Blog

Koupelny minulosti

Zlom nastal až v polovině osmnáctého století, tehdy se pozvolna lidé začali o svou hygienu více starat. Tentokrát je v tomto snažení podporovali i lékaři, propagující očistu těla. Všeobecně platilo, že „všechny národy, které se koupou, jsou zdravější než ty, které to nedělají“, jak se psalo v tehdejším tisku. K tomuto účelu byly na řekách budovány první lázeňské lodě. V nich se přes filtr čistila říční voda, která se pak používala ke koupání. Nedílnou součástí domácností se stávají dřevěné kádě, štoudve, necky, které sloužily k očistě těla všech členů rodiny.

Vývoj spěje ke koupelně
Časem si lidé začali k očistě těla pořizovat důkladnější zařízení. A tak se objevují plechové vany, které vyráběli klempíři z několika plechových dílů, měděné vany (ty byly samozřejmě drahé a používali je lidé z bohatších vrstev).

Zpočátku neexistovala samostatná místnost určená jen pro koupel, zařízení bylo v běžných domácnostech mobilní, v měšťanských a šlechtických interiérech byla vana nejčastěji součástí ložnice nebo šatny. Její design se odvíjel od vzhledu místnosti, navrhována byla tak, aby co nejvíc splynula s dalším zařízením (skříněmi, postelí). Z tohoto důvodu se obkládala dřevem, později se z hygienických důvodů začaly používat keramické obklady.

Nedostatečné odvětrávání způsobovalo nepříjemný zápach a vlhko, což bylo i nehygienické. Proto se vybavení koupelen pomalu přesouvalo do samostatné místnosti, která, jak čteme v naučném slovníku, měla být „přívětivá, slunečná, dobře k větrání způsobilá a rychle výhřevná“. Postupem času se tvary útulného sanitárního vybavení přeměňovaly v hygienicky účelný design, a tak se všechny povrchy staly omyvatelné a podlaha snadno přístupná pro čištění a lepší vysušení.

Blahodárné sprchování
Sprchování známe stejně dlouho jako koupání ve vaně. V masovém měřítku se začaly sprchy používat v kasárnách pro vojáky, ale nedostatek vody a problémy s topením vedly k tomu, že se od sprchování odstoupilo. O několik let později byla jejich výstavba obnovena. Zjistilo se totiž, že sprchování šetří vodu i čas.
Později se zavedly sprchy také v domácnostech.

Používaly se různé mechanismy, zpočátku byla sprcha samostatná, později se stala součástí vany. Ve třicátých letech dvacátého století se odborníci shodli na tom, že sprchová koupel se vyrovná koupeli ve vaně. Z tehdejší doby se dochovala věta: „Vanová koupel má značné nevýhody, očištěné tělo zůstává opláchnuté špinavou vodou. A jednou naplněná vana svádí k vykoupání celé rodiny.“

Čistá voda byla problém
Pitná voda se do domů donášela z veřejných studní a kašen. Rozvody vody ani kanalizace, tak jak je dnes známe, neexistovaly. Rozrůstání měst a zvyšování počtu obyvatelstva v 19. století měly za následek ničivé nákazy (především to byla cholera vyvolaná nakaženou pitnou vodou). Aby se předešlo epidemiím, bylo třeba vybudovat zásobárny vody s filtračním zařízením a současně s tím zahájit výstavbu kanalizace.

Teplo, teplo, teplíčko
Voda ze studen se dlouhá léta ohřívala v místnosti sousedící s koupelnou. Změnu přinesl až plynový ohřívač, který zajišťoval stálý přívod teplé vody. Na konci 19. století byl plyn považován za moderní a čistý zdroj energie. Dokonce osvobodil služebnictvo, které doposud nosilo dřevo a uhlí, a díky němu se koupání stalo mnohem příjemnější a jednodušší záležitostí.
Vana s ohřívačem vody se umísťovala do skříně nebo výklenku, a když se nepoužívala, byla schovaná za závěsem. Dřevěné podlahy byly před vlhkem chráněny olověným plechem.

Text: Lenka Haklová, Foto: archiv
Zdroj:Moderní byt 4/01

Kontakty:
AQUA PLUS, Okružní 1467, Beroun,
tel.: 0311/62 56 26;
CERAMICHE MARAZZI, Brdlíkova 287/1d, Praha 5, tel.: 02/57 22 04 63,
fax: 02/57 21 20 05;
EUROBATH CZ, Havlíčkova 678, Brno,
tel.: 05/47 21 66 22, 05/47 21 66 23;
HANSGROHE, Moravanská 85, Brno,
tel.: 02/47 21 23 34, fax: 05/47 21 25 21;
LS NYOX, Vyšehradská 12, Praha2,
tel.: 02/90 00 01 53;
SANITOP PRAHA, Sokolovská 968/189,
Praha 9, tel.: 02/684 86 35,
fax: 02/684 85 74

Zběsilost barev v srdci interiéru

Na výstavách nových kolekcí sedacího nábytku pro další sezonu často dominuje u většiny vystavovatelů stejná barva. Náhoda? Domluvili se? Ani jedno, ani druhé. Vysvětlením sice může být mimořádná citlivost designérů k očekávaným trendům, ale většinou najdeme klíč docela jinde.

Trendové agentury
Na základě dlouhodobého sledování psychologové zjistili, že lidé trvale upřednostňují některé barvy. Z krátkodobého hlediska má však pořadí barev v žebříčku značné výkyvy. Proč? Protože barevnost nejen u oděvů, ale i v interiéru podléhá módě. Lidé se po určité době nasytí módním odstínem, pak ho začnou podvědomě odmítat a bez námitek ho nahradí jiným, o němž do té doby nechtěli ani slyšet.
„Nastavení“ člověka k ochotě přijmout barevný odstín zkoumají v zahraničí takzvané trendové agentury. Pracují stejně jako agentury zjišťující třeba šanci nového nápoje uchytit se na trhu. Výsledky pak prodávají salonům haute couture, designovým studiím nebo výrobcům nábytku a jsou využívány i v reklamě či například v televizní grafice. Vše slouží jedinému účelu: zalíbit se a mít komerční úspěch.

Kombinace barev
Výběr kombinace barev však není jen otázkou osobního vkusu, ale existuje pro něj určitý fyziologický předpoklad. Lidskému oku je příjemné, když spolu sousedí barvy protilehlé, tedy takové, které kdybychom smíchali na paletě, získali bychom neutrální šedou.

Přesněji řečeno, zcela ideální je kombinace barev takzvaného simultánního kontrastu, jenž se od těch protilehlých drobně liší. Například protilehlou barvou k indigově modré je žlutočervená, ale barvou simultánního kontrastu je s ní sousedící žlutá. Většinou ani nevíme proč, ale dvě takové barvy na jedné pohovce v nás vyvolají pocit harmonie. Říkáme: hodí se k sobě.

Tón v tónu
Ve skutečnosti je kombinace barev zejména na sedacím nábytku ještě o něco složitější. Záleží například na velikosti barevných ploch, protože platí, že výraznější barvě bychom měli dopřát menší prostor. Záleží i na druzích materiálu, neboť hladké materiály barvu zvýrazňují a hrubé naopak lehce tlumí. Stejně tak můžeme kombinovat barvy, které jsou si blízké za předpokladu, že se liší jen odstínem — například dvě modré.

Nemusíme sledovat, jestli jsme sladili vhodně protilehlé odstíny, protože vlastně netvoří kontrast. Dosáhneme efektu zvaného „tón v tónu“. Zatímco protilehlé barvy k sobě musí pasovat jako manželský pár blízký si v názorech i věkem, aby se doplnily, tón v tónu jsou sourozenci, kteří si přes veškerou rozdílnost budou z principu svého vztahu vždy blízcí.

Preference barev z hlediska typu osobnosti:
Melancholik
Modrá: působí uklidňujícím a chladným dojmem

Flegmatik
Zelená: vyvolává pocit vyrovnanosti a jistoty

Sangvinik
Žlutá: je veselá, přívětivá a optimistická

Cholerik
Červená: působí dynamicky, temperamentně a nápadně

Text: petr Tschakert, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 3/01

Kontakty:
CASA TOSCANA, Svobodova 11, Praha 2, tel.: 02/24 92 10 88;
DESIGN SALON CLUB, Rytířská 4, Praha 1, tel.: 02/22 87 32 01;
INPRO CZ, Pražská 293/12,
Hradec Králové, tel.: 049/553 28 10, fax: 049/553 28 33;
KONSEPTI, E. Krásnohorské 4, Praha 1, tel.: 02/232 69 28;
SIESTA INTERIER, Anny Letenské 7, Praha 2, tel.: 02/22 52 19 60;
STUDIO ITAL DESIGN, nákupní centrum Spektrum, Obchodní 113, Průhonice, tel./fax: 02/72 18 32 91

Šatna – součást moderního interiéru

Na šatny časem pozapomněli projektanti a architekti dokonce i v rodinných domech, přesto (nebo právě proto) v našich snech zůstaly něčím, co má nádech mírného luxusu.

Dívat se na šatnu jako na rozmařilost, kterou si mohou dovolit filmové hvězdy, je dnes naštěstí již zbytečné. Šatna se vrátila do základního konceptu bytu jako něco samozřejmého a hlavně praktického.

Jedna nemusí stačit
Realizaci šatny, která je logickou součástí obytného interiéru, si mohou dopřát lidé, kteří nový byt staví nebo rekonstruují starý. V takových případech se již často objevují dvě šatny. První — mokrá (poblíž vstupu do bytu, kde se odkládají věci provozní, použité svršky, boty a tašky), jež má často temperovanou podlahu, což majitelé ocení hlavně v době plískanic, mokra a rozbředlých sněhů. Druhá — suchá šatna — je již onou čistou úložnou zónou, která souvisí většinou s ložnicí a koupelnou, nejčastěji vytváří přechodovou část interiéru mezi těmito dvěma místnostmi.

Pro zvolení vybavení šaten existují dvě cesty — buď si vybereme některý z nabízených skladebných zařizovacích šatních programů, nebo si necháme mobiliář vyrobit na míru. My jsme se tentokrát zaměřili spíš na ucelené systémy, které jsou ve velké škále materiálů, barev a velikostí dostupné na našem trhu.
Velmi propracovaný systém šatního vybavení mají Italové, a tak není divu, že i u nás jsou nejčastěji nabízeny právě italské skladebné systémy. Vynikají lehkostí, jednoduchostí a účelným designem.

K bohatosti výběru přispívají i funkční skandinávské systémy, dovoz z Německa a v neposlední řadě naše domácí produkty. (Právě na vybavení šaten se začíná orientovat mnoho podniků, které v tom cítí velmi zajímavé rozšíření výrobních možností, namátkou jmenujme firmy donedávna spojené převážně s produkcí kuchyňského nábytku — Karel Kováč a Miele Center Stopka).

Důležitým požadavkem, který skladebné systémy splňují, je možnost uspořádání úložných zón podle potřeby a četnosti užívání uložených věcí. Ceny se odvíjejí hlavně od použitého materiálu (nejdražší jsou masivní dřevěné konstrukce a dřevěné dýhy), značky a designu a bohatosti vnitřního vybavení. Jiná cena bude samozřejmě za jednoduchý regálový systém s jednou šatní tyčí, který si dovybavíme papírovými krabicemi, jiná tam, kde i na tento interiér uplatníme vyšší estetické požadavky.

Například zásuvky mohou být opatřeny skleněnými nebo hliníkovými čílky, mohou mít ozdobné rámečky apod. Pro pohodlné ukládání oblečení do výšek slouží pantografy… Místnost také potřebuje kvalitní osvětlení atd.

Šatnu místo skříně
Od rozměrných solitérních šatních skříní se v moderním interiéru ustupuje. Jednak zabírají hodně místa a také působí mohutně, zvlášť pokud si je pořídíme v tmavé barvě a umístíme je do menších prostor. Do bytu jsou dnes spíše vestavovány skříně na míru, tak aby působily co možná nejméně nápadně, případně nábytkové vestavby, do nichž se dá vejít a které dokážou nahradit šatnu.

Právě při nedostatku samostatných místností je to dnes nejčastější způsob, jakým se řeší ukládání. Dokonale vybavená vestavná skříň nebo šatna může podle architektů ušetřit oproti skříním až čtyři metry čtvereční plochy. Uživatelský efekt je ovšem oproti solitérním skříním, které by pojaly stejné množství věcí, těžko vyčíslitelný.

Nejmenší šatnu skýtá rohový prvek u vestavěných skříní, který ovšem vyžaduje velikost aspoň 150 x 150 cm. U těchto šatniček je důležité také vnitřní osvětlení (většinou se rozsvítí automaticky při otevření dveří) a součástí by mělo být i zrcadlo. Rohová šatna elegantně vyřeší mnoho problémů v dětských a studentských
pokojích, ale nezklame ani v rodičovské ložnici.

I když mnoho lidí dává hlavní důraz na vnějškové vyznění vestavěné šatny, je u tohoto zařizovacího prvku stejně jako u šatny samostatné nejdůležitější vnitřní řešení, úložný systém a možnost ukládat pohodlně ze stoje na zemi. Dveře vestavných skříní-šaten se k šatním nábytkovým programům nabízejí v desítkách provedení, a to nejen materiálových. Mohou být klasické, pojízdné či skládací (zalamovací). Na celkové ceně se ovšem podílejí často až jednou čtvrtinou.

ANKETA
Jak vidíte postavení šatny v moderním obytném interiéru?

Jan Padrnos, Blackbox
Šatna v současném interiéru (pokud je na ni dostatek prostoru) je skoro stejně důležitá jako třeba koupelna.

Zdeněk Duroň, A.I.T. Interier
Vzhledem k současným trendům, kdy zákazník žádá „vzdušnost“ a tím méně nábytku, se mění i koncepce a struktura šaten. Řešením je samostatná místnost, jejíž vybavení není konfrontováno s ostatním vybavením bytu. To umožňuje odlehčení interiéru (odpadá potřeba umístění šatních skříní s přiznaným korpusem či čelních posuvných nebo klasických dveří) a je ponechána větší volnost při zařizování obytných prostor bytu. Toto řešení je praktické též proto, že uživatel vchází přímo „do skříně“, čímž odpadá manipulace s dveřmi, navíc má okamžitý přehled o uložených věcech.
Druhým trendem, který se, myslím, prosadí, jsou lehké mobilní šatny (jakési pojízdné stojany s ochranou oblečení proti prachu). Tento způsob úložných prostor je finančně nenáročný a je vhodný pro klienty, kteří se nechtějí vázat k jednomu místu.

Anna Kovářová, architektka
Šatna je samozřejmě velmi důležitá, aby mohly ostatní volné a pěkné prostory (bez věcí, které nemají své místo) vyniknout. V projektu je možné je umísťovat takřka kamkoliv, v hotovém domě je to už těžší a spíš to dopadne tak, že se pokoje naplní různými skříněmi. Šatna by měla být vždy u vchodu a poté v blízkosti pokojů. Pokud jde o menší dům, řeším ukládání v pokojích většinou jako velkou vestavnou skříň, ale u vchodu (ať už do rodinného domu nebo bytu) by rozhodně šatna existovat měla, a to především na kabáty a boty.

Při letmém průzkumu jsme zjistili, že při vyslovení slova ramínko se dotazovaným vynořovaly zcela odlišné výrazy. U mužů jsme zaznamenali asociace s vepřovým masem a součástí ženského spodního prádla. Ženám se nejdříve vybavovala ona klasická pomůcka k zavěšení oděvu. Průměrný počet ramínek na jednu ženu je čtyřicet kusů. Mnoho z nich však ještě pořád nemá doma tolik ramínek, kolik by potřebovaly. Ono i ramínko musí mít svůj správný prostor, aby nevedlo prázdný život.

Text: Eva Poláčková, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 3/01

Kontakty:
AMBER INTERIÉR, Vodičkova 10, Praha 1, tel.: 02/22 23 07 71, fax: 02/96 32 50 17;
AMEK, Korunní 56, Praha 2,
tel.: 02/22 51 83 71, fax: 02/22 51 30 23;
CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel./fax: 02/24 81 90 94;
EUROLUX LIGHTING, Francouzská 76,
Praha 10, tel./fax: 02/71 74 22 41;
IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 02/51 61 01 10;
KAREL KOVÁČ CENTRUM, Přerovská 54a, Olomouc, tel.: 068/531 20 25,
fax: 068/531 12 88;
KLOU DESIGN, Holečkova 34, Praha 5, tel./fax: 02/57 31 79 64;
KONSEPTI, Elišky Krásnohorské 4, Praha 1, tel.: 02/232 69 28, fax: 02/232 13 58;
KTC INTERIER, Štěpánská 36, Praha 1, tel./fax: 02/22 23 07 62;
LINEA PURA, Na Ořechovce 41, Praha 6, tel./fax:02/24 31 17 54;
MARINI DESIGN, Lazarská 8/13, Praha 2, tel./fax: 02/24 94 70 37;
STUDIO ZDRAVÉHO SPANÍ, Ohradní 14, Praha 4, tel./fax: 02/692 25 25;
ŠIBOR HÜLSTA STUDIO, M-Palác,
Heršpická 5, Brno, tel./fax: 05/43 10 72 20;
WINSTON INTERNATIONAL (výhradní distributor značky Mawa), Hudcova 78, Brno, tel./fax: 05/42 51 33 62

Význam kvalitních izolací

undefined

Hydroizolace
Ještě před koupí pozemku bychom se měli pokusit získat údaje o podmínkách založení objektu a výskytu podzemní vody; na základě těchto informací pak zhodnotit konfiguraci terénu v souvislosti s námi požadovaným charakterem a uspořádáním domu.
Značná část nově budovaných rodinných domů je dnes realizována na rovinatém terénu jako nepodsklepená s vodorovnou hydroizolací proti zemní vlhkosti. V tomto případě lze řešit hydroizolaci jako jednovrstvou v podobě asfaltových pásů nebo plastové hydroizolační fólie. U hydroizolace asfaltovými pásy je nutno před realizací zkontrolovat kvalitu a čistotu betonového povrchu, který musí být před natavením hydroizolace natřen penetračním nátěrem. V případě rizika vlhkosti betonu doporučuji použít speciální penetrace (např. Vedag Emailit BV extra). Za standardní řešení lze považovat užití oxidačních asfaltových pásů se sklotextilní vložkou.
Odlišný je postup při hydroizolaci fólií z měkčeného PVC, jako je Fatrafol či Alkorplan, kdy je nutno zajistit ochranu před mechanickým poškozením, zpravidla oboustrannou ochrannou textilií, a kdy se hydroizolace realizuje celoplošnou volnou pokládkou na základovou desku a svařením spojů jednotlivých pásů v jednom pracovním záběru.
V obou případech je však nutné od projektanta i dodavatele požadovat vytažení vodorovné hydroizolace na vnějších stěnách svisle 30 cm nad terén (proti navlhnutí stěn od tajícího sněhu nebo ostřiku deště). V místech, kde to není možné (například u módních francouzských oken), je nezbytné důsledně dořešit vodotěsné napojení hydroizolace na ostatní konstrukce. I zde však doporučuji zachování minimálního prahu 150 mm.

Dům ve svahu
V případě, že dům je umístěn ve svahu, je částečně či zcela podsklepen, doporučuji řešit izolace vždy jako hydroizolace proti tlakové vodě.
Při hydroizolacích proti prosakující vodě a proti tlakové vodě ve variantě asfaltových pásů doporučuji hydroizolaci dvěma pásy z modifikovaných asfaltů se sklotextilní vložkou.
V každém případě je nutno dokončenou hydroizolaci chránit proti mechanickému poškození. U některých speciálních realizací lze řešit spodní stavbu z vodostavebního betonu s ochranným nátěrem. Toto řešení není, obzvláště v oblasti výstavby rodinných domů, ještě příliš rozšířené.
Pro případ řešení průsaku betonovými konstrukcemi je potřeba se zmínit o nátěrech, které izolují na bázi krystalizace v betonu; příkladem mohou být nátěry Xypex, jež jsou schopny řešit i případné poruchy.
K tématu hydroizolace proti vodě se dostaneme ještě v průběhu řešení vnitřních konstrukcí v koupelnách, technických místnostech a při stavbě bazénů. Princip řešení hydroizolací je obdobný, přičemž u složitých konstrukcí typu bazénu se obracíme s návrhem a dodávkou na jednu firmu s patřičně dlouhou zárukou na dodávku všech vrstev včetně finálních.
Při izolaci podkladu pod obklady a dlažby se hydroizolace stále více nahrazují izolacemi stěrkovými s doplněním speciálních pružných a těsnicích lepidel. V každém případě musíme kontrolovat kvalitu, abychom se nedočkali nepříjemných překvapení v podobě průsaků.

Ochrana proti radonu
Součástí geologického průzkumu stavební parcely by mělo být i stanovení stupně radonového rizika v dané lokalitě. Vzhledem ke geologické skladbě podloží v České republice se značná část stavebních parcel nachází v místech se středním stupněm radonového rizika. Protože tento plyn může způsobovat ve větší koncentraci v uzavřeném obytném domě zdravotní komplikace, je nutno u novostaveb, kde toto riziko hrozí, zamezit pronikání radonu do objektu.
Řešení v podstatě spočívá v užití hydroizolačních pásů s vysokým difuzním odporem. U hydroizolací na bázi asfaltových pásů se užije jeden pás s hliníkovou vložkou; u fólií se použijí výrobky s dostatečným difuzním odporem.
V každém případě požadujeme u použitých hydroizolačních pásů doložení atestu proti radonu. Pro správnou funkci izolace je nutno zkontrolovat i řešení prostupů kanalizace a jiných rozvodů.

Tepelné izolace
Snaha snižovat náklady na spotřebu energie ze strany státu je vyjádřena novým zákonem 406/2000 Sb., o hospodaření s energií. Naše úsilí o snížení provozních nákladů by nás mělo dovést nejen k respektování legislativních požadavků, ale i k optimalizaci konstrukcí z hlediska tepelných ztrát. Proto bychom měli už od projektanta požadovat návrh, který vyčíslí konkrétní náklady na provoz domu. Zpravidla zjistíme, že je výhodnější respektovat doporučené hodnoty výrobců tepelných izolací, než pouze dodržet požadavky norem.
Příkladem pro rozhodování může být realizace zateplené fasády na novostavbě, kdy při nárůstu tloušťky tepelné izolace z 60 mm na 120 mm vzrostou náklady na tepelnou izolaci o 100 %, ale realizace celé fasády s tmely, prací a lešením se zvedne pouze o cca 10 %. Náklady na vytápění přitom mohou klesnout o 30 %. Současně mohou klesnout i náklady na otopný systém a do určité míry tak kompenzovat výdaje za tepelné izolace.
Obdobné je to s náklady při užití tepelných izolací i v jiných částech objektu. Vzhledem k tomu, že v rámci celého systému technicky funkčního domu působí další faktory (prosklená plocha, větrání, konstrukce domu aj)., jedná se o poměrně složitý úkol celkové optimalizace funkce domu.
Pro charakteristiku každého materiálu z hlediska tepelných vlastností je důležitá tepelná vodivost (W/mK). Materiály, užívané ve stavebnictví v masovém rozsahu jako tepelné izolace, mají tuto hodnotu okolo 0,04 W/mK. Pro hodnocení tepelných vlastností celé konstrukce je rozhodující hodnota tepelného odporu R (m²KW^-1), která charakterizuje schopnost konstrukce zabránit úniku tepla. V souvislosti s tím poznamenejme, že s tepelnými vlastnostmi konstrukce souvisí i povrchová teplota vnitřních stěn a podlah včetně dalších vlivů (kondenzace vody na stěnách, vznik plísní, špatná tepelná pohoda včetně nerovnoměrného rozdělení teplot uvnitř objektu).
O užití tepelných izolací bychom měli uvažovat prakticky v každé fázi výstavby. Už před betonováním podkladní desky na rostlém terénu bychom měli rozhodnout, zda není vhodné instalovat izolaci vůči terénu již pod podlahou. Obdobně u sklepních stěn, kde tepelná izolace může sehrát i roli ochrany hydroizolace. U těchto tepelných izolací, které se nacházejí zabudované mezi konstrukcí a zemí, užíváme téměř výhradně extrudované polystyreny. Z nejznámějších lze jmenovat výrobky Styrodur koncernu BASF, distribuovaný Saint-Gobain Isover, a produkty výrobce DOW. Ekvivalentem může být rovněž pěnové sklo Coriglas s vynikajícími mechanickými vlastnostmi, avšak i s vyšší cenou. Užití těchto materiálů by se mělo týkat i soklů nad terénem a řešení všech detailů, kde se může objevit vlhkost a kde se požaduje mimořádná tuhost tepelné izolace.
V další fázi výstavby rodinných domů převažuje zpravidla užití tepelných izolací na bázi čedičových či skelných vláken. Tyto materiály mají pro výstavbu rodinných domů výhodu v tom, že jsou kvalitní, zdravotně nezávadné, paropropustné, nehořlavé a dokážou splnit celý rozsah různých funkcí. Z materiálů na čedičové bázi lze jmenovat Orsil a Rockwool, na bázi skla například Saint-Gobain Isover.
Jako zpravidla doplňkový se užívá pěnový polystyren, výhradně stabilizovaný, a to převážně do podlah pod podlahové topení, do fasád jako kontaktní zateplovací systém a do konstrukcí plochých střech.

Nosné zdi a fasády
U vnějších obvodových stěn vždy zvažujeme v prvé řadě užití kvalitního vyzdívacího materiálu s dostatečným tepelným odporem.
V případě užití takového materiálu, kdy nosná stěna nesplňuje požadované tepelné vlastnosti, se doporučuje použít kontaktní zateplovací systém na bázi desek s kolmým vláknem Orsil NF v kombinaci s kvalitní omítkou s odpovídající paropropustností (Terranova, Tollens, Caparol, Baumit aj.).
Rozhodující pro dlouhou životnost je provádění zateplovacích systémů v příhodných povětrnostních podmínkách, tj. při teplotách nad 5 °C, nikoliv však za příliš vysokých teplot. Je zároveň nezbytné prověřit správné celoplošné přilepení izolace beze spár mezi deskami, ukládání tkaniny do tmelu a nikoliv na holý izolant, správné přesahy tkaniny v detailech nároží a aplikaci jednotlivých vrstev po řádném vyzrání vrstev předchozích.
Další možností je doteplení stěn pomocí větrané fasády s obkladem například dřevěnými palubkami, kdy se užije Orsil M, Airrock či desky Isover SPF. Zde je vždy nutno dodržet zásady důsledného odvětrání fasádního prostoru a zachování odvětrané dutiny mezi fasádou a izolací s možností přívodu vzduchu ve spodní části a odvodu vzduchu v horní části stěny pro vytvoření komínového efektu.
Zpravidla největší množství tepelných izolací na rodinném domě spotřebujeme do prostoru střechy mezi krokve. Dnešním standardem by měla být tepelná izolace mezi krokvemi v tloušťce 180 mm z minerálních desek Orsik, Rockmin či z rozpínavé plsti Isover Isophen. Pro dokonalou tepelnou izolaci střechy bych vždy doporučil osadit i pěticentimetrovou vrstvu tepelné izolace pod krokve pro dokonalé odstranění úniku tepla ve styku materiálů.
Požadujeme-li zachování pohledové krokve, volíme izolaci nad krokve, a to formou tvarovek Termodach z polystyrenu, polyuretanové desky Vedatherm, Styrodur či kombinaci minerálních a skleněných vláken Isover Unitop. Vždy však musíme zajistit dostatečnou únosnost pro střešní krytinu.
U ostatních konstrukcí uvnitř budovy využíváme tepelných izolací na bázi minerálních nebo skelných vláken, která vynikají specifickými víceúčelovými vlastnostmi.
Příkladem takových konstrukcí mohou být výplně lehkých vnitřních příček, například sádrokartonových, kde výplň izolantem výrazně zvyšuje hlukový útlum mezi oddělenými místnostmi. Obdobně izolace v prostoru zavěšených podhledů slouží jako tepelná, hluková a velice často i protipožární.

Specifika podlah
Zcela specifickou izolací je tepelná izolace v podlahových konstrukcích, která v místech styku vytápěných a nevytápěných prostor musí zajistit dostatečný tepelný odpor. Příkladem jsou konstrukce podlah na rostlém terénu nebo nad nevytápěným sklepem, průjezdem apod. V těchto místech je vždy potřeba zajistit řádnou skladbu, která zpravidla přesahuje požadavky normy. Pouze tak se vyvarujeme pozdějšího pocitu chladu od nohou.
Naopak u sousedících prostor s relativně identickou teplotou plní tatáž izolace hlavně funkci izolace hlukové, tedy proti přenosu tzv. kročejového hluku. Je potřeba si uvědomit, že vlastní útlum hluku zajišťuje dostatečná hmotnost samotné dělicí konstrukce, avšak i tak může docházet k přenosu hluku přímo vnášeného do konstrukce pohybem po podlaze. Příkladem může být známý rachot při vrtání do stěn v panelových domech a přenos hluku do celého domu.
Je tedy vždy nezbytně nutné důsledně oddělit konstrukci podlahy od nosné konstrukce stropu a zamezit vnášení kročejového hluku do konstrukce. Děje se tak vytvořením tzv. plovoucí podlahy na vrstvě kročejové izolace, jejíž nezbytnou součástí musí být pásek, který odděluje podlahu od stěny. Na tuto izolaci se po zakrytí hydroizolační fólií nabetonuje vrstva betonové mazaniny, zpravidla tloušťky 5 cm, na kterou se teprve pokládá vlastní nášlapná vrstva podlahy. Do těchto konstrukcí jsou velice vhodné tužší desky z čedičových, případně skelných vláken, která splňují i nejnáročnější požadavky na kročejový útlum.
Standardní bytové požadavky se dají splnit položením plastové izolace Ethafoam, případně speciálními polystyrenovými deskami. Vždy však doporučuji pravidelnou kontrolu a přejímku před betonáží podlahy, neboť v této vrstvě se nacházejí stále častěji rozvody vody, topení i elektro v ochranných trubkách. Proto vždy stojí za pozornost prověřit skutečnou kvalitu díla.
V poslední řadě je potřeba se v rámci tepelných izolací zmínit o izolacích rozvodů topení a vody, které u menších dimenzí zcela opanovaly nenasákavé a estetické pěnové plasty.
Hydroizolace a tepelné izolace jsou materiály, které v konečné podobě našeho domu příliš neuvidíme, ale o to více zaregistrujeme jejich špatnou funkčnost. Správně fungující izolace vytvářejí správné prostředí uvnitř domu a šetří poměrně mnoho peněz.

Ing. Bohumil Ouda

Design není uměním

Hodně cestoval a netají se tím, že si nejdříve ze všeho naplánoval svůj život, aby v něm dosáhl harmonického poměru mezi vášní pro rybaření a profesí. Práce Furia Minutiho jsou bohatě publikovány, jeho návrhy získaly různé ceny včetně Compasso d’Oro a jsou v mnoha muzeích zaměřených na současný design.

Design není uměním, tak se uvedl v loňském roce Furio Minuti na přednášce v Národním technickém muzeu v Praze při příležitosti představení nové kolekce firmy Guzzini (je jedním z jejích hlavních autorů), kterou zorganizoval M. G. Distribuzione, dovozce této značky do naší republiky. U některých přítomných to vzbudilo silné pohnutí. Myšlenka designu jako jakési služby veřejnosti není všem tak blízká jako právě tomuto italskému architektovi. „Navrhovaný předmět má být realizovatelný a umístitelný na trhu,“ říká ovšem nekompromisně. Pokud by jeho vlastní návrh neměl mít naznačenou budoucnost, asi by raději trávil svůj čas jen u vody s prutem v ruce.

Design pro většinu
Druhá myšlenka, kterou rovněž vyvolal určité emoce, byla, že designové výrobky by měly na trh přicházet za cenu, která je dostupná většině lidí. Pokud pomineme diskutabilnost pojmu „dostupné“ (co je dostupné v Itálii či Německu, není už stejně dostupné u nás), dá se toto mínění zahrnout do stále sílícího myšlenkového proudu takzvaného demokratického designu, tedy designu, který by zpříjemnil a obo-
hatil život většině lidí.

I díky takovým názorům se proces demokratizace designu šíří po celé Evropě. Je ovšem založen na síle a úrovni průmyslové výroby i na kulturní vyspělosti v té které zemi. Furio Minuti má prostě štěstí, že vytváří návrhy pro firmy, jakou je například Guzzini, která prodává v osmdesáti zemích světa a stotisícové série pro ni nejsou výjimečné.

Furio Minuti dokázal vyniknout hlavně návrhy předmětů denní potřeby a drobnějších bytových doplňků. Ani to možná nevíte, ale s některými se zřejmě i vy setkáváte ve své kuchyni. Velmi rozšířené jsou v České republice jeho transparentní salátové mísy nejčastěji se stříbrným nebo červeným ozdobným páskem na horním okraji. Mísa Season se začala vyrábět v roce 1984 a dělá se dodnes. U výrobků z plastu nebývá tak dlouhá životnost běžná. Tento autor však nadčasovost u spotřebního zboží vyznává jako první přikázání tvorby. Proto navrhuje čisté linie a ani materiálově nejsou jeho výrobky nikdy příliš komplikované. „Čisté linie vytvářím proto, že za a) neumím kreslit složitě a za b) myslím si, že jednoduché vydrží déle,“ říká.

To potvrzuje i jeho kolekce bytových doplňků Helsinki, která byla na trh uvedena v loňském roce. Založena je na jednoduchém stavebnicovém principu, díky němuž lze vytvořit různě vysoké regály, stolky, kontejnery či vitríny. Stavebnice je z hliníku a skla a doplňují ji kolečka. Furio Minuti nám jejím prostřednictvím vzkazuje, že do každého interiéru je možné dostat více volnosti a kreativity a že je důležité synchronizovat vybavení domova s životním stylem.

Text:Eva Poláčková, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt: 4/01

Vítejte v útulnu

undefined

Původní byt prodala a hledala nový, se kterým by měla minimální práci a do něhož by se mohla rovnou nastěhovat.

Nový domov našla po krátké době v právě dokončovaném domě na okraji Prahy. V blízkosti této novostavby je rozlehlý park, který přechází v les vedoucí do překrásného údolí. „Když jsem byt objevila, nebyl úplně dokončený, a tak se mohlo provést ještě několik stavebních změn. Ve vzorovém bytě jsem si vybrala materiály na podlahy, zařizovací předměty do koupelny a na toaletu a několik dalších věcí. Měla jsem celkem jasnou představu o tom, co chci a co potřebuji.

Realita byla ale trochu jiná, nic nebylo tak jednoduché, jak jsem si představovala, takže nakonec jsem držela stavební dozor nad bytem já,“ říká majitelka bytu. To trvalo téměř rok a půl, výsledkem je však byt, kde je cítit ženská ruka a útulno, o němž majitelka tvrdí, že je pro ni velmi důležité. Nejen ona, ale i návštěvy se u ní cítí dobře, a to ji hřeje na duši.

Krb v paneláku
Klasický třípokojový byt o rozloze 98 m2 poskytuje domov nejen majitelce, ale i jejímu dospělému synovi. Aby měli oba své soukromí, jsou jejich pokoje odděleny obývacím pokojem s kuchyní. Do koupelny a speciální malé pracovní místnosti se vchází úzkou chodbou rovnou z předsíně.

„Společenskou část, kde relaxuji a přijímám návštěvy, jsem chtěla zařídit tak, aby tu hned při vstupu byla cítit pohoda a člověk si uvědomoval teplo domova.“ Proto nechala stavebně přizpůsobit místnost tak, aby se do ní mohl začlenit krb, který má kvůli bezpečnosti elektrickou vložku. „Po krbu jsem vždycky toužila, takže když jsem se konečně rozhodla, že si ho sem pořídím, zbývalo jen vybrat typ. Ten, který jsem zvolila, se mi líbil od začátku, jen jsem si nebyla jistá zlatým lemem. Nechala jsem proto podobně zarámovat také obrazy, a tím se mi podařilo místnost barevně sjednotit.“

Sklo má přednost
Během stavebních úprav se začala žena poohlížet po nábytku. Z minulého bytu si vzala jen některé kusy, rozhodla se totiž, že v novém začne úplně nově. Vztah k zařizování měla odjakživa. Dříve se ráda inspirovala zahraničními publikacemi, dnes nachází podněty také v českých časopisech o bydlení. „Vyzkoušela jsem dva architekty, ale nebyla jsem spokojená, a tak jsem si řekla, že si interiér zařídím bez jejich pomoci. Nepotřebuji hodně nábytku, chtěla jsem, aby byt působil lehkým a vzdušným dojmem.“

S výběrem zařízení to ovšem nebylo jednoduché. Bohužel se po dodání ukázalo, že je několik kusů poškozených, takže je musela žena vrátit. Jenže dodací lhůty jsou dlouhé a ona potřebovala bydlet, nechtěla čekat. Zrušila tedy některé objednávky a místo obývací stěny si pořídila skleněné police a další doplňky. „Mám ráda sklo. Vždycky jsem k němu měla vztah, inspiruje mě. Sice je trochu náročné na údržbu, ale mně to nevadí. Navíc do místnosti vnáší pocit volnosti,“ říká paní. Některé skleněné kusy jsou ze standardní nabídky, jiné jsou vyráběné na zakázku. „Poslední kusy nábytku jsem nakonec pořídila celkem rychle, problém jsem měla jen s příborníkem. Ke skleněnému jídelnímu stolu byl pouze na objednávku. A protože jsem chtěla vidět všechno předem, nekoupila jsem ho.“

Majitelka chtěla mít vyřešený každičký detail, proto nezapomněla ani na radiátory, které jsou malým, zato však podstatným prvkem obytného prostoru. „Radiátor je součástí bytu. Nechci ho nijak potlačit, naopak, chci mu dát vyniknout.“ Topná tělesa nechala v celém bytě vyměnit a vždy je přizpůsobila charakteru a barevnosti té které místnosti.

Žena a květina
Květiny patří nejen ke každé ženě, ale i do každého bytu. V tomto případě to platí dvojnásob. Majitelka miluje květiny, věnuje se jim s péčí a láskou. Součástí bytu je zimní zahrada, kde je záplava běžných i cizokrajných květin. Její koníček ji inspiroval ještě k jednomu nápadu. „Chodba je osvětlena denním světlem a já můžu mít před vstupními dveřmi květiny. Napadlo mě, že by se mohlo do stěny vedle vchodových dveří umístit okno, čímž by se prosvětlila i předsíň bytu.“ Nápad se bohužel pro stavební i finanční nároky neuskutečnil. Využila tedy prostor jiným způsobem. Když vstupuje do bytu, cítí jisté zadostiučinění a těší se do svého útulna.

FOTO: IVETA KOPICOVÁ, text: Lenka Haklová
Zdroj: Moderní byt 3/03

Velký mravenec

Pro Jacobsena znamenal „Dům budoucnosti“ průlom na scénu dánské architektury. Striktně geo-metrický rozvrh kruhové centrály s protilehlými asymetrickými křídly představoval v Dánsku bezprecedentní linii architektury. Ani funkcionalistický nábytek z trubkové oceli nebyl do té doby v zemi v podstatě znám. Pro Arna Jacobsena to byl první projekt, který realizoval jako celek, od architektury po interiérové vybavení, výběr barev a textilie. Jacobsen s Lassenem testovali na projektu nové tvarosloví, sklidili obdiv, stejně jako vyvolali odpor. Byl to úspěch.

I přes prvotní radikalismus jsou mladší Jacobsenovy návrhy tradičnější. Upustil od plochých střech, navrhoval fasády ze žlutých cihel a stanové střechy. První velkou realizací, která zhmotňuje vizi moderního bydlení, jsou rekreační obytné bloky Bellavista, jež byly spolu s restaurací, divadlem a úpravami pláže Klampenborg postaveny v letech 1932–1935. Již v průběhu stavby Bellavisty vznikala městská vícepatrová budova Stellingův dům spolu s interiérem obchodu a banky.

Oblý roh a hladká fasáda vycházely z typologie tradičních městských domů. V celkovém řešení nahradil Jacobsen extrémní modernost zklidněným výrazem a diskrétní exkluzivitou. Od té chvíle utváří modernismus vyspělých forem.
Arne Jacobsen byl jedním z mnoha dánských Židů, kteří utekli do sousedního Švédska v době německé okupace Dánska v letech 1940–1945. Ocitl se tak v bezpečí, avšak bez zázemí, které si stačil vybudovat ve vlasti.

Manželka Joni, sama textilní návrhářka, jej podporovala a pod jejím vlivem Jacobsen začal vytvářet předlohy pro tištěné textilní vzory. Vzory reflektovaly designérovu zálibu v květinách. Vášnivý zahradník Jacobsen pečoval o rozlehlou zahradu s více než třemi sty druhy rostlin, kterou založil po návratu do Dánska v roce 1951 u svého domu v Klampenborgu. Jedním z nejznámějších dezénů je Hyacint s geometricky stylizovanými květináči a cibulkami půvabné květiny. Kontrast geometrizujících a organických forem cibulek vytváří efektní kompaktní vzor.

V padesátých letech se u Jacobsena jak v architektuře, tak v designu projevují nové tendence. V roce 1952 vznikl designérův nejslavnější návrh nábytku — Mravenec (Myren). Jednoduchá stohovatelná židle sestává pouze ze dvou částí; jednoho kusu lisované tvarované překližky a trojnohého rámu z trubkové oceli. Gumové „tlumiče“ v kontaktních zónách stejně jako propojení sedadla a opěradla jsou zárukou pohodlnosti židle.

Nejen forma, ale i přístup k materiálu je minimalistický. Původně byla židle vyráběna ze čtyř druhů černě lakované tvarované překližky. Dnes se prodává v celé barevné škále. Arne Jacobsen i přes silný tlak vždy odmítal nahradit původní variantu tradičními čtyřmi nohami. Tato varianta vznikla až po jeho smrti.

Mravenec znamenal začátek, brzy po něm Jacobsen vytvořil mnoho variant židlí se sedadlem a opěradlem z jednoho kusu tvarované překližky. Návrhy vznikaly v průběhu let 1952–1961, některé z nich se blíží organickým skořepinám laminátových židlí Charlese a Ray Eamesových. Podobně byl také veden snahou vytvořit sedací nábytek, jehož sedadlo, opěradlo, ale i područky budou tvarovány jako opticky kontinuální, sevřený tvar.

Na tomto základě se v roce 1958 zrodila Labuť (Svanen), polstrovaná židle a lavice, a Vejce (Aegget), křeslo s taburetkou, jež představuje vlastně paralelu k prvnímu návrhu. Obě byly konstruovány stejně, skořepina byla původně tvarována ze styroporu. Dnes se používá polyuretan. Po Labuti navrhl Arne Jacobsen židle, opět konstruované ze styroporu, podobných měkkých linií, o jejichž tvarech vypovídají samotné názvy — Šálek (Gryden), Kapka (Draben).

Podle těchto a předchozích návrhů dodnes vyrábí sedací nábytek firma Fritz Hansen. Kromě nábytku a textilních vzorů je Arne Jacobsen autorem nestárnoucích návrhů stolních doplňků a nápojových souprav z nerezové oceli pro firmu Stelton, vynikajících tvarovou čistotou a jednoduchostí.

Text: Michaela Kádnerová, Foto: Archiv autorky a redakce
Zdroj: Moderní byt 3/01

Barvy pro kuchyň

V soukromých interiérech však barvám zatím příliš pšenka nekvete. Ačkoliv mnohým z nás většinou nechybí odvaha pustit se do zařizování interiéru vlastního bytu svépomocí, při prvním setkání s barvou znejistíme a odvaha pomalu mizí. Je to škoda a řešení je snadné: pusťme do svého domova odborníky. Stejně jako si necháváme opravovat spotřebiče a elektrické rozvody, měli bychom se naučit důvěřovat i interiérovým designérům nebo architektům.

Barvy pro kuchyň
Při úvahách o barevném řešení kuchyně bychom neměli zapomenout na skutečnost, že se jedná o vysoce zátěžové pracoviště, které má nejen specifické nároky na úklid a hygienu, ale navíc jeho vybavení není nikdy stálé. Nádoby, nástroje i přístroje, drobnosti i věci rozměrné zde neustále mění místo. Navíc mají rozmanitý design i barevnost, která dokáže i z původně sterilního prostředí kuchyně v bílém nebo chladně kovovém provedení vytvořit barevný kolotoč. O barvách, které zde budou dominovat, musíme uvažovat jako o prvku, který určí charakter celého prostoru. Zásady pro aplikování barev do interiéru jsou jednoduché: jako vždycky platí, že méně je více. Při kombinování několika barev není dobré míchat studené a teplé tóny, které společně působí disharmonicky.

Tam, kde se dobře a hodně vaří
V kuchyni, kde si kuchař nebo kuchařka zakládají na pohostinnosti, rádi a dobře vaří a těší je, když si hosté často přidávají, by neměla chybět žlutá nebo červená barva. Žlutá je teplá, harmonická, povzbuzuje na duchu a působí velmi optimisticky. Červená barva přesahující do oranžové je nejteplejší ve spektru, je aktivní, dynamická a vzbuzování chuti k jídlu je její charakteristickou vlastností.

Pro rychlé občerstvení
Pro zelenou nebo modrou by se měli rozhodnout v rodině, kde se příprava jídla považuje za zbytečně promarněný čas a samotnému stravování se žádný zvláštní význam nepřikládá. Zelená vzbuzuje klid, mírní a zpomaluje psychologické pochody. Chladná modrá barva je pocitově abstraktní. Jako interiérový prvek dokáže neohraničeně prohlubovat a vzdalovat prostor, výrazně odlehčuje zařízení místnosti.

Nové trendy
Zatímco dříve se o barvě v kuchyni uvažovalo především v souvislosti s omítkou, nyní se soustřeďuje pozornost na barevné pojetí nábytku. Kromě barevného laku se stále více prosazují nové odstíny transparentních plastů, které nahrazují tradiční materiály. Výběr je široký — od barevných nádechů přes tlumené odstíny až k sytým tónům, nemusíte se bát, že si nevyberete.

Řeč barev
ČERVENÁ: opticky zmenšuje prostor, snižuje horizont, protože vnáší pocit zemské tíže. Je aktivní, dynamická, vzbuzuje chuť k jídlu. Když přesahuje do oranžové, je to nejteplejší barva spektra, společně s lososovou a meruňkovou

RŮŽOVÁ: studená, nesnáší se s žádným teplým odstínem

ZELENÁ: barva fyziologické rovnováhy, vzbuzuje klid, symbol naděje, svěžesti, vyvolává pocit stálosti, vytrvalosti

MODRÁ: symbolické významy: čistota, klid, nadzemskost, v prostoru působí abstraktně, neohraničeně, vzdaluje a prohlubuje prostor, opticky jej zvyšuje

SVĚTLE MODRÁ: rozšiřuje prostor, vylehčuje hmotu

TMAVĚ MODRÁ: zužuje, dává prostoru tíži

FIALOVÁ: špatně odráží světlo, proto působí pasivně, smutně, neměla by být užívána často. Její půvab je v jedinečnosti

HNĚDÁ: zemitá, vážná, solidní, těžká. Působí nenápadně až obyčejně, v interiéru prostor netříští, ale ani příliš neoživuje

BÍLÁ: symbol čistoty a absolutnosti, má široký rejstřík tónů a vyžaduje dokonale čistý tvar.
Působí odhmotněně až rozpínavě, vyvolává i nepříznivý pocit chladu a v málo osvětlených místnostech se zdá být šedivá

Text: Pavlína Blahotová, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 3/01

KONTAKTY:
COLOSSEUM,
Myslíkova 13, Praha 1,
tel.: 02/24 92 14 30;
CPM PRAGUE,
Moravská 52, Praha 2,
tel.: 02/24 25 04 68;
INTERIÉR FLORIDA,
Újezd 19, Praha 1,
tel.: 02/53 95 52;
INTERIÉRY SEDLÁK,
Vinohradská 10, Praha 2,
tel.: 02/24 21 17 19;
KLOU CZ,
Holečkova 34, Praha 5,
tel.: 02/57 31 79 64;
KREATIV,
Truhlářská 13, Praha 1,
tel.: 02/24 81 45 27;
STUDIO ITAL DESIGN,
obchodní centrum Spektrum,
Průhonice, tel.: 02/72 18 32 91;
VNV,
Dědická 40, Vyškov,
tel.: 0507/35 07 55

Kodetovy obrazy zdobí švýcarské banky

Ať už žili v paláci Esterházy am Graben na vídeňských Příkopech, anebo v luxusním bytě na Manhattanu, je zřejmé, že u Kodetů si potrpí na dobrou adresu. Ve světě a nejinak doma. Z Kodetova 2 + 0 je excelentní výhled na věž Staroměstské radnice, Pražský hrad i Týnský chrám a zavedený autor andělů, žen, milenců a očí to má jen kousek do atelieru v nejnoblesnější pražské ulici… Rodina i její hosté se v bytečku cítí málem jako v nebi.

Opustit byt v tak exponované i romantické lokalitě asi nebylo snadné. Zvlášť když šlo o letitý majetek rodu Kodetů…
Bydlíme tady osmý rok, takže nejde o byt, ze kterého jsme prchali a nemá ani vazbu k mým předkům. Vyrůstal jsem na Arbesově náměstí, kde měl otec (sochař Jan Kodet — pozn. aut.) byt s výhledem na Prahu. Když jsem se podruhé oženil, bydleli jsme krátce v ateliéru u Dienzenhoferových sadů a posléze v Malé Chuchli. Šlo o barokní lázně, dům s mnoha místnostmi, který byl zároveň vstupem do areálu táhnoucího se až na Barrandov. Žili jsme tedy ještě v Praze, ale vlastně už tak trochu mimo ni. A co víc: dům jsme nedlouho před odchodem zrekonstruovali.

Roky tuhého režimu jste vydržel a pak náhlý útěk — proč jste se vůbec z první emigrace vracel?
Vrátil jsem se, protože jsem měl silný vztah k tátovi a v té době ještě žil. Ve Švýcarsku jsem udělal spoustu práce a dodnes tam jsou v bankách moje obrazy. Ale sterilita Švýcarů mě ničila. Vyrůstal jsem v rodině, kde jsem se přesvědčil o tom, jaká je tragédie, že skvělý český kumšt není prezentovaný venku. Říkal jsem si:
Umřít tady a ani to nezkusit? Jenže Švýcarsko nebyla šťastná volba. Dobrého malíře — Švýcara — nenajdete, tam je mizivé kulturní podhoubí. Otec za mnou jednou přijel, čemuž předcházelo martyrium ohledně výjezdní doložky. Na tři neděle ji konečně dostal, kromě toho jsme se dlouho neviděli, a tak jsem všechno zařídil, aby se cítil dobře. A on druhý den povídá: „Kup mi ještě žiletky a jedu domů…“ Jenže v roce 1974 zemřel. A postupem let jsem tady měl stále více omezované možnosti vystavovat.

Už tehdy však byly vaše práce vyhledávané galeristy a sběrateli…
Moje volná tvorba a všichni ti andělé byli pro cenzory i ctitele jiná víra. A podařil se mi i husarský kousek — navzdory Svazu výtvarných umělců jsem se stal hostem velkoryse pojaté výstavy pořádané Svazem architektů. Odezva na ni byla velká, a o to větší průšvih následoval. Bylo mi doporučeno, ať si dám na pět let pokoj. Moje obrazy se ale skutečně těšily takovému zájmu, že jsem si nemohl neuvědomit, kolik příležitostí mi za tu dobu uteče. Rozhodně jsem neemigroval z existenčních důvodů — tohle byla jen poslední kapka.

Starožitnosti, kterými jste doma obklopen, se zachovaly ještě z vašeho někdejšího bytu?
Před odjezdem jsme byt stačili prodat Karlu Steigerwaldovi, ale bez nábytku. Ten jsme odstěhovali na chalupu do jižních Čech. Měl jsem hodně starožitností –- jednak po otci, ale taky jsem je sbíral. Chalupa a cennosti v ní měly být pojistkou a zázemím pro případ, že by se cestou na dovolenou do Bulharska nezdařil únik přes Jugoslávii a my bychom byli vráceni. Bratr (herec Jiří Kodet –- pozn. aut.) posléze dostal příležitost odkoupit zabavenou chalupu, ale už byla vyrabovaná. Bratr má ovšem svůj dům, a tak když jsem se vrátil, vyrovnali jsme se a dnes mám chalupu v Soběslavi zpátky.

Čím si vás stávající, ne zrovna rozlehlý byt získal: uhrančivým výhledem, starosvětskostí interiérů, nebo exkluzivní adresou?
V Americe musíte mít dobrou adresu, chcete-li uspět. V Čechách se na ni ještě tolik nedá, ale nepochybně už hraje větší roli než před deseti lety. Na naší volbě se ale mnohem zásadněji podepsal fakt, že ihned po návratu jsem si opatřil sídlištní 4 + 1 na Barrandově. Příšerná zkušenost. A tak jsem si vysnil byt na Starém Městě. Stálo mě to dost úsilí a peněz. Ale dispozice výhledu a místa mě přesvědčily, že stojí za to vrhnout se do rekonstrukce.

Chcete naznačit, že fajnové ruce malíře zedničily, malovaly štětkou po stěnách atd.?
To ne, dělal jsem mezitím obrazy a prodával je, aby bylo na pokrytí nemalých výdajů.

Na co v souvislosti s rekonstrukcí bytu do smrti nezapomenete?
Za kuchyňským koutem je opuková zeď. Zrovna tudy vede odpad z kuchyně, a tak se zde řemeslníci sbíječkami opravdu vyřádili. Bylo to nekonečné. Co vyrubali, nosili na půdu. Objednal jsem firmu, která měla odpad přes víkend zlikvidovat. V neděli večer se vrátím z chalupy, ještě v noci jdu omrknout půdu — konečně slušní řemeslníci, říkám si. A tak jsem jim v pondělí tučně zaplatil. Den poté jsme v bytě našli jakýsi plech. Odnesl jsem ho na půdu a zjistil jsem, že všechno svinstvo z přední půdy přemístili a všelijak rafinovaně poschovávali na zadní půdu. Po firmě se navíc slehla zem.

Někoho by se možná zmocnila pochybnost, zda to s návratem domů neuspěchal.
Co vy?
Prahu miluji. Takže na práci jejich následovníků jsem pro jistotu dohlížel.
n Vaše paní byla v ten budovatelský čas s dcerou na venkově. Není úsporně řešený kuchyňský kout tak trochu důsledkem mužského „stavebního dozoru“?
Už jsme spolu zařizovali dost bytů a domácností, než abych měla pocit, že se zde odehrávalo něco, s čím bych nesouhlasila (na otázku odpovídá paní Jana Kodetová –- pozn. aut.). Kuchyň jsme víceméně stavěli my dva. Když jsme v roce 1992 řekli, že chceme použít sádrokarton, všichni se nechápavě ptali: „Ale jak se to dělá?“ Tak jsme nakoupili nezbytné spotřebiče a vlastně je obestavěli. Než někomu vysvětlovat, jak to udělat, raději jsme si to udělali sami.

Zdá se, že jste vzácným exemplářem rodiny, v níž byt ani jeho uspořádání není zdrojem nesvárů…
Víme samozřejmě o spoustě věcí, které v tomto bytě nemohou být zcela podle našich představ a potřeb. Například dcera by si ve dvanácti letech zasloužila svůj pokoj. Ale koupil jsem tři neorenesanční domy v Táboře u náměstí. Původně byly v daleko horším stavu než náš pražský byt, dnes už jsou ale téměř hotové. Bude v nich místo jak pro Kodetovo muzeum, tak pro můj ateliér i pro dceřin pokoj. I v Táboře však bude nejspíš zdrojem určitých nesvárů jeden rys mé ženy: tak šestkrát do měsíce mění uspořádání nábytku. Jdu pro skleničku a najdu tam prádlo. Pojďte si sednout(!), říkám návštěvě, a vzápětí registruji, že křesla jsou jinde. Chápete?

Skoro to vypadá, jako by se bytových změn v dosavadním životě nemohla nabažit?
Nevím, ale dělá je neustále. Vykradli nás třeba na chalupě a mě přivolali na místo činu, abych pomohl se soupisem zcizených věcí. Jenže přihodilo se to zrovna den poté, co žena všechno přestavěla. Takže jsem chvílemi vypadal, jako kdybych vykradl sám sebe.

Nastane situace, že je třeba popadnout jednu dvě věcičky z bytu a odejít, abyste sebe i je uchránil před živlem –po čem sáhnete?
Asi po některých originálech otcových soch, které jsem postupem let vykoupil od lidí. Ale není to proto, že bych lpěl na majetku. Pro mě jsou inspirací. Táta sbíral jednoduché věci, lidovky, a pro mě jsou podnětné například tvarově. Vážím si toho, co předkové všechno dovedli, přestože den byl pro ně stejně dlouhý, respektive krátký, jako pro nás.

Jak dalece vás oslovují „svatostánky“ řady českých bytů, v nichž funkci oltáříků převzaly televizní obrazovky či nepřehlédnutelné audiosoupravy?
To já úplně nesnáším, víte! Když mně někdo řekne, to si kupte, mají to všichni, tak si to naprosto programově nekoupím.

V Americe jste asi musel někdy i trpět, nebo ne?
My jsme nikdy nikde neměli potřebu obklopovat se věcmi, které nemají hodnotu, smysl. To je, jako kdybych ženám na obrazech dělal šaty podle poslední módy. Tak by i ten obraz každého čtvrt roku vyšel z módy. Když se soustředíte na podstatu věci, což je v případě bytu přírodní materiál jako dřevo, vápno…, zkrátka materiál nadčasový, tak zjistíte, že se vám v bytě i dobře žije. Otec vycházel u svých soch z obdobného principu — nedělal výjevy ve stylu socialistického realismu a mám pocit, že tenhle přístup k životu je u nás už docela vžitý.

Který z životních stylů vás coby světoběžníka oslovil nejvíc?
Pro život mě zásadně ovlivnila Amerika. V ní je všechno dělané profesionálně a pro lidi a navíc to neuvěřitelně funguje. Jak jsem se bál, že v New Yorku se nebude dát žít ani pracovat, tak dnes na něj nedám dopustit. My jsme bydleli půl týdne na Manhattanu v centru mraveniště, uprostřed absolutní civilizace, půl týdne pak v absolutní přírodě nějakých sto mil od New Yorku. Obdobně se snažíme žít i tady – svobodné povolání mi umožňuje úniky z centra Prahy do jihočeské přírody. Nepřestává mě fascinovat ten příkrý kontrast, přestože mnozí dnes vyhledávají spíše něco mezi, a to ve formě moderního bydlení kousek za městem.

Není váš přístup důsledkem zkušenosti emigranta, která mu velí trvalou připravenost na změnu?
I to je možné.

Jak dalece si připouštíte, že byste svůj byt, domov, Evropu opouštěl do třetice, dejme tomu z ekologických či klimatických důvodů?
Připouštím dvě možnosti: buď ještě emigruji jednou, a to do lesa, což mě povznáší. Anebo emigruji vlivem nějakých krizových stavů, a pak mě svým způsobem hřeje, že mám americký pas a můžu žít a pracovat kdekoliv na světě.

FOTO: OTO PAJER, Text: Jana Zemanová
Zdroj: Doderní byt 3/01

Posilovna v domě

Domácí posilovny dnes již neodmyslitelně patří k životnímu stylu. Mnozí z nás si však začali stroje pořizovat trochu neuváženě, bez důkladného zjištění, zda nakupují správný typ, takový, který splní požadovanou funkci a bude v odpovídající kvalitě.

Jak připravit místnost
Ještě než začneme zvažovat vybavení vlastní posilovny, musíme s ohledem na hygienické a bezpečnostní požadavky především zvolit její správné umístění. Měl by to být dobře větratelný prostor, nejlépe s oknem zajišťujícím dostatečný přísun čerstvého vzduchu, případně s klimatizací, která zabezpečuje také vlhkost (oceníme ji především v letních měsících).
Na podlahu volíme odolné, snadno udržovatelné materiály, jako jsou dřevěné či laminátové podlahy, některé druhy PVC, linolea či speciální gumy. Méně vhodné jsou koberce, neboť se v nich udržuje prach a nečistoty, které pak při cvičení vdechujeme.

Stěny by měly respektovat charakter místnosti. Jejich barevnost či další výzdoba záleží pouze na uživateli, avšak alespoň na jedné z nich by měla být zrcadla, která zajišťují hned několik funkcí: při cvičení máme možnost se kontrolovat, díky tomu pak správně koordinujeme pohyby těla (např. při zvedání rukou vidíme, že jedna je výš než druhá, a zrcadlo nám pomůže tuto diferenci srovnat), soustředíme se na práci svalů a lépe vnímáme partie, které chceme vylepšit.

Podle čeho vybírat stroje
Chceme-li udělat něco pro své zdraví, musíme cvičit pravidelně, alespoň hodinu či hodinu a půl několikrát týdně. A když uvážíme, že posilovnu nebudeme využívat jen my, ale také další členové rodiny, je nasnadě, že takovou zátěž vydrží jen kvalitní stroje od renomovaných výrobců.

„Na vybavení posilovny bychom neměli šetřit. Nezařizujeme si ji jen na několik měsíců, ale počítáme, že bude sloužit několik let, třeba i další generaci,“ říká Karel Tuháček, prezident Národní akademie fyzické kultury, cardiofitness II Praha. Při výběru strojů bychom měli brát v úvahu nejen naše nynější schopnosti a zdravotní stav, ale zvážit i to, že budeme-li pravidelně cvičit, dostaví se zlepšení a postupem času budeme na sebe klást stále vyšší nároky.
„Neměli bychom si pořizovat zařízení, které předpokládá zatížení jen několika kilogramů, a očekávat, že to bude stačit. Měli bychom mít možnost zatížení zvyšovat. Jenom určité přetížení může organismus motivovat ke zlepšení.“

Se kterými stroji začít
Dodržíme-li všechna výše uvedená základní pravidla, teprve pak můžeme přistoupit k samotnému výběru strojů. Odborníci doporučují předem navštívit několik kvalitně vybavených posiloven, abychom se seznámili s co největším počtem cvičebních zařízení a vybrali si typy, které nám budou vyhovovat. „Záleží na tom, kolik prostředků jsme ochotni investovat.

Pokud jsme omezeni, doporučuji, aby se domácí posilovna vybavovala postupně,“ říká Karel Tuháček. Začít bychom měli strojem s horní a spodní kladkou, veslem v sedu s oporou, nemělo by chybět zařízení umožňující tlaková cvičení (např. multipress), univerzální lavice, na které můžeme provádět větší množství cviků, a zařízení na posilování břišních svalů. Pokud máte dostatek finančních prostředků, pořiďte si stroj na nohy a stojan, na němž lze měnit výšku a odkládat na něj břemeno. Neměly by chybět aerobní stroje, jako je stepper, stacionární kolo, pás na běhání apod., a samozřejmě činky.

Na co si dávat pozor
I kvalitně vybavená posilovna ještě nemusí být přínosem pro naše tělo a organismus. Předtím než začneme cvičit doma, měli bychom v některém fitness centru posilovat s trenérem, který nás bude alespoň šest až osm týdnů odborně vést a naučí nás stroje používat, provádět cviky správně, a navíc získáme stálého konzultanta.

Velmi často diskutovanou otázkou jsou pak různé multifunkční stroje, které známe z reklam nebo je vidíme vystavené v supermarketech. „Problém je v tom, že tyto multifunkční stroje umožňují příliš mnoho za příliš málo. Tím chci říct, že na nich sice můžeme cvičit, ale většinou v nesprávné poloze, tedy špatně pro naše tělo. A protože je musíme stále přestavovat, relativně brzy se poškodí. Tyto stroje totiž nejsou určené pro trénink, nepovedou ke zlepšení a nebudou přínosem,“ vysvětluje Karel Tuháček.

Proč domácí posilovnu?
Profesor Karel Tuháček, prezident Národní akademie fyzické kultury, cardiofitness II Praha

– Abych řekl pravdu, nemyslím si, že je vhodné zřizovat si svou vlastní domácí posilovnu, pokud si ji ovšem nepořizuje bývalý výkonnostní sportovec nebo člověk, který často navštěvoval fitness, ale dnes pro pracovní vytížení nemá tolik času. Ti všichni vědí, jak stroje používat a jak správně cvičit. Myslím, že je lepší chodit do veřejné posilovny, kde je k dispozici trenér a kde je díky kolektivu větší motivace. Těm, kdo nemají času nazbyt, se vyplatí kombinovat obě místa — zacvičit si v posilovně mezi lidmi pod odborným vedením a něco odcvičit doma.

Ivan Rudzinskyj, vydavatel časopisu Svět kulturistiky a Fitness
– Můj názor je jednoznačný: všem, kteří mají možnost navštěvovat fitness centra, doporučuji, aby je navštěvovali a maximálně využili jejich nabídky. Mnoho lidí si bohužel pořizuje stroje ze supermarketů, které jsou poruchové a nevyhovující. Dalším nezanedbatelným aspektem je fakt, že v domácích podmínkách brzy dojde motivace. Pro ty z vás, kteří přesto chcete cvičit doma, mám několik základních rad, jak si vybrat správný posilovací stroj. Prověřte funkčnost stroje (pohyb cihliček musí být plynulý), zkontrolujte možnosti nastavení sedačky, vyzkoušejte všechny funkce přístroje (musí vyhovovat postavení, zkontrolujte plný rozsah cvičebního pohybu podle návodu), vše, co se točí, by mělo být uloženo v ložiskách. Hlídejte záruční dobu.

Text: Lenka Haklová, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 3/01

Kontakty:
EXCEL SPORT, Francouzská 98, Praha 10, tel.: 02/71 74 20 38;
FIT CLASSIC, Vladivostocká 1460/10,
Praha 10, tel./fax: 02/72 74 02 29;
KWK, U Trati 562, Horní Bříza,
tel./fax: 019/795 63 28, 019/795 83 25;
NÁRODNÍ AKADEMIE FYZICKÉ KULTURY CARDIOFITNESS II PRAHA,
Chrudimská 2b, Praha 3,
tel.: 02/67 31 14 47, fax: 02/72 73 14 52;
VKZ MAŠEK & SYN, Březiněveská 385, Hovorčovice, tel.: 02/83 93 01 63,
fax: 02/83 93 01 63

PARTNEŘI WEBU