Blog

Dobrá postel musí být hlavně pohodlná

Vybrat si dobrou postel je dnes o to složitější, že zpravidla nejde o levnou záležitost. Kvalitní matraci a rošt totiž pořídíte pod sedm tisíc korun jen velmi obtížně, pro dva to už znamená čtrnáct tisíc. K tomu je třeba zaplatit ještě kostru postele. A to představuje průměrně dalších šest až dvacet tisíc korun. Proto se ten, u koho rozhoduje jen cena, až příliš často nechá nalákat zejména na celočalouněná dvoulůžka za sedm či osm tisíc korun. Za pár let, případně už za pár měsíců se sice jeho páteř začne ohrazovat proti šetření na nepravém místě, ale tyto bolesti zad už člověk jen málokdy spojí s koupí špatného lůžka.

ODPOČINEK PŘEDEVŠÍM
»Přes všechnu popularitu sportu a nejrůznějších fitnesscenter dnes pravidelně cvičí jen málokdo,« tvrdí architektka Šárka Daňková z bytového studia Megaron, »proto je tak důležitá pohodlná postel, aby si v ní člověk skutečně odpočinul.« Ve spánku se totiž regeneruje až 90 procent všech duševních i fyzických sil. Na příliš tvrdé matraci dochází k přetěžování páteře a ke sníženému prokrvování na otlačovaných místech. Výsledkem je neklidný spánek, během něhož nejsou ploténky schopné uvolnit ani přijmout z těla tekutiny, jež je vyživují. Na měkké matraci nebo staré »vytahané« drátěnce se páteř zase prověšuje. Ploténky tak dostávají klínovitý tvar. Potom vás bolí záda, ale také žaludek či břicho.

V těle totiž dochází k takzvané blokádě pánevní oblasti, organismus si »neumí přečíst« příslušnou poruchu a do okolí vysílá zmatené signály o tom, co je v něm porouchané. Ideální matrace je tedy ta, na níž při poloze na boku zůstává osa páteře rovná. Aby člověk poznal, zda je lůžko příliš tvrdé či měkké, musí si na ně ovšem na určitou dobu lehnout – nikoliv se jen pokochat ladnými tvary postele nebo zajímavým čalouněním. Dobrou prodejnu poznáte právě podle toho, zda tuto možnost nabízí. Ulehnout do postele přímo v obchodě není žádný problém. Stačí plastové chrániče tam, kam přijdou boty, a ohleduplnost zákazníka, který by neměl na nákup chodit přímo ze stavby nebo si do postele lehat v mokrém plášti.

RADA ARCHITEKTA NEZASTÝLAT
Aby byl odpočinek opravdu dokonalý, doporučuje architektka Šárka Daňková mít postel v oddělené místnosti, kde není třeba zastýlat. Ranní uspěchané ukládání lůžkovin do peřináče není totiž vůbec nic hygienického. (Výjimkou jsou samozřejmě jednopokojové byty.) Pěkné povlečení může být ostatně ozdobou pokoje. V těchto směrech je tuzemský trh zásoben dobře. K dostání jsou už dokonce i luxusní povlečení, například od firmy Yves Delorme, která šije lůžkoviny i pro takové značky, jako je Givenchy, Kenzo, Christian Lacroix či Versace.

Značkové povlečení na jednu postel stojí ovšem asi 2500 až 3000 korun. »Současný trend představují tmavé ložnice, proto se také nejlépe prodává tmavé povlečení,« tvrdí Markéta Neumanová z pražského butiku Yves Delorme, který je ve východní Evropě jediný. Tuzemští výrobci – například Tiba – vám mohou ovšem nabídnout také kvalitní povlečení, a to již asi od 600 korun, byť jen ve svých podnikových prodejnách. Pokud je totiž od nich nakupují a pak nabízejí zahraniční prodejci, kteří působí na tuzemském trhu, počítejte s cenou nad tisíc korun. Pokud jde o designové řešení postelí, dnes jsou nejmódnější typy na nožkách a se zajímavě řešeným čelem. Zdaleka nejde jen o design.

Architektka Zdena Maňáková z brněnské firmy Maniac Interier tyto postele doporučuje také ze zdravotního hlediska. Matrace zde dobře větrají i zespodu a navíc se vyhnete i další nepříjemnosti, která doprovází právě celočalouněná letiště. Plné bočnice dosahující po celé délce až k zemi totiž nedovolují »obtékání« vzduchu zespodu. Proto vzduch – či spíše průvan, o nějž není nikdy nouze – narazí na pevné boky, a pak se musí jako horolezec poctivě vyšplhat nahoru a »překonat« postel přes bílé vrcholky peřin, ovšem včetně vašeho ramene či hlavy. Pak se jen můžete divit, kde jste přišli k revmatickému rameni nebo bolestem hlavy.

MATRACE VERSUS HYGIENA
Vedle estetických a zdravotních aspektů je u lůžka nesmírně důležitá také hygiena. Matrace je totiž jako savý papír, který během jediné noci »přefiltruje« půl až jeden a půl litru potu, kterého se vaše tělo zbavuje. Aby se mohlo takové množství tekutin někam odpařit, musí být k matraci volný přístup i zespodu. Proto mají lékaři tak rádi lamelové rošty, které umožňují matraci volně »dýchat«. »Lidé by se měli ptát nejdříve na to, co je uvnitř matrace, ne na cenu,« radí Lubomír V ojta z firmy Purtex. Podle jeho názoru je sice latexová matrace o něco dražší než typy z polyuretanu se speciálními zářezy, ale jde o přírodní materiál, který vyhovuje prakticky každému.

Ceny latexových matrací se pohybují asi kolem tří a půl až pěti tisíc korun, polyuretanové přijdou přibližně na 2000 až 3700 korun. V obou případech je však z hygienických důvodů důležité to, aby měly snímatelný prací potah – ten stojí průměrně dalších 800 až 1000 korun. Jako novinka se na trhu objevily také speciální matrace z polyuretanu proti proleženinám z domácí produkce. Jejich cena se pohybuje asi kolem tří tisíc. Výrobek Purtexu uvítaly zejména nemocnice, ale ocení je i ti, kteří potřebují pohodlí pro méně pohyblivé členy domácnosti, kteří tráví v posteli většinu dne. Latexové a polyuretanové matrace jsou určené k použití na lamelové rošty, které mohou reagovat na pohyby vašeho těla.

Na pevné rošty nebo desky ty by však měly mít alespoň otvory na odvětrání – se doporučují klasické pružinové nebo také takzvané taštičkové matrace, které mají 480 pružin na metr čtvereční. Jsou proto vhodné zejména pro osoby s nadváhou. Pod pružinové matrace jsou lamelové rošty, jejichž cena se pohybuje průměrně kolem 1500 až 3500 korun, prakticky zbytečné, protože matrace s výškou 16 až 22 centimetrů nemůže »reagovat« na pohyb lamelového roštu. Pružinové matrace stojí asi 2500 až 8000 korun, ty kvalitní bývají vybaveny větracími otvory po stranách na odvádění vlhkosti.

Co má mít dobré dvoulůžko:
– rozměry alespoň 160 x 200, ale lépe 180 x 210 centimetrů, pokud má jeden z partnerů výšku nad 189 centimetrů

– dvě samostatné matrace se snímatelným potahem odpovídající váze uživatele a dva samostatné rošty, nejlépe polohovatelné

– místo pevných bočnic jen nožky

– lehací plocha má být ve výšce nejlépe 45 až 50 centimetrů, hygienické minimum je 25 centimetrů

– »Každý by měl být strůjcem své postele,« tvrdí doktorka Marie Suchánková z firmy Suma Interiér, »lůžko by si měl každý postavit na míru, jak potřebuje, nebo kolik má právě peněz.«

Poležení něco stojí
Spaní je už řadu let předmětem vědeckého bádání, jehož výsledky využívají i výrobci nábytku, kteří si ovšem za použití nejlepších nápadů nechávají zaplatit. Patří k nim i systém Impulse, kdy na kvalitu spánku »dohlíží« soustava lamel a vzájemně propojených hydraulických pístů. Latexové jádro matrace obsahuje tvarované kanálky, usnadňující adaptaci na rozdíly ve výšce, způsobené pohybem pístů.
Za lůžko vybavené tímto systémem, který je světově chráněným patentem, je třeba ovšem zaplatit – rošt Impulse Basic stojí pro lůžko se šířkou 80 a délkou do 200 centimetrů přibližně 32 tisíc, ceny matrací se pohybují od 19 do 24 tisíc. Rošt se systémem Impulse Vision už ovšem přijde na 65 tisíc.

Funny koupelny

„První série van byla určená pro nadaci Archa Chantal, jež vanami vybavila dětské nemocnice. Když jsem si s Pavlem Šťastným poprvé povídala na téma FUNNY VANY, nad otázkou, zda se vany budou prodávat a za kolik, ještě visel velký otazník. O tom, že vany mají úspěch a prodávat se určitě budou, se všichni tvůrci projektu brzy přesvědčili. Ale chtělo to něco víc než jen vany. Interiér koupelny přece tvoří i obklady, sanitární vybavení a doplňky. Neuplynul ani rok poté, co se do projektu přidaly k firmám INEOS ACRYLICS (dodavatel akrylátu) a RIHO (výrobce van) ještě keramičky CHLUMČANSKÉ KERAMICKÉ ZÁVODY a KERAMIKA HORNÍ BŘÍZA (obě obchodně zastupuje LASSELSBERGER) a projekt se rozrostl na FUNNY KOUPELNY.

Kolejiště
Pro děti je určena žlutá vana, po jejímž obvodu jezdí vláček. Iluzi dětského pokojíčku vytvářejí žluté obkládačky, z nichž vystupují hrací kostky, na které se dají připnout drobné hračky. Celou koupelnu instaluje nadace Archa Chantal v nemocnici v Brně-Bohunicích.

Rybičky
V této koupelně si můžete připadat jako ve studiu Banánových rybiček s Halinou Pawlowskou. Rybičky se totiž nápadně podobají těm, které známe z televize. Nejspíš to bude tím, že autorem je tentýž výtvarník Pavel Šťastný. Celá série se skládá z rohové vany, sprchového koutu, základních obkládaček a listel. Motiv rybiček najdete i na vanové výpusti.

Zvířátka
Všechny věkové kategorie jistě zaujme koupelna, jejíž plastické motivy zvířat znázorněné na vaně a sprchové vaničce jako by přelezly na obkládačky a listely. Můžete si vybrat šedostříbrný nebo bílý odstín motivu.

Koupelna Nela
V tomto případě šel výtvarník opačnou cestou. Využil již vyráběných obkladů Nero, k nimž vytvořil vanu a sprchovou vaničku. n

Text: Lucie Brzoňová, Foto: Archiv
Zdroj: Svět koupelen 5/01

KONTAKTY:
CHLUMČANSKÉ KERAMICKÉ ZÁVODY, Chlumčany,
tel.: 019/781 11 11;
INEOS ACRYLICS, Janský vršek 13, Praha 1,
tel.: 02/57 11 22 23, www.lucite.com ;
KERAMIKA HORNÍ BŘÍZA, Horní Bříza, tel.: 019/780 11 11;
LASSELSBERGER, P. O. BOX 10, Adélova 1, Plzeň,
tel.: 019/767 01 11;
RIHO, Suchý 37, tel.: 0501/46 82 22

Dům, který se dívá do lesa

Vstu do obývacího pokoje zdobí dekorace z květin

Dům s krovkami
O budoucím domově měli manželé zcela jasnou představu. Ve svých vizích si dokázali představit podobu domu, mezi jehož priority patřilo bezprostřední propojení s okolní přírodou. Kladli proto důraz na ztvárnění zahrady, ale zároveň usilovali o zachování vilového charakteru domu. Jejich představy měly splnit dostatečně velké prosklené plochy, jejichž rozměry ale nesměly přesáhnout únosnou mez. V tomto případě platilo: všeho s mírou.

Věděli také, co by měla celková dispozice domu obsahovat. „Po konzultaci s architektem jsme se dohodli na trochu netradičním řešení,“ říká majitel domu a má tím zřejmě na mysli především řešení obývacího prostoru a jídelního koutu, které pod pětačtyřicetistupňovým úhlem vystupují z roviny obvodové zdi. Venku tak tvoří střecha jakési do zahrady přesahující „krovky“. Z jejich cípů jsou nataženy chrliče z řetězů, po kterých dešťová voda odtéká přímo do zahradního rybníka. Úhly tvoří v interiéru zajímavé průhledy do ostatních místností a do chodby.

Do roka a do měsíce
Slavné rčení Lomikara se majitelům podařilo splnit téměř přesně. Výstavba sice netrvala příslovečný rok a den, ale celých třináct měsíců. Před uspěchaností dali investoři přednost kvalitě, což prokázali i při ztvárnění zahrady, navržené Jiřím Truxou.

Dům stál už v době, kdy nejbližší sousedé teprve začínali s úvahami o budoucí podobě svého domu. Výsledkem byli ovlivněni natolik, že zvolili nejen stejného architekta (Jaroslav Němec), ale i totožnou stavební firmu (Vlček Kladno). Nyní se domlouvá i podobný návrh zahrady. Takový přístup lze pochválit, neboť obě sousední parcely dělí jen provzdušněný plot. Návrh počítá s tím, že zahrady na sebe budou navazovat.

Se stavbou domu se započalo v půli září roku 1997 a do Vánoc byla hotova hrubá stavba. Naši předkové vždy zastávali názor, že dům má vymrznout a pak stavba bude dostatečně bytelná. Tuto zásadu dodrželi i naši hostitelé. Na jaře začaly znovu práce a dům byl kompletně hotov v říjnu. Majitel sám jen nepřihlížel, ale na stavbě trávil dovolenou broušením stěn a malováním interiéru. Dnes hrdě říká, že jeho cílem bylo postavit ne okázalou stavbu, ale praktický dům z kvalitních materiálů.

Zahradníkem roku zcela zaslouženě
Zpočátku vypadalo nejbližší okolí domu dost neutěšeně, jelikož parcela byla vskutku „zelenou loukou“, jejíž konečná podoba si vyžádala nemálo úsilí a času. Zahrada byla dokončena teprve v loňském roce. Za péči o okolí domu dostal majitel od své manželky ocenění v podobě keramické sošky s názvem „Zahradník roku“. Jak nyní říká, bylo to zcela oprávněné. Na zahradě totiž strávil spoustu času. O tom, že se podobná péče vyplácí, svědčí i naše fotografie.

Podle přání architekta i majitelů má plot působit naprosto nenápadně. Nakonec, po zvážení všech pro a proti, je z jedné strany plný, betonový; z druhé, severozápadní strany je tvořen dřevěnými plaňkami. Také vedlejší dům má podobný plot, což umožnilo vytvořit harmonický celek zbavený nežádoucích rušivých prvků.

Bydlení na zkoušku
Bydlení v předchozím domě oba manžele lecčemu naučilo. Dříve měli například garáž odděleně od domu, což vadilo především při nepříznivém počasí. „Musel jsem dvakrát vystoupit, dvakrát otevřít dveře a zase je zavřít. Proto jsme chtěli, aby byla garáž propojena s domem, abychom se dostali suchou cestou do auta a vyjeli ven,“ říká pán domu a řešení si velmi pochvaluje i jeho paní. Zbývá jen dodat, že dvougaráž přiléhá k domu ze severozápadní strany a plní tedy i úlohu perfektní izolace.

Ve vstupní části jsou znát prvky, které ovlivnil použitý úhel 45 stupňů. Hlavní vstup do domu je řešen z boku, nikoliv z čelní strany. V prostorném proskleném zádveří je zabudována vestavěná skříň. „Považujeme tento prostor za velmi důležitý a jsme rádi, že máme kam uklidit sezonní boty a šaty. Vstupní prostor tak není ničím rušen,“ dodává náš hostitel.

Spoustu zkušeností si manželé přinesli z prvního bydlení. Až vzniká pocit, že první dům měli jaksi na zkoušku. Na podlaze měli v původním domě šedobílou dlažbu, která se velmi osvědčila – je proto v hojné míře i v novém domě. Je nejen praktická, ale velmi pěkně i vypadá. Osvědčená barevná kombinace se proto prolíná ve všech místnostech.

Celek působí příjemně a vyváženě. „Je to ideální a účelová věc. Mít psa v domě a mít světlou podlahu by totiž jinak byla katastrofa,“ říká majitel domu a dívá se přitom na Daisy, fenu Rhodesian Ridgeback z jižní Afriky, která se vyhřívá na sluníčku v obývacím pokoji. Je to pes, který má svůj domov na teplém kontinentu, a tak je vděčen svým páníčkům za velká dřevěná euro-okna, která umožňují celodenní přístup slunce. Dům je postaven tak, že slunce při své pouti od východu k západu postupně prosvětluje většinu obytných místností.

Interiér charakterizuje své obyvatele
V přízemí je pracovna, kde má své zázemí pán domu. Jak ale říká, díky počítači se tu střídá se svými dvěma syny. „Manželka sem má také samozřejmě přístup,“ dodává s úsměvem. V pracovně stojí starožitný stůl, u kterého kdysi sedával a pracoval dědeček hostitele. Vzpomínky, které tato součást vybavení evokuje, jsou jedny z nejcennějších; stůl proto dostal své zasloužené místo. Postupně sem manželé doplnili zbývající nábytek.

Paní domu ráda šije, a tak si pořídila svou vlastní pracovnu v patře. Celý prostor nad garáží je důmyslně využit. Nachází se tu prádelna, již zmíněná pracovna, ale také oddělená bytová jednotka nabízející veškeré zázemí. Jedna místnost se sociálním zařízením je řešena tak, aby její budoucí obyvatelé nebyli rušeni a zároveň aby neovlivnili zaběhnutý chod domácnosti.

Obývací pokoj se dělí na dvě části. Jedna umožňuje posezení u televize a druhá slouží k siestě u krbu. Další místností je jídelna, kde je dominantou velký rozložitelný stůl – v návrhu kulatý, ve skutečnosti obdélníkový a situovaný diagonálně. „Jsme dost početná rodina a máme spoustu příbuzných. Potřebujeme proto, aby se nás sem vešlo co nejvíc. Je tu osm základních míst a po sestěhování všech židlí v domě se sem vejde až osmnáct lidí,“ spokojeně konstatuje majitel domu. Společné posezení považuje za důležitou součást komunikace mezi příbuznými a přáteli.

Kolem kuželky
V patře jsou zrcadlově umístěny dva totožné dětské pokoje pro syny, mezi nimiž je rodičovská ložnice. Velký prostor je věnován koupelně a WC. Ve druhém podlaží je technické zázemí se „srdcem“ domu – kotelnou. Přízemí je vytápěno podlahovým topením, které je i v podkrovní koupelně. V ostatních místnostech jsou radiátory.
Do patra vede schodiště, jehož podstupnice kryje teraco; nášlapné plochy tvoří dřevěné desky. Zábradlí je atypické, jeho dominantou je velká dřevěná kuželka, která na první pohled zaujme většinu návštěv. Zatím nevyužité velké podkroví bude sloužit jako jakási herna či odpočinková zóna.

Jak už to bývá, představy majitelů a architekta se ne vždy shodovaly. „Do zásadních věcí si mluvit příliš nenechal, protože, na rozdíl od nás amatérů, si dovedl představit výsledek. Ale například se nám podařilo změnit řešení v jídelním koutu, kde měly být místo okna ještě jedny dveře na zahradu. Chtěli jsme ale dodržet vilový charakter, a tak jsme celý objekt trochu uzavřeli,“ dodává majitel.
Zařízení domu ovlivnil nábytek z původního bytu.

Například koženou sedací soupravu si člověk nekupuje každý den. Manželé se shodují v zálibě ve starožitném nábytku, nicméně přizvukují si v tom, že „ucpat“ interiér kusy nábytku není to pravé. „Těch pár kousků, co tu máme, má svou poezii,“ říká náš hostitel.

Foto: Robert Virt, Text: Marta Drahorádová
Zdroj: Můj dům3/01

Nový byt ze starého

Kdyby se měl napsat postup rekonstrukce, měl by mít tři základní body – koncepci, stavební plány a rozpis finančních nákladů. „Nejhorší jsou hurá akce. Protože první, co si musí člověk připravit, je koncepce,“ tvrdí architektka Šárka Daňková ze studia Megaron, které se rekonstrukcím bytů často věnuje. „Přemýšlet se musí dostatečně dlouho a pečlivě, s bytem by se totiž nemělo hýbat alespoň deset let. Proto je nutné si připravit víc variant, zvažovat je a postupně vyřazovat ty, které něčím nevyhovují. U velkých rekonstrukcí se tak většina lidí bez architekta neobejde.

Důležité jsou jeho technické znalosti, ale i jeho psychologický přístup. On by měl klienta uklidnit, zbavit ho obav a naučit ho těšit se na byt, jaký bude po rekonstrukci.“ A také upozornit klienta třeba na to, že většina rekonstrukcí začíná výměnou oken. K čemu by byly finančně náročné změny v bytě, kdyby vám oknem utíkaly tisíce korun za zbytečně protopenou energii?

Čím začít

O rekonstrukci uvažovala rodina Jelínkových snad tři roky. Všem děti nevyjímaje – totiž vadily příčky plné formaldehydu, odchlipující se tapety, jekor na podlahách i umakartová koupelna. Hlavně však nevyhovovala dispozice bytu. „O změnách velmi dlouho přemýšleli,“ popisuje Šárka Daňková jeden z bytů, který po rekonstrukci získal zcela novou tvář, „koncepce totiž neznamená, že si vyberete barvu obkladaček nebo nový nábytek do kuchyně.

Dispoziční řešení musí vyhovovat i za řadu let. Za minimum se tady počítá deset let.“ Proto Šárka Daňková radí všem, aby si kladli i takové otázky jako: Neodstěhuje se dcera či syn za dva či tři roky pryč? Nebudeme si muset vzít k sobě babičku, protože nevyjde pět podlaží v domě, kde teď bydlí? Snesou se za pět let sourozenci v jediném pokoji, až bude synovi čtrnáct a dceři jen o rok méně? Všechno samozřejmě předvídat nelze, ale mnohému je možné předejít.

Třeba když si člověk rekonstruuje koupelnu a WC v pětapadesáti či šedesáti letech, měl by důsledně dbát na snadný přístup do vany, zvážit výhodnost sprchového koutu a nezapomenout na použití madel. A také raději zvolit širší dveře. Když je totiž člověk plný energie a síly, běžně používané dveře široké 60 centimetrů mu stačí, ale sotva se objeví hůlka nebo sádra na noze, může mu problémy dělat už jenom pouhý vstup do koupelny.

Ošidné je také ukázat na stránku časopisu a říci – takto chci bydlet. „Katalogy se připravují většinou v ateliérech, s reálným bydlením tak mají pramálo společného,“ tvrdí architekt Tomáš Janáček z firmy Interio, „kopírovat by se neměly ani byty vašich známých. Každá rodina mívá svůj životní styl, který se promítá i v bydlení. Převzít jej jen tak se nevyplácí.“

Je třeba vydržet

Jakmile je jasná koncepce, měla by přijít takzvaně na papír. Dobrý architekt proto klientovi předkládá hned několik variant, z nichž se postupně vybírá ta nejlepší, pro niž se vypracují potřebné plány. „Právě tady přichází často krize. Může se to zdát přehnané, ale spousta lidí se unaví jen z porovnání několika možností, z obíhání obchodů a veletrhů, kde hledají tipy pro svůj byt,“ vysvětluje Šárka Daňková, „jenže když to vzdají a pustí se do změn bez plánů a přesného finančního rozpočtu, doplatí na to.“

Samozřejmě že se vám spousta stavebních firmiček pustí do stavby bez jakýchkoliv plánů, a to i tam, kde je nutné stavební povolení, o stavebním ohlášení nemluvě. Jenže pak se nesmíte divit, že se vám tento ‚vyšlismus‘ pěkně prodraží. Tímto -ismem označuje architektka Daňková situace, kdy se staví, „jak to vyjde“. Těžko se pak sejdou spáry u obkladů s hranou vany nebo kuchyňské skříňky. „Krása je v detailu, ne v tom, že si pořídím obklad za dva a půl tisíce korun,“ tvrdí Šárka Daňková. U „vyšlismu“ se však většinou nesejdou ani představy majitelů bytu a řemeslníků při placení.

Hlavní etapy rekonstrukce

* příprava koncepce
* vypracování plánů včetně finančního
* realizace
* kolaudace

„Když máte přesné plány, udělá vám slušná firma kalkulaci na korunu, žádné patnáctiprocentní či jaké rezervy se nemohou objevit. Bohužel, lidé tyto finanční rozpisy nevyžadují a pak platí vatu,“ varuje Šárka Daňková, „do smlouvy si nedají časový harmonogram ani sankce za jeho nedodržení. I proto je tak výhodné zjednat si na rekonstrukci jednu firmu, třeba architektonické studio, které ručí za všechno, od autorského dozoru až po závady v elektroinstalaci.“Ti, kteří mají smutné zkušenosti se stavebními firmami, pak radí nezapomenout na dobrou pojistku. Pracovníci pojišťoven hovoří většinou o pojištění na takzvanou novou hodnotu. Když se pak něco stane, hradí se nejen vzniklé škody, ale třeba i vymalování a úklid vám i sousedům.

Co se vyplatí u rekonstrukce

* v koncepci zvážit více variant
* nechat si vypracovat stavební plány firmou, která zabezpečí i stavební povolení
* mít předem potvrzené finanční náklady
* u náročné rekonstrukce rozdělit práce na dvě etapy
* nezapomenout na vhodnou pojistku

ARCHITEKTKA ŠÁRKA DAŇKOVÁ RADÍ:

Tradičně nejobtížnější bývají rekonstrukce, kde je v bytě nutné bydlet i během stavebních prací. Zásada je poměrně jednoduchá – stavební práce by měly probíhat ve dvou etapách tak, aby fungovala alespoň jedna stoupačka, a byla tak k dispozici voda.

Rekonstrukce bytu s povolením, či bez?

Začít si opravovat byt nebo dům bez ohlášení či povolení se nemusí vždy vyplatit. Většinou se najde někdo, kdo to v „zájmu lidstva“ oznámí. Ten, kdo stavěl načerno, může dostat pokutu až deset tisíc korun. A co lze tedy zvládnout bez stavebního povolení? Jde především o takzvané udržovací práce, zpravidla menší úpravy fasády, obklady stěn a podlah (pozor, nemusí to platit vždy!), opravy vnitřních omítek, střechy, výměna a oprava okapů i komínu. Ani na výměnu vany není nutné svolení úřadů. Je však nutné si pamatovat to, že každý stavební úřad mívá v určitých případech jiný metr. Typická je právě výměna podlahové krytiny, speciálně dlažby. Někde je to vůbec nezajímá, jiný stavební úřad vyžaduje dokonce povolení. Důvodem jsou spory sousedů kvůli hlučnosti, pokud se nepoloží pod dlažbu odpovídající protihluková podložka.

Ohlášení
K menším změnám, kterými nezasahujete do nosných konstrukcí, neměníte vzhled stavby či způsob jejího užívání, postačí často pouze takzvané ohlášení. Tam uvedete druh, rozsah, účel a místo stavby včetně čísla parcely a dokladu, že vám místo patří, a stručný popis provedení a jednoduchý situační náčrt. Například na bourání příček by mělo stačit ohlášení. Avšak při stavbě panelových domů se často používaly různé konstrukční systémy, kde příčky plnily nosnou funkci. Tam se zpravidla bez povolení, k němuž potřebujete vyjádření statika, neobejdete.

Stavební povolení
Než začnete provádět nějakou větší úpravu v domě či bytě, potřebujete souhlas vlastníka objektu. Teprve pak se můžete vypravit na stavební úřad. K tomu, abyste povolení získali, potřebuje nejen zaplatit poplatek tři sta korun, ale i žádost, ve které uvedete jméno a adresu stavebníka, druh, účel, místo stavby a předpokládaný termín dokončení.

U domu pak číslo parcely, druh stavebního pozemku a sousedních pozemků s uvedením vlastnických práv, projektanta, základní údaje o stavbě a seznam účastníků stavebního řízení (například majitele sousedních pozemků). K ní přiložíte projektovou dokumentaci stavu současného a budoucího zpracovanou takzvanou autorizovanou osobou ve trojím provedení. Pokud bydlíte v bytě, je vhodné na práce upozornit i sousedy, například oznámením na domovní vývěsce nebo třeba u výtahu. A to včetně toho, kdy budete potřebovat vypnout vodu.

Aby motor dobře Shell

Když před více než sedmdesáti lety postavil architekt světového významu Mies van der Rohe vilu, kterou prosklenými stěnami donutil vstoupit do dialogu s okolní krajinou, sklidil dvojí reakci — obdiv kritiky a opovržení dalších potenciálních klientů svého ateliéru. Je přinejmenším pozoruhodné, že po tolika letech na podobný počin reagují lidé v podstatě stále stejně.

Kultivovaný investor
Architekt Jan Dvořák měl navrhnout dům splňující hygienické, sociální a ekonomické aspekty bydlení. Zmíněná kritéria nejlépe naplnila moderna třicátých let a ze současných staveb ty, jež vyrůstají z podobných kořenů. Stejné podmínky by ovšem měl splňovat každý dům — proč tedy vznikají „barokní“ vilky, domy s romantickými věžičkami a zdobnými balustry? Protože stavební počin odráží nejen invenci tvůrce, ale i architektonickou kultivovanost investora. Jeho otevřenost novým myšlenkám je základním předpokladem procesu originální tvorby.

Protáhlý obdélník
Tvůrce založil stavbu na jednoduchém modulu protáhlého obdélníku. V nejmenší podobě se objevuje v malé koupelně, ale i ve tvaru půdorysu dětského pokoje, pracovny, pokoje pro hosty a v násobeném měřítku také v hale. Polyfunkční hala se stala „motorem“ domu, jehož součástky do sebe zapadají přesně a promyšleně. Kouty určené různým činnostem dovolují uživatelům žít opravdový společenský rodinný život. Hala s kuchyní a jídelním koutem prorůstají do dlouhé chodby, která tvoří základní komunikační tepnu. Halu je však možné „odříznout“ od zbytku bytu výsuvnými skleněnými dveřmi bez rámu. Sklo se objevuje i na fasádách jako základní funkční a stylotvorný prvek. S okolní krajinou je dům opticky propojen rozsáhlými prosklenými plochami stěn a po jejich snadném otevření dokáže navodit efekt bydlení v přírodě.

Dům na míru
Na začátku byl zděděný pozemek. Po něm přišel požadavek na dům „ušitý“ na míru s přáním nepřekročit rozpočet dva a tři čtvrtě milionu korun. Uměřenost a záměrná strohost tvarů však není výsledkem relativně nízkého rozpočtu, ale promyšlené koncepce účelnosti a vědomí, že i jednoduchost dokáže vyvolat silný estetický efekt.

Foto: JAN DVOŘÁK, Text: Petr Tschakert
Zdroj: Moderní byt 1/01

Kontakty:
DI5 ARCHITEKTI INŽENÝŘI
(projekt, statika), Sinkulova 27, Praha 4,
tel.: 02/41 43 37 43;
ELIOS LIGHTING (osvětlení),
Vlastislavova 11, Praha 4,
tel.: 02/691 37 42

Nábytek v pohybu

undefined

Nábytek ve spojení s kolečky má i dnes hlavně praktický význam, i když zrovna teď můžeme hovořit také o módnosti tohoto prvku.

Kolečko a životní styl
Nábytek na kolečkách nemá v našich krajích velkou tradici. Objevoval se hlavně v podobě dětských kolébek, postýlek, servírovacích stolků a kolečkových židlí. U větších nábytkových kusů bylo kolečko využíváno spíš jako pomůcka pro handicapované nebo jako neškodný designérský výstřelek.

Změnu v chápání přineslo až rozšíření plastů do interiéru a hlavně pak rozvoj a dostupnost sdělovací a komunikační techniky. Právě technické vymoženosti jsme si zvykli stavět na nábytek s kolečky. Týká se to především televizorů (televizní stolky na kolečkách dovolily snazší přesun přístroje), později hifi souprav, kontejnerů na CD a videokazety a ještě později počítačů.

Kolečka se nezastavila ani před nábytkem pro obývací pokoje. Souvislost se změnami životního stylu je zřejmá. Obývací pokoje se otevírají, nejsou to „pokoje parádní“, které se udržují, ukazují a slouží sterilnímu programu, ale společenské místnosti, v nichž to z celého bytu „nejvíce žije“. Velmi často bývají propojeny s kuchyní nebo jídelnou, takže různé servírovací stolky a pojízdné kontejnery našly mezi těmito provozy smysluplnou a nerušenou cestu. Na koleč-
kách se objevují i jídelní stoly, ale hlavně menší konferenční, čajové či různé odkládací stolky.

Nové koncepce
V obývacích pokojích se nábytek na kolečkách uplatňuje také u větších úložných sestav — různé komody, příborníky, skříňky, barové skříňky, stolky na televizor mohou být zakomponovány do statické policové sestavy. Nejenže ji obohatí vizuálně, ale rozšíří i možnosti ukládání. Rozměrné sestavy jsou tak zbaveny fádnosti a dovolují provést snadno a rychle změnu vzhledu.

Pomocí koleček lze příslušný kus nábytku přemístit zcela mimo obývací stěnu. Na rozdíl od prvků „ke stěně“ mají kvalitní povrchovou úpravu ze všech stran a mohou tedy stát i v prostoru.

Od onoho keltského sofa s osmi bronzovými kolečky jsme hodně pokročili. Kolečka nejsou ničím výjimečným. Dnes můžeme i u větších kusů nábytku vedle několika materiálů, případně tvarů noh zvolit právě je. Pokud uvažujeme o této variantě, je vždy nutné kýžené kolečko porovnat s podlahovou krytinou v bytě. Kolečka mohou být nejen dřevěná, skleněná, kovová, ale i plastová, potažená pryží, kůží, také různých průměrů a nosností (na tento údaj dávejte obzvláště pozor, jestliže si chcete kolečka namontovat dodatečně sami).

Nábytek na kolečkách?
ANO
– v domácích podmínkách s ním můžeme opravdu pohybovat
– odpovídá našemu životnímu stylu
– rádi provádíme změny v zařízení jednotlivých pokojů

NE
– nemáme rovné podlahy
– máme vysoké koberce
– stejně bychom s ním nehýbali

Text: Eva Poláčková, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 1/01

Kontakty:
AMBER INTERIÉR, Vinohradská 48,
Praha 2, tel.: 02/24 25 34 87,
fax: 02/96 32 50 17;
CORRECT INTERIOR, budova IBC, Příkop 4, Brno, tel.: 05/45 17 62 31;
CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1,
tel./fax: 02/ 24 81 90 94;
KONSEPTI, E. Krásnohorské 4, Praha 1, tel.: 02/232 69 28, fax: 02/232 13 58;
KTC INTERIER, Štěpánská 36, Praha 1, tel./fax: 02/22 23 07 62;
LIGNE ROSET, Ječná 15, Praha 2,
tel./fax: 02/24 91 95 99;
LINEA PURA, Na Ořechovce 41, Praha 6, tel./fax: 02/24 31 17 54;
LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44, fax: 02/22 25 10 56;
RENEÉS INTERIOR, Korunní 73, Praha 3, tel.: 02/24 25 46 27, fax: 02/24 25 24 93;
ŠIBOR HÜLSTA STUDIO, M Palác, Heršpická 5, Brno, tel./fax: 05/43 10 72 20;
VASTA NÁBYTEK, Sladkovského 1872, Pardubice, tel.: 040/51 69 94

Zbraslav

Tato řemeslná tradice přetrvala až do 19. století, kdy zde vyústila dokonce v založení odborné košíkářské školy.

Zbraslav ovšem neproslavilo ani tak košíkářství, jako především zdejší cisterciácký klášter založený Václavem II. – rozlehlý komplex budov, který vznikal postupně od konce 13. století v místech královského opevněného loveckého dvorce a jehož dnešní podoba je v zásadě dílem nejvýraznější osobnosti české barokní architektury, Jana Blažeje Santiniho. Mimořádný význam získal klášter jako pohřebiště členů královské rodiny: v chóru bývalého konventního kostela Panny Marie byl jako první z nich roku 1305 pochován sám zakladatel kláštera, jako poslední pak v předvečer husitských bouří v roce 1419 Václav IV. Tato role přisoudila klášternímu komplexu název Aula Regia (Královská síň), který se později v podobě německého Königsaal přenesl na celou Zbraslav.

Historie těchto míst sahá ale mnohem hlouběji do minulosti; zdejší vrch Havlín při severním okraji zbraslavského katastru, na němž se kolem kostela sv. Havla (původem románské kaple) rozkládá zbraslavský hřbitov, bývá téměř s jistotou ztotožňován s vrchem a ostrožním hradištěm Osek nad Berounkou, které vzpomíná kronikář Kosmas. V jeho dobách patřilo zbraslavské zboží kladrubskému klášteru benediktinů, v následujícím století se stalo majetkem pražského biskupství, po třiceti letech od něj přešlo mezi královské statky a po dalších třech desetiletích, na sklonku 13. století, je darem od Václava II. získal již zmíněný klášter. Jeho osudy pak Zbraslav sdílela téměř sedm set let – od počátečního rozvoje k totálnímu vyplenění husity, od navrácení zabaveného majetku po časté drancování během válečných konfliktů v první půli 17. století, od stavební obnovy areálu kláštera v dobách vrcholného baroka až k jeho zrušení v roce 1785 a převedení celého zbraslavského panství pod náboženký fond.

Řádění švédských vojsk na sklonku třicetileté války dovršilo dílo zkázy – z 18 zbraslavských stavení v předbělohorských dobách jich v půli 17. stol. zůstala obyvatelná jen polovina, vniveč přišel i vrchnostenský dvůr zvaný Peluněk, dodnes připomínaný místním názvem.

S obnovou kláštera počátkem 18. století začala Zbraslav opět pozvolna vzkvétat. Tereziánský katastr zde napočítal už přes 70 domů a nastupující manufakturní výroba, která se v podobě cukrovaru usídlila po zrušení kláštera v jeho budovách, pak celkový rozvoj uspíšila. V cukrovaru, mimochodem prvním u nás, který zpracovával třtinový cukr, byl také instalován jeden z prvních parních strojů v pražské průmyslové výrobě.

Zbraslavské panství, k němuž příslušely bezmála čtyři desítky obcí a osad (z míst, o nichž jsme již psali, např. Točná a Velká i Malá Chuchle), koupil roku 1825 kníže Bedřich z Oettingen-Wallersteinu. Podnikavý bavorský šlechtic založil v nedalekých Strnadech (bývalé osadě, dnes místní části Zbraslavi) cihelnu a továrnu na kameninu, přímo ve Zbraslavi pak první českou průmyslovou školu pro tovaryše, v klášterních budovách zřídil chemickou továrnu a z bývalé klášterní prelatury učinil své zámecké sídlo. Za něho se stala Zbraslav městem a za něho také proběhla zásadní regulace toku Berounky, která značně pozměnila tvářnost celé zdejší údolní partie – mrtvé rameno řeky pod vrchem Havlínem je pozůstatkem jejího starého řečiště v místech, kde se původně vlévala do Vltavy.

S přelomem 19. a 20. století vtrhl do půvabně položené a tehdy ještě poklidné Zbraslavi čilejší stavební ruch a v roce 1900 zde žilo ve 185 domech již více než 1700 obyvatel. Město se zařadilo mezi oblíbená letoviska bohatých Pražanů a své honosné vily si zde vystavěli kupříkladu nakladatelé J. Otto, J. R. Vilímek či E. Beaufort. V Záběhlicích – sousední osadě, která se Zbraslaví později splynula a její území tvoří dnes nejjižnější část zbraslavského katastru – bydlel pro změnu herec Saša Rašilov. Z osobností literárního a uměleckého světa je však se Zbraslaví nejvíce spojován spisovatel Vladislav Vančura, původně zbraslavský lékař, a to díky vile, kterou si zde v roce 1923 nechal postavit od Jaromíra Krejcara, Kotěrova žáka a čelního představitele moderní meziválečné architektury.

V souvislosti s projekty rodinných domů si ho připomeňme jako autora některých staveb ve vilových koloniích ve Strašnicích či v Bubenči. O Vančurově vile se říká, že je jedním z prvních českých projevů typické funkcionalistické architektury. A když už je řeč o architektu Krejcarovi, pak pro zajímavost dodejme, že byl druhým manželem novinářky a publicistky Mileny Jesenské, někdejší přítelkyně Franze Kafky. Stejně tak ne každý možná ví, že Vladislav Vančura byl zase tchánem filmového režiséra Bořivoje Zemana. To je však úplně jiná historie.

Vraťme se do dob vzniku Vančurovy vily, kdy zbraslavský zámek vlastnili příslušníci novodobé šlechty Bartoňové z Dobenína, rodina z Náchodska, známá svými podnikatelskými aktivitami v textilním průmyslu a nobilitovaná těsně před první světovou válkou. Interiéry zámku, stejně jako hlavní rodové zámecké sídlo v Novém Městě nad Metují, pro ni tehdy adaptoval další významný architekt Dušan Jurkovič. Bartoňové nakonec renovovaný zbraslavský zámecký komplex postoupili v roce 1940 státu pro účely Národní galerie.

Mluvíme-li o současné Zbraslavi, která je od roku 1974 součástí hlavního města, pak se závěrem sluší připomenout ještě jméno jedné rodiny, která zde našla své tvůrčí zázemí – rodiny Manoušků, která v novodobých podmínkách u nás stále drží při životě kdysi tak vážené zvonařské řemeslo.

Autor: Jiří Vlach
Zdroj: Můj dům 2/01

Ložnice pro noc i den

undefined

Změny v ložnici souvisejí také s tím, že velké úložné celky jsou přesouvány do komor a šaten, které by měly být v její bezprostřední blízkosti. Případně je tvoří na míru vestavěné skříně, které z prostoru nevystupují, ale opticky ho sjednocují a zklidňují.

Není ložnic bez postelí
Změny životního stylu se projevují i ve způsobu zařizování ložnic. Ještě nedávno bylo téměř pravidlem kupovat vybavení najednou. Ubylo tak starostí s „laděním barev a dezénů“, které jsou u nábytkového souboru vždy jednotné. Tento postup je ovšem spojen se dvěma problémy: omezuje individuálnost v zařizování a je jednorázově finančně nákladnější. Dnes se proto velmi často rovněž ložnice zařizují postupně. Nejdříve postel, protože ložnice bez postele je něco jako jídelna bez židlí.

V případě, že si jako první zařizovací předmět do ložnice koupíme postel, může následovat řada problémů s dokupováním a dolaďováním interiéru. Nejsložitější situace nastanou, jestliže jsme zvolili dřevěnou konstrukci určité barevnosti a kresby. Dodatečně se totiž těžko shánějí identické skříně či noční stolky. Pokud chceme takto postupovat, je dobré se u prodejce předem informovat, jestli garantuje stálost dezénu u daného nábytkového programu po několik let. (Takové záruky poskytuje například německý výrobce nábytku Hülsta.) Jestliže ano, je možné pokoj dovybavovat bez časového stresu.

Moderní čalounění
Méně problematický postup nás čeká, začínáme-li čalouněnou postelí. Potom je dobré správně volit barvu potahů a k nim ladit látkové doplňky v pokoji (závěsy, potahy na křesle či židli u toaletního stolku atd.). Postel je výrazný barevný akcent a i u ní méně znamená více. Za moderní se jednoznačně považují potahy jednobarevné (byť ve výrazném sytém odstínu) nebo s drobným geometrickým vzorem.

K čalouněné posteli se pak dají zvolit úložné prvky a další nábytek v podstatě jakékoli barvy. Dnes jsou vedle klasických světlých přírodních barev dřeva moderní výrazně tmavé barvy (tmavý ořech, wenge, palisandr). Také do ložnic se vrací bílá, smetanová, vanilková a další hodně světlé odstíny laků a barev. Pokud je postel na kovových nohách, případně má hliníkový nebo ocelový rám, měl by se stejný kov objevovat na ostatním nábytku, byť v podobě úchytek či zdobných rámečků.

Ložnice a postel samotná je velmi citlivá na čistotu. Látkové čalounění s vysokými hygienickými požadavky jdou dohromady především v případě, že čalounění či jeho povlak lze snímat, prát a chemicky čistit. Důležité je také, jak snadno lze tento úkon udělat. Postup je vždy lepší si nechat předvést v obchodě (zvlášť v případech, kdy je povlak tzv. napevno — připevněn na suché zipy nebo patentkami). Snímatelnost potahů skýtá kromě nesporných hygienických výhod také možnost potahy převlékat. U některých značek je možné přikoupit k dané posteli rovnou druhý potah a v takových případech bývá cenově zvýhodněn.

Otázky a odpovědi
Líbila by se mi bílá nebo velmi světlá čalouněná postel?
– Proč ne, ale potah musí být snímatelný.

Jaké dřevo se k bílému čalounění nejvíce hodí?
– Bílé je velmi výhodné, hodí se k němu v podstatě jakékoli dřevo i imitace dřeva.

Text: Eva Poláčková, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 1/01

Kontakty:
AMBER INTERIÉR, Vodičkova 10, Praha 1, tel.: 02/22 23 07 71, fax: 02/96 32 50 17;
CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel. /fax: 02/24 81 90 94;
IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5,
tel.: 02/51 61 01 10;
KLOU DESIGN, Holečkova 34, Praha 5, tel./fax: 02/57 31 79 64;
KTC INTERIER, Štěpánská 36, Praha 1, tel./fax: 02/22 23 07 62;
LINEA PURA, Na Ořechovce 41, Praha 6, tel./fax: 02/24 31 17 54;
SIRIUS DESIGN, Dlouhá 32, Praha 1,
tel.: 02/231 95 36, fax: 02/231 95 55;
ŠIBOR HÜLSTA STUDIO, M-Palác, Heršpická 5, Brno, tel./fax: 05/43 10 72 20

Na návštěvě v koupelně

majitelé 1
První realizaci jsme objevili v domě za Prahou, ve kterém bydlí manželé se třemi dětmi. Aby nebyl provoz domácnosti ničím rušen, je tu celkem pět koupelen, dvě z nich vám předkládáme.

Majitelé mají se stavebnictvím značné zkušenosti, stěhovali se a zařizovali už několikrát. Baví je to, a jak nám paní domu prozradila, nejraději ze všeho navrhuje koupelny. Během svého (nutno říct že krátkého) života jich zařídila přibližně patnáct.

majitelé 2
Další koupelny jsme našli v domě, kde prozatím nikdo nebydlí (i když se s tím v budoucnu počítá) a který slouží jako referenční vila, kde je vše funkční a návštěvníci tak mohou realizace vidět „živě v provozu“. Získají tak mnohem lepší představu, navíc si všechno mohou vyzkoušet — tedy i zařízení koupelen.

Tato nabídka je opravdu výhodná, protože vybavení, které je v domě, patří k nejkvalitnějšímu a zároveň cenově náročnějšímu. A málokdo dnes chce kupovat zajíce v pytli. Navíc stavba, případně rekonstrukce koupelny je sama o sobě náročná. Proto je testování „na vlastní tělo“ vítanou změnou, která doposud v takovém rozsahu nebyla nikde umožněna. V domě jsou celkem čtyři koupelny, my jsme prozatím zachytili dvě, ostatní si necháme na příště.

Kontakt:
SANITOP PRAHA, Sokolovská 968/189, Praha 9, tel.: 02/684 86 35,
fax: 02/684 85 74
AQUA PLUS, V Hlinkách 650, Beroun,
tel.: 0311/62 56 26, 0311/62 47 64,
fax: 0311/62 60 24

FOTO: IVETA KOPICOVÁ, TEXT: LENKA HAKLOVÁ
ZDROJ: MODERNÍ BYT 1/01

Nechte se pozvat (na skleničku)

Čeština je neobyčejně bohatá na termíny pro vše, co máme rádi. Proto si můžeme dát „docela malilinkatýho panáčka“, frťana i frťánka, stopku či něžnou „stopičku“, anebo třeba „poctivý hospodský štamprle“. Pojednání na tohle téma by ovšem již postrádalo originalitu – klasikové nás předběhli. Sklenku tvrdého alkoholu si však neobjednáváme pouze v restauračním zařízení – občas si ji dáme i v klidu domova. Většinou se tak stává při slavnostních rodinných příležitostech nebo když přijdou hosté, ale může na ni dojít i ve chvíli, kdy jednoduše chceme udělat tečku za uchvátaným dnem, pustit si tu svoji muziku a relaxovat.

Při výběru nápoje nelze radit, většina lidí si časem najde svůj oblíbený drink. Větší problém vzniká tím, že každý nápoj si žádá speciální skleničku. Nejde v tomto případě pouze o módní trend: různý tvar a rozdílná velikost skleniček má kořeny v samotné rozmanitosti nápojů, různorodosti jejich chuti, barvy a vůně. Pokud si tedy hodláme svého „panáka“ skutečně vychutnat – stejně jako chvíli, v níž ho pijeme –, měli bychom věnovat náležitou pozornost sklu, do kterého alkoholický nápoj naléváme.

Sklenka umocní chuť i vůni
Pojmy „panák“ či „štamprle“ se obtížně definují, většinou se však jedná o sklenku pálenky. Jde tedy o značně různorodý alkohol, který můžeme v zásadě rozdělit do dvou podskupin – ovocné a obilní pálenky. Do prvé skupiny patří mj. nejrůznější druhy brandy či slivovice, do druhé například whisky nebo vodka. Proti chuti žádný dišputát, říkávaly už naše babičky. A tak se pod pojmem „panák“ někomu může vybavit sklenička zcela jiného alkoholu, např. likérů.

Těžko si doma pořídíme výbavu skleniček, jakou disponují restaurační zařízení. Nevadí, neboť ani sortiment nápojů v našem baru nikdy nedosáhne takové různorodosti. Nicméně bychom si měli uvědomit, že stejně, jako mají své skleničky koňak nebo whisky (napoleonky či whiskovky), mají je i jiné lihoviny. Do určité míry jim ubližujeme, pokud je naléváme do skleniček, které patří jiným nápojům. V našich podmínkách se nejčastěji jedná o slivovici, případně další ovocné pálenky. Právě tyto nápoje – vyrobené s náležitou profesionalitou z kvalitního ovoce – si žádají speciální skleničku, která umocní jejich chuť a pozdrží původní vůni švestek, broskví, meruněk či hrušek.

Panáci chtějí eleganci
Ale i jiné nápoje mají „své“ skleničky. Ve vývoji skla, určeného k pití nejoblíbenějších druhů alkoholu, ovšem nedochází k převratným změnám. Stejně jako tyto nápoje, představují i skleničky určené k jejich konzumaci klasiku. Vývoj respektuje původní tvar skleniček, pouze ustupuje zdobnost, linie se zjednodušují s respektem k zachování základního tvaru. Podobu nápojového skla navíc ovlivňuje skutečnost, že v restauračních zařízeních se smí používat pouze čiré sklo, aby host mohl sledovat barvu nápoje a správnou míru.

Větší možnost výběru nám v tomto směru nabízejí skleničky pro domácí použití. Ty se vyrábějí z různých druhů skla, ze skla s různou povrchovou úpravou, případně z jiných materiálů (např. z porcelánu). To nám dává možnost sladit sklenky s ostatním užitným sklem a designem stolu. Neměli bychom však zapomenout, že ani panáci a štamprlata se nevymykají současnému trendu ve vybavení interiéru, kterým je elegantní jednoduchost.

Foto: Robert Virt
Zdroj: Můj dům

PARTNEŘI WEBU