|
|
Jako každá jiná lidská činnost i konzumace televize ovlivnila nábytkové typy. Pohovky jsou opatřeny opěrkami hlavy a jsou doplněny podnožkami, případně jsou tak velké, že umožňují téměř ležet, to vše proto, aby sledování televize bylo co nejpohodlnější. Podobně jsou konstruována také lůžka, protože televize zdomácněla i v ložnicích.
Televizní přístroj už nestojí na jakékoli skříňce nebo bývalém květinovém stolku, ale má svůj vlastní kus nábytku – stolek televizní. Jeho význam stále roste, protože kromě samotné televize je třeba někam umístit video, případně další audiovizuální techniku, zásobu kazet a kompaktních disků s nahrávkami. Televizní stolky jsou dnes nabízeny v rozmanitém provedení – ze dřeva, kovu nebo ze silného tvrzeného skla. Dají se proto dobře začlenit do každého interiéru a svým designem mu mohou prospět.
Mobilní Umístění televizního přístroje dobře řeší zejména mobilní stolek, který ovšem nebývá příliš velký, takže nepojme mnoho přídavných zařízení. Jeho použití bude také ovlivněno délkou kabelů nebo množstvím vývodů antény po bytě. Pro menší obytný prostor je ale mobilní stolek ideální řešení.
Pevný Pevný televizní stolek může mít podobu podstavce s policemi nebo se zásuvkami, stojanu či držáku upevněného do zdi. Jeho velikost je pak dána velikostí místa, které mu můžeme vyčlenit. Obvyklá jsou dnes jak řešení horizontální, tak vertikální nebo i jejich kombinace. Některé pevné stolky umožňují podle potřeby televizor pootočit, což je důležité zejména v případě, že obrazovka nemůže být v ideální poloze vůči dennímu světlu.
Umístění Televizní přístroj na svém stolku – ať už pevném nebo mobilním – by neměl stát zády k oknu, protože pro sledování programů za dne je přirozené světlo nepřítelem obrazu i našich očí. Doporučuje se, aby stěna za přístrojem byla při večerním sledování nepřímo mírně osvětlována. Nejdůležitější je ale výška, v níž má být obrazovka umístěna. To jsou základní požadavky na správné umístění přístroje. Výběr vhodného televizního nosiče dnes tedy vůbec není problém. Záleží na našich možnostech – finančních i prostorových – jaký typ zvolíme vzhledem ke stylu ostatního zařízení.
Doporučení – Přístroj by měl být umístěn přímo před diváky. – Jeho vzdálenost se má rovnat nejméně trojnásobku délky úhlopříčky obrazovky. – Obrazovka má být umístěna ve výšce očí průměrně vysokého člověka sedícího v křesle, výška stolku či podstavce tedy bude 50 až 55 cm. – Televize umístěná na držáku vysoko na stěně je vhodná pouze do restaurací nebo tam, kde ji divák sleduje vestoje (např. při práci v kuchyni).
Kontakty: 3DH INTERIER, Bredovský dvůr, Olivova 4, Praha 1, tel.: 224 210 391–92; ABITARE, Žitná 566/18, Praha 2, tel.: 224 919 140, fax: 224 918 127 AMBER INTERIÉR, Jugmanova 30/748, Praha 1, tel.: 221 969 791, /fax: 224 947 620; ARTEFAKT, Na Poříčí 30, Praha 1, tel.: 221 732 767, fax: 221 732 667; CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel.: 224 819 011, tel./fax: 224 819 094; DE.FAKTO, Vejvodova 3, Praha 1, tel./fax: 224 228 515, 603 154 158; DISEMO, Sázavská 30, Praha 2, tel.: 224 934 321, tel./fax: 222 515 277; FORM, Poručíka Hoši 512/2a, Kozmice u Hlučína, tel.: 595 032 419; KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel.: 257 317 964, fax: 257 317 965; KTC INTERIER, Vinohradská 8, Praha 2, tel./fax: 222 032 547; obchodní centrum Nový Smíchov, Plzeňská 8, Praha 5, tel.: 251 512 485, fax: 251 512 486
text: Bea Fleissigová foto: archiv |
Blog
Nejen jídlo, ale i zábava
|
|
Oba způsoby přípravy pokrmů – fondue i rakletování – se zrodily v horách na pomezí Švýcarska a Francie. To prý si jednou skupina walliských vinohradníků chystala společný oběd u ohně. Na stole vedle ohniště měli připraveno obligátní kolo sýru, chléb a víno. Protože poněkud více popíjeli, plameny neuhlídali a stůl začal hořet. Oheň ulili pohotově vínem a žárem roztavený sýr, který se roztékal po stole, se pokoušeli zachytit krajíci chleba. Chutnalo to báječně – a tak to vyzkoušeli i doma. Avšak s tím rozdílem, že sýr ohřívali na plochém kameni položeném na rozpálená kamna. Vidličkami do něj namáčeli kousky chleba, vařené brambory a osmažené kousky masa.
Fantazii se meze nekladou Namáčení chlebíčků do roztaveného sýra v pánvičce dnes označujeme jako fondue. Novější varianta – masové fondue – je ještě o něco zajímavější. Do vroucího oleje v pánvičce namáčíme kousky libového hovězího, vepřového či kuřecího masa, napíchnuté na vidlici označené barvou (každý má tu svou). Když osmahnutím zhnědne, stáhneme ho na svůj talířek s předem připravenými omáčkami, chuťovkami, ovocem i zeleninou a přílohami… Fantazii se meze nekladou. Postup se dá i obrátit. Na chlebíček či plátek veky položený na šikovnou pánvičku s držadlem si každý vybere z misek na stole nejrůznější pochoutky, vše pokryje plátkem sýra – a pánvičku zasune do přenosného rakletovacího grilu. Během několika minut má každý svoji vlastní sýrem obalenou sestavu. Tomu říkáme rakletování.
Fondue vyžaduje kotlík a kahánek nebo vařič Obdobu tepaných mosazných nádobek na dřevěném či litinovém stojánku s místem pro lihový kahánek dostanete ve vybraných obchodech i dnes za dva až tři tisíce korun s veškerým příslušenstvím. To tvoří i šest až osm dlouhých vidlic různých barev, z nichž si každý stolovník musí na začátku některou zvolit. Kahan na tekutý líh nebo lihový gel musí mít izolované držadlo, abyste se nepopálili. Jeho natáčením se odkrývají otvory pro vzduch, kterými se reguluje plamen, k jehož zhasnutí slouží přídavné víčko. Nádobky mohou být i smaltované, nerezové nebo litinové, nikdy jim však nesmí chybět tepelně dobře izolovaný držák k přenášení a manipulaci. Aby olej při masovém fondue nevystřikoval, mají některé výrobky prstencovou vložku s výřezy, do kterých se vidlice po zastrčení do vroucího oleje zapustí. Tahle maličkost udělá v kotlíku pořádek. Vidlice se nezaplétají a není třeba pracně lovit vypadlý kousek masa ze dna. Nejlevnější nerezová sada z IKEA stojí 1 300 Kč. Litinové nebo nerezové designové soupravy s vidlicemi z nerezu a s tepelně izolovanými držáky z barevných plastů nás však mohou přijít až na 5 000 korun. S plněním a regulací lihových kahánků jsou ale vždy starosti. Plamenům někdy vadí i průvan v místnosti, nebo občas dojde předčasně líh. Zábavu s jídlem je pak nutno přerušit a čekat, až kahan vychladne. Kdo se rozhodne do této prestižní hostitelské záležitosti investovat víc (3 000 až 5 000 Kč), měl by si pořídit elektrické fondue, jaké u nás nabízí Petra, Princess a Severin. Nádobky se obvykle vyrábějí z nerezu s nepřipékavou vrstvou uvnitř a s izolovanými držadly zabraňujícími popálení rukou. Staví se na vzhledný podstavec s elektrickou plotýnkou o příkonu 800 až 1 000 W. Stojan bývá obklopen kruhovým stolkem s otvory, do kterých lze zapustit až osm misek s krémy a přílohami.
Rakletovací obřad začíná Nástup přenosných elektrických grilů otevřel cestu k ještě rafinovanější přípravě pochoutek u společného stolu – k rakletování. Pod shora sálající topné články skryté v horní desce si každý ze čtyř až dvanácti účastníků hostiny zasune pánvičku s nepřipékavým povrchem, na kterou nejprve položí chlebíček či plátek veky. Z misek rozestavených na stole vybere nejrůznější pochoutky a ingredience a naskládá je na ně. Nakonec se „sestava“ pokryje plátkem sýra.
Vlastní obřad zapékání sýrem se odehrává na pánvičkách, které si hlídá každý z účastníků. Při nastavené teplotě spirály, která se dá regulovat kolečkem od 100 do 200 °C, se plátek krémovitě roztaví a spojí vše, co bylo do pánvičky navrstveno, v gurmánskou pochoutku. Tu si každý účastník pomocí dřevěné stěrky seškrábne na jídelní talíř. Může k ní přikusovat pečivo, na horní desce grilu osmahlý toast nebo před začátkem rakletování připravený teplý oloupaný brambor z nádoby, kterou deska stále přihřívá. Do pánvičky velikosti dlaně položíte například plátek šunky, kolečko ananasu, nebo paprikový list, případně kolečko rajčete a olivu.
K rakletování se nejlépe hodí u nás běžně k dostání sýr Madeland. Dá se však nahradit i jiným tvrdým sýrem, který má v sušině kolem 45 % tuku.
Vybíráme rakletovací gril Rakletovače mají samozřejmě elektrický ohřev. Výrobci je důmyslně spojují s grilovací kovovou deskou nebo s lávovým kamenem. Deska s nepřipékavou povrchovou úpravou slouží i k udržování příloh a pokrmů na jídelní teplotě, dá se však na ní dokřupava osmáhnout i plátek slaniny nebo usmažit volské oko. Malé kompaktní rakletovací grily s hranatou, kruhovou nebo oválovou deskou a se šesti až osmi pávičkami s tepelně izolovanými rukojeťmi přijdou na 2 000–3 000 korun. Grilovací desky by měly mít nahoře převýšené okraje, kamenné desky naopak žlábek. Jejich úkolem je zachytávat šťávu z grilovaných pokrmů. Jak litinové, tak kamenné desky se dají po vychladnutí sejmout a omýt v dřezu či v myčce. Regulátor teploty, kterým se plynule nebo stupňovitě řídí elektrický příkon, je předností, která se uplatní zejména při grilování. Nižší teploty se nastavují pro rakletování, vyšší pro grilování. Jen nejlevnější přístroje postrádají světelnou kontrolku zapnutí. Ta má varovat (zejména když sedí u stolu i děti), aby se nikdo nepopálil o horní desku. Čtverhranné pánvičky jsou praktičtější než trojúhelníkové, v žádném případě jim však nesmí chybět tepelně izolovaná držadla.
Co budeme potřebovat na rakletování pro 4 osoby: – Mísu se třemi druhy uzenin: šunkou, kladenskou pečení, debrecínkou (celkem 50–60 dkg) – 1/2 kg ve slupce vařených a oloupaných brambor, postavených v hrnci s pokličkou na horní desce – Košíček s nakrájeným chlebem a pečivem – nejlépe slané křupavé rohlíčky – Nejméně 10 hlubších misek s ochucovadly, zeleninou a ovocem. Zejména se doporučuje: kečup, hořčice, křen s majonézou, různá neobvyklá chutney (čatní) vlastní produkce: např. banánové, jablečné, rajčatové, cuketové, dále olivy, kompotované ovoce, plátky rajčat a kiwi, na kroužky krájená paprika a cibule, nakrájená salátová okurka
Inspirace pro masové fondue – Libovou hovězí svíčkovou nakrájíme na kostičky – na osobu počítáme asi 20 dkg. – Na mističky připravíme omáčky, přílohy a ingredience podobně jako pro rakletování. – Na vařiči nebo plotně ohřejeme v nádobě fondue asi 0,3–0,5 olivového nebo arašídového oleje, přidáme bobkový list nebo větvičku tymiánu. – Pánvičku umístíme na stojan fondue uprostřed stolu a nastavíme plamen nebo regulátor topení tak, aby se olej udržoval v mírném varu. Účastníci namáčejí do oleje vybrané kostičky a po osmahnutí (1–2 minuty) je vyjmou, namáčejí podle libosti v omáčkách na mističkách, nebo je stáhnou na svůj větší talíř s vybranou ingrediencí.
Kontakty: GROUPE SEB ČR, Truhlářská 1104/13, 110 00 Praha 1, tel: 222 317 127 POTTEN & PANNEN, Vodičkova 2, 110 00 Praha 1, tel: 222 232 525 Václavské nám. 57, 110 00 Praha 1, tel.: 224 214 936, e-mail: office@pottenpannen.cz, www.pottenpannen.cz; LA CASA LAGOSTINA, Na Perštýně 10, 110 00 Praha 1, tel.: 224 234 629 IKEA, Skandinávská, 155 00 Praha 5, tel.: 251 610 110, e-mail: ikea.praha@memo.ikea.com, www.ikea.com NEMOX, srl., Německo, tel.: 0030 030 21060244, e-mail: info@nemox.de PRINCESS HAUSEHOLD APPL., Holandsko, tel:: 0031 765 217716, e-mail: unfo@princess.nl
text: Jan Tůma foto: archiv autora |
Teplo a ještě něco navíc
|
|
Několik funkcí dohromady Hlavním důvodem, proč se rozhodnout pro trubkové radiátory, je jejich polyfunkčnost. Lze je použít na vytápění i přitápění v koupelně, k sušení ručníků a drobného prádla a mohou být i působivým a dekorativním doplňkem interiéru. Některé dražší typy jsou dokonce vybaveny zrcadlem, osvětlením či úložnými prvky. Dají se k nim také dokoupit drobné doplňky jako různé úchytky, háčky a přídavné tyče.
Možnosti instalace Žebříkové radiátory můžete do koupelny nainstalovat kdykoli, to je jejich výhoda. Lze je napojit přímo do elektrické sítě nebo prostřednictvím klasické zásuvky, ale mohou se stát také součástí ústředního vytápění vašeho bytu. Navíc je možné zkombinovat obě varianty umístěním tzv. patrony s odporovým tělesem do radiátoru. Tato patrona se zapojí do klasické zásuvky a radiátor lze takto použít i na přitápění mimo topnou sezonu či k sušení vlhkého prádla a ručníků. Tento typ žebříkového topení je možné nainstalovat na zeď nebo umístit do prostoru. Radiátor můžete vybavit i časovým spínačem, který bude pravidelně ve vámi nastavenou dobu topení zapínat a vypínat.
Zvolit správnou velikost a typ Pokud si vyberete ozdobné trubkové těleso, musíte počítat s tím, že jeho tepelný výkon je o něco nižší než u klasického radiátoru. Můžete zvolit jednu z několika možností: buď si pořídíte velké trubkové těleso, nebo zkombinujete menší s podlahovým vytápěním, případně zvolíte panelový radiátor. Velikost topného tělesa se dá přibližně odvodit podle doporučeného výkonu 60 až 100 wattů na jeden metr krychlový a velikosti vaší koupelny. Panelové topení je sice dražší, ale svým výkonem bez problémů vytopí celou koupelnu. V současné době je možné si vybrat na trhu žebříkové i panelové topení různého provedení, barev a způsobu instalace. Ty nejjednodušší a menší typy v klasickém bílém provedení můžete zakoupit už od dvou tisíc korun. Chcete-li však topení tvarem i barvou sladit s interiérem vaší koupelny, můžete si vybrat z široké škály bohaté nabídky. Žebříkové topení lze pořídit i v chromovém provedení, které je ovšem asi třikrát dražší než klasické.
Klasika, nebo moderní design? Pro nenáročné zájemce jsou v nabídce jednoduché typy žebříkových radiátorů s rovnými nebo zahnutými příčlemi do oblouku. Jednotlivé příčle mohou mít pravidelné rozestupy nebo naopak nepravidelné s praktickou konstrukcí pro lepší věšení prádla a ručníků. Typy se zakulacenými příčlemi jsou sice o něco dražší, ale jsou praktičtější. V nabídce jsou též designově zajímavé žebříkové i panelové radiátory s různými tvary trubek či panelů, kombinované se dřevem nebo sklem. Na trhu je i luxusní provedení trubkového vytápění vybaveného nejen zrcadlem, úchytkami na zavěšení, ale i netradičním úložným prostorem v podobě skleněných, drátěných nebo dřevěných poliček. Některé typy lze umístit i do prostoru a opticky ho tak rozdělit. Vyrábějí se jak v klasickém žebříkovém provedení, tak v panelovém s otvory.
Na co se zaměřit – Je vhodné si předem promyslet, jaký typ trubkového radiátoru chceme do koupelny umístit, jeho velikost a způsob instalace. – Žebříkovým topením získáme asi jen třetinu tepla oproti klasickému radiátoru. Je nutné uvážit, zda pořídit větší a výkonnější trubkový či panelový radiátor, nebo zkombinovat menší s podlahovým topením. – Velikost radiátoru si můžete odvodit od skutečnosti, že na vytopení 1 m3 je potřeba výkon 60 až 100 W. – Trubkovými či panelovými tělesy lze opticky oddělit prostor (např. mezi koupelnou a toaletou). – Pro sušení a přitápění i mimo topnou sezonu lze do radiátoru umístit tzv. patronu s odporovým tělesem. Pro větší komfort a úsporu energie pak časový spínač.
Kontakty: ARBONIA, ing. Jaroslav Škubal, tel.: 602 429 988, e-mail: arbonia_c z@kermi.de ; NERIA, Vinařská 244/1, Hustopeče u Brna, tel.: 519 411 271–3; SAPHO, Pakoměřice 87, Líbeznice, tel.: 283 090 756, fax: 283 090 751
text: Renata Raušerová foto: archiv |
Být normální není ostuda
|
|
– Jakou roli hraje ve Studiu acht, v němž působíte, projektování rodinných domů? Rodinnému bydlení se věnujeme docela podrobně a se zájmem. Vůbec to nebereme jako okrajovou záležitost. Na druhou stranu se strašně bráníme tomu, aby mnoho projektů na jedno téma nekazilo kvalitu. Chceme dělat zajímavé věci, které mají souvislost se stavem společnosti, a nejen s reálnou, tvrdou poptávkou. A možná i s ohledem na další vývoj, protože ono je vždy dobré koukat ne na to, co se právě děje, ale na to, co se bude dít. Vytváříme si tedy jakýsi katalog projektů, které by se daly i standardizovat. Že se teď zrovna něco dělá, ještě neznamená, že za pět let nebude zapotřebí něco jiného. Třeba dnešní satelitní městečka představují minimální produkci. Kdo tam staví?
– Stavební firmy. No především. Je jasné, že rychlé, bohaté a agresivní firmy zcela vykoupily během devadesátých let pozemky. A teď toho využívají. Ale spravedlivě, protože je prostě koupily. Ptám se spíš na to, kdo tam ty baráky staví? Je to vůbec střední třída?
– Zatím se asi teprve tvoří. Až střední třída skutečně bude, pak můžeme říci: máme pět procent nahoře, pět procent dole, to je všude na světě, ale těch osmdesát, pětaosmdesát, devadesát, nebo sedmdesát procent táhne ekonomicky celou společnost.
– Domy se staví na desítky let dopředu. Hrozí nebezpečí, že tvůrce podlehne nějakým momentálním módním vlivům? V tom je ta krása – vy si můžete vybrat. Buď podlehnete, nebo nepodlehnete.
– Vzniká už u nás vrstva lidí, kteří mají představu o tom, co je a není vkusné, nebo hodnotné? Ale ta vrstva tady přece je, i když o tom ještě třeba ani neví. Je to potenciál těch osmdesáti, nebo nevím přesně kolika procent normálních lidí, kteří ráno vstanou a jdou do práce, večer přijdou, vyzvednou děti ze školy nebo ze školky. Tato ohromná síla lidí svojí postupnou kultivací může nezvratně zvyšovat míru obecného vkusu.
– Právě realizujete rodinný dům, který bude investora stát 2,7 milionu korun. Takové stavby už jsou dostupné. S dnešními hypotékami ano. Chce to sice nějaké uskromnění a střízlivý pohled na svět, na své ekonomické možnosti. Jde o virtuální realitu některých časopisů – Nejlepší dům, Nejkrásnější dům, Nejskvělejší dům. To už by mnohdy bylo lepší, kdyby přišel nějaký vydavatel a řekl: „Vydáme Šeredný dům, Hnusné bydlení, Odstrašující byt, To jste ještě neviděli.“ Prestižní časopisy o taková témata nemají zájem, protože říkají, že se zabývají jenom kvalitou. Ale já se zabývám realitou, protože lidé jsou reální. Nejefektivnější metoda poznání je srovnání. Lidé by měli vědět, co je špatné.
– Klienty asi často válcuje komerce. Víte, co je smutné? Když už konečně trh připustil hypotéky, tak už je vlastně trochu pozdě. Pozemky jsou skoupené, a střední třída je vláčená monopolními vlastníky. Na pozemky navazuje projektant, na něj navazují typové projekty, stavební firmy, na ně navazují materiály. Standardní projekty jsou navrhovány tak, aby těm materiálům vyhovovaly – čili produkci a výrobě. A to je past. Na druhou stranu – střední třída uvažuje takto: „Advokát, psychiatr, architekt… No to jsou služby, na které nemám, to je nesmysl.“ Přitom si myslím, že správný postup by měl být takový, že lidé si architekta vyberou stejně jako svého zubaře. Znají jeho rukopis, budou spolu hovořit. Nejdřív ale společně vyhledají parcelu.
– Už jsem viděl dokonce i domy „nalepené“ ke hřbitovní zdi. Jestli ani hřbitov pro nás nic neznamená… O tématu smrti a stáří se vůbec nemluví, to neexistuje. Všichni jsou krásní, všichni se smějou, a tak dále. Ale abych se vrátil ke střední třídě. Ráno se vstane, jde se do práce, do školy – prostě rodina. Myslím, že návrh domu, návrh místa, kde budu žít a prožiju svůj život, kde vychovám děti, kde umřu, kde se stane v mém životě něco důležitého, je daný právě tím místem a zadáním.
– Když vyberete parcelu, musíte přemýšlet nad tím, co rodina chce, co potřebuje. Dům by měl být v souladu s místem i lidmi. To je samozřejmé. Navíc je zapotřebí spojit do jednoho celku investorovy peníze, požadavky na funkčnost a názory na estetiku. To se musí dělat od začátku. Architekt má názor na různé poměry věcí, o kterých mluvíte – estetiku, peníze a funkci. Jde o sladění. Co bude platné, že máme stejný názor na estetiku, když se neshodneme na funkci, nebo když bude mít zadavatel zkreslený názor o financování? Ale většinou platí, že když se klient shodne s architektem od samého počátku, tak pak nedochází k nějakým výraznějším kolizím. Vytvořit někomu prostředí, kde prožije život, je strašně intimní a důležitá věc. To jsou dvě protínající se přímky – časová a obsahová. Někde se narodíme, jsme sami, pak vznikne nějaký vztah a rodina. Najedenou vidíte, že v průběhu času se naprosto logicky objevují různé nároky na bydlení – prostorové, funkční… No a přijdou děti, pubertální věk, období čtyřicátníků a padesátníků, stáří a konec.
– Snad aby byl architekt trochu i psychologem a sociologem… Je to o harmonii a o balancu, abyste neudělal nějakou blbost třeba v životě. A u architektury to je stejné.
– U domu ale musíte přemýšlet třeba na šedesát let dopředu. Ale společně s investory. A dávat jim třeba i nepříjemné otázky. Probrat vše z rizikových hledisek, a ne se půl dne bavit o tom, kde bude rodina rožnit. Půl dne se proplácá o tom, kde bude krb, a přitom ta rodina rožní dvakrát za rok. Ale že musí na záchod přes čtyři dveře, na to se tak trochu zapomene. Když ale půjdete časovou osou přesně, tak si můžete říct, co je v kterém časovém období pro rodinu důležitější. Kdy je to velký dětský pokoj, kdy pěkná ložnice, kdy bidet a kdy rakev, když to přeženu.
– Dalo by se říct základní priority… Druhá přímka je to místo. Jsme ve střední Evropě, máme čtyři roční období a čtyři světové strany. Proč lidé pořád chtějí byty na jih, když je jim tam v létě strašně teplo? Proč nemají rádi severní strany, když je tam nádherné světlo? Jedno z nejkrásnějších světel. Když zahodíte ty kila časopisů, pardon, i Mého domu, a budete s architektem jezdit a povídat si o tom, jaký jste, co chcete, a co je pro vás v životě důležité – jestli děti, práce, kolo nebo zahrada – bude tenhle, třeba půl roku trvající rozhovor důležitější. Pro rodinu jde o životní rozhodnutí. Nebudete stavět tři domy za život.
– To také předpokládá umět se optimálně vypořádat s danou lokalitou. Jsou samozřejmě názory, které jsem slyšel od různých kolegů, dokonce už i na veřejnosti jsem byl opraven: „Ty jako architekt přece musíš zvládnout každý pozemek. Proto jsi architekt, že na pozemku z těch negativ uděláš pozitiva.“ To jsou ale komerční plácy. Samozřejmě že každý pozemek má své kvality, v něčem je lepší, v něčem je horší. Ale kde je ten člověk, ten zadavatel? A pak dochází k paradoxům. Můžeme se bavit o tom, co to je prostota. Život sám je strašně rozmanitý. Já tomu říkám „široká rozmanitost prostého uvažování“. Být normální. A teď vám budu říkat úplně opačné paradoxy. Člověk je ovlivněný přírodou, vztahy, a bohužel – já to nemyslím zle, ale jako fakt – médii, virtuální realitou. Ráno se dozvíte od perfektní komentátorky z televize, že sluníčko vychází v 6.55. Nekouknete se z okna, jestli vychází. Ten prostý úkon, že nekouknete z okna… Máte to teda přesně, ale přijdete o to.
– Co může virtuální realita „napáchat“ v oblasti bydlení? Někdy to jsou až patologické úkazy. Vezměte si kuchyně. Čím víc máme strojů, čím jsou roboti a mikrovlnky výkonnější, tím by vlastně měla být menší. Ale ona je větší. Dneska, kdo nemá kuchyň za půl milionu, tak není „in“. Ale přitom v ní stráví míň času než naše mámy a babičky.
– Ale to by možná fungovalo i bez médií. Nešlo by to tak rychle. To je prostě byznys. Na hlouposti se vydělává mnohem lépe a rychleji. Ale přitom se lidé ochuzují, třeba z hlediska výtvarného názoru a estetického prožitku.
– Pro vás jako tvůrce je tedy důležité se od mediální reality odtrhávat a moc ji nevnímat? Skoro. Lidem, kteří mají zájem se mnou spolupracovat, říkám: Odložte ty časopisy – ne proto, že by tam byly špatné věci, ale vy znejistíte, vy z toho zešílíte. Rozmyslete si, jak to vlastně chcete. Ze stromu padá listí, to je hotová věc. Chcete ho mít na zahradě? Na jabloni roste jablko. Musí se utrhnout, nebo spadne na zem.
– Začínáte od těch nejprostších věcí. Od těch úplně nejjednodušších. Samozřejmě jsou věci, které je těžké odhadnout. Můžete si tisíckrát přát pět dětí, a budete mít jenom jedno. To tak má asi být, to se dá těžko naplánovat. Těžko si můžeme naplánovat svoje zdraví, svoji úspěšnost v životě, svoji úspěšnost ve vztahu. Prostý a úsporný přístup pak ale paradoxně přináší mnohem větší flexibilitu než postup: nevíme, co bude, tak radši uděláme tři pokoje.
– Je těžké vejít se při stavbě domu podle individuálního projektu řekněme do tří milionů korun? Je to těžké. Snažím se najít typ domu, ale s individuálním přístupem. Tak, abych od studie věděl, kolik co stojí – možná se na mě bude spousta kolegů zlobit. Jinak to ale nemá smysl. U baráku, který se pohybuje kolem tří milionů, to architekt musí vědět.
– Uhlídat cenové relace ale asi není jednoduché. To není, hlavně ve vztahu ke kvalitě. Ale znovu jsme u prostoty. Proč číst dvacet katalogů italské keramiky, když mohu používat tuzemské materiály. Ale pozor, velmi kvalitní! Na Šluknovsku je úžasný, světový syenit, na Mariánskolázeňsku zase trachyt. Máme úžasné škály pískovců, v Železných horách pak senzační škály žul. A také vůbec není ostuda použít normální betonové dlaždice, žádné přiblblé zámkové dlažby. Není ostuda natřený beton, není ostuda běžná taška, není ostuda být normální. Vidím jediný klíč k tomu, jak oslovit, jak pozvednout obecnou míru vkusu. Nemusíme si hrát na nějakou velkou architekturu. Jde o to, aby i základní běžná standardní stavební produkce byla kvalitní. Podívejte se na stovky vil, vilek, řadových zástaveb, bytů a bytových domů z dvacátých třicátých let… Nikdo pod tím není pyšně podepsaný. Autorská díla jsou sice skvělá, my ale potřebujeme kvalitnější většinovou produkci.
– Nečeká architekty ještě mnoho práce, když lidé bydlí ve zmiňovaných satelitních městečkách? To není přece úkol pouze pro architekty, ale pro celou společnost. Nejde jenom o problém satelitních městeček. Všimněte si, jakou lidé poslouchají hudbu, na jaké filmy chodí…
– Promiňte, že se pořád vracím k jednomu a témuž. Možná se satelitním městečkům na začátku 90. let ani nešlo vyhnout… To je strašné poznání. A čemu se šlo vyhnout? Já jsem si taky bláhově myslel, že z některých chyb se někdo poučí. Nepoučí. To je jako s generacemi. Můžete tisíckrát dětem vykládat, že něco nemají dělat, a dokud si ten čumák nenabijou, tak to nepochopí. To je normální. Došlo ke změně z demagogického režimu, který likvidoval úplně všechno. Zbyl děsivě frustrovaný národ bez vkusu. Generace našich dětí je jiná, ale společnost jako celek má bohužel obrovskou setrvačnost. Rychle postavíme vily, budeme zdobit, já se chci ukázat. Náš ateliér je hodně ovlivněn Holandskem, jsme česko-holandská firma. Holandsko je příklad země s vysokou mírou obecného vkusu a názoru na architekturu. Jsou prostí, mají nádherné řadové bydlení, bytové domy. Jsem ale optimista, jinak bychom tady nemohli být. Člověk musí být pozitivní a předávat pozitivní energii i zadavateli. Věřím tomu, že většina lidí bude chodit do práce; říkat dětem, že se nemá lhát a krást, že je normální chodit do práce. Tihle lidé chtějí bydlet, jenom se o nich nemluví, protože to není zajímavé. Čtyři miliardy lidí vědí, kdo je Arnold Schwarzenegger, ale neznají svého souseda. Nazdar, hotovo, tak to je…
Architekt: Ing. Václav Hlaváček (1963) vystudoval v roce 1987 Stavební fakultu ČVUT v Praze – v ateliéru architekta Vladimíra Dleska absolvoval obor rekonstrukce budov. Pracoval ve Státním úřadu pro rekonstrukce památkových měst a objektů pod vedením architekta Pavla Kupky. Poté spolupracoval s architektkou Jindřiškou Crickettovou. Společně s Benem Hoekem, Ronaldem ver Maasem a Villemem Kaujitem založil v roce 1993 v Praze pobočku rotterdamského ateliéru Studio acht. Pod vedením Václava Hlaváčka v něm pracují Michal Mihalčík, Jana Strachotová, Milana Šnajdrová, Pavla Knoblochová a Igor Gál. Členy konstrukční skupiny jsou Petr Kopeček, Vlastimil Osouch, Tomáš Průcha, Tomáš Saifrt a Ludmila Saifrtová.
Kontakt: Studio acht, spol. s r. o., V Zákoutí 4/1029, 170 00 Praha 7, e-mail: studioacht@studioacht.cz, www.studioacht.cz
text: Filip Hubička ilustrace, foto: allphoto images, archiv Studia acht |
Čestmír Huf: Na světě jsme jenom jednou
|
|
O design se začal zajímat už během studií, kdy v ateliéru Navrhování interiéru a výstavnictví pod vedením docenta Jiljího Šindlara připravil první prototypy nábytku, blíže se seznámil s pravidly a nejrůznějšími možnostmi přístupu k zařizování. Startovací motory pro jeho interiérovou tvorbu byly zažehnuty, stačilo už jen přidat plyn.
Zlaté české ručičky Velmi brzy si uvědomil, že cena zahraničního nábytku je zpravidla neúměrná, a tak našel firmu, která na základě jeho návrhu nábytek vyrobila. Zpočátku to bylo jen několik kousků, zejména pro přátele, díky kreativním nápadům a kvalitnímu provedení se klientela začala rozšiřovat.
Tím se zvětšilo i pole působnosti, vedle jednotlivých solitérů přibyly návrhy místností, části interiéru a posléze celých bytů a domů. Během krátké doby si sice vytvořil vlastní designérský rukopis zachovávající určitý styl, jeho tvorba je však různorodá. O ní a dalších věcech jsme si povídali v jedné pražské kavárně.
Kde nacházíš inspiraci pro své návrhy? Všude kolem sebe. Několik let odebírám zahraniční časopisy s architekturou, jezdím na mezinárodní veletrhy nábytku a zúčastňuji se setkání mladých začínajících návrhářů. Nasávám atmosféru a přenáším ji do své tvorby. Inspirující je pro mě rovněž část historie, zejména myšlenky slavného architekta Le Corbusiera, jehož poselství si velmi vážím.
Co tě nejvíc baví při zařizování? První fáze, kdy se seznamuji s klientem. Naslouchám jeho přáním a o nich pak přemýšlím a hledám nejlepší řešení. Každý člověk je jiný, takže i návrh nikdy nemůže být stejný. Někdo preferuje vzletný styl, někdo určitý prvek okázalosti. Fascinuje mě různorodost.
Z čeho vycházíš na začátku každé realizace? Důležité je přání investora. To je stěžejní a od něho se odvíjí vše ostatní – můj názor, možnosti daného prostoru i jeho genia loci.
Vidíš posun ve své práci? Rozhodně, každý se přece vyvíjí. Myslím, že nejdůležitější je běžná praxe. Čím víc realizací, tím víc zkušeností. Zatímco jsem na začátku své činnosti našel jedno nebo dvě řešení, dnes jich najdu mnohem víc. Dokážu také mnohem lépe reagovat při konzultaci s klientem.
Jak tě berou investoři coby mladého designéra? Začátky byly pro mě těžké, nebyl jsem totiž zcela připravený přijímat kritiku. A ta je v mé práci docela běžným jevem, připravujete-li pro někoho nábytek či zařizujete interiér, musíte vnímat jeho názory a do určité míry se jim podřizovat, případně klienta orientovat určitým směrem. Dnes kritiku beru jako přínos.
Své návrhy realizuješ u českých firem. Jsi s jejich prací spokojen? Hodně to záleží na jejich vybavení. Koncem devadesátých let ještě neměly dostatečně připravenou technologii výroby, což se častokrát projevovalo na konečném výsledku. Dnes už je to mnohem lepší. Troufám si říct, že leckteré české výrobky jsou co do kvality lepší než některé zahraniční kousky. Český národ je šikovný.
Jaké materiály rád používáš? Nejvíc sklo a kov. Jsou neutrálně zbarvené, takže interiér lze doladit pomocí doplňků, textilií apod., které lze časem změnit. Oba materiály rád kombinuji se dřevem.
Začal jsi jako absolvent vysoké školy a dnes po relativně krátké době máš za sebou hezkou řádku realizací. Je něco, co bys chtěl vzkázat začínajícím návrhářům? Maximálně zúročte svá studia, realizujte své sny a nebojte se. Alespoň to zkuste, na světě jsme jenom jednou.
Čestmír Huf – narozen 24. 9. 1974 ve Zlíně, vystudoval fakultu architektury v Brně – 2000 účast na workshopu v Kolíně nad Rýnem – 2000 účast na workshopu ve Vídi – 2001 účast na Satellite – eorkshop v Miláně
Kontakt: ČESTMÍR HUF, Hilmarova 979/2, Praha 5, tel.: 604 657 131
text: Lenka Haklová foto: archiv |
Zlatý střední proud
|
|
Když si všímáte venkovského bydlení v západních částech Německa, nelze přehlédnout všudypřítomný smysl pro řád a preciznost. Architektonický vývoj zde nebyl narušený žádnými pokusy o takzvanou socialistickou výstavbu vesnice. Očividný respekt k lidovému stavitelství pak ve většině případů nepřerostl v nekritické a nelogické přebírání různých dekorativních detailů, které někdy dokážou poničit vzhled i jinak příjemné stavby.
Podsklepený rodinný dům nedaleko Norimberku, kam majitelé dojíždějí za prací, potvrzuje, že stavby na bavorském venkově mají většinou konzervativní tvář. Sedlová střecha částečně přechází v pultovou, ložnici a dva dětské pokoje v podkroví prosvětlují jednoduché vikýře. Jejich tvar je charakteristický pro tvorbu studia, které vede architektka Christa Lotze: při pohledu z boku připomínají trojúhelník, jehož pomyslná přepona tvoří hranu okenního otvoru. Obdobné řešení se objevilo i u domu Hopfenberg, který jsme představili v čísle 3/2003.
Dřevo v interiéru Nápaditě vyřešený exteriér domu působí svěžím dojmem: kombinace lícového zdiva, tmavě mořeného dřeva a červených tašek příjemně ladí s okolní zelení.
Vnitřní prostor rytmizují výrazné tmavé stropní trámy a krokve, kontrastující s obkladem ze světlých palubek. Obývací pokoj je spojený s jídelnou, do níž vniká světlo i z prosklené zimní zahrady.
Z obývacího prostoru lze francouzskými dveřmi projít do pergoly. Až její sloupy porostou popínavými rostlinami, bude toto lehlé loubí pro chvíle odpočinku přirozeně a vzdušně zastíněno.
Hledat netradiční, nebo dokonce extravagantní rodinné domy nemá v Bavorsku smysl. Tamní krajině ale rozhodně nechybí to, co čeští architekti někdy označují jako „kvalitní většinovou stavební produkci“ – tedy vkusné, nepředražené domy pro střední třídu.
Architektka: Německá architektka Christa Lotze (1947) vystudovala architekturu na univerzitě v Kasselu i na tamní vysoké škole výtvarných umění. Od roku 1985 vede vlastní ateliér. Kromě tvorby rodinných domů se věnuje také návrhům administrativních a průmyslových staveb.
text: Filip Hubička foto: Ota Pajer |
Místo bez hranic
|
|
Takovou kuchyň většinou oddělují od obývacího pokoje dveře. Naše představy se rozplynou, podíváme-li se na minimalistickou kuchyň navrženou Ing. arch. Ivanou Dombkovou. Nejprve vás upoutají rozlehlé prostory, které vznikly na půdě někde uprostřed Prahy. Pak vaše oči zcela jistě ustrnou na červené digestoři.
Půdní prostory Základním předpokladem k tomu, abyste se v bytě po jeho rekonstrukci cítili spokojeně, je absolutní shoda s architektem – zde je patrná. Potvrzuje to i fakt, že požadavek majitelů – zachovat podobu půdního prostoru – byl do detailu splněn. Přestože byl projekt limitován šikmou střechou, statikou domu, metráží, omezenou instalací oken (jedná se o památkově chráněnou oblast), vznikl nakonec z půdy veliký prosvětlený byt, kde je radost pobývat.
Jak využít původní trám? Šikmé stěny jsou pozůstatkem půdy a jistým způsobem mohou omezovat pozitivní dojem z volného prostranství. V tomto případě tomu tak není, tady majitelé mohou pobývat ve dvou patrech. A protože do jejich požadavků patřilo zachovat ráz půdy, došlo tady k unikátnímu řešení, kdy dokonce jeden půdní trám prochází kuchyňskou pracovní deskou. Nápad vznikl částečně i pod tlakem památkového ústavu. Mnohé krovy jsou chráněným objektem, tudíž se nemohou nahrazovat různými ocelovými konstrukcemi. Proto je lepší, jako v tomto případě, trámy dokonale „vyčistit“ speciální technologií, ošetřit přírodními materiály a ponechat je přiznané. Nebo je využít jako designový prvek. Trámy tohoto půdního prostoru prošly kartáčováním a následným bělením a získaly tím na kráse, která je navíc originální.
„Čočka“ na střeše Dalším přáním majitelů bylo zachovat ráz volného prostranství a k tomu pustit dostatek světla, aby se byt opticky zvětšil.
Většina půdních prostor bývá nesmyslně rozškatulkována na malé „komůrky,“ znehodnocené šikminami danými sklonem střechy. V tomto bytě naopak došlo k tomu, že uzavřené jsou pouze koupelny a toalety. Oddělení jednotlivých zón se dá dosáhnout pomocí mobilních stěn a úložných modulů, nehledě na to, že do volného prostoru lépe proniká světlo. Okno nad pracovní plochou kuchyňského stolu propouští nejen denní světlo, ale zároveň je v něm nainstalováno umělé osvětlení. Působí příjemně, a večer navíc přirozeně. V podstatě jde o „čočku“ umístěnou na střeše, která pomocí zrcadlového tunelu přenáší denní světlo přes dutý prostor mezi podhledem a šikminou.
Dvanáct steaků najednou V tomto půdním bytě je nejdůležitější obývací prostor a jídelní kout. V této kuchyni se „jenom“ vaří. A aby pohled na různé spotřebiče nenarušil celkový dojem, nechali si majitelé veškerou techniku zabudovat do stěny za pracovním stolem. Tam se vešly kávovar, myčka, trouba, mikrovlnná trouba, chladnička, mrazák a navíc výsuvné úložné prostory na potraviny. Materiál zvolili přírodní – bělený dub kombinovaný s mořeným dubem, kerrock, travertin a některé nerezové prvky. Například stěna u dřezu je obložená nerezovou ocelí. V pracovní desce kuchyňkého „ponku“ je zabudována steaková plotýnka o rozměru 30 x 60 cm, na které se dá připravit až 12 třistagramových steaků najednou.
Červená „krabice“ Celý byt je laděný v krémových barvách (bělený dub, malba na stěnách) v kontrastu s tmavě mořeným dubem a skleněnými plochami. Kontrastním bodem i uměleckým prvkem této kuchyně, se stala červená „krabice“ – digestoř.
Schody do „nebe“ Schodiště, které zapadá do celkového koloritu bytu, vede do horní ložnicové části s pracovnou, druhou koupelnou, toaletou a terasou, ze které je výhled na pražské panoráma.
Kontakty: BLOMUS, Masarykovo nám. 397, Hradec Králové, tel.: 495 510 598; DONLIČ INTERIER, Ing. arch. Ivana Dombková, Bílkova 13, Praha 1, tel./fax: 224 812 850
text: Kateřina Kaločová foto: archiv firmy Donlič Interier |
Probuzená krasavice
|
|
Čtyřpodlažní činžovní vila v pražských Strašnicích se už v době svého zrození – v roce 1913 – mohla pochlubit nadčasovým dispozičním řešením i exteriérem, připomínajícím spíše pozdější stavby z dvacátých let. Dlouhá desetiletí provozu však na elegantním domě zanechala své stopy, a tak se současní majitelé před několika lety rozhodli budovu kompletně rekonstruovat. Od začátku přitom počítali s tím, že vila začne po přestavbě sloužit jako penzion.
Účelná dispozice Úvodní studii vypracovali – jako podklad pro zpracování prováděcí projektové dokumentace – architekti Jiří Pelcl a Jakub Velický. Při zachování původního charakteru se jim podařilo stavbu přizpůsobit požadavkům investorů. Do suterénu umístili jídelnu, přípravnu jídla, garsoniéru pro personál, kotelnu a sklady. Z parkovací podesty do objektu vchází zaměstnanci. Vstup pro hosty se nachází v přízemí, stejně jako recepce a společenská hala. Prosklenou halou jsou od ní odděleny tři dvojlůžkové pokoje. Prostor prvního patra vyplňuje dalších pět pokojů. Všechny přitom disponují vlastní toaletou, sprchovým koutem, vysoušečem vlasů, rádiem a televizorem se satelitním příjmem, telefonem s ISDN připojením, skříňovým trezorem a minibarem. Pro dlouhodobější pobyty jsou vhodné dva apartmány v podkroví s vlastními kuchyňskými linkami. Náročnější hosté ocení, že součástí jednoho z nich je prostorná terasa s výhledem na Prahu.
Harmonická barevná spojení Osobitou tvář vtiskla vile výtvarnice Miloslava Nievaldová. Už z ulice dům upoutá výraznou bílou fasádou, která příjemně kontrastuje s tmavě šedým břidlicovým obkladem. Okenní i dveřní otvory lemuje lehce nafialovělé ostění, které kromě své dekorativní funkce chrání omítku v místech, kde trpí kvůli tepelným výměnám. Miloslava Nievaldová dobře ví, jak významnou úlohu hrají při řešení vnitřních prostorů stavby barvy a světlo. Vila přestavovaná na penzion přitom představuje úplně jinou úlohu než klasický rodinný dům. Každý host má přece jiný vkus, a kdyby si byly pokoje podobné, nemohli by si zákazníci vybrat ten, který jejich estetickému cítění nejvíce vyhovuje. To však není tento případ. Pokud máte rádi neutrální a uklidňující kombinace bílé, lila a nebesky modré barvy, přijdete si na své stejně jako ti, kteří preferují spíše příjemně dráždivější odstíny cihlové. „Ráda bych, aby se hosté vraceli i proto, že chtějí zkusit jinak barevný pokoj,“ dodává Miloslava Nievaldová. Harmonická barevná spojení vhodně doplňují poeticky laděné autorčiny obrazy, vyvolávající pocity klidu a radosti. Inspiraci při zařizování vnitřku domu lze hledat v 60. letech. „Snažili jsme se ale o posun do současnosti,“ upozorňuje autorka. Původní schodiště S odstíny v interiéru ladí i podlahové krytiny, i když byly vybírány i s ohledem na své užitné hodnoty. Marmoleum vyniká dlouhou životností, nepropálí je ani hořící cigareta a přitom esteticky působí velmi dobře. Teraco – litá broušená betonová dlažba – rovněž snese vysoké provozní zatížení. Při zařizování interiéru se autorka musela přizpůsobit již daným rozvodům elektřiny. Design nábytku realizovala společně s Vítězslavem Máchou. Zahradu navrhla Bronislava Nepimachová. Investoři projevili veliký cit a smysl pro historii i architekturu daného objektu, když zachovali původní žulové schodiště, které nechali chemicky vyčistit. Na zídce u schodiště spatříte další ukázku tvorby všestranné výtvarnice Miloslavy Nievaldové, tentokrát ze sklářské oblasti. Vystavené vázy vyzařují pozitivní energii. Uklidňující vibrace návštěvníkovi opět připomenou, že se ocitl v domě, jehož počátky sahají až do doby pozdní secese.
To platí i o její architektonické prvotině, exteriéru a interiéru penzionu v pražské Révové ulici.
Kontakty: Atelier Pelcl, Prof. arch. Jiří Pelcl, Arch. Jakub Velický, Farského 8, 170 00 Praha, tel./fax: 220 878 869, e-mail: atelier@pelcl.cz, www.pelcl.cz; Mgr. Miloslava Nievaldová – ateliér, Ruská 26/566, 101 00 Praha 10-Vršovice, mobil: 604 404 506, e-mail: miloslava.nievaldova@seznam.cz; MK STUDIO DESIGN, s. r. o., návrhy interiérů, výroba nábytku, Chopinova 2/1533, 120 00 Praha 2, e-mail: macha@mkstudio.cz, www.mkstudio.cz; Villa Révová, Révová 15, 101 00 Praha 10, tel.: 274 021 290-5, fax: 274 021 299, e-mail: info@villarevova.cz, www.vilarevova.cz
text: Filip Hubička foto: Ota Pajer |
Materiály pro stavbu 4/2004
/Files/Obrazky/ProOdbroniky/2004/Materialy/4_04/Obsah.pdf
Dům snů
|
|
Majitel od počátku záměrně koncipoval dům velkoryse. Nechce se totiž už nikdy stěhovat, a tak si v novém domově vytvořil naprostý komfort a pohodlí, které si hodlá maximálně vychutnat.
Slunce v domě „Ke spolupráci jsem byl přizván v okamžiku, kdy byla dokončována hrubá stavba. Než jsem začal pracovat na návrhu interiéru, musel jsem dispozici mírně upravit. Dovnitř vcházelo minimálně denního světla, takže jsem navrhl co největší okenní tabule a směrem do zahrady použil francouzská okna,“ řekl nám architekt Adam Slabý. Tím se interiér prosvětlil a zároveň propojil se zahradou. Rovněž byla upravena velikost některých místností v závislosti na běžném rodinném životě. Výsledkem je třípatrový dům se společenskou částí v přízemí, kde kuchyň nenásilně navazuje na nezvykle prostorný obývací pokoj, v patře se nacházejí čtyři ložnice a sociální zařízení, o patro výš vznikl prosklený ateliér, který poskytuje nejkrásnější výhled do okolní zeleně.
Výběr s rozmyslem Souběžně s prací na dispozici domu začal architekt navrhovat jeho zařízení. „Vše se odvíjelo od nábytku. Jeho pořizovací cena je nezanedbatelná, a tak bylo rozumnější ho nejprve vybrat a poté koncipovat interiér tak, aby ladil stylově, materiálově i barevně,“ objasňuje architekt svůj postup a prozrazuje, že majitel se jako jeden z mála chtěl o správnosti své investice přesvědčit, a proto navštívil mezinárodní veletrh nábytku Salone del Mobile, který každoročně probíhá v Miláně. „Přál si především kvalitní výrobky s nadčasovým tvarem. Na výstavě si jednotlivé kusy mohl vyzkoušet a ujistit se o správném výběru,“ dodává Aneta Rašovičová, majitelka interiérového studia Linea pura. Interiér je pojednán v teplých zemitých tónech, které vytvářejí útulnou a přívětivou atmosféru. „Nemám rád studený, neosobní design. Bydlení má být klidné a příjemné,“ vysvětluje architekt, který na klientovo přání často používal kámen. „Majitel pochází od moře, takže byl na mramor, travertin a další kameny zvyklý a uměl si je v interiéru představit. Navíc v kombinaci s designovými kousky působí důstojně a navozují pocit noblesy,“ dodává a s úsměvem přiznává, že spolupráce s mužem při takto pojaté realizaci má něco do sebe, protože ten se zpravidla nezajímá o druhotnou stránku věci, jakou je třeba způsob údržby.
Tradice versus současnost Lehký mužský styl je jemně podtržen geometrickými tvary, které se v jednotlivých místnostech opakují. Například v osvětlených podhledech, ve způsobu zapuštění krbové vložky do stěny. Strohé linie má také zvolený nábytek, hranaté jsou rovněž dekorativní prvky apod. „Odvolával jsem se na období třicátých let minulého století, jehož poselství je skutečně nenahraditelné. V té době byla žádoucí kvalita, tradice a poctivé řemeslo, což jsem se snažil promítnout i do tohoto domu. Jistou nostalgii této doby tu navozují zvolená svítidla,“ říká architekt, který vzhledem k majitelovu pracovnímu vytížení musel být vždy na jednání dokonale připraven. „Na konečném vzhledu interiéru se samozřejmě podstatnou měrou podílel i majitel, který v poslední fázi vybíral a rozhodoval o výsledku.“ Při mém odchodu dodává, že majitel je s výsledkem nadmíru spokojený a že po rušném dni se rád vrací do nového domova.
mantinely – tady to byla již hotová hrubá stavba –, ale vždy jsme našli řešení. Předem stanovené hranice jsem se v rozumné míře snažil posouvat. Myslím, že se nám tak společně podařilo vytvořit harmonický a kvalitní interiér domu, ve kterém se příjemně a pohodlně žije. Volil jsem takové prvky a materiály, které nepodléhají ani módě, ani trendům a uchovají si svůj nadčasový výraz. Světovou nábytkářskou elitu zastupovanou na našem trhu firmou Linea pura jsem kombinoval s nábytkem vyrobeným na míru podle mých návrhů. Cílem byla klidná pánská estetika a elegance. V současné chvíli dolaďujeme ještě detaily, – od uměleckých děl až po polštáře.
Kontakty: Architektonický ateliér ADAM SLABÝ (návrh interiéru), Újezd 26, Praha 1, tel.: 251 511 711, fax: 257 326 266; BRICK (truhlářské práce), Pražská 16, Praha 10, tel.: 281 017 334; DSK (stavební práce), Kolbenova 159, Praha 9, tel.: 266 033 819; KTC DVEŘE, Vinohradská 41, Praha 2, tel.: 222 252 526; LINEA PURA, Klimentská 48, Praha 1, tel.: 224 819 941–42, fax: 224 819 940
text: Lenka Haklová foto: Iveta Kopicová |
