Místo pro stavbu
Město Liberec je s moderní architekturou propojeno už od šedesátých let díky „Školce“ architekta Karla Hubáčka (jeho televizní věž s hotelem na Ještědu získala pro českou architekturu Perretovu cenu, naše odborná veřejnost jí vloni udělila titul Stavba století). Karel Hubáček vychoval celou generaci výrazných osobností a ještě před čtyřmi lety působil na nově otevřené fakultě architektury liberecké Technické univerzity.
Městu a jeho soudobé architektuře bylo například věnováno celých třicet stran posledního čísla odborného časopisu Stavba – mezi recenzovanými stavbami byla i Menza Technické univerzity architektů Jana Dudy (viz Návštěva v č. 6/2001) a Filipa Horatschkeho. Jeden z autorů stavební části projektu menzy, ing. Jaroslav Balatka, se právě na Filipa Horatschkeho obrátil se svým rodinným domem. Realizace získala cenu v regionální architektonické soutěži, ale při stavbě a krátce po dokončení vyprovokovala mnohé nesouhlasné reakce libereckých občanů.
Stavební parcela leží na vršku nad městem, v nově vznikající osadě rodinných domků. Její poloha s krásným výhledem na město i symbol moderní architektury – Ještěd – nenavazuje přímo na stávající historickou zástavbou města, v nedaleké blízkosti stojí dokonce několik paneláků. Místo až evokuje srovnání s předválečnou pražskou Babou, je jako stvořené pro reprezentativní vzorek současné stavební úrovně. Bohužel už bylo částečně zastavěno tím, čemu se mezi architekty s hořkým humorem říká „podnikatelské baroko“, a dům pana Balatky je tu bílou vránou (či pro mnohé černou ovcí). Nejenom vyniká, odlišuje se, ale hrdě nakročenou fasádou a výraznými barva-mi ještě dává najevo svůj názor na moderní rodinný dům.

Přizpůsobit se?
Lidé se nechávají unést „spravedlivým“ rozhořčením nad tím, co nejsou schopni vstřebat nebo pochopit, ale po čase si zvyknou a stavbu ještě nedávno odsuzovanou přestávají vnímat. Manželé Balatkovi s úsměvem vzpomínají na první negativní reakce okolí stejně jako na překvapení hostů, jak příjemné (už na první pohled) jsou interiéry v domě. Žádná honosnost nebo extravagance, naopak velmi praktická funkčnost, někde přecházející do výtvarnější polohy. Provozní vztahy sice mají přednost, ale strohé geometrické tvary jsou tu a tam rozbity trojúhelníkovými výřezy oken, přísný řád je narušen neobvyklým světlem modrých tabulek skla, jejichž rám je uschován ve zdivu. Tedy žádný funkcionalismus, minimalismus ani jiný -ismus, pouze vlastní výraz, společná představa architekta a jeho klienta (v tomto případě současně i projektanta), jak řešit bydlení pro rodinu na počátku třetího tisíciletí.
Na hlavní, dvoupodlažní hmotě objektu se podepsalo především respektování požadavku šikmé střechy, přestože sklon je velmi mírný a jeho pojetí velmi osobité. Se současným našikmením čelní fasády získala takto „deformovaná“ krychle dynamiku, nedobrovolné přizpůsobení se ji naopak tím více odlišilo, zvýraznilo.
(Je třeba ocenit postoj místního stavebnímu úřadu a útvaru územního plánu architektury, že stavbu dokázaly respektovat.) Menší přízemní hranoly, které se do hlavní hmoty zakusují ze dvou pohledově nejzajímavějších přilehlých stran, vnášejí do celé kompozice určité zklidnění tvarů – přestože sytě žluté západní křídlo s vy-stupujícím komínem naopak tmavě hnědou stavbu barevně oživuje.
Kdo chce, může si poklepat na čelo a zalistovat dál, kdo má zájem pochopit všechny souvislosti, ať s námi vstoupí dovnitř.

Chrámová dispozice
Centrální dvoupodlažní hmota s pultovou střechou je i pro dispoziční a provozní řešení domu ústředním prostorem, který jak horizontálně, tak také vertikálně propojuje všechny funkce v domě. V jeho přízemí je největší část – kuchyně s jídelnou – volně propojena s navazujícím křídlem obývacího pokoje, se kterým tak vytváří jednotný obytný prostor.
Obývací pokoj, přestože je opticky oddělen sníženou podlahou a dvěma ocelovými sloupy, navazuje na jídelnu v přísném osově symetrickém řádu, kde tvar půdorysného obdélníka je ještě zdůrazněn řešením podlahy a svítidel na stropě. Centrální umístění vyzděné niky se štěrbinovým otvorem na straně jídelny nebo krbu odlehčeného proskleným rámem v části obývacího pokoje téměř připomíná polohu oltáře, dojem malého moderního kostela vzbuzují i vysoká okna ve tvaru ostrých trojúhelníků nebo malá čtvercová okna s modrými skly, propouštějícími do prostoru až mystické světlo.
Kuchyňská část prostoru vytváří jakousi „boční loď“ směrem do zahrady, stejně jako vstupní část na stranu opačnou, do ulice (vstup se šatnou navazuje na pracovnu, aby obchodní partneři nemuseli procházet bytem). Komunikace za jídelnou zůstává prozatím volně otevřená, ale časem bude oddělena posuvnými prosklenými stěnami, které se napojí na zděnou niku (doplněnou ještě policemi), aby zvukově izolovaly obytný prostor a opticky z něj vyčlenily vstupy do pracoven a hospodářské místnosti i schodiště do patra.

Ložnice pod pultovou střechou
Zcela samostatnou část půdorysu tvoří křídlo s garáží, které částečně chrání vstupní prostor i venkovní terasu s výhledem na Ještěd. Přestože tato strana má výhodnější orientaci k jihu, slouží spíše jako předzahrada do ulice a samotné bydlení je mnohem více propojeno se severní částí zahrady, která má daleko intimnější polohu. Sem vedou velké balkonové dveře z obývacího pokoje i okna z kuchyně, tady v terénním zářezu s venkovním krbem má své místo i zahradní stolování. Zatímco přízemí je provázáno s okolím domu a je proto větší plošně a členitější, do dalšího patra vystupuje už jen střední část domu.
Jižní část patra s vyššími, klasicky rovnými stropy byla určena pro ložnici rodičů se šatnou a pokoj dcery. Z obou místností je možný přístup na půdičku v nejvyšší části pultové střechy, která v případě ložnice rodičů zůstane buď rezervou, nebo úložným prostorem, ale v pokoji dcery je už dnes využívaná jako „tajné místo“ pro hraní, kam rodiče moc často nenakouknou. Jednou však bude pro dívku především ložnicí, aby pokoj dole zůstal bez lůžka, volný pro pobyt přes den. Pokoj dcery má výjimečnou polohu – jeho rohové okno poskytuje nejkrásnější výhled z celého domu na město dole, na protější zalesněné kopce a Ještěd zakončený Hubáčkovou televizní věží.
Severní strana podlaží má už snížený šikmý strop, v této části je pokoj pro hosty a poměrně velká koupelna s rohovou vanou a dvojicí umyvadel. Střecha umožnila horní prosvětlení koupelny střešním oknem – úzká okna na fasádě slouží tedy spíš jen k větrání, pohledu sousedů do koupelny brání malá plocha skel a navíc i žaluzie.

Postupné zařizování
Po dokončení stavby domu přichází na řadu vybavování interiéru. Pokud nebyl interiér už součástí projektu, čeká rodinu ještě před nastěhováním nebo vzápětí po něm další spousta starostí. Ale většinou stačí uvést do provozu kuchyni, WC a koupelnu, dům může bezproblémově fungovat i bez nábytku, jaký si do interiéru představujeme. S nejnutnějším nebo provizorním vybavením (například z původního bytu) se pak dům může zařizovat postupně, pomalu – je mnohem účelnější rok dva počkat, než nakoupit okamžitě a nevhodně.
Některé kusy nábytku tohoto domu už byly zakoupeny nebo na zakázku vyrobeny, ale mnohé ještě zbývá dokončit. Kuchyňská sestava nebo nový jídelní stůl se židlemi napovídají, jakým směrem se zařizování bude vyvíjet. Doplní jej skříňková sestava na televizi a hi-fi techniku mezi ocelovými sloupy na předělu jídelny a pokoje, sezení ze 70.–80. let (mimochodem jedno z mála kultivovaných, která se v té době u nás vyráběla) nahradí nová pohovka s křesly a společenským stolkem. Ale počtem kusů už se nábytek příliš nerozroste, dům stále zůstane volný, nezaplněný zbytečnostmi.
Stejně jako je exteriér domu pojat moderně a bez jakýchkoliv historizujících dekorů, ani interiér si nehraje na zámecké prostory (nebo naopak na útulnou venkovskou chaloupku). Jednoduše vyjadřuje to, čím chce skutečně být: moderní stavbou pro rodinu, která žije současným způsobem života v dnešní moderní době.

Věra Konečná, Foto Jaroslav Hejzlar a Aleš Jungmann

Zdroj: Můj dům 7/01