|
|
Přestože se s ním dnes může divák setkat např. ve hře Čertův švagr, uváděné v divadle Skelet v pražské Opletalově ulici, do povědomí lidí se nejvíce zapsal rolemi Karla Hynka Máchy ve filmu Mág, který byl posledním dílem Františka Vláčila, a též v dílech Dva na houpačce a Duch soudce Pauknera.
Navštívili jsme ho v jeho bytě-pracovně na pražských Petřinách, odkud je fantastický výhled na České středohoří – na místo posledních dnů a skonu Karla Hynka Máchy.
Člověk se nikdy úplně neodpoutá od kulis svého dětství. Obklopuje se jimi i ve svých pozdějších bytech a provázejí ho po celý život. Souhlasíte s tímto tvrzením?
V zásadě ano. Jsem Pražák, ale tento fakt nijak nepřeceňuji, ani mne příliš nenaplňuje hrdostí. Vyrůstal jsem sice v Praze, ale na vesnici, v Řepích u Prahy. Možná proto mám dodnes tak rád okraje velkých měst, kde se spojují možnosti dalekých rozhledů do krajiny s možností městského života.
Poznal jste vesnici Řepy ještě před nástupem velkoměstského sídlištního gigantu…
Samozřejmě. Moje dětství — to byly lesy, pole, louky a rybníky. Těch bylo sedm, a proto jsem nikdy nechodil bruslit na stadion. Jeden z těch rybníků se jmenoval Na Průhonu a je po něm pojmenována část sídliště. Nezbylo z něj vůbec nic, snad jenom ta vrba, která rostla na hrázi. Kdykoliv jdu kolem ní, zažívám velmi zvláštní pocit.
Když jste se vypravovali na Václavák, říkávali jste, že jedete do centra, nebo do Prahy?
Do Prahy! Vždyť do Řep jezdil ještě klasický modrý autobus, nikoliv ten červený městský. Dostat se do Prahy, to byla štreka, dobrá hodinka cesty s mnoha pře- stupy. A člověk při tom zažíval mnohé, až přízračné situace.
Co může být přízračného na cestě z vesnice do města?
Mnoho věcí. Každý den ráno jsem cestou přes pole pozoroval, jak vyrůstají paneláky doslova ze země. Byly už postaveny celé bloky a ulice, vyasfaltovány chodníky i parkoviště a přitom v nich nikdo nebydlel. Když jsem se v noci kolem sídliště vracel, vypadalo to tam jako po výbuchu neutronové bomby — vše tam stálo bez sebemenších příznaků škody, ale úplně bez života.
Předpokládám, že máte nějaké prozaické vysvětlení?
Stavbaři prostě honili plán kvůli prémiím. Zapomněli přitom na jeden podstatný detail, a to inženýrské sítě. Rok po dokončení sídliště se proto všechno rozkopalo a teprve poté se začala pokládat kanalizace a jiná potrubí.
Přestože jsou paneláky v této zemi všeobecně zatracovány, najde se mnoho jedinců, včetně velmi citlivých osob, kteří v této neosobní architektuře nacházejí zalíbení. Nikoliv z důvodu bytové krize, ale protože se jim tam líbí. Jak jste na tom vy?
Přiznám se, že bych neměnil bydlení ve starých Řepích za nové Řepy. I já sám jsem byl ale často paneláky fascinován. Byla to taková fascinace hrůzou. Víte, když jdete ráno přes to pole a ještě chladné slunce se zvedá mezi těmi bílými stěnami a dole se válí mlha, tak vás zaujme ten zvláštní nesoulad mezi přírodou a architekturou. Dokonce jsem se na tento obraz těšil, zvláště na sedmou hodinu ranní, kdy se jako na povel otevírají dveře balkonů — to vstávají děti a celé sídliště je třeba provětrat.
Vy jste si ale pořídil byt na Hvězdě, v místě, které se také dá nazvat sídlištěm. Proč?
To ale není sídliště, to je bytový areál od architekta Vlada Miluniće — v tom je velký rozdíl. Bydlení tam je velice lidské, už na první pohled poznáte, že se nejedná o unifikovanou stavbu, ale o místo určené k žití, a nikoliv k přespávání. Já mám ale největší radost z pohledu z okna. Vidím celé České středohoří — Říp, Milešovku, Lovoš, Radobýl a za jasného počasí dohlédnu až do Krkonoš.
Tedy váš oblíbený Máchův kraj?
Přesně tak. Tuto oblast jsem prošel celou, když jsem se připravoval na hlavní roli Karla Hynka Máchy ve Vláčilově filmu Mág. Mimochodem, často se doba první poloviny 19. století, ve které Mácha žil, ve filmech zobrazuje jako doba biedermeierovské zdobnosti, doba velkých salonů rozlehlých bytů a doba výpravných a velkolepých krajkových šatů. Takto žít si tehdy dovolil ale málokdo. Sám Karel Hynek Mácha, který jako právník nepatřil mezi nejchudší vrstvy obyvatelstva, při svém pobytu v Litoměřicích žil v jedné místnosti a neměl ani na nábytek. Proto si nechal poslat od rodičů šífem dřevo, sekeru a hřebíky.
Loďaři tehdy zaplatil sedm zlatých, a když se pohoršoval nad touto cenou, šífař mu odvětil: „Řeka je stejně dlouhá, milý pane, ať už vezete hrnek nebo fůru uhlí.“
Stěhování bylo vždy drahé, tehdy i dnes. I vy jste se už stěhoval několikrát. Naposledy na pražské Petřiny. Hodláte se ještě někdy v životě stěhovat?
To ano. Chtěl bych si v budoucnu koupit malý domeček za Prahou. Ale stěhování z tohoto bytu, který spíš využívám jako pracovnu a ateliér, mě bolet příliš nebude.
Jak to myslíte, nelíbí se vám zde?
Naopak, ale veškerý nábytek je vestavěný a vyrobený na míru, zapadá na milimetry přesně. Nedá se s ním hýbat. Víte, já jsem v tomto směru docela konzervativní člověk. Vybíral jsem si ze dvou možností. Buď si nábytek vyberu sám, nebo dám přednost vestavěné variantě. Rozhodl jsem se pro druhou verzi. Udělal jsem dobře, je to bytelné, poctivé a navíc finančně výhodnější.
Jste tedy s tímto bytem spokojen. Budete v něm ještě něco měnit?
To ne, já si ho totiž neupravoval sám, ale za pomoci architekta Soběslava Macase z Pardubic. Byla to dobrá zkušenost. Ostatně, v této zemi se sice lidé již naučili mít vlastního kadeřníka, krejčího, dokonce i trenéra a psychologa, ale tak podstatné věci, jako je jejich bydlení, stále svěřují amatérům.
Češi, a je to možná dané tím, že po dlouhá desetiletí nemohli cestovat, se upnuli na své byty a věnují jim někdy až příliš velkou pozornost.
To je pravda. V západní Evropě stejně jako v Americe nebo v Austrálii se více než u nás setkáte s ležérním stylem bydlení a s docela ošoupaným nábytkem. I já jsem si ale uvědomil, že na svém způsobu bydlení docela lpím, a když jsem viděl ten prázdný prostor bytu, tu pomyslnou zelenou louku, přepadl mne lehký pocit beznaděje. To byl další důvod navíc, proč angažovat odborníka, architekta.
Jedna věc jsou ovšem plány a ta druhá realizace.
Popíšu vám takový malý detail, který dobře ilustruje realizaci. Když byl návrh hotový na papíře a já jej odsouhlasil, přišel pan architekt Macas s výrobcem nábytku panem Sodomkou z Chrudimi a po celém bytě natáhli sukno a na něm udělali střih celého bytu, úplně stejně, jako to dělá krejčí. Později jsem byl v Chrudimi u toho, když se nábytek vyráběl. Viděl jsem na vlastní oči tu technologii, materiál, postup, prostě všechno. A přestože to byla precizní práce, tak jsem do poslední chvíle nevěřil, že to tam bude všechno pasovat. Ale pasovalo, na milimetr přesně.
Myslel jsem si, že vestavěný nábytek se špatně udržuje.
Naopak. Má parametry veškerého normálního provozu. Všude se dá utřít prach, je praktický a maximálně využitelný.
Zeptám se vás na jednu intimnější otázku, na kterou se ptám téměř všech osobností — a mnozí na ni odpovídají různě. Zouvají se u vás hosté?
V žádném případě. Nikdy bych to nedovolil, a to ze dvou důvodů. Za prvé je to neslušné vůči hostu, za druhé i nehygienické, když ho nutíme přezouvat se a přenášet tak všechny ty různé plísně a jiné neřády. Proto jsem si nechal v hlavní místnosti položit dlažbu, a nikoliv koberce, a to jenom proto, aby se nikdo u nás nemusel zouvat.
Když přijdete k někomu na návštěvu, divíte se?
Divím se často. Ani netušíme, jaký nevkus vládne v českých bytech. Kolik je tam papundeklů s ornamenty, kýčů z tržišť a poliček s chemlonovými dečkami.
Jednou z největších místností vašeho bytu v Praze na Petřinách je koupelna. Také je to práce architekta?
Tu jsem si navrhl sám a jsem na ni docela pyšný. Je prostorná a její největší předností je, že má okno. Klasické okno na západ. Navíc je oddělena od toalety, což je verze, kterou upřednostňuji.
Oddělení koupelny od toalety zavedlo do českých činžovních domů již devatenácté století. Západní Evropa šla tehdy opačným směrem.
Dnes je trend zase opačný, i když jinak. Západ totiž daleko víc než my lpí na hygieně, a proto si můžete být jistý, že když například v Austrálii má byt pět ložnic, má také pět koupelen.
Přesto, chybí mi ve vaší koupelně jistý detail — a tím je bidet.
Zatím ho nepotřebuji, ale možná, že k tomu někdy dojde. I když — jednou jsem si velmi pohrával s myšlenkou, že si ho pořídím. To když jsem v jednom hotelu v japonské Ósace narazil na toaletu, jež sloužila zároveň jako bidet. Vedle toho tam byla spousta tlačítek, jimiž se dala regulovat teplota vody, síla proudu a jiné podstatné detaily. Tehdy jsem si připadal jako neandrtálec, který se neumí chovat.
Velmi jsem po podobném vynálezu toužil, ale bohužel, nikde jsem ho nesehnal.
Přestože jste tady spokojený, chcete se stěhovat?
Tento byt, který má asi osmdesát metrů čtverečních, vnímám jako docela dobrou finanční investici.V budoucnu bych ale chtěl žít na nějakém klidném místě za Prahou.
Neobáváte se, že až si pořídíte dům, objeví se návrhy na stavbu dálnice, satelitního městečka, prasečince nebo alespoň supermarketu, který by vám pokazil to, co se nedá vyjádřit penězi — výhled do krajiny?
Musím najít takové místo, kde už se nebude s ničím hýbat. I když vím, že v této zemi se hýbá se vším, když je to potřeba, a nejen s územním plánem. A na druhou stranu, když je potřeba, tak nehnete s ničím.
Děkuji za rozhovor.
Text: Pavel Vondráček, FOTO: OTO PAJER
Zdroj: Moderní byt 8/01
|
