Blog

Nejdříve jsme uvažovali o domku, ale děti striktně odmítly stěhování za Prahu. Chtěli mít blízko kamarády i školu,” říká muž. “Bylo rozhodnuto. Zvlášť když jsme uvážili, že ani já, ani žena nemáme schopnost jednat s úřady a získat všechna potřebná razítka.”

Dva roky hledání

Manželé se tedy soustředili na možnost zakoupit hotový byt v nějaké novostavbě, které v poslední době v Praze vyrůstají jako houby po dešti. “Co jsme viděli, to nás neuspokojilo kvalitou, nebo odradilo cenou. Hledání se protáhlo na dva roky. Nakonec se nám podařilo najít dvě bytové jednotky pod střechou pražského činžáku, a to nedaleko centra. Rozhodla nejen poloha, ale také fakt, že už na ně bylo vydáno stavební povolení,” popisují svou anabázi.

Původní návrh na dva byty byl pro ně ovšem nepoužitelný — plný nesmyslných chodbiček do pravého úhlu a příček. Obrátili se na akademického architekta Josefa Horného, který — byť pracovně činný hlavně v Austrálii — pobýval zrovna v Praze. Byty byly podle jejich přání propojeny a on vymyslel koncepci řešení. Ve dvoupodlažních obydlích je pravidlem, že dole je část společenská, nahoře soukromá s ložnicemi. Zde je tomu naopak. Ve vstupním podlaží jsou ložnice, pokoj pro hosty, šatna a koupelny. Celé podkroví je propojené v jeden velký společenský prostor s kuchyní. “V době, kdy měly započít práce, se však architekt Horný musel vrátit do Austrálie. Naštěstí nám doporučil kolegu Oldřicha Hájka. Ten z plánů převzal všechno, co se líbilo i nám. Měl dojem, že na projektu už nemá co vylepšovat, a tak se vrhl na návrh interiéru.”

Rafinovaná vestavba

“Nechápu lidi,” říká náš hostitel, “kteří si myslí, že si mohou interiér navrhnout sami. Normální člověk si to podle mě nedovede představit jako celek, v němž nakonec nesmí nic přebývat, ani nic chybět. Spoření na architektovi, myslím architekta, a ne někoho, kdo má kulaté razítko, považuji za šetření na nesprávném místě.”

Toto přesvědčení se majitelům bytu skvěle vyplatilo. Prostor je řešen velmi elegantně a prakticky se spoustou rafinovaných prvků, které oko náhodného návštěvníka neodhalí. V horním podlaží například vznikla vestavba, která kryje světlík, ale uvnitř je schováno WC a prádelna. Z jedné strany je součástí této vestavby kuchyň, z dalších dvou stran police se skrytým úložným prostorem. Dřevěné vestavby a dodávku některých kusů nábytku zařizovala firma Fast. “Na spolupráci s touto firmou rádi vzpomínáme. Jednak máme společnou slabost pro hruškové dřevo a hlavně pro pečlivost provedení. Jeli jsme se dokonce podívat do jejich továrny na Moravě… Bylo to moc zajímavé,” vzpomíná žena. Vedle hruškového dřeva dodává interiéru ducha i benátský štuk (je použit na zdi za krbem, ve vstupní hale a v koupelnách). Majitelé se prostě rozhodli zapojit do zařízení bytu také fenomén šikovných českých rukou — projevuje se to mimo jiné ve vybavení koupelny, kde sklenářská firma Finaly vyrobila atypický sprchový kout či velkorozměrná zrcadla bez rámů atd. Po prvních měsících života v tomto bytě jsou majitelé s řešením spokojeni.

Tři otázky pro autory:

– Projekt jste tzv. zdědili po jiném architektovi. Jak jste se s ním ztotožnili, měnili jste ho nějak?

Prostorový koncept akad. arch. J. Horného byl v daných limitech této půdní nástavby podle našeho názoru zvolen správně. Tím rozumíme umístění ložnic do nižšího vstupního podlaží a společenské části do vyššího podlaží s terasou. My jsme navrhli celkové řešení interiéru a změnili prostorové řešení kuchyně, koupelen a WC. (Okna a balkonové dveře byly součástí již existujících stavebních konstrukcí).

– Co považujete u tak velkého obytného interiéru, jako je tento, za prioritu k vyřešení z architektonického hlediska? (A jak jste ji vyřešili vy?)

Za priority velkého, nadstandardního interiéru považujeme tytéž principy, které obecně motivují naši práci :

•minimální množství chodeb

•udržení velkého, volně plynoucího obytného (společenského) prostoru a řešení menších podpůrných místností ve formě jasně definovaných bloků uvnitř tohoto prostoru

•optické propojení obou podlaží otevřeným schodištěm

•vertikální komunikace jako součást obytného prostoru a přístup denního světla

Výsledné řešení interiéru tyto priority podle našeho názoru úspěšně reflektuje. V bytě nejsou žádné chodby, WC a kuchyně jsou sdruženy v jednu dřevem obloženou hmotu volně stojící uvnitř velkého obytného prostoru, schodiště má jednoznačně obytný charakter a je obklopeno např. knihovnami. Denní světlo z vyššího podlaží proniká schodišťovým prostorem a osvětluje vstupní halu v nižším podlaží.

Konkrétním problémem této vestavby byla malá světlá výška a těleso domovního světlíku v obývacím prostoru. Světlou výšku jsme zvětšili prolamováním podhledu stropních trámů, domovní světlík jsme sdružili do zmíněného bloku s kuchyní a WC.

– Architekti mají většinou následné výhrady k řemeslnému provedení svých plánů. Jak jste spokojeni vy?

Kvalita řemeslného provedení je obecný problém. Snažíme se ovlivnit klienta, aby se při výběru důležitých subdodavatelů řídil jejich předchozími výsledky a hloubkou zpracování jejich vlastní dílenské dokumentace. V opačném případě musí architekt vynaložit neúměrné množství práce při vedení subdodavatele a stejně nemůže stoprocentně garantovat výsledek. Jedná se zejména o subdodávku truhlářských , skleněných a zámečnických výrobků, kamen a krbů, práce sádrokartonářů, kamenné obklady atd. V tomto interiéru jsme byli spokojeni s kvalitou truhlářských, skleněných a zámečnických výrobků.

TEXT: EVA POLÁČKOVÁ

FOTO: JAROSLAV BENEŠ, JOSEF MOUCHA

Přístup k řešení
Architekt Ladislav Lábus (rozhovor s ním přineslo minulé číslo časopisu) zpracoval komplexní rekonstrukci bytů ve funkcionalistickém rohovém domě, který má kromě zmíněných kladů navíc i příjemný výhled do blízkého parku. Jeden z bytů (spoluautor- ka Pavla Burešová) jsme měli možnost navštívit a přesvědčit se, nakolik se představy architektů naplnily.
Dispoziční řešení bylo navrženo v několika variantách a ještě před zpracováním projektu předloženo budoucímu uživateli bytu. Měl tedy možnost o svém způsobu bydlení předem uvažovat, dohodnout se na úpravách, společně s architekty dospět k výsledku, který by jeho životní styl nejlépe respektoval.
Původní členění bytu mohlo odpovídat životu bezdětné rodiny, o jejíž domácnost by se starala hospodyně. Z předsíně se vcházelo do haly, odtud byly přístupné dvě obytné místnosti a koupelna, provozně zcela oddělená byla kuchyň s malým pokojíkem pro služku. Exkluzivní výhled do parku byl možný pouze z jednoho pokoje, ložnici (propojené s první místností a koupelnou) bránila ve výhledu předsazená lodžie. Nevýhodou dispozice se stala i samotná orientace ložnice do frekventované komunikace. V době výstavby bývala zřejmě klidnou ulicí, dnes však její provoz může nepříjemně rušit při spánku.
Architekt Lábus považuje koncepci jednoznačně vymezených funkcí jednotlivých místností (bez možnosti měnit jejich účel) z dnešního pohledu už za překonanou. Dispozice bytu by měla mít volnější strukturu, umožnit variabilitu prostorů podle potřeb konkrétních uživatelů nebo dovolit reagovat na změny v provozu domácnosti. Takovému pojetí odpovídaly všechny navržené varianty.
Majitel bytu měl shodnou představu co nejvíce otevřeného prostoru, vzájemně propojených místností a volně navazující kuchyně, která by vytvářela nedílnou součást obytné plochy. Nárokům současné rodiny jen málokdy vyhovuje kuchyň odtržená od obytných místností. Podstatnou změnou, která bytu přinesla výraznou novou kvalitu, je začlenění haly do obytného prostoru. Původní hala pojatá jen jako komunikační centrum je zbytečným přepychem na úkor obytné plochy. Nové dispoziční řešení využívá byt podstatně účelněji k samotnému bydlení. Z celkové užitné plochy 98 m2 tvořila dříve obytná plocha jen 45 m2, dnes se zvětšila na 72 m2.

Uvolnění dispozice
Majitel bytu strávil velkou část svého života v zahraničí, kde přivykl méně konvenčnímu způsobu bydlení, než bývá u nás běžný. Cítí se dobře ve volném prostoru, zařízeném jen minimálním počtem kusů nábytku. Má rád strohý styl zařízení, oblíbil si především železo v přírodní podobě, bez chromu či jiných úprav, které by povrch železa podstatně změnily. Na jeho přání mu architekt Lábus kromě stavebních úprav bytu navrhl i železný nábytek, výrazně určující budoucí styl bytu – šatní skříň, knihovnu nebo postel (současný dřevěný nábytek, stolek či křesla, je pozůstatkem z předchozího bytu, provizoriem, které bude po čase nahrazeno designem vhodně doplňujícím železný nábytek).
Otevřený obytný prostor se začleněnou kuchyní je opticky propojen dokonce i s místnostmi, které si mohou ponechat svůj intimnější charakter. Samostatný pokoj orientovaný na stejnou stranu jako obývací pokoj (bývalá ložnice) je od kuchyně oddělen příčkou s proskleným pruhem při stropu a dveřmi z průhledného zeleného skla. Do kuchyně se tak dostává mnohem více denního světla, naskýtá se i možnost přímého průhledu oknem až na ulici. Také s odpočivnou částí obytného prostoru je pokoj propojen posuvnou prosklenou stěnou, tentokrát však ze skla pouze jemně průsvitného, které respektuje soukromí. Posuvnou stěnou se ale pokoj může částečně otevřít a odkrývá se pohled do parku, dříve nedostupný.
Druhý samostatný pokoj vznikl v podstatně klidnější části bytu, na místě bývalé kuchyně, pokojíčku pro služku a spižírny. Dnes slouží jako ložnice s přilehlou novou koupelnou. Je přístupná nejen z předsíně, ale přes koupelnu také z kuchyně. Vhodným umístěním několika dveří do jediné linky (spojující okna) se dosáhlo zajímavého efektu – průhled z kuchyně do ulice se rozšířil také na opačnou stranu přes ložnici do dvora.
Původní hala zvětšila obytný prostor a umožnila jej propojit s kuchyní. Na místě příčky, dříve oddělující předsíň, dnes volně stojí vysoká železná šatní skříň čistého geometrického tvaru. Její záda se v obytném prostoru stala dominantním výtvarným prvkem, na který materiálově i strohým pojetím navazuje policová knihovna a posuvná stěna v kuchyni, překrývající koutek s chladničkou. Úložný prostor šatní skříně se otevírá do předsíně, její posuvné dveře se mohou v případě potřeby úplně vysunout a oddělit tak předsíň od obytného prostoru opticky stejně dokonale jako chybějící části původní příčky.

Nadčasová hodnota
Po rekonstrukci se byt dokáže mnohem lépe přizpůsobit případným změnám v životě rodiny, nevylučuje ani přírůstek nových členů. Dva pokoje s dostatečným soukromím se mohou využít nejen pro umístění ložnice, ale také pracovny nebo dětského pokoje. Otevřený obytný prostor dovoluje blízký kontakt a vzájemnou komunikaci při běžných domácích činnostech, příprava jídla nevyčlení partnerku či matku z kruhu rodiny.
Tato koncepce spolu s návrhy nekonvenčního řešení (k získání nových architektonických hodnot, k využití zajímavých průhledů v rámci bytu i mimo něj) pozvedla celý prostor na úroveň nadstandardního současného bydlení. Ošetřené původní materiály vypovídají o sounáležitosti ke stavebnímu stylu, ale nové technické vybavení a citlivě vyřešené soudobé detaily dávají bytu charakter moderní architektury, který tak často chybí běžným stavbám bytových domů, ačkoliv vznikly v dnešní době.
Věra Konečná
Foto Jaroslav Hejzlar a Ladislav Lábus

Současný Žižkov dostává i druhou tvář. Do nových domů se stěhují noví lidé, přinášejí vlastní kulturu a životní styl. S přílivem obyvatel roste i struktura a úroveň obchodů v ulicích. Když připočítáme hustou síť městské dopravy a bezprostřední blízkost centra, ani se nedivíme, že bydlení pod horou jménem Vítkov má půvab i pro ty, kteří ve svých nárocích nijak skromní být nemusí.

Mladý a úspěšný manželský pár zde žije spokojeně už několik let. Po celou dobu však manželé intenzivně pracovali na tom, aby jejich byt odpovídal životnímu stylu a nárokům, které na rodinné bydlení mají. Místo jednoho prostorného bytu museli v nově postaveném domě koupit dva malé (s velkými se v projektu nepočítalo) a pustili se do rekonstrukce.

Razantními stavebními úpravami se vnitřní prostor tak proměnil, že dnes jen těžko hledáme dřívější podoby obou bytů. Na celkové ploše 180 m2 některé příčky zmizely, jiné jsou přesunuty. Koupelna je v jedné z původně plánovaných ložnic, kuchyň zabírá dvojnásobné místo a o velkém obývacím pokoji by si s původními dispozicemi bývali mohli jen nechat zdát.

O zařízení interiéru měli manželé rámcovou představu, která nabývala konkrétních podob postupně s tím, jak byt dostával tvář. V zahraničním katalogu našli netradiční a přitom nápadité řešení osvětlení a zabudovaných knihoven v obývacím pokoji: pomocí sádrokartonu dostala obyčejná místnost zajímavé prvky – ve stropním podhledu je ukryto bodové osvětlení a předstěna u vstupu do pracovny se stala řešením pro zabudovanou knihovnu.

Tipy na výrobce kuchyně, obchody s kvalitním nábytkem a dekoračními látkami našli majitelé v našem časopise, a tak jsme se vlastně mohli na vlastní oči přesvědčit, že naše práce má význam. K vrozenému vkusu, citu pro barvy i materiály a jejich kombinace je důležité mít také dostatek informací. Když se pak všechno spojí a výsledkem je byt, na který se s námi díváte, můžeme si jen přát, aby v něm rodina byla šťastná.

TEXT: PAVLÍNA BLAHOTOVÁ

FOTO: JAROSLAV BENEŠ A JOSEF MOUCHA

(Zdroj: Moderní byt 1/01)

Kontakty:

ALISEO, Bělohorská 32, Praha 6, tel.: 02/20 51 28 65;

AMBER INTERIÉR, Vinohradská 48, Praha 1, tel.: 02/24 25 34 87;

INKU INTERNATIONAL, Jáchymova 2, Praha 1, tel.: 02/232 74 29;

KAREL KOVÁČ CENTRUM, Přerovská 54a, Olomouc, tel.: 068/531 39 37;

LE PATIO, Národní 22, Praha 1, tel.: 02/232 02 60;

LIGNE ROSET, Ječná 15, Praha 2, tel.: 02/24 91 85 58;

LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44,

fax: 02/22 25 10 56;

LORD, Anglická 28, Praha 2, tel./fax: 02/24 23 71 82;

NATUZZI, V Jámě 3, Praha 1, tel.: 02/24 16 20 56;

RANNÝ ARCHITECTS, Galerie Platýz, Národní 37, Praha 1, tel.: 02/24 21 0755

 Z vašeho domu na mne sálá protestantská strohost. Čisté, neozdobené stěny, rovné linie, všude převažuje bílá barva. Je to záměr, aby návštěvník ihned poznal, že se nachází v domě protestantského pastora?

Dům je nový a já se nechci ukvapit. Ty holé bílé stěny mne lákají, je to pro mne velká výzva. Vím, že budu dlouho rozvažovat, než se rozhodnu, čím je vlastně ozdobím.

 Každý dům prozradí svého majitele. Jste vyhraněná osobnost, a tak předpokládám, že zařídit dům podle vašich představ nebylo jednoduché.

Ano, vznikl například problém, co umístit do niky na domě a co dát do výklenku uvnitř domu v hlavní místnosti. Dřív se tam dávaly sošky svatých. Já mám však protestantskou duši a ta by neměla klid, kdyby tam stály, nebo kdyby prostor zůstal prázdný. Můj kamarád, umělecký sklář Aleš Vašíček, vyšel vstříc mému přání vyzdobit ta místa uměleckými díly, jež by nezpodobňovala konkrétní osoby, ale odkazovala na dílo Boží. Vytvořil tak artefakt, který jsem pojmenoval Oko. Je to překrásný skleněný předmět, který se dá ozářit. V domě je zase artefakt z modrého křišťálu, který jsem nazval Paprsek. Má to být vzpomínka na moji ženu Stáňu, kterou Aleš znal. Obě díla jsou strohá, nejsou lacině konkrétní a chápavý člověk v nich pozná odkaz na Boží dílo, které je pro nás nedopovězené a neuchopitelné.

Chystáte se sem nastálo?

Až skončím svou práci u Salvátora v Praze tak jistě.

 Nevadí vám, že budete žít v domě, který postavil někdo zcela jiný, jiného vyznání a možná i jiné národnosti?

Ne, ne. S tím problém rozhodně nemám, i když chápu, že někdo jiný v českém pohraničí by to jako problém mohl chápat. Statek byl totiž v dezolátním stavu. Z domu vlastně zůstaly jenom obvodové zdi. A tak jsme nemohli procítit jeho osobitou historii. Už také není selskou uzavřenou usedlostí, je domem světla, domem otevřeným i ostatním lidem. Záleží už jenom na nás, jak my si ho zabydlíme, jakou atmosféru v něm vytvoříme, jak dům proteplíme. A já to chápu jako výzvu.

Mluvíte-li o teplu, položím jednu konkrétní otázku. Kde ho berete?

Petr, spolumajitel tohoto domu, se dlouhá léta zabývá ekologií. Nechali jsme si tedy od třeboňské firmy Solarglas nainstalovat solární okna. Ta mají navíc výhodu, že jsou průsvitná — prosvětlí velký prostor pod sebou a jejich energie vyhřívá zásobník na pět tisíc litrů vody.

 A v zimě?

V zimě topíme dřevem. Plynový kotel ani nezapínáme. V domě jsme si nechali postavit dvě velké pece se zvláštním šnekem uvnitř. Vytvořil je můj další kamarád Karel Smat ze Znojma. Pomocí tohoto mechanismu se teplo rozvádí do podlah a vyhřívá se i bojler s vodou. Pece stačí vytopit celý dům. Když se v nich přestane topit, vydávají teplo ještě den a půl.

 Znovu zpět k domu a k jeho umístění v krajině. Většinu života jste prožil v Praze a poté ve švýcarské emigraci. Horizont při pohledu z okna vytvářela nejprve hradba městských domů, pak alpských vrcholů. Zvykl jste si na jihočeskou rovinu?

Odmalička jsem jezdil s tatínkem do jižních Čech k sedláku panu Samcovi. V letech 1944 až 1949 jsme trávili mnoho času i u Staňkovského rybníka, kde otec udělal vor a plachtu a křižovali jsme jihočeské vody. Je to zvláštní kraj, plný lesů a rybníků a také písku. Sáhla na něj lidská ruka a musím říct, že šťastně.

 Švýcarsko vás tedy neoslovilo?

Se ženou jsme vždy říkali, že hory jsou jen haldou neužitečného kamení. Na pohled je to sice hezké, ale obyvatelstvo je koncentrováno do souvislého pásu údolního osídlení, takže tam zase tolik té prostorové svobody není. Zatímco když vyjedete z Prahy směrem na Benešov, Znojmo nebo Třeboň, překvapí vás, jak jsou klidné partie zvlněné krajiny málo osídlené. Když za mnou přijede někdo ze Švýcarska, vždy žasne, kolik tu máme volného místa.

Předpokládám, že vy jste ho v zemi pod Alpami ve svém domě taky měl.

Já tam měl vždycky výhodu, že jsem bydlel na farách, které jsou rozlehlé a v dokonalém stavu. Nikdy jsem nemusel nic opravovat, o vše se staral místní sbor.

 Švýcarsko je jistě zajímavá země, originální svou architekturou, designem i způsobem bydlení. Převzal jste nějaké zkušenosti a zvyky ze země, kde jste prožil více než deset let?

Myslím si, že přímo ne. Inspiroval mne daleko více svět undergroundu. Toužili jsme mít vlastní prostor, kde bychom se mohli scházet. Tehdejší režim nám pořád něco boural a ničil. Touha mít svobodné místo se možná přece jen zkombinovala s jistou dispozicí švýcarského domu, který je velice účelně zařízený. Myslí se při něm na návštěvy v podobě hlavní rozlehlé místnosti, ale také na samotu majitelů.

 Tvrdíte, že chcete být svobodný a nezávislý na okolí. S lidskou duší je to možná snazší nežli se samotným domem, který je provázaný s okolím plynovými, elektrickými a desítkami dalších přípojek.

Já vím, že už moc neplatí pravidlo Můj dům, můj hrad. Ale i na tom se spolumajitelem Petrem pracujeme. Máme zatím vlastní teplo, ale chceme mít i svou vodu. A tak se chystáme vyhloubit studnu.

 Takový luxus nezávislosti je ovšem často velice nákladný.

Vím, že určité investice se nevrátí. Na druhou stranu například bojler a solární okna umožňují daleko levnější provoz. Od lidí, kteří mne navštěvují, a jsou jich desítky, nemusím díky tomu vybírat za vodu a teplo žádné poplatky.

 Všiml jsem si, že jste ve svém domě použil především světlý materiál.

Vše se točí kolem světla. Já mám světlo rád. Proto jsou zde stěny bílé, podlaha je z pískovce a dveře prosklené. Toto je dům světla.

 Myslíte to konkrétně nebo i abstraktně?

Tak i tak. Až jednou odejdu do penze, chci pobývat od května do září zde. Když už do toho tolik investuji, tak ať z toho mají užitek i jiní. V letních měsících se statek může proměnit na veselý starobinec. Starý člověk nepatří do města a do tmy. Patří do světla a do přírody.

 Domníváte se, že lidé pochopí, co jim vlastně nabízíte?

Mnozí to nepochopili. Posílají mi přihlášky a ptají se, jakou dostanou místnost a zda tam budou sami. My tu ale máme dvě velká indiánská týpí, každé pro dvacet osob, plus noclehárnu pro osmnáct lidí. I já sám budu přes léto venku. Všechno zde budou mít v našem veselém starobinci zdarma. Koncerty ve stodole. Ubytování. A sprchy a záchody tu jsou jako v luxusním motorestu.

 Je tu něco, co v motorestu nenajdou?

Malý, ale krásný klenutý sklep plný dobrého vína.

TEXT: PAVEL VONDRÁČEK, QUO

FOTO: OTO PAJER

Petr a Matěj Formanovi prosluli již v dětství rolemi ve filmu Ecce Homo Homolka a v jeho dalších dílech, později hráli např. ve Svěrákově Akumulátoru. Nejvíce času a energie věnují v dnešní době svému divadlu, známé jsou především jejich divadelní projekty Bouda — La Baraque a Nachové plachty. Rozhovor pro Moderní byt poskytl Petr Forman.

Spatřil jsem již mnoho českých bytů, které obývají známé osobností. Zdá se, že tento patří k těm nejzabydlenějším.

Doufám, že to nemyslíte ironicky.

Nikoliv. Jenom jsem rád, že jsem potkal někoho, kdo žije podle pravidla, že silný zvládá chaos, slabý si libuje v pořádku.

To platí jenom tady, v přízemí, kde máme s bratrem pracovny a dílny. To je naše část domu. V dalších patrech, kde bydlím já se ženou a dětmi a bratr s přítelkyní, je situace zcela opačná. Ostatně, tam vládne žena.

Uznáváte tedy, že existuje rozdíl mezi mužem a ženou i v takových drobnostech, jako je přístup k úklidu bytu?

Samozřejmě. Ženám je pořádek dán již od počátku, zatímco muži se jej celý život učí. Potvrdila mi to i moje bývalá učitelka matematiky, kterou jsem nedávno potkal. Má ve třídách třicet dětí a každé z nich se musí starat o svou lavici. Zatímco hochům jejich věci přetékají až do uličky, holky si udržují svůj metr čtvereční v dokonalém stavu a téměř asketické čistotě. Mentalita ženy a muže je prostě odlišná.

Kdo všechno žije v tomto domě?

Tři děti, dvě ženy, dva bratři, dva ptáčci, jeden kocour a jedna kočka, čtyři psi, z toho jeden bojovník — šarpej, který když uteče do vsi, tak se všem psům ježí srst hrůzou, dva kříženci a ještě jedna fena labradora, která je již stará a téměř se nepohybuje. Abych nezapomněl — taky dvě krysy.

Krysy? To ale opatrujete velkou vzácnost! Krysy jsou zákonem chráněné a na rozdíl od přemnožených potkanů se jedná o velmi čistotné a inteligentní tvory.

Dostali jsme je darem ve Francii. Jsou to opravdu nesmírně učenlivá zvířata — nakonec hrají s námi i na divadle.

Obyčejné domy mají své obýváky, koupelny a ložnice. Ty neobyčejné mají ještě pracovny. Vidím zde provazy, rydla a štětce, nářadí i rozbitá barevná skla snad na mozaiky, snad na vitráže. Vyznáte se v tomto světě?

Já i bratr ano. Horší to bývá ve chvílích, kdy zde pracuje najednou i patnáct lidí — připravujeme zde některá svá divadelní vystoupení. Museli jsme tedy vypracovat jistá pravidla a také značení, kam co patří. Věci můžou ležet na těch nejrozličnějších místech, vždy se ale musí vrátit na stejné místo.

Zdá se, že vás pracovny fascinují?

To ano. Když člověk spatří pracovnu chirurga — operační sál, ani se nepodiví, že dlaždice září a vše je srovnané a sterilní. Stejně tak mne nepřekvapí koňská stáj. Je také čistá, samozřejmě svým způsobem. V úžasu však hledím na dílnu automechaniků. Vždyť auto je přece věc tak špinavá, olejnatá, bahnitá a zakouřená. Dodnes neznám odpověď na otázku, proč zrovna v autodílně to vypadá jako na chirurgickém sále.

Můj první dojem z prvního patra, poté co jsme opustili pracovny: Je zde mnoho místností. Každý člověk žijící v tomto domě má svůj pokoj. Kde však trávíte nejvíce času, pokud jste doma?

V kuchyni. Ten prostor vznikl spojením společenského pokoje s kuchyní. Samozřejmě se mi to tak líbí a také můj bratr, který bydlí nad námi, má podobnou prostorovou dispozici. Považuji to za přirozené. Poznal jsem například několik hospod na Šumavě. Když jste do nich vešel, měl jste pocit, že jste se ocitl u někoho doma v kuchyni. Mám rád, když v každém domě existuje aspoň jedna místnost, ve které dochází k prolnutí se životem ostatních lidí.

Češi jsou zvyklí na bílé zdi svých domovů, bývají deformováni dětstvím plným optimistických barevných válečků a striktním oddělováním místností na spaní, na práci, na hraní, na pojídání. V českých bytech vůbec vládne jistá uniformita. Zní to sice nadneseně, ale ve většině se nedá zabloudit, jsou stejné. Zdá se, že vy toto vše úspěšně překonáváte, dokonce i pomocí barev.

Mně se líbí textilní tapety. To je ono, anglické látkové tapety, jsou však příliš drahé. Bílá barva se mi nelíbí, je příliš tvrdá, pustá a prázdná. Pamatuji se z dětství, kdy jsem navštěvoval dědečka, že jeho místnosti byly barevné. To, co kdysi bývalo běžné, je dnes vzácné.

Člověk se neustále ptá po významu. Jaký má význam barevná stěna?

Barvy oživují zájem o bydlení. Donutí vás přemýšlet nad každou místností, nad tím, kdo v ní stráví nejvíce času a komu je určena.

Každý rok upravujeme jednu místnost. Velký pokoj jsme vymalovali v okrovooranžové barvě. Musím přiznat, že jsme se té barvy poněkud báli, ale překvapila nás, zvláště v zimě. Vyzařuje z ní teplo.

Nehrozí nebezpečí, že se z vás jednou stane Věra Bílá, zpěvačka, která je proslulá tím, že každou sobotu zaměňuje ložnici za obývák a ten zase za dětský pokoj?

To snad ne, i když s domem je to jako se zdravím. Když nic necítíte, nežijete, a pokud dům neupravujete, už nestojí. Někdy jsme si říkali, že jsme dům měli zbourat a postavit nový ihned poté, co jsme jej v polovině osmdesátých let koupili. Není totiž postaven z dobrého materiálu. Dnes jsem rád, že jsme to neudělali.

Divadlo bratří Formanů proslulo mimo jiné pohráváním si s detaily. Který z bytových detailů ve vašem domě máte nejraději.

Manželka vytvořila papírové šablony zvířat a já jsem je v jednom dětském pokoji nechal nastříkat barvou na zeď. Pomyslně běhají kolem dokola, těsně pod stropem, v jakési úzké chodbě. Obrysy zvířat se ale vzpouzejí řádu — například jedno prase se snaží jít v protisměru, tady se zase koza šplhá na hřbet prasete a kráčí si to po horní lince. Potom spadne, koza.

V tom případě jich musí být na zemi plno?

Celá hromada. Když odtáhnu tuto krabici, tak vidíte, že jsou tam samé spadané namalované kozy. Je to humor, ale možná že probouzí v dětech fantazii a právě onen cit pro detail i ironii.

Z vašeho okna je výhled na středočeskou krajinu. Přímo naproti vám je malá chatová osada, sezonně obývaná zvláštním druhem člověka. Neznervózňují vás zvuky elektrických komárů v podobě zahradních sekaček?

Někdy ano. Fascinuje mne ale, jak se za těch posledních deset let proměnila jejich výbava. Já to chápu. Když jsem chtěl mít šroubovák, tak jsem také toužil po tom nejlepším.

Tento dům pochází z poválečných let. V hlavní místnosti je krb a já tedy nepřepokládám, že je původní.

Krb pro nás není zbytečností, ani přepychem. Máme jenom rádi Francii a každý dobrý francouzský dům má krb. Ten je možná důležitější než desítky jiných věcí v domě. Krb dává teplo.

Žijete blízko letiště. Někomu by zvuk přelétávajících letadel nebyl příjemný.

Zvykl jsem si, není to hrozné. V jistých okamžicích jsem docela rád, že bydlíme tak blízko, protože vím, jak je příjemné, když vás někdo na letišti očekává. Snažím se proto tuto radost dopřát všem svým blízkým a oni zase mně.

Spatřil jste někdy váš dům z letadla?

Ano. Ale naprosto neskutečný pocit prožívám ve chvíli, kdy tam dole pod sebou spatřím auto svého bratra, který mi jede naproti.

Auto, letadla, lodě, kočovné divadlo. Něco mi v tomto příběhu chybí… Myslím, že je to…

…karavan. Také ho máme a já tvrdím, že jeho stavba a úprava podléhají stejným principům jako stavba a úprava domu. Dokonce je to ještě důvtipnější činnost, neboť se jedná o jakousi miniaturu domu. V karavanu na rozdíl od domu nemůžete udělat chybu. Jinak v něm nevydržíte.

Udělali jste chybu?

Ne.

TEXT: PAVEL VONDRÁČEK, QUO

FOTO: OTO PAJER

Narušil jsem váš denní rytmus?

Já snad žádný přesný rozvrh dne nemám. Pravděpodobně bych v tuto dobu byl ještě v peřinách. Možná také ne, neboť jsem stále na cestách. Jeden pevný bod v mém životním vesmíru by se ale jistě našel — nikdy nechodím spát dřív než ve dvě hodiny v noci. Volný večer — to by pro mě byl časový zázrak.

Jste kočovník?

V pravém slova smyslu ne. Podívejte se na místa, kde jsem žil. Nebylo jich mnoho. Narodil jsem se v Hošticích u Vyškova (čestné občanství této obce leží na klavíru — pozn. red.), ale již ve dvou letech jsem se přestěhoval do Zlína, do Mokré. Potom jsem studoval v Brně, hrál v Ústí nad Labem a v druhé polovině sedmdesátých let jsem odešel do Prahy. Jsem zde dosud.

Považujete se za Hanáka, Valacha nebo Pražáka?

Hlásím se k Valachům!

Zlínem se ovšem táhne pomyslná duševní hranice, vymezená zasahujícím vlivem slivovicových Vizovic a vinného Uhersko- hradišťska? Vy jste…

…od slivovice. Měli jsem doma trnky na zahradě a zbytek natrhali kolem cest. Vždy jsme dali dohromady dvě stě litrů kvasu, sehnali kvalitní ovocné dřevo a vše odvezli do pěstitelské palírny v Drnovicích. Tam vám bylo čisto jako v nemocnici.

Léky patří k nemocnici a slivovice je vlastně lék.

Víte, že máte pravdu? Moje babička si každý ráno dala štamprli slivovice, kmínky nebo ořechovice, pořádně ten lék vylízala, večer to zopakovala a dožila se devadesáti šesti let.

Předpokládám, že znáte i tzv. institut zakopávání slivovice?

Ano, jednou jsme otevřeli dvacetiletou, byla nádherná, křišťálově čistá, táhla se jako olej, ale bohužel nebyla dobrá. Děda do ní tehdy přidal hrušku, a to nebyl dobrý počin. Vypili jsme ji ale, samozřejmě, to dá rozum.

Byly vám dva roky, v jedenapadesátém, když jste se přestěhovali do Zlína. Dětství jste tedy prožil v proslulých cihlových baťovských domcích?

Ne, otec pracoval v ZTS a ty pro své zaměstnance postavily dvojdomky. Byly docela hezké, měly klasickou střechu a celé byly ze dřeva. Lidé si je v šedesátých letech omítly. Bydlení to bylo skvělé, všude mnoho hřišť, zeleně a hlavně plno volného prostoru. Zažil jsem ještě ten opravdu klasický Baťův Zlín. Cihlové domy, cihlové továrny a tam, kde dnes stojí sídliště Jižní Svahy, byl jenom kopec a na něm stála osamělá lípa.

Zlín, to je synonymum pro obuvnické továrny, ale také pro filmové ateliéry, odkud vzešlo mnoho herců a především dětských filmů. V jakém prostředí jste se pohyboval vy?

Já patřím k té první skupině. Jsem vyučený kožař, obor pryžová obuv. Kdybych dnes nebyl herec, vyráběl bych nejspíše gumáky. Mám na to maturitu.

V Brně jste bydlel na…

…kolejích. Vlastní byt jsem měl až v Ústí nad Labem. Hrál jsem tam v Divadle hudby, které bylo v areálu chemičky. Největším paradoxem na tom bylo, že přestože jsou severní Čechy zafixované jako krajina temna, já mám vzpomínky barevné. Vždyť řeka Bílina byla jednou červená, podruhé modrá. Nedaleké Lovosice vypouštěly do ovzduší téměř duhové kouře. Ale i tam se našli lidé, kterým to nevadilo. Pamatuji se, jak jsme jeli někam k Bílině na zájezd, a já spatřil pod těmi jedovatými mraky člověka na zahrádce, jak s láskou pečuje o své papriky, okurky a rajčata. Dodnes mě ta scéna fascinuje.

Byt v Ústí byl dostačující?

Já to měl docela dobrý, pokoj a kuchyň, ale takový Jiří Bartoška musel přebývat v cimře tak dva krát čtyři metry plus suchý záchod. Chtěl si to za každou cenu vylepšit a tak se rozhodl, že to vymaluje na modro. Jenže ani já, ani on neumíme míchat barvy, pokoj byl nakonec černý. Bylo to strašný doupě, tma a zima. Později se mi podařilo sehnat větší byt v centru města, byl tak veliký, že se tam vešel i kulečník, a to znamenalo jediné — permanentní mejdan.

Nezatoužil jste někdy po té zahrádce pod čadícími komíny?

Mám jednu takovou. Krásnou zemědělskou usedlost v jižních Čechách s uzavřeným dvorem. Božský klid a ticho. Kdybych nemusel pracovat, okamžitě bych se tam odstěhoval, pořídil si koně a… To je ale jenom sen!

Co vám chybí k jeho splnění?

Čas. Pořád někde lítám.

Slyšel jsem, že i skutečně.

Ano. Lítám v cessně, ve větroni, na ultralightech. Nádhera, v tom větroni je nádherný ticho, slyšíte jen něžné šustění větru. Lítání, to není o boeingu, ale i o těch tři sta metrech nad zemí. Připadáte si jako pták a nejvíce mne láká, že je kolem neskutečné množství prázdného místa, ohromného prostoru. Když vidím ty mravence tam dole, tak si vždy řeknu, má to vůbec cenu, vrátit se dolů, do problémů?

Vraťme se zpět na zem, do Prahy. Kde jste bydlel nejdříve?

Na sídlišti Novodvorská, ve tři plus jedna, v paneláku. Jsem rád, že jsem se přestěhoval do centra Prahy. Nikdy bych se už do paneláku nevrátil. Zvykl jsem si na vysoké štukové stropy, na parkety, na krb v bytě, na leptané skleněné výplně dveří, na kované zábradlí.

Ve středu města ale bývá dost hlučno.

Z jedné hospody sem doléhal křik a ten v poslední době zmizel. Bydlení v centru má pro mne už jenom výhody. Mám to všude blízko — do televize, do divadla i do baru Solidní nejistota, který hraje i roli valašského konzulátu v Praze.

Přezdívku Čmáňa jste údajně získal od “valašského krále” Bolka Polívky. Co ta přezdívka znamená?

Bolek mne tak jednou nazval a ono už mi to zůstalo. Donutil se ho pořád ptal, co to vlastně znamená, Čmáňa… Polívka se na něj otočil a povídá: “Vždyť se na něj podívej, celá Janžurová!”

Měl jste někdy emigrační tendence?

Ne, měl jsem ale nabídky, abych v cizině zůstal. Když jsem však viděl, jak emigranti mají doma Švejka, knihy a český porcelán jako vzpomínky na domov, věděl jsem, že bych to nevydržel. Já nechci mít vzpomínky na domov. Já chci doma žít.

Přesto, neláká vás žít alespoň část roku někde jinde?

To ano. Já nemám rád čtvero ročních období. Nemám přímo podzimní nebo jarní deprese, ale není mi v tento čas nejlépe. Konec podzimu, zimu a začátek jara bych rád strávil někde v teple, pod sluncem. Takové Mexiko by mi plně vyhovovalo.

Mnozí lidé se realizují ve svých bytech. Musel jste i vy zde dělat zásadní změny?

Musel. Boural jsem příčky, vytrhával linoleum a celý byt uvolňoval a provzdušňoval. Já se ale v něm nerealizuji. Jediné, co jsem si dopřál navíc, je krb. Byla zde kamna na dřevo a já našel slušného člověka, co místo nich dokázal vytvořit krb. Oheň mě uklidňuje.

Ten nástroj, co leží na stole, to je klarinet?

Ne! To je sopránsaxofon! A nemyslete si, že jím ruším sousedy. Právě naopak. Měl jsem sousedku, paní Bachovou, a ta mě vždy ráda poslouchala. Dokonce, když jsem si večer pouštěl nahlas muziku, většinou klasiku, druhý den jsem se jí omlouval. A ona mi povídá: “Pane Zedníčku, neomlouvejte se, já jsem vás naopak chtěla požádat, abyste to zesílil, protože já mám hudbu ráda.” Nejcennější na bydlení jsou dobří sousedé.

Chystáte se tento byt ještě nějak zásadně proměnit?

Potřebuji knihovnu. Knihy mám po celém bytě ve skříních, v krabicích pod postelí v ložnici, všude.

Riskujete ale, že dopadnete jako Karel Čapek. Ten se též jednou rozhodl, že si utřídí knihy a dá je do nové knihovny. Vždy se ale do nějaké začetl a knihy měl na zemi celých pět let.

Dokud četl, tak žil. Když jsem se sem nastěhoval, pozval jsem režiséra Ewalda Schorma, ať mi poradí, jak dál s bytem. On mi poradil: “Pavle, nikdy byt nedodělávej. Jak ho jednou doděláš, tak zemřeš!” Držím se jeho rady.

Dřevěný zvon na stěně, co se podobá chomoutu, je váš?

Ne, ten patřil jednomu thajskému slonu. Ale ty dvě hole jsou moje. (Pavel Zedníček bere do ruky obě hole a předvádí, jak se bude ve stáří šourat přes přechod na ulici.) Je v nich ukryto vše podstatné k životu.

Co tím myslíte?

No, když u jedné odšroubuju rukojeť, objeví se skleněná nádoba na moč!

A co je v té druhé?

Co potřebuje stařec, který se belhá přes přechod. Slivovici!

 

Text: Pavel Vondráček, QUO

Foto: Oto Pajer