejí až šest různých typů vhodných do konkrétních prostorů. Pro kuchyňské použití jsou vhodné lamináty se zesílenou vrchní vrstvou, která kryje dekorační papírový dezén. Kvalita laminátové podlahy závisí nejen na složení nosné a spodní vrstvy, ale také na přesném lícování jednotlivých lamel. V jejich spojích by neměla jedna druhou převyšovat o více než jednu desetinu milimetru, jinak se okraje vystupujícího dílu rychle opotřebují a podlaha se začne „kazit“. Nepřesným lícováním trpí zejména levné neznačkové produkty, proto je lepší na laminátové podlaze do kuchyně nešetřit.
Výhody – snadná pokládka (u mnoha typů i bez lepení) a jednoduchá údržba – bohatá nabídka vzorů, vzhled přírodních materiálů – u kvalitních produktů velká odolnost vůči chemikáliím a mechanickým tlakům
Nevýhody – nesnáší vlhké prostředí nebo delší působení rozlité vody – je třeba ho chránit před působením písku, který by rozdíral vrchní vrstvu – je poměrně hlučný, ale vůči padajícím předmětům dost přátelský
Nedoporučuje se Do kuchyně nelze vůbec doporučit celoplošný koberec, i kdyby byl té nejlepší zátěžové kvality. Nejvhodnější nejsou ani klasické dřevěné parkety, protože nechráněné dřevo snadno přijímá nečistoty a snadno se odře.
Kontakty: ASKO, Františka Diviše 984, Praha 10–Uhříněves, tel.: 271 017 111, fax: 267 710 426; DISEMO NOVÝ TREND, Komořanská 901, Praha 4-Modřany, tel.: 602 746 844, tel./fax: 241 011 663; FORBO, Novodvorská 994, Praha 4, tel.: 239 043 011, fax: 239 043 012, KRATOCHVÍL PARKET PROFI, Bohunická cesta 1/328, Moravany u Brna, tel.: 547 212 816, fax: 547 212 818; RAKO, Šamotka 246, Rakovník, tel.: 313 537 709, 313 523 555, fax: 313 537 732
text: Romana Hložánková foto: archiv |
Na jedné ze sta věží
|
|
Stanuli jsme s fotografem na vrcholku bývalé barokní věže zakončené altánem, který byl i s přístupovým schodištěm včleněn do krásného půdního bytu s nádhernými výhledy na nejstarší části Prahy.
Barokní dědictví – altán Byt se nachází ve starém činžovním domě postaveném na parcele dvou středověkých domů. Během své dlouhé historie prodělal několik přestaveb – pozdně renesanční kolem roku 1591 a barokní po roce 1705, kdy byla nad úrovní tehdejšího posledního patra přistavěna věžička s altánem. Takové prostory nad střechami se prý tehdy v Praze budovaly proto, aby se obyvatelé domů mohli nadýchat čerstvého vzduchu. V ulicích města, které tehdy nemělo kanalizaci, byl totiž puch ze splašek vylévaných z oken. V roce 1848 byla křídla domu zdvižena o dvě patra tak, že barokní altán se dostal do výšky nového krovu.
Dvě podlaží a dvoje schody Nádherně zachovalé původní dřevěné schody z barokní věže vedou z předsíně do horního pokoje, který vznikl v bývalém altánu a z něhož lze v místě původního otvoru projít na nově vybudovanou terasu. V tomto patře je také velká koupelna přiléhající k ložnici s krásnou vyhlídkou na Pražský hrad, Staroměstskou radnici a Týnský chrám. Z této místnosti se schází druhými schody do obývacího pokoje a zpět do předsíně. Proti dveřím do obývacího pokoje je vstup do kuchyně a do malé koupelny.
Dominanta bytu Centrální místností je velký obývací pokoj vysoký pět metrů s pěti okny ve dvou úrovních. Vznikl vybouráním stropu mezi původní nízkou místností a půdou. Výškově ho člení ponechané vazné trámy, sloupky a vzpěry krovu. Všechny dřevěné prvky krovu byly dotónovány lihovým mořidlem do odstínu stropních trámů kdysi napuštěných volskou krví. Tento pokoj je zařízen velice rozmanitým nábytkem s mnoha doplňky. Moderní stojací lampa Artemide Zen umožňuje stmívatelným halogenovým zdrojem v horním talíři nádherně nasvítit dřevěné konstrukce stropu, přičemž spodní zdroj osvětluje odrazem od spodku horního talíře zbytek celé místnosti.
Moderní ve starém Vstup, kuchyň a koupelny jsou řešeny v moderním, až minimalistickém duchu. Jednotná šedá dlažba v těchto prostorách kontrastuje se skleněnou mozaikou Vitrogres v malé koupelně (růžovo-šedo-bílá 25 x 25 mm) nebo kuchyni (zelená 40 x 40 mm) a s keramickou mozaikou Villeroy & Boch (černo-bílá 50 x 50 mm) ve velké koupelně.
Malá koupelna s WC v dolním podlaží je určena hlavně pro hosty. Půlkruhový sprchový kout Hüppe z ohýbaného skla, který dodává této místnosti hloubku, doplňuje kruhové umyvadlo Catalano. Za širokými posuvnými dveřmi zde nalezneme prostor pro věci, které nemusí být stále na očích (praní, bojler, věci pro úklid atd.). Velkou koupelnu bylo nutno umístit do členitého prostoru s různými úrovněmi, sloupy, vaznými trámy a šikminou. Řešení nebylo jednoduché, prodělalo mnoho variant, výsledkem je však krásný velký prostor s ideálně rozmístěnými a tvarově jednoduchými zařizovacími předměty. Bílou vanu (Villeroy & Boch), z níž je vikýřem výhled na okolní věže, doplňuje umyvadlo stejného výrobce na dřevěné desce a WC s bidetem (Starck 3, Duravit). Pod dřevěnou deskou nad WC a bidetem je ukryto čerpadlo a za velkým nerezovým zrcadlem bojler.
Znovu na čerstvý vzduch Nově vybudovaná terasa dnes plní podobnou funkci jako původní barokní altán — vzduch je v této výšce také lepší než v ulicích plných aut. Umožňuje nerušeně odpočívat venku na dřevěných roštech nebo v teakových křeslech, je tu místo pro slunění, sprchování nebo klidnou večeři s přáteli. V úrovni terasy nad výtahovou šachtou je prostor pro zeleň, několik květináčů s bylinkami do kuchyně a gril pro opékání. Celou terasu lze zakrýt před deštěm výsuvnou látkovou markýzou. Tato podoba bytu vznikla po složité rekonstrukci, která trvala asi dvacet měsíců. Během stavby bylo nutné vyměnit mnoho shnilých trámů a prken, znovu postavit vysoký komín, který hrozil spadnout na novou terasu, odvézt 30 kontejnerů suti a řešit mnoho dalších problémů. Veškerý materiál do velikosti pytle malty se na stavbu dopravoval malým vrátkem zrcadlem schodiště, větší věci se nosily nahoru ručně. Byla to po všech stránkách náročná rekonstrukce. Výsledek ale stojí za to.
Kontakty: BECON MILEVSKO (truhlářské práce), Dukelská 958, Milevsko, tel.: 602 425 094; BLOMUS (svítidla Tal) , Masarykovo nám. 397, Hradec Králové, tel.: 495 510 598, fax: 495 510 599; HANS-PAUL ARCHITEKTI, Ing. arch. Filip Ziegler (projekt a dozor stavby), Dušní 8, Praha 1, tel.: 224 813 881, 224 812 433, 602 354 306; KONSEPTI (Moroso, Kartell), Komunardů 32, Praha 7, tel.: 222 326 928; LS – NYOX (stavební a zdravotní keramika Villeroy & Boch ), Vyšehradská 12, Praha 2, tel.: 224 918 404; SELENE (svítidla Artemide), Neumannova 161, Prachatice, tel./fax: 388 313 410; Sázavská 32, Praha 2, tel./fax: 222 521 345; STAVITELSTVÍ PEŠEK NEBUŠICE (stavební firma), K Vizerce 191, Praha 6, mobil: 603 909 940; STUDIO HARMONIE (kuchyně), Vinohradská 85, Praha 2, tel.: 222 728 656
text: Bea Fleissigová foto: Oto Pajer a archiv |
Souhra individualit
|
|
Vinice a modlitebna Velmi zajímavým počinem ateliéru R.U.A. je například rekonstrukce Plečnikovy vinice a horního Jeleního příkopu, kterou realizoval v roce 1994 na základě vyhrané veřejné soutěže. „Musím přiznat, že v soutěži byly tehdy samé dobré návrhy,“ říká Petr Hlaváček. Vinice slovinského architekta Josipa Plečnika je situována na jižním svahu Jeleního příkopu a „dívá se“ směrem k Pražskému hradu. „Je to takové kontemplativní místo. Velmi pravděpodobně ho Plečnik ušil na míru prezidentu Masarykovi. Kdo si najde tamní energii, uvidí Hrad úplně novýma očima. Je tam krásné ticho,“ dodává architekt Petr Hlaváček.
Vinici tvoří několikeré krátké schůdky oddělené teráskami, které stoupají k vzrostlému listnatému stromu. Na teráskách je zasazena vinná réva. Zdi vinice jsou bílé, jedinou ozdobu tvoří šedé kamenné koule na zídkách u terásek.
Během mateřské dovolené začala Hana Seho pracovat na dalším netradičním projektu – přestavbě krytu Civilní obrany (CO) v pražských Vršovicích na modlitebnu Českobratrské církve evangelické. „Církevní sbor, jehož jsem členkou, měl svoji modlitebnu v domě, který se restituoval,“ vysvětluje Hana Seho. „Objevil se velký tlak na to, abychom z domu odešli, což se nakonec stalo.“
Farář Bohuslav Baštecký pak našel na úřední vývěsce Obvodního úřadu Prahy 10 unikátní možnost – nabídku pronájmu krytu CO. „Nakonec jsme rozhodli, že modlitební místnost z krytu skutečně postavíme,“ vzpomíná Hana Seho a dodává: „Byla jsem jediná architektka, tak jsem se tohoto úkolu ujala.“
Vila dvou tváří R.U.A. má na svém kontě i několik rodinných domů. Vila v Praze-Slivenci by se dokonce dala nazvat rafinovaně dvojakou. Směrem do ulice působí velmi nenápadně. Skoro by se dalo říci, že jde o funkcionalistickou vilu. Jediné, co je z této strany z domu vidět, je totiž pásové okno a kus střechy. Podíváme-li se však na vilu ze zahrady, naskytne se nám pohled na docela jinou stavbu. Část domu s hlavním obytným prostorem je do zahrady vysunuta jako pomyslný prst. Do něj autoři zakomponovali i terasu, do horního patra pak balkon. Dům, který měl být původně kamenný a dřevěný, je závanem čerstvého vzduchu do čtvrti, kde je ve směsici nejrůznějších staveb ze současné stavební produkce nalézt prakticky cokoliv. Velmi krásný pohled je na sliveneckou vilu k večeru, kdy pásové okno svítí žlutě do ulice. Dům si přitom však zachovává určitou střídmost a svým exteriérem kolemjdoucí nijak neprovokuje.
Zcela jiný dvojdomek Podobně rafinovaně a s velkou dávkou šarmu vyřešili členové R.U.A. přestavbu rodinného domu v Praze-Břevnově. Jednu část původně šedého „postfunkcionalistického“ dvojdomku totiž směrem do zahrady obložili dřevem. Dům získal zcela novou dimenzi. Přibylo horní pásové okno, které prosvětluje pracovnu. Nechybí ani zastřešené letní sezení na verandě, evokující jižanský styl života.
Majitelé vysadili na zahradě hojné množství travin a keřů. Ty jsou svou bujností dokonalým kontrastem k jednoduchým liniím rekonstruované části dvojdomku. „Myslím, že jsme měli dost velké štěstí, že nám dům v této podobě zastupitelé Prahy 6 povolili. Asi se jim to prostě líbilo,“ podotýká Hana Seho. V současné době architekti R.U.A. pracují na několika nových projektech. Ve stavu kolaudace je rodinná vila v Klánovicích, pro jednoho z klientů se zase připravuje rekonstrukce kotelny. V Novém Jenštejně má navíc podle návrhu R.U.A. vzniknout komplex obytných domů.
Ateliér R.U.A. založili v roce 1991 ing. arch. Petr Hlaváček (1961) a ing. arch. Hana Seho (1957). Oba vystudovali Fakultu architektury ČVUT v Praze, poté absolvovali stáž v ateliéru architekta Vladimíra Machonina. Se svým týmem ateliéru R.U.A. rekonstruovali například Plečnikovu vinici, přestavěli kryt Civilní obrany na modlitebnu Českobratské církve evangelické. Ve spolupráci s architekty Alešem Holmanem a Davidem Chromíkem navrhli kanceláře BBC v budově ČTK. Jsou také autory vily ve Vonoklasech, přestavby rodinného domu v Praze-Břevnově či vily v pražském Slivenci. V současné době dokončují stavbu domku v Klánovicích. Hotový je také návrh na komplex obytných domů v Novém Jenštejně.
Kontakt: R.U.A. architektonický atelier, rekonstrukce – urbanismus – architektura, U Obecního dvora 7, 110 00 Praha 1, tel.: 222 310 403, fax: 222 311 489 email: petr.hlavacek@iol.cz, www.arch.cz/rua
text: Klára Bobková foto: Jan Šilar, archiv ateliéru R.U.A. |
Zahrada pod ledem
|
|
Obnova zahrady začala poradou majitelů se zahradníky. Zamýšleli se společně nad tím, jak najít cestu ven ze změti starých stromů a houští, špatně ořezaných ovocných stromů a harampádí. Měli spolu již jednu dobrou zkušenost z předcházející pražské zahrady, a tak s úlevou nechali většinu rozhodnutí na odbornících, i když se o proměny živě zajímali.
Pomalé probouzení Majitelé nechtěli úpravy v zahradě uspěchat. Na svažitém pozemku o rozloze kolem 4 500 m2 se začalo důkladným úklidem a čištěním. Se starými stromy ale zahradníci nakládali citlivě. I když se jich dost pokácelo, mnohé na zahradě zůstaly a teprve se postupně nahrazují novými.
Pomalá přeměna má výhody i nevýhody. Je možné ověřit správnost určitých rozhodnutí, na druhé straně je ale celkový dojem ze zahrady mírně roztříštěný.
Zahrada se přizpůsobila okolí Majitelé se zabývali zahradními plány jen na začátku – později s úlevou nechali firmě úplně volnou ruku. Vesnice leží blízko řeky v nádherné přírodě Českého krasu. Dodavatelská firma je známá svými přírodními nebo přírodě blízkými zahradami, a proto vtiskla své cítění i této zahradě. Velké stromy, keřové skupiny clonící zvědavé pohledy z okolí, travnaté plochy a jezírko se suťovým prameništěm… Voda je plná pestrých japonských kaprů KOI. Hloubka je dostatečná, a tak v něm bez problémů přezimují nejen ryby, ale i dravé želvy nádherné.
Přírodní výběr Na zahradě je i hodně trvalek a kvetoucích keřů, ale v zimě se uplatní především okrasné trávy a architektura dřevin. Osazovací plán do jisté míry „upravil“ svými silnými packami velký vlčák, který se v zahradě několik let po založení zabydlel a vydupal si svoje hlídací cesty. Kromě toho mu zachutnal i nenápadný, ale omamně vonící keř sazaník (Calycanthus floridus), který jednoduše sežral. Jednotlivá zákoutí, rostliny, výtvarná díla i životní styl majitelů se postupně vzájemně přizpůsobují. Cílem je harmonické místo pro odpočinek, příjemné pro oko i pro duši.
Kontakt: Kejha – Suk – zahradnické služby, Malostranské náměstí 2, 118 00 Praha 1 provozovna: areál MBÚ ČAV, Vídeňská ulice, Praha 4, tel.: 241 062 406, mobil: 602 373 589, 603 428 118 e-mail: zahradnictvi@volny.cz , www.volny.cz/zahradnici
text: Ladislav Kejha, Jana Pyšková foto: autor, ISIFA |
Koupelny v toku času
|
|
Dnes, kdy koupelna patří k běžnému standardnímu vybavení bytu a kdy mnohé se podobají spíše malým soukromým lázním, považujeme takový odpočinek za naprostou samozřejmost. Ale vždy tomu tak nebylo. S vývojem lidské společnosti se měnily i hygienické zásady a požadavky. Po téměř kultovním vztahu k hygieně v řecké a římské společnosti přichází středověk se svým poněkud odtažitým vztahem k čistotě, ale i on brzy uznává nutnost míst určených k očistě, jak nám o tom dostatečně vypovídají kresby lázní a půvabných lazebnic. (Podle pověsti to přece byla právě lazebnice, která zachránila život Václavu IV.) Není nad osvěžující koupel, proto se v obydlích aristokracie začínají budovat lázně a postupně se tento zvyk rozšiřuje i do ostatních vrstev obyvatelstva. Ovšem ne vždy byla lázeň jen příjemným prožitkem. Když už jsme zabrousili do historie, připomeňme, že právě v lázni byl zavražděn J. P. Marat. Je to necelých sto padesát let, co byl dán základ k dnešním koupelnám. Za tu dobu putny s vodou nahradily trubky, necky, případně kádě vystřídaly vany, kotlíky na pevné palivo, v nichž se voda hřála, zastoupil plyn a později dálkový rozvod teplé vody.
Od necek k vaně Patrně jen nejstarší generace by mohla vyprávět o romantice a poe-zii sobotního rodinného koupání. A možná ještě zbytek pravověrných chatařů, kteří záměrně pohrdají vším komfortem. Zvláště děti se těšily na okamžik, kdy se do příjemně vytopené místnosti přinesly necky (dřevěné nebo plechové, vaničky z umělé hmoty vstoupily do našich životů až v 60. letech), nalila se do nich voda teplá tak akorát (vzpomenete si na scénu koupání ze slavných Starců na chmelu?), kolem se rozprostřely ručníky, aby se příliš nenacákalo, a se striktním příkazem „Dej pozor na špunt, ne abys ho vykopl“, mohl první, většinou ten nejmladší, začít s koupáním. Samozřejmě že v každé rodině alespoň jednou někdo špunt vykopl. Ale prozíravé maminky měly připravené hadry na vytírání, a tak stačily zabránit nejhoršímu a ještě viníka ztrestat. Voda po koupání se využila buď k přeprání drobností nebo k vytření podlahy. Naši předkové měli ekologické cítění.
Zbaveni námahy Necky, které byly určeny především pro praní prádla, mnohým nevyhovovaly. Brzy se objevily vany, v nichž se sedělo mnohem pohodlněji (říkalo se jim pěkně česky sitzbad). Jiné byly více uzavřené, strana za zády byla vyšší, tvořila jakýsi kryt. Voda v nich chladla pomaleji a člověk měl pro sebe více soukromí. Vana nebyla těžká, bylo jednoduché v létě ji vynést ven na zahradu nebo na dvorek a tam se vykoupat.
Když byla do domů zavedena voda, objevují se v luxusních bytech i první koupelny. Jak takový prostor má vypadat, se dočteme v dobových naučných slovnících. Klade se důraz na to, že to má být místnost světlá a dobře větratelná (kéž by se na to pamatovalo i při výstavbě našich panelových sídlišť). Teplo a teplou vodu zajistil kotlík, většinou měl podobu dlouhého válce, pod nímž se topilo. V okamžiku, kdy do našich domácností byla zavedena elektřina a plyn, koupelna se proměnila v útulnou místnost, v níž každý den ráno nabíráme síly a večer se zbavujeme únavy.
Koupelnové metamorfózy Za posledních padesát let snad největší proměnu zaznamenaly právě koupelny. Standard, který nám poskytla panelová výstavba, bereme jako samozřejmost. A tak stále častěji toužíme po tom, aby prostor určený k hygieně a relaxaci byl dostatečně velký, světlý, vybavený nejmodernějším sanitárním zařízením i elegantním nábytkem. A architekti, designéři i výrobci nám vycházejí vstříc. Zdá se, že jejich fantazie nezná hranic. Vedle klasických materiálů se objevují stále nové, vedle jednoduchých, až strohých tvarů, tak typických pro poslední desetiletí, tvary léty vyzkoušené, navazující na tradice.
text: Květuše Sajnerová foto: Jana Labuťová a Richard Dvořák |
Mít tak vlastní trucovnu
|
|
Již v prvním z nich se herec doslova nadchl pro nábytek do dětského pokoje a udržet ho, aby nevyzkoušel rozkošnou postýlku na vlastní kůži, nebylo v lidských silách. Sám je totiž pyšným otcem pěti dětí, a proto ho nábytek do jejich pokojů velice zaujal. „Děti mají rády barvy, takže i zařízení jejich pokojů by tomu mělo odpovídat. Mělo by být podnětné, třeba s obrázky nebo v nějaké veselé barevné kombinaci. Klidně bych vybral třeba zelenomodrou kombinaci, ovšem z jasných základních barev, ne nějaký slabší odvar. Hodně důležité jsou podle mě také dostatečné úložné prostory, protože děti v jakémkoli věku neustále potřebují mnoho maličkostí, ať už jde o oblečení, sportovní potřeby, ale především o spousty hraček. Líbí se mi různé vyjížděcí šuplíky a skříňky, do kterých se dá všechno rychle schovat a ‚uklidit‘.“
Francouzský dům s anglickou zahradou Oldřich Vízner má rád nejen děti, ale také zvířata. Je majitelem dvou teriéřích slečen a samozřejmě i na ně myslel při představě ideálního bydlení. „Přál bych si veliký francouzský dům s rozlehlou anglickou zahradou, vybavený dřevěným nábytkem, útulný, s velkou společenskou místností a mnoha okny…“ V současné době žije s přítelkyní (také herečkou) Vendulou Křížovou a dvěma dětmi v pronajatém domku na okraji Prahy. „Jsme spokojení, ovšem domek není náš, takže nemáme ani chuť do něj a jeho zařízení příliš investovat. V posledních desetiletích jsem byl nucen se již několikrát stěhovat, a proto dávám přednost jednoduchému, velmi snadno kombinovatelnému a také variabilnímu nábytku. Neocenitelným pomocníkem jsou v naší domácnosti šatní systémy od firmy Ikea, lehce přestěhovatelné, s rozmanitými, podle mého názoru velmi praktickými drátěnými vnitřními systémy.“ Pro tuto variantu by se herec rozhodl, i kdyby měl neomezené finanční možnosti, které jsme mu alespoň na jeden den poskytli.
„Co bych si ovšem opravdu přál, je místnost vyhrazená jen a jen pro mě. Taková malá trucovna, kam bych se mohl zavřít sám se sebou, svými myšlenkami, novými rolemi a oblíbenými knížkami. Měla by tu být pohodlná rozkládací pohovka, velká knihovna, ideálně zimní zahrada zařízená lehce působícím ratanovým nábytkem a umožňující dokonalou relaxaci.“ Zimní zahrada nebo francouzské okno by se herci líbilo také v kuchyni, kterou ovšem pojímá jedině jako centrum společného rodinného života, tudíž dostatečně prostornou místnost, jež neslouží pouze k přípravě pokrmů, ale především k setkávání, hraní si, radosti. „Musí být dostatečně světlá, ale především útulná. Líbí se mi barevné stěny, z těch tedy rozhodně strach nemám. Vyzkoušel jsem to osobně v hlavní obytné místnosti na naší chalupě a řekl bych, že experiment se povedl. Žluté stěny s trochou červené místnost báječně proteplily.“
Elegantní kov a sklo Na nábytku dává ovšem herec přednost přírodním barvám, světle hnědé, béžové, bílé, i když sem tam nějaký barevný kousek jeho oku také lahodí. Při našem putování ho oslovily tvarově jednoduché linie ušlechtilých kovů, elegantně kombinované se sklem.
Oldřich Vízner se narodil v roce 1947, je absolventem pražské DAMU. Ztvárnil mnoho divadelních i filmových postav (Léto s kovbojem, Saturnin). Od roku 1998 hraje v divadle ABC, v současné době např. v inscenacích: Cizinec, Slaměný klobouk, Limonádový Joe. Hostuje v pražském Činoherním klubu a Divadle Ungelt.
Kontakty: ABITARE, Žitná 566/18, Praha 2, tel.: 224 919 140, fax: 224 918 127; AMBER INTERIÉR, Jungmannova 30/748, Praha 1, tel.: 221 969 791, fax: 224 947 620; DESIGN FÓRUM PRAHA, Prokopovo nám. 5, Praha 3, tel.: 222 780 698; IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 251 610 110; Shopping Park Brno, Skandinávská 4, Dolní Heršpice, Brno, tel.: 543 539 111; Shopping Park Ostrava, Rudná 110, Ostrava-Zábřeh, tel.: 596 783 462; IL BAGNO, Ostrovského 36, Praha 5, tel.: 251 562 116, fax: 251 562 243; KONSEPTI, Komunardů 32, Praha 7, tel.: 222 326 928, fax: 222 321 358; KTC INTERIER, Vinohradská 8, Praha 2, tel./fax: 222 032 547; obchodní centrum Nový Smíchov, Plzeňská 8, Praha 5, tel.: 251 512 485, fax: 251 512 486; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 222 254 444, fax: 222 251 056
text: Lucie Martínková foto: Studio Fotograf a archiv |
S vůní starých časů
|
|
Důstojně rozložitá vila z roku 1928, kterou obývá Jan Hrušínský se svojí rodinou, pamatuje dobu, kdy si Nusle teprve zvykaly na fakt, že jsou úřední součástí rozrůstající se Prahy. Ve frontě okolních secesních domů tento objekt zarazí svým modernistickým vzhledem. Při druhém pohledu ale pochopíte, že celá tato ulice je vlastně malou galerií stavebních stylů 20. století. Začíná pseudorenesančními minizámečky, secesními vilkami, pokračuje domy stavěnýni v modernistickém stylu s prvními letmými náznaky funkcionalistické koncepce. Nekompromisním vykřičníkem smutného finále je pak omšelý panelový dům ze 70. let, neomaleně trčící o tři patra nad střechy sousedních činžovních domů, rozvalený v těsné blízkosti vily Hrušínských. Na pozemku, kde bývával ještě za dob dětství Jana Hrušínského udržovaný park se vzrostlými stromy.
Nejprve trocha historie V období mezi dvěma světovými válkami se začala Praha nezadržitelně rozrůstat a pohlcovat nejbližší příměstské lokality. Pražská návrší se měnila v zahradní čtvrtě plné rodinných domů, ať již v podobě izolovaných solitérů nebo v urbanisticky promyšlené řadové zástavby. Rodinný dům, vila, vilka se staly v českém prostředí svým způsobem novým, moderním stavebním typem. Investor už nestavěl dům pro další výnos, ale sám pro sebe, pro svoji rodinu. A noví stavebníci se začali systematicky zaměřovat na nezastavěná místa v těsné blízkosti Prahy. Nešlo jen o cenovou výhodnost parcel, ale především o změnu životního stylu, který přetrvává do dnešních dnů – vysněný rodinný dům 20. století má stát v zahradní čtvrti, která poskytuje dostatek klidu, pohodlí a okolní přírody. Vnitřní dispozice těchto rodinných domů vycházela z anglické inspirace, odkud vlastně koncept jednorodinného domu v zahradě pochází. Proto i v českých, potažmo pražských rodinných domech zůstává centrem domu obytná hala v přízemí, avšak pražským specifikem jsou další dvě až tři podlaží, mnohdy umožňující plnohodnotné využití jako samostatné bytové jednotky. Takový příkladem je i dům, který si koncem 20. let vystavěl majitel závodu na výrobu umělých květin a umělého dekorativního ovoce Jan Kouba, dědeček Jana Hrušínského, podle návrhu architekta Ludvíka Hilgerta.
Dům na rozhraní stylů Vnější i vnitřní podoba domu jasně přiznává přelomovou fázi ve vývoji architektury. Od filigránské formální zdobnosti secese až po revoluční proměnu celé architektury nového věku ve funkcionalistickou koncepci. Vila Hrušínských stojí svým pojetím v samém středu tohoto kvasu.
Celý objekt s nepravidelným půdorysem vycházejícím ze strohé koncepce obdélníku má jednoznačně modernistický vzhled, oproštěný od nadbytečných ozdobných prvků. Plochou fasádu čelní stěny hmotově robustního domu člení mírně předsazený hranol vnitřního schodiště z pohledových cihel. Zadní stěnu obrácenou do zahrady zase odlehčuje vysoký válec celoproskleného arkýře stoupající až do prvního patra. Nad objektem se rozpíná nízká střecha kryjící půdní prostor připravený k vestavbě dalších místností. Další využitelné prostory pak nabízí ještě suterén vystupující o půl patra nad terén zahrady. Programová koncepční strohost celé stavby bohužel ještě postrádá odlehčující prvky nastupujícího funkcionalismu – především velkoformátová okna, široce otevírající rodinné domy slunci a umožňující co nejužší kontakt se zahradou kolem objektu.
Doznívání „staré školy“ je jasně patrné i v uspořádání vnitřní dispozice domu. Vila je řešena jako dvoupodlažní, dvougenerační objekt se dvěma rovnocennými čtyřpokojovými byty o rozměrech cca 140 m2 nad sebou, přičemž byt ve druhém patře s kratší chodbou ještě rozšiřuje plocha terasy umístěné na západní stěně. Takovému řešení odpovídá i začlenění přístupového schodiště v neutrálním prostoru, odsazeném v již zmíněném cihlovém kvádru. Oba byty, které mají společné pouze vstupní zádveří, jsou tak na sobě zcela nezávislé a poskytují dostatek soukromí dvěma rodinám. Typickým pozůstatkem doznívající koncepce bydlení zůstává výrazná členitost obytného interiéru, která ale na druhou stranu vytváří velmi příjemný pocit útulnosti a soukromí.
Malé dějiny jednoho domu Jakkoliv se zdá dům Hrušínských poklidnou oázou v tiché ulici, obtiskly se za dobu takřka osmdesáti let v jeho zdech nejen soukromé osudy rodiny Hrušínských, ale pohnuté dějiny celého 20. století.
Sám stavebník domu Jan Kouba si svou novou vilu dlouho neužil, protože zemřel již roku 1936. Jeho manželku, dvě dcery a druhou větev rodiny obývající byt v horním patře pak krutě postihla tragická doba protektorátu. Jakožto Židé se museli z domu krátce po zavedení norimberských zákonů ze dne na den vystěhovat a vila se na pár let stala domovem rasově čistého nacisty. Holocaustu nakonec z celé rodiny unikly jen obě mladičké sestry Koubovy, které si však do února 1948 nestačily ani pořádně vyřídit všechny úřední papíry k navrácení domu. Když přišel únorový převrat, byl dům prohlášen za činžovní vilu. Spodní byt už obývala Eva Koubová, provdaná Hrušínská, se svým manželem, populárním hercem Rudolfem Hrušínským, a horní byt obsadil Národní výbor nájemníky. Rodina Hrušínských se postupně rozrůstala. Dospěli oba synové Rudolf ml. a Jan, oba si založili rodiny, ale vzhledem k bytové situaci v socialistickém Československu museli dál zůstávat v „rodinné vile“. V jednom bytě se tak nakonec tísnilo šest dospělých a šest dětí. Teprve na sklonku osmdesátých let se rozvětvené rodině postupně podařilo získat i byt v druhém patře a rozšířit tak svůj stísněný životní prostor. Dnes již v domě bydlí jen Jan Hrušínský se svou manželkou Miluší Šplechtovou, se třemi dětmi a jezevčicí, nekompromisně střežící rodinné sídlo.
Vzpomínky a tradice Úcta k bohaté rodinné tradici a historii v tomto domě dýchá doslova z každého rohu. V původním stavu se dochovalo maximum stavebních detailů i interiérových prvků. Rozkládací dveře oddělující obývací pokoj od pracovny, mosazné stylové kličky a kliky u oken a dveří, většina dveří a zdobných rámů i tvarované štukové římsy u stropů jednotlivých místností. Nové prvky jsou pak citlivě vkomponovány do původního interiéru – jedná se například o zakázkově vyrobené prosklené dveře do obývacího pokoje nebo kuchyně, které nahradily dveře z masivu.
Starou rodinnou tradici připomíná i zařízení interiéru. Několik kousků nábytku z vybavení Koubovy vily, které se podařilo zachránit v době protektorátu, jsou hlavní chloubou obývacího pokoje, jehož další zařízení se jim stylově přizpůsobuje. Jedná se o originální modernistický černý příborník s výrazným dekorativním kováním a velký černý jídelní stůl, kolem kterého se schází celá rodina. Oba kusy nábytku nedávno prošly šetrnou renovací, která jim vrátila původní lesk a exkluzivní vzhled. Jak říká Jan Hrušínský, taková renovace, přesněji řečeno důkladná rekonstrukce, čeká vlastně celý dům i zahradu. „Naše vila už má po těch letech nárok na celkovou rekonstrukci,“ dodává ještě Jan Hrušínský. „Stav stupaček nebo venkovní omítky už dávno volají po velké investici a generální opravě. Naštěstí jsou to ale všechno věci, které ještě mohou počkat a nic zásadního tu s výjimkou rozpadajícího se plynového topení takříkajíc nehoří. V současné době nám totiž většinu času zabírá divadlo a nestíháme se věnovat domu ani zahradě. Ale víme, že do smrti tady budeme mít co dělat!“
A tak zatím zůstává v domě Hrušínských vše při starém, s patinou vzpomínek, s vůní starých, snad i dobrých časů, která nedýchá jen z útrob renovovaného příborníku po mamince. Je přítomná v drobných kvítcích tapet v předsíni, zrcadlí se v okenních tabulkách zimní zahrady, odpočívá ve špálovsky modrém starožitném křesle, ve kterém tak rád sedával Rudolf Hrušínský.
Architekt: Ing. arch. Ludvík Hilgert, 1895–1967 Vyučen zedníkem, později absolvoval VŠUP. Žák Josipa Plečnika. Pro jeho dílo je typická věcnost, uměřenost a specifická symboličnost. Ve třicátých letech minulého století se stal velkým obdivovatelem konstruktivismu Corbusierova směru. Z jeho nejznámějších staveb můžeme uvést školu v Brodku u Kounice, vlastní rodinný dům v Braníku, jesle a mateřskou školu ve Vsetíně nebo vilu v Dolečíně.
Úryvek fejetonu Vracíte se rádi domů? ze sbírky Vážně jste to nečetli? (vydalo nakladatelství Andrej Šťastný v roce 2003) „Jako by nás to společné místo ještě víc sbližovalo. Je mi hezky, když usedám k velikému černému stolu, na kterém v roce 1928 poprvé zavoněla svíčková s brusinkami, jablečný závin nebo silná černá káva. Představuji si nepoznanou babičku Koubovou, jak s leštidlem v ruce odstraňuje ze stolu následky večerní oslavy, neboť dědeček Kouba byl veselý chlapík, a z paměti se vynořuje i maminčin ustaraný výraz a obava, zda se jí podaří zahladit stopy, kdykoliv tatínek černý klavírový lak našeho jídelního stolu propálil cigaretou… Tak mě napadá, že budu pomalu končit, poněvadž moje žena právě nese na stůl svíčkovou na smetaně, s karamelem, brusinkami a se šlehačkou, a vůně domova tak nabývá zcela konkrétních tvarů…“ Jan Hrušínský
text: Lucie Konášová foto: Majka Votavová |
Něco je ve vzduchu
|
|
Z jejich tvorby je cítit ženskost se vším všudy. A především emoce. Ty mají největší vliv na výsledek a zároveň dodávají sílu a pozitivní energii, která se jejich prostřednictvím dostává do dalších domovů.
Za vším hledej ženu Přestože se znají delší dobu, společné studio založily teprve v roce 1996. Ve své tvorbě se soustředily zejména na návrhy interiérů – zpočátku jednotlivé místnosti, pak na byty a později na rodinné domy. Myšlenky na vlastní kolekci se jim sice honily v hlavě už tenkrát, první ucelenou řadu doplňků však připravily až pro nové tisíciletí. Pojmenovaly ji Déjanew. Brzy se ukázalo, že toto rozhodnutí bylo správné a stalo se odrazovým můstkem pro další tvorbu. Po zhlédnutí jejich kolekce v prostorách Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze jsem zatoužila poznat autorky blíže, a tak jsem se s oběma sešla v jedné příjemné pražské kavárně.
Co znamená název Déjanew? V první kolekci jsme se snažily použít materiály v životě zcela běžné jinak, než je obvyklé. Například židle má sedák a opěrku z nafukovacího pogumovaného textilu. Z papíru jsme vytvořily vázu… Když jsme pro kolekci hledaly název, chtěly jsme slovo, které vystihne náš záměr a zároveň zaujme. Vymyslely jsme Déjanew. Je to složenina francouzského a anglického výrazu a v překladu znamená už nově. Jaké jsou další kolekce? Připravujeme pro každý rok jednu. Druhá se jmenovala Orlando a zahrnovala opět židli, pak porcelánový servis a skleněné vázy s květinovým dekorem. Poslední má název Věci a obsahuje vázy a dekorativní osvětlení. Odkud berete inspiraci? Z prostředí, které nás obklopuje. Citlivě vnímáme každou změnu. Něco je ve vzduchu, cítíme to a posléze reagujeme po svém. Například jsme měly pocit, že design se vydal cestou k naprosté dokonalosti. Věci jsou strohé, oproštěné od všech emocí, častokrát, když se díváte na nějaký předmět, netušíte, zda za jeho vznikem stojí žena nebo muž. Rozhodly jsme se, že uděláme přesný opak. Vtiskneme nápadům naši tvář, naše emoce, aby bylo vidět, že za návrhem stojí žena. Jenže strohost patří k současnému trendu. Ano, netvrdíme, že takovou kolekci někdy nenavrhneme, ale zdá se nám, že podobných předmětů je všude dost a všechny si jsou podobné jako vejce vejci. Vznikají dokonalé věci, oproštěné od pocitů, které by do nich měl autor vtisknout. Co vás víc baví – navrhovat inte-riéry, nebo se věnovat doplňkům? To jsou dvě různé činnosti, které vyžadují odlišný přístup. Interiér navrhujeme pro určitého klienta, se kterým vedeme dialog o konečném výsledku, kdežto návrhy doplňků děláme jen a jen podle sebe. Realizujeme se po svém a to nám přináší radost. Nechceme je samozřejmě dělat do šuplíku. Vystavujeme je a prodáváme v galeriích. Se kterými materiály a barvami rády pracujete? Když něco tvoříme, uvažujeme, hledáme myšlenku, téma, na které budeme reagovat. Od toho se odvíjí tvar a teprve pak přemýšlíme o materiálu, který použijeme. Zpracovat totiž můžeme v podstatě jakoukoliv surovinu, v tomto směru nejsme díky novým technologiím ničím omezeny. Co se týká barev, upřednostňujeme přírodní odstíny, ty dají vyniknout hře světel a stínů. Občas navrhneme nějaký produkt výrazně červený, je to barva, která je vidět a sluší mnoha tvarům. Možná že další kolekce už bude pestřejší. Jak se díváte na současnou českou tvorbu? Kvalitou a invencí se český design v ničem podstatném neliší od ostatních evropských, jediný rozdíl je v tom, že postrádá zázemí v průmyslu. Bohužel zatím nejsou české továrny schopny tohoto potenciálu využít. Do jaké míry vás ovlivňují názory přátel? Nápady sice konzultujeme s blízkými lidmi, ale nakonec to stejně uděláme po svém.
Gabriela Náhlíková (nar. 1966, Pardubice) Leona Matějková (nar. 1966, Brno), absolventky VŠUP v Praze Výstavy: 2001, 2002, 2003 Přehlídka českého designu, Veletržní palác, Praha; 2001, 2002, 2003 galerie Dasmoebel, Vídeň; 2002 Inspirace 2002, Brno; Židle, výstava v Opavě; Židle, výstava v Mikulově; 2003 kolekce Věci, výstava VŠUP; Designblok; Obecní dům v Praze – Současný český design
Kontakty: GALERIE GB, Břehová ulice, Praha 1, tel.: 222 311 060; GALERIE QUBUS, Rámová 3, Praha 1, tel.: 222 313 151; STUDIO GABRIELA NÁHLÍKOVÁ, LEONA MATĚJKOVÁ, Komunardů 31, Praha 7, e-mail: dejanew@dejanew.cz
text: Lenka Haklová foto: archiv |
