|
|
Zrcadla prostě už mají onu dvojí vlastnost: odrážejí světlo-obraz a také vytvářejí iluze. Toho se dá dobře využít v každém bytě. Dokážou prostor opticky zvětšit, prosvětlit, znásobit pěkná místa a motivy. Když víme, co umějí, jak je použít, kam pověsit či postavit a osvětlit, můžeme se vyvarovat spousty nedorozumění. Zrcadlo k člověku a jeho obydlí patří — má magickou moc korigovat naše představy o sobě samých i vyzvedávat přednosti a tlumit nedostatky interiéru. Text: Eva Poláčková, Foto: archiv Zdroj: Moderní byt 3/01
Kontakty: CENTRUM DOBRÉHO BYDLENÍ, Borská 87, Plzeň, tel.: 019/27 93 92; CORRECT INTERIOR, budova IBC, Příkop 4, Brno, tel.: 05/45 17 62 31; IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 02/51 61 01 10; TECNO LINE INTERIER, Ondříčkova 28, Praha 3, tel./fax: 02/ 22 71 51 02 |
Blog
Terén spoutaný do palisád
|
|
Co by měl o svém pozemku každý znát Přednosti a vady Nechtít nemožné, ale neslevovat z možného Netvařme se, že nemáme děti, když je máme
Eva Vodrážková, Foto autorka Zdroj: Můj dům 3/01
|
V malých prostorách se cítím bezpečněji
|
|
„Už bezmála pět let bydlím na Křivoklátsku, 40 kilometrů od Prahy — v domečku, který jsem se štěstím a s vypětím portmonky své i mých přátel koupil za 540 tisíc, včetně zpustlé zahrady. Výhled krásný, na pstruhový potok a modřínové lesy, ale zdi plesnivé a mokré — suchý byl jen záchod 20 metrů od domku. Takže rekonstrukce, vrtání studny, odpady, čistička… Dodnes splácím půjčku. Ale stálo to za to: našel jsem tu dokonce ženu a ta mi nejen zaplavila domek všemožnou flórou, ale dala mi i synka, takže teď musím dělat plůtky kolem každého nebezpečí a schovávat kleště a hřebíky. Ale hlavně se mi stále méně chce jezdit za prací do Prahy.“
Říká se, že během stavby či rekonstrukce se občas pláče… I já jsem plakal, když zedníci vybourali jinou zeď, než měli. Ale nakonec udělali za málo peněz hodně dobré muziky — a vlastně se sluší udělat neplacenou reklamu firmičce pana Davida z Hýskova. Mám zkušenost, že najít si řemeslníky pokud možno v místě se vyplácí — nemohou si dost dobře dovolit, aby se pak v hospodě povídalo, jak svou práci odflákli. Takže žádné tragické zkušenosti? Ale ovšemže! Třeba obkladači zcela surově ničili zbrusu nový, krásný štuk — a když jsem konečně našel odvahu opatrně jim naznačit, že by si tu stolní řezačku mohli postavit kousek dál od zdi, řekli jen: „Proč? Ať mají taky malíři co dělat.“ Silná káva. Přestavovali jste radikálně? Ne. Náhodně zvolený architekt sice okamžitě navrhl ubourat půlku domku a vystavět terasu s noblesním schodištěm, střeženým sádrovými lvy, shlížejícími na vzácným štěrkem sypanou cestu, po které budou šustit limuzíny hvězd filmového plátna, ale tím také jeho práce skončila. Vymyslel jsem si projekt a úpravy sám a opájel se pocitem architekta-samouka. Pak přijela kamarádka a řekla, že můj plán je fakt velký — nesmysl. Měla pravdu. Domek zůstal nakonec skoro takový, jaký byl. Skoro? Hrůzostrašná půda, plná pavučin a dřevokazným hmyzem zkaženého dřeva, se proměnila v podkrovní pokoj pro děti, ložnici a pracovnu. Odevšad je — díky novým vikýřovým, mansardovým oknům — výhled do zahrady. A nakonec se tam zázrakem vešla i druhá, fakt mikroskopická koupelnička — snad ještě menší, než jsem měl kdysi v malém hotýlku v uzoučkém domě v centru Paříže. Musíte se sice mít na pozoru, ale připažíte-li, nakonec si ruce umyjete, i úzkou sprchu si dáte a s trochou dobré mušky i vymísíte. Sanitární keramika tuzemská, ne drahá, přitom elegantní. Máte rád malé prostory? Mám… no, trochu asi i proto, že máme prostě malý dům. Ale připadal bych si asi jako blbec, kdybych měl zbůhdarma vytápět a napájet nějaký rozmáchle řešený komplex a podporovat tak vyšší spotřebu a tím třeba Temelín. Ale taky se v malých prostorách cítím bezpečnější — určitě to znáte z filmových hororů: na ploše 3 x 3 metry se sotva ukryje nějaká zohyzděná stvůra, usilující rozřezat mě motorovou pilou. K pocitu bezpečí patří i krb… Souhlasím, že může zahnat vlky, snad i komáry… Ale v původním domku nebyl, tak není ani teď. A navíc bývá krb potvrzením zákonitého zlenivění — po pár slavnostních večerech u žhnoucích polen začne být člověku trochu zatěžko nasekat dříví, vymést popel, nakonec i škrtnout sirkou. Žena by zřejmě časem chtěla kachlová kamna, já to odkládám — a o to víc přikládám do kamen z bazaru, Musgraves Original. Vy topíte dřívím?? Přitápíme — a ta jedna kamna stačí přes schodiště do podkroví vytopit celý dům příjemným, dřevěným teplem. Ale jinak jsme „šli do plynu“ — když jsem vybíral kotel, žasl jsem, jak obrovská je nabídka! Některé dokáží proměnit zbytkové, nevyužité teplo v elektřinu a dodávat ji zpět do rozvodné sítě!! Představte si, že by se místo na Grégrovy šílené průmyslové „třesky“ daly všechny ty peníze na finanční subvenci třeba takových kotlů! V zimě by všechny plynové kotle sytily elektrické dráty. Mluvíte jako ekolog… Snažíme se. Ovšem získat například povolení na čističku bylo paradoxně zatraceně složité. A většina okolních domů pořád pouští všechno do potoka — tajně, v noci, když začne pršet. Výsledkem je třeba pětadvacet uhynulých pstruhů, kteří nedávno plavali znak v našem rybníčku… Třídíme plasty — jenže obecní kontejnery byly nerentabilní, takže teď si každý musí za 25 korun koupit pytel a hlídat termín, kdy ho musí odnést na určené „svoziště“. Výsledkem je spousta plastových lahví a igelitových tašek s odpadem, vyhozených do škarpy. Tahle krátkozrakost a nedůslednost — především vlády — mě hrozně štve! A dá-li Bůh a dostanu roli v nějaké hodně dobře zaplacené reklamě, chtěl bych zkusit nějaké ekologické podnikání. A taky doufám, že po vstupu do EU… Pak ale přece naši němečtí a nizozemští spoluobčané skoupí… …naše domy a my se budeme muset stěhovat dál na východ, do levných ukrajinských, radioaktivních domů? No, to je snad jen taková „sládkovská“ vize… Ale i kdyby je skoupili, o moc horší, než nová výstavba v okolí měst, to nebude. Ta exploze řadových sádrokartonových zámečků s malebným výhledem na výkrmnu prasat bývalého JZD je tragikomická. Vlastně je to jen kvalitativně vyšší forma sídliště, „rozmajzlého“ do šířky. Lidi si tam do talíře, pardon, do zahradního grilu s elektromotorkem, vidí často ještě víc. Ale majitelé mají přece možnost projekt, byť jen částečně, ovlivnit. Pak se asi většina z nich dívá příliš často na všechny ty zahraniční bazénovité seriály. A výsledkem je tak podivná „zparchantělost“, že náš tuzemský, proklínaný domek „šumperák“ začne být člověku až sympatický. Proč si ti lidé nedali o něco víc práce a času a nenašli si třeba objekt k rekonstrukci? Je to pracnější, leckdy i dražší, ale než bydlet v papundeklové replice s plastovými, „rustikálními“ trámy… Jenže v okolí velkých měst už původní objekty často neseženete… Ale seženete je možná o kousek dál — a tam už budou zároveň levnější a pravděpodobně také ve zdravějším prostředí. A díky nižším cenám vás také rekonstrukce přijde levněji. Takže újma za nákladnější dopravu do zaměstnání nebude tak strašná, bude-li vůbec, protože — stejně jako já — možná přestanete mít chuť do města vůbec jezdit. Tím nechci říct, že mým přáním je, aby se všichni lidé z měst přestěhovali na venkov — to bych se asi zase musel přestěhovat do města. Nemáte rád společnost? Už moc ne. Žena a děti, to mi v zásadě stačí. Zbytek si můžu vymyslet při psaní, postavy toho někdy nažvaní, až hanba. Když doma nepíšu, jsem na zahradě nebo v dílně, práce všeho druhu, i tesařské, vše čistá amatérština. O kus dál žena zuřivě brousí drátěným kartáčem starou, rezavou postel z kontejneru, ve stínu lísky synek zkouší kladivem, co snese šnečí ulita. A když se setmí? To už žena zalézává a z kuchyně, spojené s jídelnou a „obývákem“, sleduje při přípravě koprovky Ally McBealovou. Mně Ally tolik k srdci nepřirostla, takže většinou ještě zůstávám venku, pokuřuji a za svitu Luny třeba odnáším na kompost nebožky myši, které nám kočky pravidelně a pyšně přinášejí až do verandy — chtějí si nás tím zřejmě naklonit a zajistit si teplý pelech. Nakonec ale s nepořízenou odtáhnou do kůlny, což je depozitář starých krámů, určených — snad! — k pozdější opravě a použití. Jste kramáři? Ano! Každá nová vodorovná plocha v domě je vzápětí pokryta krámy — naštěstí alespoň starými. Vlastně celý náš domek je sestaven z věcí, které buďto pocházejí z toho původního, nebo jsme je zdědili, dostali, našli či koupili v bazaru. Je to změť stylů a slohů, ale na všem občas rádi spočineme pohledem — a třeba na gauči po babičce brněnské i tělem. Ovšem myčka, pračka, sušička, sporák, hi-fi věž a toustovač byly svého času zbrusu nové, sněhobílé, přiznávám. Prožil jste si sídliště? Přes deset let, Praha-Pankrác, jedno z těch snesitelnějších. A pro mnoho lidí je to určitě jednoduchý, bezproblémový způsob života. Pro děti a romantiky už asi tolik ne. Ale při dnešních cenách bytů už není nemožné uvažovat o bydlení mimo Prahu. A mimo vlast? Trefa! Čím hlouběji zapouštím kořeny v novém bydlišti, tím častěji na to myslím. Loni, na vzdáleném chorvatském ostrově Vis, posázeném jednoduchými, skromnými a přitom tak „srdečnými“ domky, jsme se ženou vážně uvažovali, jak velkou vlasteneckou zradou by bylo přestěhovat se úplně jinam. Mít jiný výhled, cítit jiné vůně a místo krásného břidlicového eternitu mít šustivý rákos… Ale letos jsme, se známými z Berlína, udělali experiment: na týden jsme si vyměnili domy, domovy. Nadchlo nás to — nejen Berlín, ale především ta obrovská možnost vyzkoušet si, ať svépomocí, nebo přes existující agentury, úplně jiné bydliště a poznat lépe než s cestovkou, jak žijí třeba Srílančané či Čaďané. Třeba na celé prázdniny. Kam pojedem příště, nevíme — listujeme atlasem. Ale pak určitě zase sem.
Tomáš Hanák
Narodil se v roce 1957 v Kremnici, dětství prožil v Radkově u Tábora a na Kubě. Byl úspěšným veslařem, po humanitním gymnáziu zkusil VŠE, pak následovala vojna. Od roku 1977 je členem kultovního divadla Sklep, působil jako zpěvák orchestru MTO Univerzál Praha, moderátor rádia Limonádový Joe. Z jeho bohaté filmografie jmenujme role ve filmech: Poklad hraběte Chamaré, Bony a klid, Kopytem sem, kopytem tam, Pražská pětka, Trhala fialky dynamitem, Díky za každé nové ráno, Válka barev, Kamenný most, Král Ubu, Pasti, pasti, pastičky, Cesta z města, Rebelové. V současnosti píše sloupky do magazínu LN. Je podruhé ženatý a má tři děti — Rozálii (12 let), Annu (10 let) a Tomáše (2 roky).
Připravila Marta Drahorádová, Foto Robert Virt Zdroj: Můj dům 11/01 |
Šperk v severním svahu
|
|
Komu? Autorovi projektu Václavu Martanovi ze Strakonic, který byl na svažitém, k severu orientovaném pozemku s ruinou staré chalupy postaven před nelehký úkol. Zhostil se ho se ctí. A pak firmě Ekols Praha, která stavbu domu realizovala na klíč — včetně demolice původního objektu a zpevnění svahu. Potíže růstu„Bydleli jsme v malém bytě v Břevnově a potřebovali jsme se trochu nadechnout,“ vypráví majitel. „Zjistili jsme, že byty jsou v Praze strašně drahé a relativně levnější bude postavit rodinný dům.“ Místo objevili naši hostitelé vlastně náhodou. Jediná jejich představa byla, že chtějí dům s výhledem na stejném břehu Vltavy. Když uviděli zpustlou, polorozbořenou stavbu ve starých Střešovicích, na vlhkém místě v severním svahu, zprvu se zalekli. Ale pak je zlákala vidina krásného výhledu se sluncem v zádech, s nádherným ostrým světlem a panoramatem horských vrcholů na severu republiky. „Stavba nebyla jednoduchá,“ přiznává ing. Miroslav Gabriel, jednatel stavební společnosti Ekols. „Ale firma je tu přece od toho, aby problémy řešila. Především sem — do prudkého svahu s úzkou cestou — nešlo zajet. A tak jsme např. na čerpání betonu použili tu nejdelší pumpu, jakou jsme měli k dispozici.“ Přesto prý po celou dobu stavby zůstaly osobní vztahy dobré, zcela korektní — a dnes jsou dokonce přátelské. Co v samých začátcích rozhodlo pro Ekols? „Cenová nabídka byla solidní, ale rozhodně ne nejnižší,“ tvrdí majitel domu. „Rozhodlo spíše věcné a seriózní jednání — a hlavně od začátku profesionální přístup techniků firmy.“ Celá stavba probíhala pod autorským dozorem a od podpisu smlouvy po kolaudaci trvala přesně rok (15. 9. 1999 — 15. 9. 2000). Pod střechou byla již v lednu, ale firma vše řádně dokončila na klíč a i dnes je s majiteli v úzkém kontaktu. „Nepatříme k firmám, které dostanou zaplaceno a pak za nimi spadne klec,“ prohlašuje ing. Gabriel. Příjemné bydleníZ betonových základů a železobetonem zpevněné části přízemí vyrostl útulný dům z Porothermu. Na smrkovém krovu spočívá betonová krytina v klasickém červeném odstínu. „Nepotrpíme si na luxus, jde nám o příjemné bydlení,“ vysvětluje majitel a zve nás dál. Do domu se vchází ze zahrady — přes terasu vydlážděnou elegantní a na pohled hřejivou keramickou dlažbou v přírodním cihlovém odstínu. Protože dům stojí ve svahu, je základní obytnou úrovní střední podlaží: v něm je kuchyň volně propojená s jídelnou a obývacím pokojem, ale také stranou umístěná klidná pracovna. Z obytného prostoru, přímo od masivního jídelního stolu, se otvírá unikátní výhled směrem k Českému středohoří — na krajinu „mlékem a strdím oplývající“, rámovanou na horizontu vrcholy Sedla, Ronova, Vlhoště, Bezdězu a Ještědu. Při pohledu z okna mě napadlo, že zdánlivý detail — výhled — je skutečně tím rozhodujícím jazýčkem na vahách při výběru lokality. Zvláště poté, co vystoupáte po schodišti do podkroví, si uvědomíte, že dům se stává opravdovým domovem teprve tehdy, když je proteplen barvami, textilem, přírodním dřevem a předměty blízkými srdci. Syté a převážně teplé barvy se uplatňují jak na stěnách, tak na závěsech a potazích, interiér zútulňují pohledové krovy i dřevěný nábytek, schodiště lemuje na stěnách minigalerie zajímavých fotografií ze společných cest našich hostitelů. Z tajností „podsvětí“Několik překvapení nás čeká ještě v suterénu. Tím největším je bezesporu „obytná jeskyňka“ — sklípek vybloubený ve zdejším pevném pískovci majiteli původního domu. Vstup do sklípku byl tehdy ze zahrady, dnes je po schodech z předsíně. Tak jako tak prostor nabízí uložení vína i posezení, v němž se mísí půvab tajemna s útulností. Jediným problémem byla izolace vlhkosti jeskyňky od vlastního domu. Další zvláštnost představuje dvojí systém vody. Jednou z podmínek stavebního povolení pro dům v tomto svahu totiž byla likvidace dešťových vod na pozemku. Proto jsou v suterénu umístěny velké nádrže na užitkovou vodu, která pak slouží k zalévání zahrady či splachování WC a znamená poměrně výraznou úsporu vodovodního systému. Ohřev vody v klasickém vodovodu, který je v domě pochopitelně zaveden, zajišťuje topný systém. Také rozvod topení je klasický (teplovodními radiátory), ovšem nosným médiem vytápění není plyn, jelikož sem nebyl zaveden. Proto je kotel napojen na lehký topný olej. Směrem k severu ční z půdorysu předsunutá garáž. Podstatnou část suterénu (ze severního pohledu jde o přízemí) zabírají dosud nevyužívané prostory pro vlastní podnikatelské aktivity majitelů domu. Zahrada ve svahuMalým klenotem je zahrada. Jakkoli zbudovaná v severním svahu, má poměrně dost slunce — a svah, který zvyšuje její členitost, se tak stává výhodou. Dnes jsou tu nejen stromy, ale i tráva a květiny. Svah drží a zpevňují terasové zídky — jak kamenné, tak z dřevěných trámů. Zahrada již má nejen půvabnou terasu u domu, nýbrž také střední zazeleněnou terasu s ohništěm a dětským pískovištěm, které má takřka nevyčerpatelný zdroj: vlastní pískovcové podloží. A pokud nebudete líní vyšplhat až do nejvyššího cípu zahrady, rozšíří se vám už tak dost úctyhodný výhled k severnímu obzoru ještě o Říp a Milešovku. Vít Straňák, Foto: Robert Virt a archiv firmy Ekols (1) Zdroj: Můj dům 11/01 TECHNICKÉ PARAMETRYPůdorysné rozměry: 13,8 x 15,5 m Zastavěná plocha: 174 m2 Obestavěný prostor: 1237 m3 Obytná plocha: 147 m2 Celková užitná plocha: 346 m2 Konstrukce: betonové základy, železobeton (zpevnění svahu), stěny Porotherm 44 Střešní krytina: Bramac — taška Moravská Plus Vnitřní vybavení: kuchyňská linka na zakázku, plovoucí podlahy, tuzemské obklady a dlažby, dřevěné dveře na zakázku, dřevěná eurookna, střešní okna Velux Vytápění: kotel Buderus (lehký topný olej) + teplovodní radiátory |
Dům na počkání
|
|
„Bezmála třicet let jsme s manželem bydleli v bytě ve starém činžáku na rozhraní Vinohrad a Nuslí. Byl to šedivý dům a tmavý byt. Já jsem si tam vlastně nikdy nezvykla. Ani na tu šedivost a zchátralost, ani na hluk a prach hlavní ulice. Byla jsem tam prostě nešťastná.“ Trápení s bydlením skončilo před rokem. K rozhodnutí odejít s Prahy přispěla restituce parcely na okraji Velkých Popovic, hlavně však touha užít si konečně klidu, čerstvého vzduchu a přírody. Beztak do ní o víkendech vyráželi tak často, jak mohli. Nyní si jí mohou užít celoročně. „Právě proto, abychom neztráceli čas, který v padesáti, šedesáti letech utíká už dost rychle, nechtěli jsme se stavbou nového domu a starostmi kolem toho prožít měsíce. Pečlivě jsme vybírali firmu, která by splňovala naše požadavky a nakonec to vyhrála nabídka montovaného domu z Rýmařova. Musím říct, že dodrželi vlastně vše, co slíbili a co jsme s nimi důkladně rozbírali. Předem jsme dohodli rozměry, místnosti, úpravy i veškeré vybavení domu. A potom přijely na náš pozemek dva kamiony a za čtrnáct dnů tady stál dům. Skoro na počkání, že?“ Rýmařovští by si měli slova našeho hostitele považovat. Je to kantor a kantoři, jak všem známo, nedávají dobré vysvědčení jen tak za něco. Pán domu se také netajil tím, že rozhodování o vhodné firmě nebylo jednoduché, že už se skoro zdálo, že pošle „do lavice“ i Rýmařov. Ale potom si plácli a nelitují. Kvalitu řemeslných prací na domě prý uznávají i kamarádi – návštěvníci, na jejichž odbornou způsobilost pro takovou kontrolu hostitel dá. „Ale zajímala se i firma. Asi po půl roce k nám přijeli její zástupci, prohlédli dům, našli pár drobných závad, odchlíplých tapet, nedotažených šroubů a podobně, a okamžitě vše opravili. Co myslíte, když je tak chválím, že by nám za to mohli postavit aspoň ještě psí boudu?!“ Za oknem romantika, uvnitř účelnostKrajina kolem Popovic, to jsou přece ty stráně a kopečky s ježatým smrkovým lesem, jak je důvěrně známe z obrázků Josefa Lady. Co však se týče vesnických baráčků stulených pod kostelíkem, těm se tedy dům, který jsme navštívili, rozhodně nepodobá. A pochybuji, že by si to naši hostitelé přáli. Pokud si dobře pamatuji z četby, vzpomínal Mistr Lada, že jediná obytná místnost domku, ve kterém jako „Pepíček ševců“ prožil dětství, byla vybavená jen pár kousky nábytku a otcovým verpánkem a sousedila přímo s chlévem. „Výběr materiálů, barvy dlaždic, vybavení kuchyně, to vše bylo vlastně na mně,“ vzpomíná hostitelka při prohlídce domu. „Nabídka firmy byla obsáhlá, trvalo hodiny, než jsme vše přesně dohodli a manžel na to neměl trpělivost. Firma RD Rýmařov dodala i kuchyňskou linku včetně potřebných spotřebičů. Jen plovoucí podlahu nám položil známý, vyšlo to od něj levněji.“ Kterou ženu by netěšilo provést návštěvu příbytkem dosud vonícím novotou.A tak procházíme domem, jehož rozměry jsou uměřené potřebám manželů s odrostlými dětmi, které už právo na pobyt v rodném hnízdě dávno nenárokují. V přízemí je obývací pokoj s okny až k podlaze (aby se ladovská vyhlídka jaksepatří užila) volně propojený ve tvaru L s jídelnou a kuchyní. Z pokoje vedou také dveře přímo na dřevěnou terasu (ta už je dílem místních truhlářů) a na zahradu, která měří asi 1200 čtverečních metrů. Ale pojďme ještě zpátky dovnitř. „Nahoře jsou tři pokoje, jeden větší, to je naše ložnice, s dveřmi na balkon, a dva menší. Z těch menších jsme zařídili jeden pro návštěvy, ve druhém je zatím dost místa pro rotoped. A samozřejmě i koupelna s WC.“ A protože všude se něco „najde“, následuje úvaha, zda není lepší mít toaletu v oddělené místnosti. Aspoň dole v přízemí, kde je záchod pro změnu pospolu se sprchovým koutem. Ale jinak? „Jsem tu opravdu spokojena. Kdybychom si v Praze chtěli koupit lepší byt, stálo by nás to asi stejně jako tenhle dům. A dům je dům. Sice musíme do města dojíždět, museli jme si také zvyknout, že na podzim je v pět hodin tma a nikde nikdo, že tu neřinčí tramvaje.To se však lehko přivyká.“ Bez dílniček, bez kůlničekTaké pán domu nic závažného nereklamoval. „První zimu jsme prožili v pohodě, tady je kraj, kde se kupodivu drží i sníh, což si ve městě neužijete. A doma bylo opravdu útulno, máme plynový kotel Dakon, plynaři nám vypočetli měsíční zálohu asi patnáct stovek, ale myslím, že budou vracet, protože dům, díky tepelnému odporu konstrukce, Pokud nehrozí velké mrazy, uplatní se prý i jiný zdroj – velká kachlová kamna s proskleným ohništěm na dřevěné brikety. Za podzimních plískanic a mlh u nich musí být milo posedět! Kamna už součástí „rýmařovské výbavy“ také nebyla, stejně jako nábytek v obytných místnostech. Hostitelé si je s vkusem zařídili z toho, co si přivezli z pražského bytu, případně dokoupili. „Takzvané svépomoci jsme si ovšem taky užili – při stavbě garáže. To jsme si vážně pomohli. Trvalo nám to déle, než byl postaven celý dům.“ Hostitel komentuje drobné příhody při budování nového domova s úsměvem. Stejně jako mé dotazy, zda neměl nějaká speciální přání, třeba dílničku pro kutila, nebo kůlničku pro zahradnické náčiní. Dílničky a kůlničky s díky odmítá, protože i s manželkou dávají přednost výletům a sportování, případně teď, když má problémy s kyčlí, jsou mu zas milejší knížky (neboli aprobace tělesná výchova a český jazyk.). Zahradu a její kultivaci má na starosti paní, ovšem všeho s mírou, ani okopávání a zalévání zeleninových záhonků mezi jejich domácí priority nepatří. „Spíš musíme ještě zlepšit systém drenáží kolem domu, tady je jílovitá půda a na jaře byla všude spousta vody.“ A ještě maličkost. Spokojené bydlení v novém domě na pokraji obce (sousedé spíš na dohled než na doslech) sdílí spolu s našimi hostiteli také boxerské štěně Max. Tak co, Rýmařovští, „nepřistavíte“ boudu? Jiří Teper, Foto: Pavel Rydl Zdroj: Můj dům 11/01
Technické údaje (typový dům Premio 78a) Způsob výstavby: na klíč Konstrukce: dřevěná nosná, sendvičová skladba panelu Tepelný odpor konstrukce: R = 4,195 m2 KW Obytná plocha: 80,2 Užitná plocha: 129,8 Střešní krytina: betonová KM Beta Okna: dřevěná eurookna Karde Vnitřní vybavení: podlahová konstrukce Knauf + dlažba Rako (zádveří, koupelna, záchod, kuchyň), ostatní koberce, vnitřní dýhované dveře Kasard, závěsná keramika Deltadiara, pákové baterie Kludi Vytápění: kotel Dakon na zemní plyn + desková otopná tělesa Základní cena: 2 137 000 Kč |
Malý pozemek s velkou duší
|
|
Ještě se mi nestalo, aby mi bylo líto doslova každého obrázku zahrady, který musím při výběru vyřadit, abych se znovu a znovu k redukci a výměně snímků vracel a s pocitem marnosti některé odkládal. I tak jich zbyla pro grafika pěkná řádka a myslím, že ani on neměl při ztvárnění stránek úlohu snadnou. Společenství rostlinNa skrytém místě, obklopeném ze tří stran lesem, završil mladý muž Stanislav Nosál, vzděláním ekonom, jednu etapu svého životního koníčka, který se proměnil v hluboké a systematické studium mnoha knih naší a zejména asijské zahradní literatury. Neusiloval tu o velikost prostorovou, ale duchovní. Jeho cílem bylo vytvořit scenérii, která se neliší od přírody. Do celkového efektu zapojil s velkou představivostí a úspěchem světlo. Paprsky pronikající korunami stromů a keřů na určitá místa, jež rozzáří barvami, dají vyniknout tvarům a čistotě vody jezírek. Z povzdálí jsem měl při prvním zběžném pohledu od brány zahrady obavu, že jde o shluk rostlin, v němž bude obtížné najít delší průhledy a fotograficky vděčné partie. Záhy jsem zjistil, jaký je to omyl. Stačí udělat krok dva a objeví se další scenérie s hlubokou perspektivou a vzdálenou kulisou pozadí. Barvy obstarávají rozmanité dřevinyDokonalá znalost rostlin, jejich požadavků, účinu (samostatného i v těsném společenství), cit pro neobvyklé kombinace a tvary, trpělivost, zkušenost s důsledným řezem, to všechno vyžaduje například zvláštní pěstování japonských javorů. Ve své domovině dorůstají převážně do výšky tří metrů, ale v našich podmínkách rostou keřovitě. Vnutit jim vzpřímený tvar vyžaduje zevrubnou znalost rostliny, jejích fenofází, s nimiž souvisí správná chvíle řezu, dále výběr vhodného terminálu a jeho vedení vzhůru. Také ostatní stromy v zahradě jsou vedeny do předem určených tvarů. Jde vlastně o bonsaje, které mají tu zvláštnost, že místo keramické či kamenné misky rostou ve volné půdě. Výsledkem je neobyčejné zahradní dílko, hluboké vnitřní a vnější hodnoty. Zahrady z počítačeSamozřejmě, že celé dlouhé studium vedle zaměstnání, kdy pan Nosál zakládal a doplňoval ve svém počítači velkou knihovnu a informační banku rostlin, zejména japonské zahradní tvorby a vlastních praktických zkušeností, nesměřovalo jen ke zmíněnému unikátnímu kousku zahrady. Rozhodně tam nekončí. Cílem bylo naučit se vytvářet v počítačových obrazech krásné výsadby. Stanislav hledal způsob, jak představy graficky ztvárnit tak, aby byly zcela názorné a srozumitelné pro každého, a přitom poskytovaly dokonalý podklad pro výsadby a ztvárnění. Po dlouhém zkoušení přišel na vlastní způsob počítačové grafiky, kdy plošný návrh „rozřeže“ odzadu na jednotlivé partie, podle nichž zahradník bez problému vysazuje a naplňuje obraz, který zájemce viděl a schválil. Schémata, kterých bývá kolem patnácti, jsou tak názorná, že výsadbu včetně podrobně uvedených rostlin, druhů a odrůd zvládne i člověk, který se takovou činností jinak nezabývá. O čisté živé voděV praktické části využívá Stanislav Nosál své, u tak mladého člověka překvapivě široké praktické zkušenosti, zejména s pěstováním a tvarováním často méně známých a vzácných rostlin. Tak například voda v jeho jezírkách je naprosto čistá, ačkoli je čistí jen jednou do roka. Průzračnost zajišťuje drobný štěrk a hrubý říční písek, kterým je vyplněn prostor mezi kameny a vhodné osazení dřevin okolo vodní plochy vytvářející nutný polostín omezující růst řas a zabraňující nadměrnému oteplování vody. Není divu, že tu našlo útočiště asi padesát čolků. O tom, že biotop vyhledávají různí živočichové, svědčí i zážitek, kdy jsem najednou v hledáčku fotoaparátu uviděl velkou užovku, která se zmocnila červeného karáska a už s ním hodlala zmizet v houštině. Tady pan Nosál proti řádu přírody zasáhl, užovku chytil, rybku vysvobodil a hada odnesl ke vzdálenému potoku. Rostliny z celého světaNa zahradě najdeme pestrou směsici rostlin. Množství listnatých a jehličnatých dřevin rozličného vzrůstu, listů a jehličí doplňuje bohatá skladba květin, od vyšších až po miniaturní, jejichž kouzlo lze zachytit jen z bezprostřední blízkosti. Jde například o některé druhy dračíků (Penstemon) a primulí. Ke zvláštnostem patří zakrslý rododendron Nakahari nebo jedenáct druhů hořců. Díky dobré drenáži se tu velice dobře daří lewisiím i když nejsou přes zimu chráněny sklem, jak to mnozí pěstitelé praktikují. Na vlhkém, mechem pokrytém pařezu roste vzácná masožravá rostlina rosnatka okrouhlolistá. Ve stínu listnáčů najdeme zakrslé rododendrony, azalky, drobnokvěté orchideje původem z jižní Evropy a mnohé další přírodní poklady. K celkovému účinu přispívají i kamenné lucerny — „průvodkyně“ a „ strážkyně vody“. Jedná se o díla zkušeného kameníka pana Jandy, vytvořená podle návrhů tvůrce zžahrady, který je předem důkladně konzultoval. Na zbývající ploše dosti velké zahrady počítá majitel s postupnou výsadbou arboreta. Některé vzácnější kultivary tu již rostou — například Cedrus atlantica „Glauca“, Metasequoia, Cryptomeria japonica, Abies koreana, Abies numidika a další. Text a foto: Pavel Chobotský Tvůrce zahrady a návrhů výsadeb: Stanislav Nosál (tel. 0603 — 34 36 79) |
Blahovičníky
|
|
Podivní protinožciBlahovičníky neboli eukalypty (latinsky se totiž celý jejich rod nazývá Eucalyptus) pocházejí z Austrálie, menší počet jich najdeme i v Malajsii, Indonésii a na Nové Guineji. Ve své domovině vypadají úplně jinak než jejich neduživí a vytáhlí příbuzní, přežívající s vypětím všech sil v tmavých koutech našich bytů. Jde o majestátní, mnohdy až 100 metrů vysoké stromy s vysokým a hladkým kmenem. Listy blahovičníků mají zajímavé vlastnosti — unikátní je především tzv. listová dvojtvarost. Na výhonech nejmladších rostlin totiž vyrůstají bezřapíkaté listy zcela specifického tvaru a postavení. Listy ze starších větví už vypadají „normálně“, ale zato dokáží využít svůj řapík skutečně nebývalým způsobem: umějí se natáčet k Slunci „zády“, či spíše bokem — zkrátka svým nejtenčím profilem. Tak, aby na ně dopadalo co nejméně slunečních paprsků. Pro samotné blahovičníky to znamená obrovskou úsporu odpařované vody, pro jejich bezprostřední okolí už tahle specialitka zas tak výhodná není — eukalyptové lesy totiž poskytují jen velmi chudičký stín, a tak to v jejich podrostu mnohdy vypadá jako na poušti…
Tři metry za rokBlahovičníky jsou velmi rychle rostoucí dřeviny. V příznivých podmínkách dokáží během jednoho roku přirůst i o tři metry! Téhle jejich vlastnosti se už pár desetiletí využívá ke zpětnému zalesňování tropických oblastí. Eukalypty vyrostou i v poměrně suchých půdách a jsou tak vlastně jedinými dřevinami, které lze vysadit na plochy člověkem nerozumně vykácené (a následně erozí zničené a větrem vysušené). Jak žalostně a nepřirozeně takové monokultury v praxi vypadají, je už věc druhá… Vzdor předchozím slovům o suchomilnosti byly rychle rostoucí druhy blahovičníků používány dokonce i k vysušování močálů. Stromy schopné odpařovat obrovská kvanta vody navíc ozdravovaly krajinu — zlikvidovaly totiž líhniště moskytích přenašečů malárie. Dřevo eukalyptů je těžké, pružné a velmi odolné vůči hnilobě (díky vysokému obsahu silic). Stavaře tedy může zajímat, že se ho v tropech používá především pro vodní stavby. Hnědá až červená dřeva určitých blahovičníkových druhů se nazývají australský mahagon, jiné označujeme pojmy jako „bílý mahagon“ nebo „železné dřevo“.
Voňavky a mana nebeskáListy blahovičníků opravdu obsahují množství aromatických silic. Z listů druhu Eucalyptus globulus (jehož semenáčky bývají často nabízeny i coby pokojová dřevina) se získává nazelenalá a vysoce vonná esence — folium eucalypti. Té se používá k výrobě léků, voňavek a dokonce i cukroví! Také další druhy (např. E. dumosa) nám mohou osladit život — poskytují totiž sladkou manu.
Pokojové rostliny?Z předchozího výčtu eukalyptových vlastností bystrý bytový „uživatel rostlin“ jasně vycítí, že k ideálním pokojovkám mají blahovičníky daleko. Pokud ovšem bylo prodavačovo přesvědčování příliš silné a zájemci i nadále prahnou po jediném zachránci kvality jejich bytového vzduchu, znovu připomínáme pár slov z předchozího textu: majestátní stromy, množství slunce, nebývale rychlý růst… Vlastnosti zvýhodňující své nositele kdesi v tropických oblastech rozhodně nebudou tím „pravým ořechovým“ při běžném, řekněme konzumním pěstování v bytech! Především rychlý vývoj a monstrózní rozměry eukalyptů dělají problémy. Jakkoliv budeme rostliny v jejich rozletu brzdit, brzy překonají naše prostorové možnosti. Tvarování řezem i střihem je sice možné, větve a kmínky eukalyptů mají ovšem jen omezenou obrůstací schopnost, takže na rostlinách jsou po čase naše zásahy velmi dobře patrné (v tom špatném slova smyslu, samozřejmě!). Navíc je tu problém evropské zimy — vývoj blahovičníků probíhá celoročně a v našich zimních měsících je tedy nutně zcela nepřirozený — nedostatek světla nutí rostliny k příliš dlouživému růstu, stromky se vytahují a deformují. Lékem na tenhle neduh je umístění do co nejsvětlejšího a poměrně studeného prostředí (do 10 °C) — a tím určitě nejsou naše ložnice či obývací pokoje. Iluze si nedělejme ani v otázce množství uvolňovaných silic a vodních par do našeho „bytového“ vzduchu. Jistě, eukalypty výrazně voní a odpaří víc než třeba kapské fialky, ovšem celkové množství uvolněných plynů je tak nepatrné, že ho v podstatě nemůžeme pocítit. Aby tomu bylo jinak, museli bychom mít v obýváku vysazený malý eukalyptový háj — anebo spát v houpací síti zavěšené na mohutné větvi starého „ložnicového“ blahovičníku…
Pěstovat, či nepěstovat?Konečně se dostáváme k „hamletovské“ otázce. Pozor: tento článek nemá za cíl odradit všechny milovníky netradičních zelených dekorací bytu od pěstování blahovičníků! Chceme jen varovat před příliš růžovými představami o „zázračných“ schopnostech těchto rostlin. Jinak samozřejmě eukalypty v bytech pěstovat lze — a to dokonce s velkým efektem. Musí se to ovšem umět! Spíše než přímo v pokojích dosáhneme dobrých pěstitelských výsledků při pěstovaní blahovičníků coby mobilní zeleně — ideální je např. kombinace letnění pod širým nebem a zimování ve studeném skleníku či v zimní zahradě. Kromě nadměrných požadavků na prostor a světlo nemají eukalypty žádné další vyhraněné nároky — spokojí se s chudší zeminou, nepravidelným hnojením i ledabylejší zálivkou. Takže: pokud alespoň trochu rozumíte rostlinám, disponujete prostorem a eukalypty se vám líbí, určitě to s nimi zkuste! Ovšem musíte se smířit s tím, že poletovat v éterickém oparu blahovičníkových silic doma nebudete.
Zdeněk Ježek Foto: autor Zdroj: Můj dům 11/01 |
Úspěšná plastika a transplantace
|
|
Rodinný dům, oblečený do žlutomodré omítky, si nechal v malé vesničce na Benešovsku v roce 1908 postavit předek dnešní paní domu. Nikdo dnes už neví, proč si vybral právě kraj, kde lišky dávají dobrou noc. Nejspíše proto, že když projíždíte zalesněnými kopečky, uvědomujete si, jak je tam hezky. Přestože jde o stavbu, která nezapadá do koloritu českého venkova, tamní obyvatelé a snad i krajina si na ni zvykli a svým způsobem jsou na ni hrdi. Potvrzuje to skutečnost, že dům dominuje na několika předválečných pohlednicích obce. Náročnější než stavba na zelené louceKdyž se majitelé domu rozhodli, že provedou jeho rekonstrukci, věděli, do čeho jdou. Hostitel, profesí stavební inženýr, si plně uvědomoval, že oprava a přestavba historického objektu s mnoha ozdobnými architektonickými prvky bude nejen náročnější, ale i nákladnější než stavba na zelené louce. Objekt se navíc nacházel ve velmi špatném zdravotním stavu, který se nikdo léta, desetiletí nepokusil zlepšit. Kromě toho stavět na venkově není snadnější než ve městě. Investor, pokud nemá na vsi trvalé bydliště, vstupuje, co se týče výběru firem, do neznámých vod, a práci komplikuje i skutečnost, že v místních stavebninách seženete pouze materiály, které jdou dobře na odbyt. Mnozí ze známých proto radili, aby dům byl srovnán se zemí a začalo se stavět od základů. S téměř staletou stavbou by však zmizel i kus historie. Rekonstrukce „od podlahy“ začala od střechyVybourány byly dokonce i štíty, a tak z původní stavby zůstalo pouze obvodové zdivo. Dům byl odizolován, okolní terén odvodněn. Došlo k výměně podlah, většiny oken, několik jich dokonce přibylo. Dřevěné věci, jako nábytek, dveře, rámy obrazů byly repasovány. Aby dobře přilnula nová omítka, zbytky staré se otloukly až na cihly, vyčistily se spáry a pečlivě odstranil prach. Štukatéři měli plné ruce práce se secesními ozdobnými prvky. Andělíčkům sice stačilo pouze otevřít oči, ale např. takové římsy bylo třeba udělat nové. Podstatné změny prodělalo i okolí domu. Na místě starých včelínů vyrostl zahradní krb, dílna a skleník, který zároveň poskytuje prostor k příjemnému posezení. Soukromí domu i žádoucí klid chrání po obvodu celé zahrady cihlová zídka. Z chodby zádveří a koupelnaSnaha zachovat objektu původní ráz se prolínala s úsilím vytvořit v něm podmínky k modernímu bydlení, v zájmu čehož bylo třeba poopravit i dispoziční řešení domu. Před rekonstrukcí se venkovními dveřmi vstupovalo do prostorné chodby. Za dveřmi po levé straně chodby se nacházel obývací pokoj a ložnice. Na protější straně pak kuchyně, z níž byl přístup do koupelny. Spojení s půdou umožňoval klasický dřevěný žebřík uprostřed chodby. Provedené stavební úpravy umožnily podstatně racionálnější využití objektu. Původní chodba se proměnila v malé zádveří a koupelnu. Její moderní vybavení ani v nejmenším neodporuje klasickému dekoru dlažby a obkladů v modrobílé kombinaci, barvách, které se nosily v době vzniku objektu. Do koupelny zasahuje spodní část schodiště. Dřevěné schody zde nepůsobí rušivým dojmem, ale naopak jako zajímavý estetický prvek. Z koupelny je přístup do malé technické místnosti, kde se původně nacházel splachovací záchod, který na venkově předběhl dobu o několik desetiletí. Dnes se sem kromě plynového kotle vešla i pračka. V kuchyni a obývacím pokojiDveřmi po pravé straně zádveří se vstupuje do kuchyně s jídelním koutem nacházejícím se v místech, kde dříve bývala koupelna. Aby místnost netrpěla nedostatkem světla, původní niku nahradilo okno. Působí dojmem jako by zde bylo odjakživa. Za dveřmi na protější straně se nachází obývací pokoj. Vybouráním stěny, která ji dělila od ložnice, vznikla prostorná rodinná společenská místnost, která i v nejmenších detailech evokuje atmosféru prvních desetiletí minulého století. Zajímavým prvkem jsou podlahy zhotovené z horského jilmu. Stejné dřevo bylo použito na výrobu parapetů. Repasované vybavení bylo dovybaveno vhodným nábytkem. Problém bylo sehnat dobová svítidla, což se na rozdíl od koberce podařilo. Ten si majitelé nakonec nechali zhotovit podle vlastního návrhu. Z půdy obytný prostorDům bude sloužit k rekreaci šesti lidem — kromě čtyřčlenné rodiny i prarodičům. Aby zde všichni uživatelé měli dostatek místa, pohodlí a soukromí, bylo třeba v obytné prostory proměnit i půdu. Roli spojnice mezi přízemím a podkrovím hraje schodiště zhotovené opět z jilmového dřeva a kovu. Přestože jde o moderní prvek, neubližuje nijak dobově laděnému přízemí. Schody ústí do prostoru, do něho proudí světlo nově postaveným vikýřem, který díky vhodně zvoleným proporcím dokonale splynul s původní stavbou. Půda se jinak proměnila ve dvě prostorné místnosti — ložnici prarodičů a pokoj rodičů s dětmi. Při rekonstrukci se dbalo o to, aby zde bylo zachováno vše, na čem se zub čas nepodepsal neúnosnou mírou. Velice zajímavě působí vyčištěná a nalakovaná půdní dlažba, stejně jako včelím voskem namořené původní trámy. Řemeslníci stále chvátají na pivoJak exteriér, tak i interiér domu získaly rekonstrukcí maximum. Nešetřilo se na materiálu — např. veškeré venkovní dřevěné prvky jsou ošetřeny stejně odolným nátěrem jako francouzské lodě, a maximální pozornost byla věnována kvalitě řemeslných prací. Ty byly prováděny sice dodavatelsky, ale pod přísným dohledem majitele. „Věnoval jsem tomu po dva roky všechny víkendy a k tomu ještě pondělky,“ říká. Z jeho zkušeností vyplývá, že přestože dnes již nečekáme fronty před prodejnami se stavebninami, problémy přetrvávají. Souvisejí s kvalitou odvedené práce a způsobují je lidé. Snaha odbýt práci v co nejkratším čase a jít na pivo je stále běžným jevem. „Firmy jsou zvyklé odvádět tak šedesátiprocentní kvalitu, když je hlídáte, tak maximálně 80%,“ sděloval nám investor, který přesto trval na stoprocentní jakosti odvedené práce. To vedlo k téměř každodenním dohadům, řada prací musela mít svoji reprízu. Po dvou letech však bylo konečně vše hotovo. V den naší návštěvy měla rodina za sebou první noc v rekonstruovaném domě, který je ukázkou toho, že domům, na rozdíl od lidí, lze vrátit jejich mládí. Alena Vondráková Foto Antonín Vodák Zdroj: Můj dům 11/01 Půdorys objektu před rekonstrukcí1 – veranda 2 – chodba 3 – obývací pokoj 4 – ložnice 5 – kuchyň 6 – WC 7 – koupelna Půdorys domu po rekonstrukciPřízemí1 – veranda 2 – zádveří 3 – obývací pokoj 4 – koupelna 5 – kuchyň 6 – technická místnost Podkroví1 – chodba 2 – pokoj prarodičů 3 – pokoj rodičů a dětí |
Rodina kolem sporáku
|
|
Na rozdíl od rodinného domu, jehož dispozice vzniká přesně podle potřeb budoucích uživatelů, u dokončeného bytu nebo typového domu musíme danou dispozici respektovat, anebo ji měnit jen částečně. Přesto než začneme s jeho zařizováním, měli bychom se hlavně zamyslet nad tím, zda opravdu vyhovuje všem našim požadavkům. Možná by nám i drobné stavební úpravy, které trochu oddálí nebo zkomplikují stěhování, mohly pozdější život v bytě velmi zpříjemnit. Vaření a stolováníPříprava jídla bývá méně důležitou funkcí bytu snad jen pro extrémně zaměstnané manžele, kteří si společný večer okoření raději posezením v restauraci než pravou domácí svíčkovou. Pro klasickou rodinu s dětmi je však kuchyň nepostradatelným a základním prostorem, kolem kterého se točí celý jejich život doma. Děti si v kuchyni — co nejblíž mámy vařící oběd nebo večeři — hrají, kreslí, píší úkoly. A snad jen fotbal donutí otce, aby zůstal sedět u televize a nenakukoval mlsně pod pokličku. Kuchyň oddělená od obytného prostoru (v horším případě dokonce umístěná na vzdálenějším konci bytu) nutí rodinu trávit svůj volný čas v leckdy nejmenší a nejtmavší místnosti bytu. Přestože obývací pokoj je velký a krásně prosvětlený, zařízený pohodlnou čalouněnou „sedačkou“, rodina se přesouvá za matkou do kuchyně. Pokud se sem vejde alespoň velký jídelní stůl, mohou si na něm děti rozložit malování nebo otec své noviny. Ale zcela konfliktní provoz nastává, když je stolování už součástí vzdálenějšího obývacího pokoje. Návaznost obytného prostoru na kuchyň s jídelnou by proto měla být úkolem, na který se zaměříme nejdříve. Správné vybavení kuchyně a pohodlný jídelní stůl se židlemi jsou mnohem důležitější než výběr pohovky, křesel či televizoru. Provizorně se dá u televize sedět třeba i rok nebo dva na polštářích, ale dokud není v provozu kuchyň, rodina bude žít jako v hotelu. Nemůže mít pocit domova. I malá šatna zvětší obytný prostorKdo se jednou snažil umístit šatní skříně do ložnice nebo pokojů dětí, má už zkušenosti, jak tyto 60 cm hluboké kusy nábytku nepříjemně zmenší celou místnost. Všude překážejí, o kus vyčnívají před regály na knihy, kterým stačí hloubka méně než poloviční, ubírají prostoru nejen na ploše, ale často také na denním světle. Pokud to dispozice bytu jen trochu dovolí, vyplatí se zřídit samostatnou šatnu a skříně ze všech pokojů úplně vyloučit. Místnosti určené k samotnému bydlení pak získají volnost a vzdušnost, budou mnohem lépe sloužit svému účelu. Větší šatna může být vybavena skříněmi, které oděvy lépe chrání před prachem a nečistotou, ale malá šatna může zůstat neděleným prostorem s tyčemi na zavěšení ramínek a policemi nebo košíky na prádlo. Jestliže není v šatně okno, kterým se do bytu dostává nejvíc prachu z ulice, nejsou mu oděvy zdaleka tolik vystaveny. Sezonní nebo málo používané věci navíc můžeme ukládat v krabicích, odděleně od oděvů se vyplatí skladovat boty, pokud je nemíníme před každým uložením do botníku pečlivě vyčistit. Praktický často znamená i krásnýLidé, kteří o zařizování svého bytu přemýšlejí především prakticky, hledají logické vazby a optimální provoz, většinou ani nevyhledávají nábytek nevkusně nazdobený, netíhnou k přemíře kusů nábytku ani k místnostem zaplněným spoustou zbytečností, na které jen padá prach. Volný prostor se nejenom snadněji udržuje v čistotě, ale navíc i lépe působí. Tvarově strohé a účelové vybavení se mnohem jednodušeji vzájemně kombinuje, nehrozí tolik nesprávná volba stylu, materiálů či barev. Byt v činžáku, který představujeme na fotografiích, se dokázal vypořádat nejen s provozem, ale také s vybavením v příjemném, jednoduchém a vkusném stylu. Je zřejmé, že velkou péči věnovali jeho majitelé především vybavení moderní kuchyně a navazujícího jídelního koutu. Samostatná šatna odlehčila byt od největších kusů nábytku, v pokojích zůstávají jen lehké regály a police na knihy, případně menší úložné skříňky (na televizor, hi-fi techniku a drobné osobní předměty). Společný obytný prostor je plně využitý k posezení rodiny nebo jejích přátel. Prostor nezabírají těžká a rozměrná křesla, rohová polštářová pohovka je naopak lehká, a přesto se do ní usadí mnohem více lidí najednou. Jedno pohodlné křeslo „ušák“ s podpěrou na nohy je příjemné pro četbu nebo relaxaci. Zařízení působí svěže, moderně, nehraje si na měšťácký blahobyt, ale plně odpovídá současnému způsobu života. Věra Konečná Foto: Jaroslav Hejzlar Zdroj: Můj dům 11/01 |
Dům, kde čtou stejné knihy
|
|
Něco podobného se odehrálo při naší návštěvě jednoho typového rodinného domku. Když mi architekt Zdeněk Duroň ukazoval původní půdorys domečku, trošku jsem se lekla, neboť v něm byly na první pohled patrné nešvary řady typových domů stavěných formou „na klíč“ či jinak. Pak vytáhl současnou verzi — a ta jistě potěší každého erudovaného čtenáře. Majitelé domku vyprávěli příběh, jaký se opakuje téměř při každé návštěvě podobných domů: o shánění lokality, v níž by chtěli bydlet, koupi pozemku, výběru projektu a o nereálných cenách pro ty, kdo nezbohatli na úkor jiných. A také o hledání architekta pro zařízení interiéru, neboť nechtěli udělat nějakou fatální chybu, která by jim kazila potěšení z příjemného bydlení. Volba padla na Zdeňka Duroně, jehož interiéry se jim zalíbily při prohlížení četných časopisů, které musí každý stavebník rodinného domku chtě nechtě studovat. Nakonec se ukázalo, že mají s architektem mnoho dalších společných zájmů a sdílených estetických kritérií, takže výsledek naprosto odpovídal představám majitelů, a přitom dosáhl kvality těžko dosažitelné byť poučeným laikem. Paní domu si při racionálním posouzení dispozice domu navrhla některé změny sama, další vznikly ve společných diskusích s architektem o tom, jak rodina žije, co ji baví a čím se zabývá. Tak došlo k uvolnění půdorysu přízemí do velkého otevřeného obytného prostoru, zahrnujícího halu se schodištěm do patra, kuchyni a obývací pokoj, z něhož v teplých dnech prostupuje bydlení čtyřdílnými prosklenými okny na zahradu. O dveříchPři vstupu do této části domu je člověk příjemně překvapen prosvětleností haly i tím, že z ní vidí přes jednotlivé místnosti až na zahradu. To umožňují velké posuvné prosklené dveře, které nahradily původně uzavřené stěny. Iluze velkého prostoru je tak dokonalá, že při troše nepozornosti by mohl kdokoliv skleněnou stěnou „projít“. Proto slouží jedna z nich i jako galerie prací syna, který se právě intenzivně věnuje malování a kreslení. Brzy už půjde do školy, a to se potom ve skleněné galerii objeví i jiné výtvory. Sloup společný všem třem místnostem umožňuje, aby se měly dveře o co „zastavit“, nemá však nosnou funkci — z pohledu obývacího pokoje slouží jako vitrína. Zbývající dveře naplňují dům příjemnou a optimistickou atmosférou — jsou v barvách naděje: modré s dvěma vodorovnými prosklenými štěrbinami. Také dveře vznikly podle návrhů Zdeňka Duroně. Líbily se nejen nám, ale především majitelům domu. Ti také potvrdili, že až budou příště malovat, určitě si více pohrají s barvami stěn. Doposud k nim byli, ostatně jako většina z nás, ostýchaví a sám architekt, preferující zatím spíše bílou stěnu, přiznal, že ho barvy v prostoru začínají zajímat stále více. Všechny dveře vyrobila firma Janošík z Valašských Příkaz, na niž nedají dopustit ani naši hostitelé, ani architekt. Čísla, nábytek a materiályCelý dvoupodlažní dům má užitnou plochu 285 m2 a obytnou plochu 230 m2. V současnosti obývá rodina přízemí, podkroví se teprve buduje. V přízemí je vedle zádveří velká hospodářská místnost (sloužící jako spíž, sklad, kotelna a prádelna), dveřmi spojená také s kuchyní. Podle původního projektu zde byla garáž, paní domu si však moudře vymínila, že právě v tomto místě získá pracovní a hospodářské zázemí. Rozhodnutí to bylo správné, už po půl roce obývání se ukázalo, že takový prostor je pro pohodlný život nezbytný. Samotná garáž byla řešena přístavbou. Ústředním prostorem dolního bytu je hala, z níž se dveřmi vstupuje do kuchyně, ložnice, koupelny s WC a schodištěm do podkroví. Prosklenými posuvnými dveřmi či spíše stěnami je přístupná jídelna a obývací pokoj. Ložnice rodičů je propojená s koupelnou a WC a má vlastní vstup na zahradu. V současnosti se o prostor dělí rodiče se synem; jakmile bude dokončeno podkroví, bude mít syn vlastní království s koupelnou a WC v patře. Rodičům zase přibude u ložnice velká šatna. V patře se připravuje ještě pracovna, která bude sloužit i jako pokoj pro hosty. V hale, jídelně a obývacím pokoji jsou na podlaze bukové vlýsky dodané včetně práce pražskou firmou IBC, u kuchyňské sestavy zase marmoleum položené firmou Lukor. V celém domě je ústřední topení, tepelnou pohodu v koupelně zaručuje podlahové topení. Kuchyňská sestava do tvaru písmene „L“ je od jídelní části oddělena pultem, který se bude ještě předělávat. Kuchyně stála bez spotřebičů 94 000 Kč, korpusy skříněk jsou z lamina, dvířka jsou nalakována do vysokého lesku. Jídelní stůl, společenský stolek, knihovna, police u krbu, vitrína, skříňková sestava na audiovizuální techniku, odkládací konzolové police v hale, úložný prostor pod schodištěm a schodiště samo vznikly ve studiu A.I.T. pod dohledem Zdeňka Duroně. Mramorovou krbovou desku dodala dobřichovická firma Mramor. Sedací prvky v obývacím pokoji jsou od moravského výrobce, jehož název si zakládá na malých písmenech: mm interiér (produkty této firmy v Praze prodává AZ nábytek). V bytě ještě chybějí svítidla, jako prozatímní však dobře slouží papírové závěsné lampy z IKEA; zde byl také zakoupen zahradní nábytek na kamennou terasu, volně navazující na obývací pokoj. Citlivě vybrané záclony a závěsy prosté všeho dekoru pocházejí z prodejny KAMAR. Knihy, umění a sportO mně milých knihách v knihovně jsem se zmiňovala v úvodu. Totéž platí o grafice, obrazech, drobné keramice. Koho by nepotěšily práce Jiřího Načeradského, Jiřího Sopka, Petra Nikla, Oty Janečka, Romana Brichcína, sochy od Stefana Milkova, Olbrama Zoubka, Michala Gabriela, keramika Jindřišky Vikové, porcelán Bořka Šípka nebo sklo Petra Vlčka? V tomto domě je však vidět, že umělecké a dekorační předměty nebyly kupovány pro okázalé předstírání uměnímilovnosti, nýbrž kousek po kousku, jak šel život, byly peníze, vznikala různá přátelství a naši hostitelé dostávali a dávali dárky jim milé. Arfefakty všech zmíněných výtvarníků si v poklidu a harmonii žijí v domku, který jim nabízí prostor a možnost předvést se v nejlepším světle — tak, aby se usadily v srdcích lidí. Jsou tu pro potěchu těch, kdož zde bydlí, i těch, kdo tu jako hosté pobývají. Nedávno jsme se zamýšleli nad tím, jak asi ovlivňuje sport vkus a umělecké vnímání člověka. Meditovali jsme o veslařích, vodě, designu a umění. A víte, čemu se do posledního dechu věnují naši hostitelé? Surfování! Že by to byla voda, co ukládá do myslí a duší lidí s ní spojených výtvarné cítění? Lenka Žižková Foto: Jaroslav Hejzlar a Radka Duroňová Kresby: A.I.T. interier Zdroj: Můj dům 11/01 |
