Blog

Hliník se přestěhoval do kuchyně

Současné chápání kuchyně klade nároky na její dokonalé řešení, detaily a správný výběr barev a materiálů. Kuchyň totiž bývá často nejen centrem rodinného života, ale i integrální součástí společenských prostor bytu.

Hliníková elegance
Právě v kuchyňských nábytkových programech se objevují nové materiály, barvy a různá technická vylepšení ve velmi svižném tempu. Úplným hitem se v poslední době stává i tady použití hliníku. Hliník má totiž pro kuchyň mnoho vynikajících vlastností — není dominantní, nepůsobí chladně, je praktický, barevně neutrální a skvěle se hodí k vyjádření současných designových trendů, které charakterizují výrazy jako odlehčenost, jednoduchost, nadčasovost, dokonalost… Je to alternativa k oblíbené nerezové oceli, s níž se nevylučuje, ale kterou vcelku dobře doplňuje. Hliník se totiž na rozdíl od nerezu nepoužívá na pracovní desky, ale především na přední plochy, nohy, úchyty a interiér nábytku.

Kuchyňský nábytek musí dnes tvořit také designový celek s tzv. bílou technikou. Právě forma vestavěných spotřebičů, které sice v interiéru nejsou příliš vidět, ale ve svém součtu mohou být dražší než nábytek sám, je jednou z hnacích sil zdokonalování nábytku. I bílá technika momentálně žije programy, v jejichž názvu se často objevuje označení Al nebo Alu, a žádný z předních výrobců je nemůže opominout. Hliník na předních plochách spotřebičů je ideálním materiálem, který se podobně jako nerezová ocel hodí k lakovaným povrchům i k dřevěným dýhám a studeně nevypadá ani v kombinaci se sklem. Přitom jeho použití již jaksi samo o sobě navozuje pocit elegance.

Od detailu po celek
Hliník se na nábytku začal uplatňovat nejprve na drobnějších detailech — úchytech, ozdobných lištách. To se zákonitě projevilo na vestavných spotřebičích, protože z nich jsou vidět právě ony „detaily“ — přední ovládací panel, madlo, rámeček (například u varných desek) atd. Hliník se stal jakýmsi univerzálně použitelným povrchem, což se okamžitě projevilo i na vzezření kuchyňského nábytku, protože se našel další prvek, který se mohl stát sjednocujícím.
Od detailů se však postupuje dále a z hliníku se vyrábějí vedle nábytkových interiérů i rozměrnější čelní plochy a úložné sestavy. Čím více hliníku, a to pravidlo platí také u nerezové oceli, tím profesionálnější vzezření kuchyň získává.

Hliník má spoustu výhod. Je lehký, snadno se s ním pracuje (lze ho dobře tvarovat), umělou oxidací vzniknou tzv. eloxované povrchy, čímž se zvýší i jeho tvrdost a odolnost. Je příjemný na pohled i na dotyk a otisky na něm nejsou tak zřetelné jako na většině nerezových povrchů. Jeho údržba je snadná — doporučuje se vlhký hadřík či houbička. Někteří výrobci uvádějí, jak mimořádně praktický povrch to je, v žádném případě však odolnost nezkoušejte rytím ostrým předmětem ani dlouhodobějším působením agresivních látek.

Text: Eva Poláčková, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 4/01

Kontakty:
AMEK, Korunní 56, Praha 2,
tel.: 02/22 51 83 71, fax: 02/22 51 30 23;
BAUMATIC ČR, Malá Skála 211,
okr. Jablonec nad Nisou,
tel.: 0428/33 21 11, fax: 0428/33 21 21;
BSH – domácí spotřebiče,
1. pluku 8–10, Praha 8,
tel.: 02/24 89 14 63, fax: 02/24 89 14 13;
INTERIÉRY SEDLÁK,
Vinohradská 10/365, Praha 2,
tel.: 02/24 21 78 17, fax: 02/24 21 78 19;
MIELE CENTER STOPKA,
Klimentská 46, Praha 1,
tel.: 02/21 85 10 45, fax: 02/21 85 10 46;
MIELE, Hněvkovského 81b, Brno,
tel.: 05/43 55 31 11, fax: 05/43 55 31 19;
SIRIUS DESIGN, Dlouhá 32, Praha 1,
tel.: 02/231 95 36,
fax: 02/231 95 55

Kam i císař pán chodí sám

V knize vzpomínek císařova osobního komorníka Johanna Keterleho najdete vzpomínku na to, že monarcha sedící na toaletní míse zíral na telefon a zoufale křičel: „Haló, co chcete?“ Samozřejmě se nikdo neozval, protože sluchátko zůstalo položené. Císař pán měl štěstí, že komorník tehdy věrně postával za dveřmi a posloužil radou. Na dnešní moderní toaletě by na tom možná byl podobně — také by ji neuměl použít. Pokrok od prvního splachovacího záchodu, který se podobal dnešnímu a vynalezl ho už v roce 1596 sir John Harrington, je totiž nepřehlédnutelný.

Historie toalet a různých vynálezů, které dříve sloužily jako místo k vyměšování, sahá do daleké minulosti. Zatím nejstarší splachovací záchod byl nalezen ve vykopávkách knosského paláce na Krétě. Pochází z let 3000 až 1500 př. n. l., měl dřevěné sedátko a splachoval se dešťovou vodou, která se do nádržky přiváděla z nádoby stojící venku.

Mezi nálezy nechybí ani různá další zařízení. V západní Indii se například používaly kolem roku 2500 př. n. l. splachovací toalety s poklopy, z roku 2100 př. n. l. se dochoval ve starém Egyptě dokonce trůnní typ klozetu vytesaný z vápence. V Babylonii a v Římě si vystačili s otvorem v podlaze, který se splachoval vodou, v řeckém Olynthu byly domy vybaveny koupelnami a latrínami.
Dochovaly se i toalety, kde se sedělo na dvou malých, k sobě nakloněných nakloněných zídkách. Sedělo se tak na jakémsi „hřebenu střechy“, pod nímž byla umístěná nádoba.

Zatímco pozůstatků z tehdejších soukromých toalet se zachovalo relativně dost, dochované zbytky veřejných latrín jsou vzácné. Jedny z nejznámějších veřejných záchodů jsou v Koloseu, kde bylo objeveno
25 sedadel uspořádaných do kruhu a oddělených ručně vytesávanými opěradly. Každé z nich mělo mramorové sedátko a tekoucí vodu, odpadní roury byly z mramoru. Ideální místo pro diskuzi!

Jdeme s dobou
Ve středověku byla hygiena na velmi nízké úrovni. Dokonce až do poloviny osmnáctého století pokládali lidé za nehygienické mýt se vodou, a tak se očistou těla zabývali jen zřídkakdy. Příslušníci vyšších vrstev překrývali vlastní pachy parfémy, spodina na takové starosti jednoduše neměla čas.

K vykonání potřeby se vedle toalet běžně používaly i první nočníky. Byly to speciální nádoby ve formě pánve nebo břichatého hrnce, které byly vyrobeny z cínu, plechu nebo hlíny. Patřily k vybavení ložnice a používaly se většinou v noci — odtud jejich pojmenování. Po použití se jejich obsah vyléval oknem do ulic (ještě ve 14. století!), takže tehdejší dláždění, náměstí a cesty tonuly ve špíně. Proto byla vydána nařízení, která přikazovala občanům, aby výkaly vylévali do potoka nebo řeky. Na vyměšování tehdy společnost pohlížela docela jinak, a tak například při banketech nosili služebníci stříbrné nočníky, které se používaly, aniž by se přerušila královská zábava.

Na svérázné toalety už při prohlídce určitě narazil každý milovník starých hradů. Protože tenkrát ještě nebylo vynalezeno větrací zařízení proti zápachu, umisťovaly se záchody ve výklencích či věžičkách co nejdále od obytných prostorů, zpravidla na obranných chodbách či ve venkovních arkýřích. Odtud se exkrementy odváděly samospádem do hradního příkopu nebo řeky. Obyvatelé hradů si tak mohli být jisti, že útočníci budou mít při steči po čem uklouznout.

S postupem doby se vzhled privátní toalety mírně vylepšil (alespoň v bohatých rodinách). Záchodová mísa se často zabudovávala do nábytku. Z té doby se dochovalo mnoho exemplářů, například křeslo, pod jehož sedátkem byl nočník (sloužilo k sezení nebo jako toaleta), nebo komoda či šatní skříň s vestavěnou toaletou.

Splachovací záchod
První toalety byly velice jednoduché, zpravidla šlo o suché záchody v nejrůznějších podobách, některé se zalévaly vodou, která se buď přinášela, nebo zcela primitivním způsobem dopravovala do WC. Velký zlom přinesl v roce 1596 vynález sira Johna Harringtona, který ve svém domě instaloval splachovací záchod. Dnešním hygienickým zařízením se podobal v tom, že měl mísu a nádržku s čistou vodou. Ta se dovnitř vpouštěla ventilem a tryskala z důmyslně rozmístěných kanálků, aby omyla celou plochu. Odpad ústil do žumpy.

Tento vynález se dočkal vylepšení téměř až za dvě stě let. Tehdy Alexander Cumming vymyslel posuvný uzávěr mezi mísou a odpadem. V roce 1777 byl patentován záchod Samuela Prossera s takzvaným plunžrovým pístem.
Do roku 1778 se toalety vyráběly pouze na zakázku. Angličan Joseph Bramahs se rozhodl vyrábět je sériově a zahájil vlastní výrobnu. Jeho toalety se používaly především na lodích.

O několik let později se pak objevil opravdový mistr mezi anglickými výrobci — Thomas Twyford. Jako první totiž zhotovil bezuzávěrovou jednodílnou klozetovou mísu z porcelánu, kterým nahradil doposud používaný plech a dřevo. Vnitřní vybavení se ale nezměnilo. O to se postaral až J. G. Jennings v roce 1852, který navrhl mísu s mělkou prohlubní naplněnou vodou, z níž se obsah splachoval proudící vodou přes zápachovou uzávěrku.

Na počátku dvacátého století byly inovace splachovacího záchodu velmi časté – Patentní úřad USA získal během třiceti let na 350 návrhů. Z nich však jen dva měly úspěch. Navrhli je Charles Neff a Robert Frame, jejichž splachovací záchod se stal později normou pro dnešní toalety.

Dnešní toaleta
O současném záchodu můžeme bez nadsázky prohlásit, že je to trůn. Je nejen hezký, ale hlavně pohodlný — ruku na srdce, všichni dobře víme, kde se nejlépe čte nebo přemýšlí… Nádržka může být součástí klozetu (tzv. kombiklozet), ale může být umístěna na stěně nad klozetovou mísou nebo zabudovaná ve zdi. Samotný WC stojí na zemi nebo je přichycen ke zdi (tzv. závěsný), což je z hlediska údržby výhodnější varianta. Za zmínku stojí také způsob splachování. V rámci šetření vody jsou WC vybaveny takzvaným dvojím splachováním, kdy uživatel sám zvolí, zda spláchne třemi nebo šesti litry.

KONTAKTY:
KERAMAG, Učňovská 100/1, Praha 9,
tel.: 02/66 10 64 50—51, 0602 21 25 65,
fax: 02/66 10 63 15;
SANITOP PRAHA, Sokolovská 968/189, Praha 9,
tel.: 02/684 86 35, 02/684 86 28, fax: 02/684 85 74;
SVITAVA STAVEBNINY, Milady Horákové 4, Svitavy,
tel.: 0461/53 08 84, fax: 0461/53 09 27

Trendy v pohovkách

Největší světový veletrh nábytku v Kolíně nad Rýnem se tak letos v lednu doslova předháněl v nabídce odpočivných lehátek a pohovek, které vybízely k relaxaci. Návštěvníci si zde nábytek prohlíželi, ale hlavně na něm posedávali, polehávali a lenošili, jako kdyby byli u sebe doma. Lákal je k tomu až smyslný design, příjemné potahové látky i barvy. Velký zájem byl o různá rohová provedení, která dokonce vytlačují z obývacího pokoje křesla. Komu se nevejdou do pokoje, ten se musí spokojit s malými tvarovanými pohovkami, na nichž se dobře odpočívá. Díky zajímavým tvarům mohou v místnosti posloužit jako originální artefakt.

Co lidé chtějí

Vzhledem k tomu, že současný skřínkový nábytek vychází – a to již několik let – z tvaru krychle a kvádru, nezříkají se ho ani mnohé pohovky. Největší zájem byl však v Kolíně o typy představující retrotrend 80. let, který vystřídal předchozí zájem o léta šedesátá a sedmdesátá. Tyto pohovky totiž vedle zajímavých tvarů, které někteří odborníci přirovnávali až ke smyslným, nabízejí zákazníkovi větší pocit reprezentativnosti, který byl v módě i v nábytku tak důležitý v 80. letech.

Právě těmi se designéři nechávají inspirovat. Dnešní dokonale pružící, tvarovací, kypřící a potahové materiály navíc umožňují dokonalý komfort při používání. Současní spotřebitelé se tak posouvají ve svých nárocích ještě dál. Chtějí dokonalé pohodlí a velký důraz kladou na zdravotní aspekty. A to přesto, že k výměně čalouněného nábytku dochází v bytě nejčastěji. Například kuchyně se mění průměrně za dvacet let, pohovky mívají životnost kolem osmi roků.

Nakupuje se očima

Samozřejmě že většina lidí si vybírá čalouněný nábytek vedle tvaru hlavně podle barvy. V módě jsou dnes zejména jednobarevné potahy v přírodních odstínech hnědé až po skořápkovou, ale i antracitové a černé, červené, zelené i fialové. Hitem jsou kombinace barev, jež se dobře doplňují – červená a zelená, žlutá s bordó i „nesmrtelná“ černá a bílá. Své zákazníky najdou také pastelové odstíny či potahy se vzory. Tady najdete hlavně koloniální tematiku.

V desénech se tak objevují hlavně africké etnické vzory, asijské nápisy nebo egyptské hieroglyfy, které se pokládají za ideální skloubení tradičních exotických kultur a moderního západního designu. Je vidět i návrat abstraktních či květinových vzorů. Občas jde o návraty doslova do písmene. S velkou slávou se například skandinávská značka Erik Jorgensen prezentovala kolekcí čalouněného nábytku potaženého do látek, jejichž vzory pocházejí z dílny Charlese a Ray Eamesových z roku 1947!

V kombinaci s moderním nábytkem vytvářejí tyto potahy se vzory skvrn, teček a kruhů smyslný vesmír s příjemnou atmosférou plně odpovídající dnešní době. V materiálech u potahových materiálů převládá vlna, len, bavlna, plátno a kůže v anilinovém provedení probarveném rostlinnými barvivy. Mikrovlákna jsou velmi elegantní. Rozhodně je nesmíte zaměňovat s mikroplyši! Nožky nábytku jsou nejčastěji kovové – bez módního hliníku to nejde ani u čalouněného nábytku – případně ze dřeva – buku, třešně, břízy či olše. Ústup je naopak vidět u tmavých dřevin.

Dokonalé pohodlí

Pro pohodlné sezení platí, že čím větší je úhel mezi opěradlem a sedadlem a současně stejný sklon jako záda mají i nohy, tím je odpočinek příjemnější. Tato teorie vychází z toho, že pro člověka je poloha vleže přirozená, ale na sezení si naše kostra zvyká poměrně krátce – asi pět tisíc let. Sedací nábytek má proto podepírat především ty partie, které jsou nejvíce namáhány, tedy takzvané sedací hrboly a oblast bederní a krční páteře. Proto jsou pro pohodlí na pohovkách tak důležité různé svažující se opěrky, polštáře, sklápěcí područky či výsuvné podnožky. Čalounění by nemělo být měkké, ale pružné a umožňovat snadnou změnu polohy těla. Hlavu byste si měli mít možnost opřít, ale také s ní volně pohybovat.

Pozor při nákupu

Ze zákona je každý výrobce, dovozce či prodejce povinen prodávat výhradně výrobky bezpečné, ale… Sice platí, že všechny výrobky pro děti do tří let či nábytek a plochy, které se setkávají s potravinami a nápoji, musí mít potvrzenou hygienickou nezávadnost, ale přesto to málo prodejců dodržuje. U čalouněného nábytku s textilním potahem tak musí být uvedeno v procentech i slovně materiálové složení. U levných dovozů ho najdete výjimečně. Pak těžko dokážete, že alergie vašeho dítěte souvisí se sedací soupravou. Patrně vás to ani nenapadne.

Co by měla pohovka splňovat

* přizpůsobení individuálním potřebám, třeba pomocí polštářů

* možnost relaxace včetně podložení nohou

* vyvolávat a splňovat pocit útulnosti a pohodlí

* bezproblémové umístění volně v prostoru

* dokonale střižený potah ušitý z přírodní usně nebo z přírodního materiálu či mikrovlákna v zajímavé barvě či struktuře

* ekologické požadavky nejen na potahový materiál, ale i na náplň sedáků a polštářů

* tvarově dokonalý design

* mobilnost a lehkost

* snadnost údržby, třeba s pomocí speciální protišpinivé úpravy (teflon, guardsman, apod.)

Rady pro nákup

* nejprve si na vybranou pohovku či křeslo sedněte, abyste si ověřili své pocity při sezení, ale také při vstávání

* přejeďte rukou po pohovce tak, abyste se ujistili, že pod povrchem neucítíte konstrukci ani pružiny

* nechte si vysvětlit, co tvoří kostru – vhodné jsou kostry z tvrdého dřeva, které jsou lepené a spojované šrouby a matkami. Takový nábytek lze i po letech opravit a přečalounit.

* totéž platí o skladbě čalounění, kvalitní materiál vám zabezpečí příjemné sezení po dobu užívání

Chci být námořníkem!

Do dětských pokojů dnes vtrhla i jiná než námořní témata. Robocopové, Nindžové a lehce šílení Pokémoni nahrazují v klučičích snech kapitána Flinta a dvě bojující strany už se málokdy perou o truhlu zlata. Spíše zachraňují galaxie, jejich „vozítka“ mají místo plachet raketové motory a pohání je antihmota. Pro vítězství bývají, alespoň na obrazovce počítače, ochotni rozstřílet se na cedník. Děti nám nějak otrnuly. Kdyby některou ze současných hraček našel chlapeček z počátku minulého století třeba pod vánočním stromečkem, asi by až do Tří králů hrůzou nespal.

Co vydrží okno
Námořnický interiér a vše, co s ním souvisí, je romantičtější alternativou k interiéru po vzoru sci-fi. Děti vyžadují hravost, paletu barev i tvarů a výškově rozrůzněnou místnost. Pokud jim nedopřejeme možnost vylézt, na co se lézt smí, zaručeně to vyzkouší na něčem méně trvanlivém. Dětský nábytek s experimenty počítá. Přesto bychom se měli vyvarovat prosklených ploch, protože každý správný kluk občas (samozřejmě neúmyslně) „vysklí“ okno. Tak jednoduché by to zase mít neměl. Jako by nestačilo, že se pokusí ledacos rozmontovat a prozkoumat zevnitř. Každý správný rodič se mu v tom (samozřejmě neúspěšně) snaží zabránit.

Bouřka na vlnách
Modrá. Do klukovského světa neodmyslitelně patří modrá. Jen některé kreativní maminky sledují „vlastní“ představu o barevné módě a mívají tendenci obléct klučičí pokoj do barev na opačné straně spektra. Je to stejně potupné jako jít do školy se způsobně ulízanými vlasy nebo líbat se s rodiči před družinou k všeobecnému veselí spolužáků.

Námořnické interiéry dětských pokojů sice někdy bývají vyrobeny ze dřeva mořeného namodro, ale častěji se tato barva vyskytuje jen v doplňcích. Dominuje tmavě hnědá a občas bílá. Nepřehlédnutelná jsou kovaná nároží nábytku a masivní mosazné úchyty. Subtilnost je zavržena. Námořnické dětské pokoje jsou přece inspirovány kajutami lodí — a ty musely vydržet i bouřku na volném moři.

Cesta na moře
Modrá pro kluka a růžová pro holčičku je pochopitelně zažitá konvence a v mnoha kulturách bychom s ní nepochodili. Jenže modrá (třeba jen na doplňcích) uklidňuje, dobře se v ní usíná, rozšiřuje prostor a navozuje pocit dálek. Exotických dálek. Vplout večer do snů, znamená pro kluka vydat se na moře a být si jistý, že se do rána bezpečně vrátí. Tak neotřesitelnou jistotu už v dospělosti nikdy mít nebude.

Text: Petr Tschakert, Foto archiv
Zdroj: Moderní byt 4/01

Kontakty:

KTC INTERIER, Politických vězňů 21, Praha 1, tel.: 02/24 21 72 83;
MAGNET CAMIF, Průmyslová 390,
Pardubice-Černá za Bory,
tel.: 040/604 02 22;
STUDIO NOVA, Divadelní 24,
Praha 1, tel.: 02/22 22 11 17;
VOX — NOVATEK,
Lysolajské údolí 53/15,
Praha 6, tel.: 02/20 92 07 42

Pět rad před nákupem nábytku do chlapeckého dětského pokoje:

1. Vybírejte nábytek s dítětem a vyslechněte jeho (třebas zatím zmateně formulovaný) názor. Bude to jeho pokoj!

2. Vyvarujte se skla. Jednak není bezpečné, a jednak malí chlapci nebývají nadšeni, když je vidět do skříněk na nepořádek, který má jistě (skrytý) systém…

3. Pokud je to jen trochu možné, nekupujte žákovi první třídy nábytek, který by se mu měl líbit ještě na vysoké škole. Světy těchto dvou lidských věků se radikálně liší!

4. Věnujte se barvám. Hi-tech, chrom a elegance bílé patří do obývacího pokoje nebo haly. Dítě trendy nechápe, respektive vyznává docela jiné.

5. K zasunovacím pracovním plochám, někdy doporučovaným z prostorových důvodů, se uchylujte jen v nejnutnějším případě. Nic neotráví tak jako nutnost uklidit „rozdělané“ slepovací letadélko, které musí schnout dvacet čtyři hodin, aniž by se s ním smělo pohnout.

O Zdeně, krtečkovi a dalších

Trh nám dnes při výběru jídelních souprav i jednotlivých kusů jídelního nádobí nabízí podstatně více možností než ještě před desetiletím. Kromě tradičního porcelánu je zde v podobě jídelních, čajových a kávových souprav různorodá keramika, plasty a další materiály. Přesto na našich stolech porcelán stále vyhrává. Do značné míry za to vděčí bohaté tradici; ta sama o sobě by mu však přízeň dnešního náročného zákazníka nezaručila. Velkou zásluhu na trvalé oblibě užitkového porcelánu mají jeho přírodní vlastnosti, ale mnohé záleží na designérech a funkčnosti výrobků. Po designérech žádá nová doba neobnošené tvary a dekory, po nádobí pak vyšší kvalitu a lepší užitné vlastnosti.

I porcelán se vyvíjí
Přestože porcelán dovedli, alespoň co se týče tvarů, téměř k dokonalosti již před dvěma tisíci let Číňané, vývoj se nezastavil. Výrobci neustále pracují na zvýšení chemické odolnosti, pevnosti a tvrdosti. Náš největší výrobce – akciová společnost Karlovarský porcelán – dnes díky novým technologiím vyrábí porcelán, pro který již neplatí zákaz vstupu do mikrovlnné trouby či myčky nádobí.

Využíváním zemního plynu se zase tzv. tvrdý porcelán vypaluje až na teplotu 1410 °C, čímž se výrobky s tzv. vtavnými dekory stávají zdravotně naprosto nezávadnými a zachovávají si barevnou stálost i při častém mytí v automatických myčkách nádobí. Zásluhou izostatického lisování a tlakového lití se obohacuje sortiment užitkového porcelánu.

Pro malé i velké
Aby porcelán obstál, musí neustále obměňovat své tvary a dekory. Ty se na prahu nového tisíciletí zjednodušují, porcelán se zbavuje přezdobenosti a stále častěji přijímá příjemné a nápadité vzory. Co se týče ceny, v současnosti se vyrábějí jak standardní soubory, jejichž cena by nikoho neměla zaskočit, tak exkluzivnější kompozice, které přicházejí na svět v limitovaných sériích. Porcelán si však musí hledat i nové uživatele.

Coby šťastný nápad ocení mnozí program dětských souprav a hrnků s tematikou oblíbené postavy „krtečka“. Karlovarský porcelán odkoupil od autora kreseb Zdeňka Milera autorská práva na používání této postavičky, kterou představuje jako chráněný dekor. To, že jde o skutečně dobrý nápad, dokazuje nejen tuzemská poptávka, ale i zájem ze zahraničí – ze zemí, kde si kreslený seriál rovněž získal malého diváka.

K dalším novinkám letošního roku patří silnostěnné šálky Zdena se zajímavými dekory (např. v podobě detailů z obrazů Vincenta van Gogha), které ocení především znalci kávy: udrží totiž teplotu kávy po celou dobu jejího pití. Před dvěma lety Karlovarský porcelán vyslyšel přání uživatelů a zavedl do výroby tzv. zapékací program – soubor pečicích forem vhodných pro přípravu pokrmů při vysokých teplotách. Jeho současná kolekce obsahuje dvanáct zapékacích mís různých tvarů a velikostí včetně tradiční formy na bábovku.

Nejen tvary a dekory, ale i kompozice
Ani uvádění nových výrobků na trh však neznamená, že by porcelán již vůči spotřebitelům neměl žádný dluh. Ten přežívá především ve skladbě jeho souborů. Kompletní prababičkovské kompozice jsou sice krásné, ale z hlediska příslušníků mladší generace již přežilé. V málokteré rodině se dnes používá polévková mísa. Z našich stolů ji nevystrnadil pouze jiný styl stolování, ale i skutečnost, že řada rodin žije ve stísněných prostorech.

Naopak více by se v nabídce měly prosadit víceúčelové misky na polévku či saláty. Krok k zákazníkovi představuje možnost, že si dnes může objednat jednotlivé kusy užitkového porcelánu a poskládat si vlastní jídelní soupravu.

Foto Karlovarský porcelán a Lukas Europe
Zdroj: Můj dům 2/01

Příběhy z psacího stolu

Jak bydlíte?
Děkuji, slušně. Nemohu si stěžovat.
n Když jsem se porozhlížel po vašem bytě, měl jsem pocit, že každý z předmětů musí mít nutně nějaký vlastní příběh…
To se nemýlíte. I celý tenhle dům má svůj velice prapodivný příběh, od kterého se některé věci v mém bytě vlastně odvíjejí.

Takže historie tohoto domu na pražských Vinohradech je…
…velice prostá a zároveň převelice smutná. Ten dům byl totiž domem židovské obce. Když přišli Němci a s nimi druhá světová válka, byli původní obyvatelé vystěhováni, a nastěhovali se sem dobyvatelé. Po válce zde získal byt jistý doktor Zelený. Já jsem koncem šedesátých let bydlel v Zahradním Městě, a když jsem objevil jeho inzerát na výměnu, okamžitě jsem mu zavolal.

Vzájemně jsme se navštívili a během takřka jednoho dne jsme se dohodli. Jen mimochodem: když jsem sem poprvé přišel, otevřela mi žena, která panu doktorovi vykala, a tak mi připadala jako posluhovačka. Až po čase jsem zjistil, že to byla jeho manželka. Oni měli tenhle starodávný zvyk. Abych se tedy vrátil: jelikož se pan doktor stěhoval do menšího, odkoupil jsem od něho některé kusy nábytku. Ale pro mne a pro moji rodinu to mělo z jiného úhlu mnohem složitější předehru.

V jakém smyslu?
Manželka byla v osmašedesátém s Laternou Magikou na delším turné v Texasu. Já jsem 25. srpna 1968 sbalil kufry a syna. Se ženou jsme se setkali v Paří-ži, potom jsme nějaký čas žili v Německu. Nakonec jsme se vrátili. Ale protože jsme chtěli mít další děti a byt na Zahradním Městě by pro nás byl malý, sledoval jsem inzeráty na výměnu.

Z jakého důvodu jste se pokusil o emigraci?
Jednak jsem vůbec nevěděl, co po příjezdu sovětských tanků přijde. A pak tu byly určité antisemitské náznaky, kterých jsem se obával. Ale i případ doktora Zeleného byl zvláštní. On měl šest dětí, z nichž pět v roce 1967 emigrovalo. Ten poslední, syn, byl evangelickým knězem na Karlštejně. A pan doktor Zelený věděl, že táhnout tak velký byt je pro něj finančně pros-tě neúnosné.

Říkal jste, že jste odkoupil nějaký nábytek. Například?
Například tenhle psací stůl, u kterého teď sedím. Je po gestapákovi, který tady za okupace bydlel. Nebylo mi to moc příjemné, dost jsem váhal, ale nakonec jsem si řekl: Může nábytek za to, jaký člověk si ho koupil? Ne. Ten stůl má ale i jakousi magickou přitažlivost. Ke konci sedmdesátých let, kdy už začalo alespoň částečné politické uvolnění, u dveří za-zvonila starší paní s vnoučkem, jestli by si byt nemohla prohlédnout, protože tu za války bydlel dědeček.
Hovořila samozřejmě německy a já si v té chvíli nedokázal němčinu spojit s pojmy válka a dědeček, takže jsem je pustil dál. A jí, když přišla do pokoje a uviděla tenhle stůl, vyhrkly slzy a vnukovi řekla: Ten stůl tady stojí na stejném místě a za ním sedával tvůj dědeček. Když mi to všechno došlo, neměl jsem sílu ani důvod té paní říct: Vypadněte! Protože vnuk za to, co dělal jeho děda, přece nemohl.

Tomu se říká paradoxy dějin, ne?
Jistě. A svět, to mi věřte, je jich plný.

Jakou historii má třeba vaše knihovna?
Úplně jednoduchou. Když jsem se sem v sedmdesátém roce nastěhoval, nebyl pořádný nábytek prostě k sehnání, a knížky někam dát musíte. A jelikož jsem věděl, že budu další knížky ještě dokupovat, protože to holt patří k mé profesi, svěřil jsem se barrandovskému architektu Labskému. On mě poslouchal, zeptal se na rozměry a hned mi ji nakreslil. Já povídám: To je krásný, protože je to jednoduchý. Ale on mi řekl, že si musím sehnat materiál. Můj tchán z Moravy mi tehdy opatřil deset laťovek, ty jsme přivezli sem, přijel truhlář z FAMU, který mi to podle nákresu všechno nařezal a sestavil. A tehdy jsem shodou okolností dělal film Tajemství zlatého Buddhy, na němž spolupracoval vynikající lakýrník, který uměl dělat takzvaný fládr.

Co to je?
Dřevo se musí nejdřív nalakovat nazeleno, pak se dá do hnědé barvy mléko, aby to mělo strukturu, tedy „léta“. A ještě mi stejným způsobem nalakoval dveře, aby to všechno ladilo. Já jsem byl strašně rád, protože dát si do takového bytu sektorový nábytek, to by byla pomsta. Na mně, samozřejmě.

V tomhle stylově zařízeném pokoji je jedna cizorodá věc, která možná neruší, ale v jistém smyslu interiér doplňuje. Počítač. Co pro vás znamená?
Já už jsem ze starší generace, která přistupuje k moderní technice s velkou opatrností a především s obavou. Ale když jsem chystal desetidílný seriál Hříchy pro pátera Knoxe, tak se u mě zastavil syn. Ptal se, kolik má jeden scénář stránek. Asi sto třicet, povídám. A on na to: Deset dílů, to je tisíc tři sta stránek. Kolikrát to přepisuješ?
Já řekl: Třikrát čtyřikrát. Což je, jak mi syn spočítal, přes pět tisíc stránek, a práce s tím spojená navíc: zakládat do psacího stroje kopíráky, a tak dále, vždyť to znáte. Jedna věc je u téhle techniky velice důležitá. Já jsem zpočátku nepochopil, že když do toho počítače nic nevložíte, tak pro vás nic neudělá. Měl jsem to štěstí, že mě syn dlouho a velice trpělivě zaučoval.

Můj táta měl trabanta. Když mu dal jméno Bobík, tak to přestal být trabant, ale stal se z něj rovnoprávný člen rodiny. Máte pro počítač jméno?
Zatím ne. Já si ho ráno zapnu, protože vím, že je to můj nejlepší pomocník. Taky se mi s ním krásně komunikuje. Protože když se zeptám manželky, jestli půjdeme do divadla, tak odpovídá možná, snad, kdežto můj počítač mi jasně řekne ano, nebo ne.

Jak jste na tom se zelení v bytě? Vidím jen dvě kytky.
No vidíte, a já přitom nejsem příznivec kytek. Ta jedna z nich má pro mě význam proto, že mi ji daroval syn k padesátým narozeninám. Ale mě to přesazování atd. prostě nebaví. Ještě si pamatuju na doby, kdy bylo velice těžké v Praze sehnat zeminu. Známí mi radili: Jdi na hřbitov, tam je výborná zem. Což, upřímně řečeno, mě dost uráželo.

Vaším poznávacím znamením je dýmka. Nikdy jste nekouřil cigarety?
Já jsem nebyl vůbec na cigarety. Celá studia jsem nekouřil, protože jsem byl z chudých poměrů a měl jsem taktak na zaplacení koleje a menzy. Když už jsem měl víc peněz, tak jsem je radši dal — no, co budu lhát — za holky, za pivo nebo levný portugal. Pak jsem se dostal ve svých třiadvaceti ke svému prvnímu celovečernímu filmu Místenka bez návratu, kde hrály takové hvězdy, jako byla Šejbalová, Vášová, Macháček… Tehdy mě pozvala paní Šejbalová do svého bytu, abychom si popovídali o její roli, a já jsem byl tak nervózní, že jsem si šel do trafiky koupit cigarety.

Jak vás znám, tak to s těmi cigaretami dopadlo špatně.
No jistě, protože já jsem to neuměl držet. Ale měl jsem štěstí, protože když jsem u paní Šejbalové seděl, vrátil se domů její manžel, doktor Kytka, bývalý prvorepublikový kavárník. A byl pěkně nalitý. Když mne uviděl, tak se trochu zmátořil, došel ke mně, pozdravil mě, Šejbalová mu řekla: To je pan režisér, jednáme o roli, on se odporoučel, zavřel za sebou dveře — a svalil se. Jako ta hruška. Takže v tom okamžiku jsem cigaretu zhasl, protože jsem pochopil, že paní Šejbalová je úplně normální člověk a že se nemám čeho bát.

Takže ty dýmky…?
Když jsme jeli na obhlídku exteriérů, byl jsem v autě s architektem Škvorem. A jako začátečník jsem byl pochopitelně nervózní, takže jsem si zase zapálil. Pan Škvor se na mě chvíli díval, pak mi cigaretu vzal z ruky a vyhodil ji okýnkem. Řekl: Tenhle smrad já nemůžu cítit. Dejte si doutník. To jsem rezolutně odmítl. A on: Podívejte se, vy musíte přemýšlet o filmu, přitom nemůžete být nervózní. Čili nejlepší je pro vás dýmka. Protože ten obřad, který spočívá v nacpávání dýmky a zapalování tabáku, to chce čas a vy mezitím můžete přemýšlet. A tu první dýmku mi hned v prvním městě, kde jsme zastavili, koupil. Dneska jich mám… Raději bych to nepočítal. Je jich sto dvacet.

Vaše kuchyň je kupodivu vybavená sektorovým nábytkem.
No, protože tady zbyl nábytek po onom gestapákovi, a to už jsem přes srdce a žaludek přenést nemohl. A v sedmdesátých letech, znovu to musím opakovat, jiný nábytek nebyl. Takže jsem pořídil „sektor“ a dnes už nemám sílu to měnit. Zvykl jsem si. Dělal jsem poslední rekonstrukci bytu v devadesátém pátém, kdy nám vyměňovali stoupačky a tím pádem rozsekali i dlaždičky, a to mi věru stačilo.

Vaše jídelna má určité specifikum…
Tu jsem získal na inzerát. A to specifikum je v tom, že ke všem skříňkám — a že je jich požehnaně — je jen jeden klíč. Což je výhoda. Nevýhodou je to, když ho nemůžeme najít.

Části vaší knihovny vévodí dvě sošky. Mají za sebou také nějaký příběh?
To je míšeňský porcelán. My jsme před válkou bydleli v Michalovcích, ze kterých jsme pak museli odejít, ukrývali jsme se v horách, na Slovensku. Maminka z bytu vzala vlastně jen oblečení a ty dvě sošky. Byly po její babičce, dostala je jako svatební dar, a tak je zabalila k šatstvu. Přebývali jsme u jednoho sedláka, ale když začaly razie, museli jsme pryč. Maminka mu nechala tyhle dvě sošky místo peněz.

Jak jste je získal zpátky?
Na konci války jsme se dostali do Terezína. Když válka skončila, maminka jela na Slovensko tomu sedlákovi poděkovat. A on jí řekl, že je pro ni schovával, je rád, že je naživu, a že jí je vrací. Takoví byli lidi.

Ačkoli je tenhle dům na velice rušné ulici, je ve vašem bytě absolutní klid…
Dokonce takový, že si občas musím pustit muziku. Ale když přijdou vnoučata, tak o žádném klidu nemůže být řeč. V tomto pří-
padě je to krásný neklid.

Nevadí vám třeba, že tu nemáte výhled na les, přírodu?
Já jsem odmalička městský člověk. K přírodě mám — jak bych to řekl? — spíše zprostředkovaný vztah. Nemusím být v ní, ale rád se do ní dívám. A protože jsem městský člověk… Víte, co dělám, když jedu na hory? Sednu si do kavárny a na tu přírodu se dívám z okna.

FOTO: OTO PAJER

Nebojme se tilandsií

Nalejme si čistého vína: mnohým kupcům tilandsie skutečně uhynuly, ovšem rostliny za to většinou nemohly. Stačilo jen zajistit několik specifických podmínek, které tilandsie k životu v našich interiérech potřebují. Pojďme si je tedy připomenout tím, že si společně naaranžujeme volné tilandsie na vlastní ozdobný kmínek.

Stříbrné královny větru
Tilandsie se bezesporu vymykají představám o „normálních“ rostlinách. Od nich se liší nejen atypickým, přesto nevšedně krásným vzhledem, ale především svým podivuhodným způsobem života. Nerostou totiž klasicky na zemi s kořeny zapuštěnými v substrátu; pro svou existenci si vybraly kmeny stromů, kaktusů a v některých případech i holé skalní srázy.

Vodu a živiny přijímají nejen kořenovým systémem, ale v podstatné míře i celým povrchem těla. K tomu účelu se u nich vyvinuly zvláštní čerpací miniorgány, tzv. šupinky, které – podobné více či méně hustému a jemnému kožíšku – „vyčesávají“ z proudícího vzduchu vodní páry nebo nasávají vodu s rozpuštěnými živinami během dešťů či mlh. Právě šupinky dělají tilandsie tím, čím jsou, a stříbrně vybarvené růžice mohou jen stěží ujít pozornosti milovníků rostlinného krásna.

Není divu, že se mnohé tilandsie staly vděčným květinářským zbožím a jsou nabízeny jak volně, tak i v řadě aranžmá (připevněné na kolíky, kameny, ale také na plastové či hliněné figurky různého stupně kýčovitosti). My se pro tentokrát zdržíme komentářů k podobným kompozicím a zaměříme se na výběr a výrobu vlastního tilandsiového kmene.

Zlatá střední cesta výběru
Na českých zahradnických výstavách a občas i v maloobchodě můžeme pro účely vlastního aranžování tilandsií nakoupit volné, tedy na ničem nepřipevněné jednotlivé rostlinky. Druhová nabídka specializovaných firem bývá pestrá a lákavá, ovšem pozor: při výběru rostlin bychom se měli držet při zemi! Ne všechny tilandsie jsou totiž stejně odolné vůči bytovým podmínkám a většina nabízených druhů se hodí spíše pro zapálené, zkušenostmi a technickým zařízením (např. skleníky) vybavené amatérské pěstitele.

Jaké druhy si tedy pro první pokusy obstarat? Kdo si nechce zatěžovat hlavu latinskými názvy nebo chodit na nákupy s atlasem rostlin, měl by se při výběru řídit osvědčeným pořekadlem o zlaté střední cestě. V případě tilandsií lze tuto zásadu aplikovat především na úroveň jejich „stříbřitosti“.

Nikdy nekupujte rostliny extrémně zelené. Ty sice přežijí zhoršené světelné podmínky, ale zároveň jsou z domoviny zvyklé na vysoké vlhko a dusno; ve volných bytových prostorách rychle vysychají. Ani opačný pól však není dobrý – maximálně stříbrným rostlinám, byť jsou ze všech tilandsií určitě nejkrásnější, v interiéru chybí přímé slunce a prudší vzdušné proudění. Bez čerstvého vzduchu přinášejícího vláhu na listové šupinky nemohou existovat a stejně jako jejich zelené kolegyně podléhají dehydrataci.

Co z toho plyne? Vhodné druhy hledejme uprostřed mezi oběma popsanými extrémy. Avšak i u tilandsií existují výjimky potvrzující pravidlo. Proto bude lepší, když se s několika nejodolnějšími zástupci seznámíme podrobněji.

Ideální bytové druhy
Ve světě nejvíc obchodovaným a zároveň i jedním z nejhezčích druhů je Tillandsia ionantha. Tato drobnější rostlina je nenáročná, univerzální, snáší i fatální pěstitelské přehmaty, za něž se často dokonce odmění výraznými fialovými květy. Přesto, že se dá považovat za silně stříbřitý druh, nechová se podle výše uvedeného principu a s úspěchem ji můžeme kultivovat jak v malých uzavřených vitrínkách, tak i na slunečními paprsky spalovaném jižním okně.

Jednotlivé růžice rychle odnožují a vytvářejí ozdobné mnohohlavé trsy. Navíc je rostlina velmi variabilní a vytváří spoustu forem vesměs sympatického vzhledu.
Dalším druhem, který by neměl chybět v žádném aranžmá určeném pro volný bytový prostor, je dlouholistá T. juncea. Tato vzrůstná tilandsie poněkud připomíná stříbrně ojíněný trs trávy. Při aranžování se používá jako dominantní (nosný) prvek a umisťuje se do spodních partií kompozic, pod jejich těžiště, do pozadí apod. V nárocích a pěstitelských vlastnostech se téměř neliší od předchozí, pozor jen na časté přemokření a následné hnití růstových středů.

Protiváhou růžicovitých T. ionantha a její zvětšeniny T. juncea jsou cibulovité tilandsie T. caput-medusae (jméno velmi dobře vystihuje její vzhled – znamená „hlava medúzy“) a T. bulbosa („cibulovitá“). Oba druhy jsou opět nenáročné a pomalu rostoucí, což je vlastnost u aranžovaných tilandsií velmi žádaná. Díky svým zavalitým „postavám“ netradičního vzhledu dokonale rozhánějí tvarovou nudu klasicky růžicovitých druhů a přitahují na sebe pozornost.

I když jsme v předchozí stati „zelené“ tilandsie zrovna nepřechválili, jmenujme dvě výjimky v podobě dokonale odolných a adaptabilních druhů – T. brachycaulos a T. tricolor. První z nich je měkkolistá a mírně stříbřitá, druhá naopak tuhá, hladká a svěže zelená.

Nejlepší je starý kořen
Základem estetického úspěchu aranžmá je dobrá volba kmínku, kořenového samorostu či jiné přírodně rostlé dřevěné podložky (tilandsie jsou nabízeny i upevněné na kamenech, ovšem tuto nepřirozenou kombinaci pusťme z hlavy!).

Kmínkový nosič by měl být dostatečně zkroucený a bizarní. Navíc musí být ze zdravého dřeva: jednak by nás s trouchnivějícím materiálem každá soudná hospodyňka vyhodila z obýváku, jednak by se nám tilandsie na rozpadající se podložku špatně upevňovaly. Nejvhodnější kmínky lze získat ze starých křivých „hlav“ vinné révy, dobrých možností je ale spousta. Před vlastním aranžováním necháme budoucí tilandsiový kmen dostatečně vyschnout a pokusíme se ho zbavit kůry (alespoň na místech, kam budou později upevňovány tilandsie). Dřevo nikdy nelakujeme.

Raději připravíme přenosné aranžmá, s nímž lze pohybovat jak podle potřeb našich (tj. esteticko-praktických), tak i rostlinných (např. otáčení za světlem, letnění v příznivém období roku). Kmínek proto upevníme do keramického podstavce – může jím být vyšší květináč nebo plošší ozdobná miska. Keramika by měla být spíše nenápadná, aby na sebe nepoutala víc pozornosti než samotné rostliny. Pro stabilizaci dřeva použijeme v nouzi několika kamenů, mnohem lepší však bude dřevo do misek zasádrovat nebo zabetonovat.

Aranžérem snadno a… pomalu!
Při aranžování tilandsií vycházíme z velikosti budoucí kompozice, z rostlinného materiálu, který máme k dispozici, a především ze své fantazie. Kompozici je dobré před vlastním lepením seskládat „nasucho“, abychom nebyli po skončení práce nepříjemně překvapeni a nezačínali znovu.

Máme tři možnosti, jak volné tilandsie ke kmínkům připevnit. Nejjednodušší, nejlevnější, k rostlinám šetrné, ale také namáhavé a nejviditelnější je vázání rostlin pomocí rybářského silonového vlasce dvacítkového průměru.
Méně pracným se jeví použití silikonových lepidel (tmelů) – tato pojiva zůstávají i po zaschnutí mírně elastická (což je příznivé pro prorůstající kořeny rostlin). Nevýhodou je dlouhá doba zasychání jednotlivých dávek lepidla: hrozí odpadnutí někdy poměrně hmotných tilandsií.

Profesionální aranžéři se posledně jmenovanému problému vyhýbají pomocí tavných pistolí, kterými jsou na kmínky nanášeny dávky rozehřátého plastu. Věc má jeden háček: „lepidlo“ nesmí být příliš rozžhaveno, jinak bychom poškodili báze rostlin. Proto musíme po nanesení hmoty počkat na správný okamžik, kdy lepidlo začne mírně tuhnout – teprve potom do něj můžeme bez obav vtlačovat rostliny.

Rostliny upevňujeme v určitém pořadí – nejprve rozmístíme dominantní (nosné) velké druhy a vytvoříme si tak jakousi kostru. Tu poté doplňujeme menšími a malými druhy (např. zmiňovanými různě velkými exempláři druhu T. ionantha). Tilandsií by mělo být na kmínku raději víc než míň – kromě výraznějšího vzhledového efektu rostlinám vytvoříme i určité mikroklima a navíc věrněji napodobíme přírodní tilandsiová společenstva.

Nepěkně vyhlížející zbytky plastu nebo silikonu kolem připevněné tilandsie zamaskujeme přilepením špetky skandinávského lišejníku, zavděk však lze vzít i usušenými tuzemskými mechy (rašeliník, rod Sphagnum). Pro snazší práci se suchým lišejníkem je dobré jej předem navlhčit a teprve po jeho zvláčnění lepit pomocí pinzety a tavné pistole na „postižená“ místa. Posledním krokem je zakrytí paty zabetonované podložky vhodným zásypem – např. kamínky určité velikosti a barevného odstínu, keramickou drtí nebo jiným materiálem.
Po obsypání kmínku kompozici doplníme vhodným kamenem, trsem mechu či kouskem kůry.

Pokud by někomu tvorba uvedeného typu tilandsiového kmínku nestačila, může zapustit kmínek do hlubšího květináče a volný prostor vyplnit substrátem, do něhož následně vsadí větší bromélie nebo jiné pokojové rostliny.

Kam (a co) s ním?
Hotový kmínek zůstává mikrospolečenstvem živých rostlin a podle toho se k němu musíme chovat. Přestože jsme pro aranžování použili univerzálních a odolných druhů, umístíme kompozici co nejblíže k oknu. V teplejších obdobích roku je tilandsiím nejlépe venku – na plném slunci nebo v polostínu, na místě s dobrou ventilací.
Zaléváme formou postřiku – používáme výhradně dešťovku, v nouzi destilovanou vodu. Rosíme v závislosti na teplotě zpravidla jednou denně. Pozor: pokud klesnou teploty pod 15 °C, postřikovat raději přestaneme. V době vegetace občas (jednou až dvakrát měsíčně) do zálivkové vody přidáme nepatrnou dávku komplexního hnojiva pro pokojové rostliny.

Pouze zimování tilandsií je „ošemetnou“ záležitostí – v bytě musíme najít místo s maximalním osvětlením a pokud možno nižší teplotou (15–18 °C).
Jestliže chladný prostor chybí, snažíme se tilandsiím úbytek vydýchané vody nahradit častější zálivkou.
Pokud se nám přesto tilandsie jeví jaksi scvrklé a měkké, sáhneme k záchrannému opatření: celý kmínek s rostlinami buď přímo ponoříme do vody, nebo jej alespoň důkladně osprchujeme a na 8–12 hodin zabalíme do plastové fólie. Na první pohled drastická metoda se většinou nemine účinkem a rostliny se opět pěkně „nafouknou“ množstvím přijaté vody.

Co říci závěrem? Až někde narazíte na volné tilandsie, nebojte se jich a určitě to s nimi zkuste!

Autor: Zdeněk Ježek, Foto: autor
Zdroj: Můj dům

Čarodějné trumpety

Teprve při bližším ohledání (a očichání) nevěřící Tomášové zjišťují, že květy nádherně voní a jsou „pravé“. Pak zatouží pěstovat podobný rostlinný skvost ve svém domě…

Kmeny se zelenou kůrou?
Durmany paradoxně patří mezi dřeviny. Udiví to především při pohledu na prodávané mladé a poprvé rozkvétající sazenice: copak asi mají tyhle tenké, svěže zelené proutky společného se stromy? Přesto durmany dokáží ve své domovině – tedy v tropické Americe – dorůstat i pětimetrové výšky a jejich dřevnatějící stonky se co do tloušťky mohou směle srovnávat třeba s kmeny našich ovocných stromů.

Kam durmany řadíme? Do obrovské čeledi lilkovitých (Solanaceae). Mezi jejich blízké příbuzné tudíž patří i notoricky známé papriky, rajčata, brambory nebo tabák. Také v Evropě mají ovšem stromovité durmany svou „rodinu“: majitelé zahrádek v nejteplejších oblastech České republiky znají poměrně vzácný a vzhledný plevel – durman obecný (latinsky Datura stramonium).

Tento druh je rozšířen na celé zeměkouli a v mírném pásmu vystupuje v roli byliny, která každoročně vyrůstá ze semen a podléhá už prvním podzimním mrazíkům. Květy našeho durmanu nezapřou příbuzenské pouto s tropickými bratranci – nejsou sice tak velké, přesto dokáží polaskat oko jak svým tvarem, tak oslnivě bílou barvou. Pěkný je i plod durmanu obecného – ostnitá tlustostěnná tobolka, která obsahuje mnoho olejnatých semen. Ale pozor! Ta jsou prudce jedovatá – stejně jako celá rostlina!

Zmatek nad zmatek
V názvosloví pěstovaných durmanů panuje velikánský zmatek. Nepořádek mají botanikové dokonce i v zařazení „okrasných“ durmanů do příslušného rodu – ti konzervativnější se drží klasického jména Datura, na evropské botanické scéně (ta je reprezentována především zahradnickou velmocí Holandskem) se ovšem setkáme spíše s modernějším přízviskem Brugmansia. Za pravé „datury“ příznivci brugmansií považují pouze druhy s nepřevislými květy.

Díky snadné křížitelnosti jednotlivých druhů durmanů s převislými květy mají i v botanických zahradách problémy správně označit např. dva nejčastěji pěstované žlutokvěté durmany: durman zlatý (Brugmansia aurea) má mít květy žlutozelené a pravidelně rozšířené, druh B. versicolor nese květy s růžovým nebo oranžovým nádechem a s korunními trubkami naopak u báze silně zúženými a rozšiřujícími se až zhruba od poloviny své délky.

Dříve hojně uváděný bíle kvetoucí durman stromový (B. arborea) se dnes v Evropě asi vůbec nepěstuje – jeho krev však koluje v celé škále bělokvětých kříženců. Taktéž bíle kvetoucí druh B. candida už byl silně potlačen konkurencí svých hybridních potomků. Jediným opravdu „stoprocentním“ druhem na zahradnickém trhu květem převislých durmanů je cihlově červená B. sanquinea, která se od všech ostatních odlišuje kromě zpravidla dvoucípého kalichu především atypickou barvou květů.

Jejím potomkem je i nejčastěji pěstovaný žlutokvětý kříženec B. x flava, jenž vznikl spojením s druhem B. arborea – tuto hybridizaci ovšem neprovedly lidské ruce, ale sama příroda na svazích ekvádorských And, odkud oba rodiče pocházejí. Na zahradnických trzích se můžeme setkat ještě se jmény B. suaveolens či B. x insignis.

Kolibříci na start
Těžké a křehké květy durmanů mohou v ideálních podmínkách dosahovat délky i 25–30 cm. To samozřejmě znamená, že opylovači durmanů musí mít náležitě dlouhé „nádobíčko“ k tomu, aby v úzké květní trubce dosáhli až na dno k zásobě vonného nektaru. V přírodě tyto nezvyklé parametry splňují především jazyky kolibříků a snad i sosáky některých obřích motýlů. Uvedení milovníci sladkého pití ovšem určitě nežijí u nás – a tak se v evropských podmínkách bez umělého opylení durmanových semen hned tak nedočkáme. Proto durmany množíme především zakořeňováním mladých vrcholových řízků.

Čarodějný nástroj šarlatánů
Durmany mají kromě svých estetických kvalit ještě další podivuhodnou, i když v dnešní době ne zrovna ideální vlastnost: jsou zdrojem poměrně silných halucinogenních látek, které mohou ve špatných rukou napáchat hodně zla. Semena všech durmanů obsahují velké množství alkaloidů hyoskyaminu, atropinu a skopolaminu a ty dokáží s lidským vědomím (a také tělem) opravdu řádně zacvičit! O tom, co durmanová semena skrývají, věděli už dávnověcí šarlatáni a hojně je používali při svých obřadech k navození těch „správných“ pocitů a nálad.

V dobách inkvizice byla semena durmanů dokonce podávána i nešťastným obětem tzv. honů na čarodějnice. A protože mezi příznaky intoxikace durmanovými alkaloidy patří i prudké závratě, pocity letu, silných rotací a sexuálního vzrušení, neměli mučitelé při svých fanatických monstrprocesech příliš práce se získáváním potřebných výpovědí… Ale proč zacházet do historie – ještě dnes najdeme v základní výbavě šamanů a léčitelů přírodních lidí v Jižní Americe semena durmanů. Na závěr kapitolky tedy varujme zájemce o pěstování durmanů především z řad rodičů malých dětí: celé rostliny všech pěstovaných druhů a kultivarů jsou prudce jedovaté!

Sladké pokušení
Přesto jsou durmany neodolatelným lákadlem pro nejrůznější druhy rostlinných patogenů. Mají totiž „sladké“ a šťavnaté stonky i listy. Mezi nejzáludnější patogeny patří virová onemocnění – ta se projevují poruchami ve vývoji listů a poupat (pokřivenost listových čepelí, nesouměrnost květních korun), nekrotickými skvrnami apod. Bohužel, virózy nejsou u rostlin běžnými prostředky potlačitelné – a proto je nejrozumnější kompletní likvidace napadeného durmanu.

Pokud tak neučiníme, viry se prostřednictvím např. létavých mšic postupně rozšíří na ostatní pěstované exempláře. Pozor, virózy se dají přenášet (podobně jako např. u převislých muškátů) i vrcholovými řízky při jejich vegetativním množení! V obchodech nabízené durmany většinou pocházejí z laboratorních množení, a tak se u nich viróz nemusíme obávat a můžeme je použít coby výchozí materiál k dalšímu řízkování. Podobně náchylné jsou durmany i ke škůdcům z řad svilušek a molic. Tady už si ovšem díky chemii poradíme mnohem účinněji. Svilušky (tedy miniaturní pavoučci sající na rubu listů a projevující se postupným tečkovitým žloutnutím celých listových čepelí) spolehlivě podlehnou několikrát opakované aplikaci přípravku Apollo.

Na molice zase vyrukujeme např. s kombinací výrobků Applaude a Sumithion – druhý z nich navíc spolehlivě zlikviduje třeba i mšice nebo housenky motýlů. Hybridní kříženci durmanů jsou – jako u všech ostatních rostlin – mnohem odolnější vůči škůdcům (a třeba i pěstitelským přehmatům). Tuto skutečnost je nutné si uvědomit již při nákupu u nás snad jedině sehnatelného přírodního druhu B. sanquinea.

Problém snad jen při zimování
Pěstování durmanů není složité. Jako velmi vzrůstné tropické rostliny vyžadují co nejsvětlejší teplé stanoviště, těžší humózní zeminu, vydatnou zálivku a časté hnojení. Přihnojovat můžeme každý týden, pozor jen na předávkování dusíkem – v tom případě se můžeme těšit na dlouhatánské a rychlé přírůstky větví, na obrovské listy, ovšem nikoli na záplavu květů. Velikost kořenáče musí být úměrná rozměrům pěstovaných exemplářů.

V letních měsících je durmanům určitě nejlépe venku na přímém slunci. V naprosto ideálním případě by durmanové stromky mohly být ještě chráněny před deštěm a silnějšími větry – jinak nám totiž měkké květy při větších lijácích „oprší“ a také křehké, barevnými zvonci obtížené větve mohou být snadno polámány. Koruny durmanových keřů či stromů je nutno tvarovat výchovným a zmlazovacím řezem (nejhlouběji řežeme především počátkem jara). Durmany bohužel nekvetou nepřetržitě, květy se objevují zpravidla v několika vlnách od července do začátku listopadu. Maturitní zkouškou našeho pěstitele durmanů je (jako u většiny tropických rostlin) zimování jeho oblíbenců.

Máme v podstatě dvě možnosti. Buď rostliny zcela „uspíme“ tím, že je uložíme na suchém a třeba i tmavém místě při teplotě pouhých 5–10 °C (rostliny v tom případě shodí všechny listy), nebo zvolíme metodu, která sice nevypadá tak drasticky, její výsledek je ovšem o něco méně jistý – durman totiž necháme pomalu růst na relativně teplém (11–14 °C) a světlém stanovišti. Světla musí být v tomto případě maximum a teplota se nikdy nesmí přehoupnout přes kritických 15 °C – jinak se začnou vyvíjet slabé a neduživé pokřivené výhony, které rostlinu zbytečně vysilují a na jaře je musíme tak jako tak odřezat.

Durmany množíme zakořeňováním dobře vyzrálých vrcholových řízků v jarním a letním období. Z řízkovanců předem odstraníme část listů a také všechna poupata, řezné plochy ošetříme práškem z dřevěného uhlí a stimulátorem. Řízky zapícháme do vlhkého písku nebo perlitu a držíme v teple a vlhku. Po zakořenění zasadíme do běžné zeminy.

Text: Zdeňek Ježek, Foto: autor
Zdroj: Můj dům 2/01

Obrazy mezi námi

Právě pro vás jsme společně s PhDr. Eliškou Schránilovou, majitelkou galerie a středoškolskou profesorkou dějin umění, připravili několik jednoduchých zásad. Pokud se vám je podaří při věšení obrazů v interiéru dodržet, budete mít ze svého bytu lepší pocit nejen vy, ale i hosté, kteří si možná na první pohled ani nevšimnou, co se vlastně změnilo.

Mnoho rodin dědí z generace na generaci obrazy, které jsou jim blízké, a vůbec nezáleží na jejich vyčíslitelné hodnotě. Není nutné obklopit se všemi. Stačí, když z rodinného depozitáře vystavíme jen ty, které nás skutečně oslovují, a doplníme je novějšími díly, k nimž máme osobní vztah. Vůbec není třeba se bát kombinování starého s novým. „Nejdůležitější je, aby se člověk se svými obrazy ztotožnil,“ říká Eliška Schránilová. „Každý by si obrazy do svého bytu měl vybírat sám. Považuji za strašně riskantní, když rodiče kupují dospělým dětem i třeba jen grafiku, protože každé oko je úplně jiné.“

Jak vybrat správné místo
Čím výraznější práce, ať moderní, nebo stará, tím by měla mít více prostoru pro sebe. Velký hloubkový obraz by neměl viset v úzké chodbě, dramatický, s výraznou barevností, určitě nepatří do prostoru, kde toužíme odpočívat nebo spát. Naopak jemné práce působí ve velkém prostoru ztraceně, oceníme je spíš tam, kde s nimi můžeme vstoupit do bezprostředního kontaktu.

Například na schodiště patří věci, určené pro pohled zblízka – grafiky nebo kresby, drobné fotografie rozmístěné tak, aby nad každým schodem sledovaly linii očí.
Do zimní zahrady, koupelny, na verandu nebo i na chatu je riskantní dávat věci na papíru, který se vlhkem zkroutí a znehodnotí. Lepším řešením je buď olej na plátně, nebo například keramický reliéf.

Při plánování místa pro obraz bychom si měli položit ještě dvě praktické otázky: nebude viset na přímém slunci? Pak mu většinou hrozí nebezpečí – olej popraská, grafika nebo kresba vybledne. A bude na ně dobře vidět? Pokud se zasklený obraz pověsí proti oknu, budete si moci pohled na jeho krásu užívat jen při umělém osvětlení. Jedním z možných řešení je však antireflexní sklo, které je sice poněkud dražší, ale lesklost se ztratí.

Jak zvolit dobrou výšku
Velice často se v interiéru setkáváme s jednou typickou chybou: lidé věší své obrazy zbytečně vysoko. Těžiště obrazu nebo obrazové kompozice by mělo být proti očím (na zdi, kam se díváme například z křesla, ještě níž). Vždycky působí příznivějším dojmem, pověsíme-li obraz níž než zbytečně vysoko, kde se našim pohledům ztrácí.

Jak vytvořit pěknou kompozici
Pokud jsou dva obrazy nad sebou, platí zásada, že dole má být těžší, výrazně barevnější dílo. Řadu různě velkých obrazů nejlépe udržíme pohromadě, pokud zvolíme kompozici na středovou osu, ať už výškovou nebo vodorovnou. Velmi častou laickou a výrazně nehezkou chybou je skákavé umístění „cik cak“, které nemá v interiéru žádné opodstatnění.

Jak najít odpovídající rám
U olejomalby hraje výraznou roli struktura barvy a hmoty. Často se setkáváme s tím, že visí na stěně i bez rámu, aby pohled na ni opravdu nic v nejbližším okolí nenarušovalo, jindy je zarámovaná, ale nikoliv pod sklem. Na-opak práce na papíru pod sklo patří. Jemná grafika navíc ještě potřebuje pohledově „odsadit“, proto má u ní význam i pasparta nebo ponechaný vzdušný okraj. Ve velkém masivním rámu grafika zaniká, ale toto nebezpečí hrozí i drobnější olejomalbě, pokud je zdobnost rámu příliš razantní.

Setkáváme se s tím, že lidé sjednocují všechny grafiky v bytě do jednoho typu pasparty – může jít buď o minimalistický záměr, nebo o obavu z množství různých odstínů. Pokud se však na obrázek podíváme stejně jako na knihu (ke každému obsahu patří obal podtrhující jeho charakter), přestaneme se různorodosti rámů bát stejně jako pestrosti obalů knih v naší knihovně.
S tím souvisí i další pravidlo: ke starému obrazu patří jeho původní, třeba poškozený rám. Pokud se rozhodujete o výměně za nový, pamatujte si, že obrazu víc prospějete tím, když původní rám necháte opravit a vzácný časový celek zachováte pro další generace nedotčený.

Kresby: Ing. arch. Rudolf Schránil, Text: Pavlína Blahotová
Zdroj: Moderní byt

Znovuobjevená krása toaletního stolku

Stabilně nebo s kolečky
Na klasický toaletní stolek s velkým třídílným zrcadlem v mnoha domácnostech nebývá místo. Ale ani tehdy se jej žena nemusí vzdát. Zrcadlo na zdi místo neubere, naopak může příjemně zpestřit, a dokonce opticky zvětšit místnost a jako toaletní stolek poslouží i malý pojízdný kontejner se zásuvkami. Další možností je stolek s odklopnou deskou. Po jejím zvednutí se objeví zrcadlo a uvnitř uložené všechny přípravky potřebné k líčení i péči o pleť.

Jako toaletní stolek lze použít i jednoduché police připevněné na zeď. Toaletní stolek si můžete nechat udělat i na míru. „Vyrobit takový solitér podle přání zákazníka není problém,“ říká Alexandr Škalda ze stejnojmenné firmy z Vrchovin u Nového Města nad Metují, která se specializuje nejen na výrobu nábytku, ale i oken či dveří. „Používáme smrk nebo dub, přesně podle přání zákazníka. Ten musí ovšem počítat s tím, že třeba dub je podstatně dražší.“

Možností je víc
Někomu může vyhovovat i jakákoliv malá skřínka či odkládací stolek. Zajímavým tipem je víceúčelový stůl Twin od firmy Gazel s bočními policemi za necelých pět tisíc korun, který se používá i jako přebalovací pult pro miminko, nebo po rozložení jako psací stůl pro děti a samostatná komoda, jež poslouží jako toaletní stolek. Krásné kousky se dají objevit i ve starožitnictví, avšak jejich cena se pohybuje až v několika desítkách tisíc korun. Levnější verzí je stylový nábytek, který vyrábí například firma Antico.

PARTNEŘI WEBU