Blog

Právě u tohoto stolu všechno vzniká?
No jistě, vždyť je to opravdu pracovní stůl. Jako rodina jsme se několikrát stěhovali, a stůl vždy s námi, už s námi bude zřejmě navěky. Viděla jsem podobný u Jaroslava Dietla. Když se na něj dneska dívám, tak musím říct, že Dietlův byl horší. I když to byla vídeňská secese. Nedá se samozřejmě říct, který stůl je lepší pro psaní scénářů. Ale určitě je rozdíl mezi stolem, který vám sedne a který ne. U mého se mi zkrátka píše dobře.

Tenhle stůl si také zahrál ve filmu…
Ano, to bylo v mém prvním celovečerním filmu Evo, vdej se. Nejdříve ho v něm zničili, ale pak ho na Barrandově zrestaurovali. A že tam byli nějací mistři svého řemesla! Taky zjistili, že má ošoupané levé ňadro.

Levé ňadro? U stolu? To je nějaká scenáristická licence?
Vůbec ne. Nohy toho stolu jsou dělané jako sfingy. A já, když si při psaní dám pravou nohu přes levou, tak levé ňadro pohybem nohy nevědomky ošoupávám. Už je to jasnější? Prostě píšete, přitom si tak nohou pohupujete, a ošoupá se vám ňadro. Upřímně řečeno nevím, jestli je na nohách toho stolu vyobrazena sfinga. Rozhodně je to ale ženská postava.

Jak stůl renovujete? Po těch letech…
Jak říkám, renovován byl poprvé ve filmovém studiu na Barrandově. Po natáčení. Já ho renovuji tak, že z něj stírám prach. Je to velice kvalitní materiál, staré dřevo, a to — jak známo — už něco vydrží.

Jak jste tenhle byt získala?
Já se pohybuji pořád na stejné trase. Původně jsem bydlela ve Varšavské ulici, potom v Žitné. To byly všechno byty z třicátých let, krásná architektura. A od roku 1978 bydlím tady o pár set metrů dál… Chci toho v tomhle bytě ještě hodně předělat, ale i když mi to trvá už pěkně dlouho, mám pocit, že základ pro své plány mám dobrý.

Čím je tento byt pro vás tak zajímavý?
Má svoji historii. Původně zde bydlel profesor Trapl, který založil podolskou porodnici. Měl tu i ordinaci. Pak byt rozdělili, protože byl svou velikostí na socialistické poměry atypický. Rozdělili ho také atypicky, protože jsme měli se sousedy stejné dveře do koupelny. Ta bývala společná. Mělo to i další paradoxy. V druhém bytě bydlel posléze dramaturg a scenárista Václav Nývlt. Když jsme se sem přistěhovali, zjistila jsem, že máme propojené elektrické vedení. Co jeden utratil, platil i ten druhý, a opačně.

Je tady — ačkoliv to kvůli dopravně frekventovanému místu zní překvapivě — krásně čistý vzduch. Vy jste nikdy nekouřila?
Ne. A taky nemáme skoro nikde koberce. Jsem totiž alergik.

Jak často měníte uspořádání bytu?
Jak jde život. Bohužel mi zemřel otec. Dcera je nyní studijně ve Španělsku. Máme tu syna a moji bezvadnou mámu. Snažili jsem se, aby si každý mohl vybrat pokoj, který mu bude nejlépe vyhovovat.

Máte sbírku vyřezávaných slonů. Čím vám imponují?
V Africe jsem pochopila, že s těmi živými se asi nebudu kamarádit, ale fascinují mě ti vyřezávaní. Co vidíte, je jen malá část mé sbírky. Podstatné je, aby sloni měli zvednutý chobot. To prý přináší štěstí. Každý má nějaký talisman. Já mám ráda taky plyšáky. Vždycky si nějakého beru na natáčení. Většinou ovečku.

A co zebry, které stojí vedle slonů?
Ty jsem si přivezla také z Afriky. Stolička na přezouvání v předsíní je ve stejném stylu, ale pořídila jsem si ji v Čechách. Líbilo se mi to, protože mám ráda veselé byty. Tohle je velmi stroze zařízený byt, ale mám pocit, že právě díky několika atypickým doplňkům je veselejší.

Uklízíte? Vlastnoručně?
Když už musím. Mám paní, která tu tři dny v týdnu uklízí. Protože jsme vlastně všichni alergici, musí se neustále stírat prach. Ale k úklidu jsou pravidelné důvody, například, když se chci dostat ke svému pracovnímu stolu, všechno to na něm a kolem něj musím někam, řekněme, odhrnout, aby byl prostor k práci. Z té práce ale vznikne další nepořádek. To je odvěký koloběh, který patří k životu. Jak si to zařídíte a jak v tom fungujete, to je už vaše čistě soukromá věc.

Když se dívám na knihovničku v tomto pokoji, mám pocit, že v ní máte méně knížek, než kolik jste jich napsala.
Původně to samozřejmě neměla být knihovna. Stala se jí vlastně náhodou, když jsem tam odkládala knížky, které jsem k něčemu potřebovala. Ale klasické knihovny jsou v druhém pokoji, ve třetím, ve čtvrtém… Ty mají výhodu v tom, že jsou

Nepořídíte si, jak už se dneska všeobecně stává módou, internetovou knihovnu?
zasklené. Nemůže do nich prach.
Ne. O to zatím nestojím. Já mám ke knihovnám v tomto bytě dost laxní vztah. Používám je jako prostředek. Tedy k tomu, abych mohla knihu, kterou jsem četla, někam založit a pak zase najít. Není to pro mne, řekněme, estetický prvek, ale účelový.
Nedávno se ptali Jirky Lábuse v rozhlase, jakou má knihovnu. On řekl, že pěknou, a že tuší, že je hnědá. Tak v tom je to podobné.

Máte k nějakému nábytku zvláštní vztah?
No samozřejmě, k mému pracovnímu stolu. A k lustru, který jsem si pořídila za stejný honorář. Oba jsou staré jako moje dcera.

Mají nějaké zvláštní osudy taky hodiny, které tady visí? Vypadají na čistě účelový výrobek…
Jojojo… Máte pravdu, ty hodiny jsou — jinak se to nedá říct — hnusný. Přinesl je manžel a za mé nepřítomnosti je instaloval. Ale já trvám na svém: jejich čas se prostě naplnil.

Máte tady také zajímavé, expresivně laděné obrazy. Kdo je jejich autorem?
Můj kamarád z Ukrajiny. Jmenuje se Michail Ščigol a v Čechách žije už léta. Má postiženého syna a na Ukrajině mu nemohl najít rehabilitační péči, jakou máme u nás. Zrovna teď vystavuje v Holandsku. Vypadá to na velkou mezinárodní kariéru.

Jaký žánr — co se týká výtvarného umění — máte nejraději?
No právě, zátiší. A to už nikdo nemaluje. Dokonce se ani nedá koupit. Jedno mi namalovala Kamila Ženatá, jejíž syn je nejlepším kamarádem mého syna. Slyšela, že zoufale hledám zátiší. Mně je celkem jedno, jestli jde o hrušky nebo o jablka. Jsem prostě ráda, že mám zátiší, a pohledem na to zátiší se cítím taky v zátiší, tudíž klidná.

Natáčíte v televizi, účinkujete v ní, píšete pro ni scénáře. A máte ji také doma.
Ano, mám televizi skoro v každém pokoji. Nedá se s tím nic dělat: je to jeden z mých pracovních prostředků. Nedávno jsem si dokonce pořídila takovou tu tenkou, která je ještě tenčí než obraz, a můžete ji zavěsit kamkoliv.

Co pro vás znamená koupelna? Je to v každém případě místo k relaxaci…?
To samozřejmě. Mám tam krokodýla, leknín, rybku. Ta je kouzelná, protože je moje. Já mám ráda takovéhle blbosti. Vždycky, když jedu do zahraničí, tak se zaměřím na nějaké krásné kraviny.

Když jedete na natáčení, do zahraničí… Vybíráte si podle svého stylu i hotelové pokoje?
V každém případě. Podle internetu. Na tom je to krásně vidět. Bojím se takových těch příliš avantgardních pokojů, protože tam není žádné světlo. I číslo pokoje je napsané na podlaze laserem, a to jsou věci, které já prostě nezvládám. Krátce řečeno: do pokoje se nedostanu. Proto dávám přednost těm jednodušším, ale ve starém stylu krásně zařízeným, a tudíž i dostupným.

Říká se, že člověk se mimo jiné pozná podle toho, jaké květiny v bytě má.
Já jim kupuji konvičky. A tím to končí. Ale je to jistě zvláštní vztah, protože ony se mi za ignoranci odvděčují tím, že pořád rostou a kvetou. Snad proto, že cítí, že je mám ráda. Dostala jsem — ve druhém ročníku na FAMU — to byl vůbec šťastný rok — fíkus. Ten se mnou rostl. Bohužel, už není, ale já jsem. Věřím na to, že jsem od něj nějakou tu životní sílu načerpala.

Jaké máte nároky na byt?
Když to tak shrnu: pokud celý den a někdy i noc pracujete, je strašně fajn, že se můžete vrátit do bytu, kde je vám taky fajn. Jeho zařízení nemusí být moderní, módní a tak dále. Jeho zařízení musí být takové, abych se v něm cítila svobodně, volně a hlavně — příjemně.

FOTO: OTO PAJER, Text: Petr Novotný
Zdroj: Modrní byt 6/01