Blog

(Komerční prezentace)

S Alfredem a Marianne Löw-Beerovými tady prožila dětství jejich dcera Grete, později provdaná za Fritze Tugendhata. Díky jejím rodičům si manželé Tugendhatovi na horní části pozemku patřícího k Vile Löw-Beer postavili svůj moderní dům, dnes památku UNESCO.

Jádro třítraktové dispozice Vily Löw-Beer tvoří centrální hala s horním prosvětlením. V pravé ose uličního průčelí se nachází hlavní vstup do budovy – průjezdu. Uliční i zahradní průčelí jsou vyzdobena vegetabilním štukovým dekorem. Obdobný se opakuje i na stěnách a stropech v interiérech včetně truhlářských konstrukcí. Secesní rostlinné motivy zdobí také původní keramické dlaždice RAKO v dolním a horním foyer a na litinovém zábradlí vstupního schodiště.

Keramická dlažba RAKO české výroby pocházející pravděpodobně již z přelomu minulého století zde vydržela nezakrytá bez poškození od doby Alfreda Löw-Beera, přes období okupace, poválečná léta včetně fungování domova mládeže, až do dnešních dnů. To potvrzuje mimořádnou odolnost a kvalitu tradičních keramických dlaždic české výroby.

Unikátní zábradlí odkryla až rekonstrukce

Největší část domu tvoří reprezentativní schodišťová hala. Monumentálnost hale dodává přirozené denní světlo, které tam díky velkému střešnímu světlíku prochází. Večer halu prosvětluje lampa umístěná nad ozdobným sklem světlíku.

V obývací části haly upoutá pozornost především mohutný mramorový krb. Dílo podle návrhu architekta Rudolfa Lothara Baumfelda pochází z 30. let a jeho zajímavostí je i to, že nemá komín, je plynový.

Před krbem se nacházel sedací nábytek, který se však nedochoval. Jediným původním kusem nábytku v hale, ale bohužel i v celém domě, je napevno umístěná umyvadlová skříňka v jídelní části haly. Z jídelny lze projít do knihovny s pracovnou a na terasu, odkud je nádherný výhled do zahrady.

Z boční části haly vede prostorné schodiště do patra domu. Masivní secesní zábradlí z jilmu s motivem šištic je zcela zachovalé a původní. Bylo totiž odkryto až při nedávné rekonstrukci. Kde se v 1. patře nacházela původní koupelna, napoví při rekonstrukci odkrytý fragment původní výmalby z počátku 20. století s motivem keramických obkladů. Pro telefon byla určená žulová deska na ochozu v patře vily.

Okno ložnice manželů Löw-Beerových s krásným výhledem na Vilu Tungedhat upoutá zlatým rámem. I když jde o repliku, faktem je, že původní rám byl skutečně opatřený zlatými plátky. Technickou zajímavostí je systém vytápění a chlazení, který v zimě přiváděl teplý vzduch do všech místností a v létě zajišťoval větrání.

Z historie vily a rodiny Löw-Beer

Vila nad lužáneckým parkem byla postavena v letech 1903-1904 pro brněnského textilního továrníka Moritze Fuhrmanna. Domovem rodiny Löw-Beer se vila se stala v roce 1913, kdy ji zakoupil židovský velkoprůmyslník a obchodník s textilem Alfred Löw-Beer (1872 – 1939). Zámožná židovská rodina Löw-Beerů pocházela původně z Boskovic, do Brna se Alfred přestěhoval s manželkou Mariannou a dětmi Maxem, Gretou a Hansem ze Svitávky.

Horní část parcely své vily při ulici Černopolní věnoval Alfred Löw-Beer v roce 1929 své dceři Gretě, provdané Tugendhatové, pro stavbu rodinného domu. Ve 30. letech prošla Vila Löw-Beer částečnými stavebními úpravami, jejichž autorem byl vídeňský architekt židovského původu Rudolf Lothar Baumfeld.

V roce 1939 prchla rodina do Velké Británie, Alfred však zůstal v okupovaném Československu déle, aby zachránil co nejvíce z rodinného majetku. Když pak o Velikonocích roku 1939 pod cizí identitou utíkal z Československa, zemřel za nejasných okolností. Jeho tělo bylo nalezeno na železniční trati u Stříbra v okrese Tachov, tedy vlastně na hranicích protektorátu. Alfred Löw-Beer byl pod falešným jménem pochován ve Stříbře.

Aby rodina zjistila, co se s tatínkem stalo, najala si agenta věhlasné MI5, Paula Dukese, který o svém pátrání po osudu Alfreda Löw-Beera dokonce vydal knihu. Zdali šlo o vraždu, sebevraždu nebo nehodu se však s jistotou prokázat nepodařilo.

Vila Löw-Beer od roku 1940 sloužila potřebám gestapa. Během osvobozování Brna pak byla vážně poničena. Dům byl poškozen několika přímými zásahy bomb a navíc jej gestapo před opuštěním zcela vydrancovalo. Škody podle odhadu z roku 1947 přesáhly jeden milion korun. 

Po roce 1946 byla nad objektem ustanovena národní správa, o osm let později se stal majetkem Československého státu. Od roku 1958 je vila nemovitou kulturní památkou. V letech 1962 až 2012 zde sídlil domov mládeže. Roku 2001 byla vila převedena do majetku Jihomoravského kraje, od roku 2012 je ve správě Muzea Brněnska.

Památková obnova se současnou keramikou RAKO

Od padesátých let nedošlo ve Vile Löw-Beer k žádným zásadním stavebním úpravám. V květnu 2013 byla zahájena památková obnova vily, která trvala až do prosince 2014. Autorem projektu byla společnost Arch.Design, s.r.o.

Během téměř dvou let rekonstrukce byla položena nová střešní krytina, opraveny krovy, zateplil se strop a nový kabát dostaly i venkovní omítky. Provlhlé podzemní podlaží bylo izolováno, položeny nové podlahy, instalováno ústřední topení a provedeny nové rozvody (kanalizace, voda, plyn, elektřina). Byla vybudována nová sociální zařízení, kde se uplatnily dlaždice RAKO.

V interiéru byla realizována nová výmalba a nátěry, opravena okna a dveře. Odborně byly restaurovány původní prvky stavby, zejména štuky na stropech, dále kovové části jako zábradlí, mříže okenní i vnitřní, kovová světla, venkovní oplocení, kovové části krbu. Restaurování se nevyhnuly ani kamenné prvky jako sokly, chodníček v průjezdu, venkovní schodiště, obklady krbu a parapetů a dřevěné prvky jako vrata, dřevěné schodiště v hale a obklady. Zcela nově byl zřízen výtah pro invalidy. Kromě rekonstrukce vily byla souběžně prováděna také rekonstrukce zahradního domku (tzv. Celnice) a regenerace zahrady.

V současnosti je ve Vile Löw-Beer instalována expozice pod názvem „Svět brněnské buržoazie mezi Löw-Beer a Tugendhat“, která obsahově zahrnuje dějiny architektury a životní styl měšťanstva v Brně v období od 2. poloviny 19. století až do poloviny století 20. a také peripetie, jimiž prošly Vila Löw-Beeer a Vila Tugendhat poté, kdy je rodina byla nucena opustit.

Architekt Baumfeld

Rudolf Lothar Baumfeld (1903-1988) byl rakouský architekt židovského původu. Po studiích na vídeňské Technice a Akademii výtvarných umění praktikoval mj. v architektonické kanceláři Ernsta Lichtblaua. Na počátku 30. let 20. století byl poradcem oficiálního programu výstavby bytů vídeňské obce a konzultantem u firmy Julius Meinl. V letech 1932-1937 byl činný ve vlastní kanceláři společně s architektem Norbertem Schlesingerem (1908-1980).

V roce 1938 emigroval z Rakouska do Československa. V Brně spolupracoval s architektem Ernstem Wiesnerem. V roce 1940 uprchl z Československa přes Itálii do USA. Od roku 1943 působil v architektonické kanceláři rakouského rodáka Victora Gruena (1903-1980) v New Yorku a Los Angeles. Ve Vídni, Brně a Svitávce pracoval pro několik členů rodiny Löw-Beerů.

(Komerční prezentace)

Manželé Grete a Fritz Tugendhatovi si na přelomu dvacátých a třicátých let nechali v Brně postavit jednu z nejkrásnějších funkcionalistických staveb na světě. Vila Tugendhat, v roce 2001 zapsaná do seznamu kulturního dědictví Unesco, určila nový rozměr moderního bydlení.

Vilu manželů Tugendhatových navrhl v letech 1928 – 1929 architekt Ludwig Mies van der Rohe. Jde o unikátní umělecké dílo, které bylo postaveno díky tehdy nejmodernějším technologiím s využitím ušlechtilých materiálů.

Poprvé v dějinách privátní architektury byla ve vile využita ocelová nosná konstrukce v podobě sloupů křížového půdorysu. Neobvyklé bylo i technické zázemí, teplovzdušné vytápění a chlazení, elektrické spouštění oken, fotobuňka u vstupu. V interiérech jsou vzácné materiály – onyx z Maroka, italský travertin, dřeviny z jihovýchodní Asie.

Manželé Tugendhatovi pocházeli z bohatých židovských rodin, které podnikaly od 19. století v textilním průmyslu, a tak si nadstandardní vybavení mohli dopřát. Investice domu byla tehdy oceněna na 5 milionů korun, což v té době stálo např. třicet rodinných domů.

Manželé, Židé, ve funkcionalistické vile bydleli pouze osm let, do té doby, než ji byli nuceni před válkou opustit. Do vily se už nikdy nevrátili. Vila byla na konci války poškozena bombardováním, stěny byly rozbity, mobiliář byl buď zničen, nebo odcizen. Půvab vily se rozplynul. Později se z vily stala taneční škola a po zestátnění dětské rehabilitační středisko.

Větší rekonstrukce vily proběhla v osmdesátých letech. Bohužel, v té době se na renovaci podepsala nepříznivá finanční a politická situace. Po obnově sloužila vila k reprezentaci města, veřejnosti nebyla přístupná. Po roce 1989 byla vila krátce zpřístupněna, ale zůstala vládním objektem.

V letech 2010-2012 proběhla druhá památková restaurace vily. Projekt zpracovalo sdružení tří architektonických ateliérů. Cílem projektu byl maximální návrat k původnímu stavu vily.

Výzva pro RAKO

Z předsíně mezi pokoji pana Fritze a paní Grety je přístupná koupelna s WC v rodičovské části. Původní obklady a zařizovací předměty byly odstraněny již v osmdesátých letech 20. století a tehdy je nahradily běžné typové výrobky.

V rámci druhé obnovy firma LASSELSBERGER, s.r.o. uchopila výzvu vyrobit repliky původních obkládaček a dlaždic RAKO a vstoupila do jednání se zástupci architektů a restaurátorů keramiky s cílem maximálního přiblížení se jejich požadavkům na vlastnosti a vzhled nových obkladových výrobků.

Repliky keramických obkladů RAKO jsou nyní ve vile všudypřítomné. Naleznete je v obou koupelnách, kuchyni, spíži, kotelně. Jedinou místností, kde se dochovaly původní obklady, je místnost na kožichy.

„Z dodaných původních vzorků, sejmutých ze stěn a podlah vily, byl okamžitě zřejmý rozdíl mezi tehdejší výrobní technologií a současnými možnostmi moderních a výkonných strojních celků. Tak, jako se každý rád podívá do historie na různé trendy vývoje keramických designů, tak si každý keramik vzpomene na staré dobré postupy, které se dnešní generace nastupujících keramiků učí pouze ze starých učebnic či přebíráním informací od starších keramiků,“ vysvětluje Ing. František Oujiří CSc., vedoucí vývoje a technologie, který se na vývoji obkladů spolu se svými kolegy podílel.

Stejná historie dýchla z originálních vzorků sejmutých obkládaček, původně vyráběných dvoužárovým způsobem ze surovinových směsí označovaných jako kaolinitický střep, jehož bílá barva byla tak typická a ceněná pro tehdejší československé keramické bělninové obkládačky. „Druhým, typickým a ve světě ceněným rysem byla rozměrová přesnost tehdy vyráběných obkládaček, která byla dosahována jejich kalibrací na strojích vyvinutých a vyrobených v Horní Bříze na základě československých patentů. Historie sejmutých vzorků byla zřejmá i z rozsáhlého hárisování glazur, způsobeného vlhkostním nárůstem kaolinitického střepu,“ dodává.

Bylo tedy evidentní, že výroba replik musí být kombinací obou postupů aplikovaných na současné technologické možnosti. Od počátku byla vyloučena možnost výroby replik vykazujících hárisování glazur, a proto směřoval celý následný vývoj k použití dnešních výrobních směsí a glazur zpracovávaných jednožárovým procesem.

Jedním z požadavků architektů a restaurátorů bylo dosažení koncových zaoblených hran, které se v současném designu nevyskytují a byly tak typické pro tehdejší výrobu. Pro jejich výrobu byla vyvinuta speciální forma umožňující lisování dvou protilehlých zaoblených koncových hran, která povolila kombinaci stávajících forem a tehdejšího vzhledu.

Pouze tato část výroby replik byla vyráběna dvoužárovým procesem. Kalibrace vyrobených replik pak proběhla úplně symbolicky v Horní Bříze, v závodě, ve kterém byly vyvinuty první kalibrační stroje následně používané, zapomenuté a v posledních letech znovu objevené a používané pro výrobu keramických obkladových materiálů.

Pokládka replik obkladů a dlažeb

„Vzhledem k předchozím stavebním úpravám na vile byl stav stěn určených k pokládce obkladů následující: Jak po původních obkladech, tak i po sejmutí obkladů novodobých (80. léta) byly na stěnách ponechány cementové „buchty” o síle cca 2 cm. Stěny bylo nutné v tomto stavu vyrovnat a připravit plochu pro kladení replik. Formát obkladů je nyní 15 x 15 cm a nový střep má sílu 9 mm. Sečetly-li se všechny stávající síly hmoty, došlo k celkovému nárůstu stěn až o cca 6 cm. Tento stav bylo nutné začlenit do projektu při vytváření kladečského plánu.

Z dochovaných fotografií bylo zřejmé, jak přesný byl tzv. spárořez. Linie spár bylo třeba zakreslit tak, aby odpovídaly jak původnímu rytmu, tak i vyústění zařizovacích předmětů. Ve 30. letech minulého století nebylo obvyklé umístit vývod pro umyvadlo vrtáním děr do střepu, vše bylo na spáře, která se pro otvor upravila štípáním. Byla tedy přepočítána síla stěn a každá místnost měla pro obkladače svůj specifický kladečský plán.

Ostění bylo zakončeno prvky se zaoblenou hranou. S ohledem na požadovaný rádius zaoblení bylo nutné vycházet ze síly střepu již zmíněných 9 mm. Velký důraz byl kladen na detail. Při bližším pozorování uložení van, odkládacích ploch nebo zakončení okolo zárubní dveří je patrné, s jakou přesností a někdy i vlastní invencí se pracovalo.

Nejednou bylo nutné se na konkrétním místě poradit s projektantem a improvizovat. Závěrečná spárovací hmota byla vybírána z několika odstínů a jako třešnička na dortu tak podtrhla celkový finální dojem,“ vypráví Petr Miklíček, restaurátor keramiky s licencí MK ČR, odborný garant pokládky obkladů ve vile Tugendhat. 

Procházka vilou

Při pohledu z Černopolní ulice, kde je hlavní vstup a vjezd do garáže (dnes v ní stojí vypulírovaný vůz Tatra 75 zapůjčený z Národního technického muzea), vypadá vila jako jednopodlažní stavba. V této úrovni je rozdělená na dva kvádry spojené deskou ploché střechy. Oblá stěna z litého mléčného skla a nosný sloup celou kompozici odlehčují.

Vstupní část, kde je položený travertin, není nijak velká, ovšem jakmile se sestoupí po schodišti do haly, která zabírá kromě kuchyně celou plochu spodního podlaží (15 × 24 m), ocitne se návštěvník v impozantní, hlavní obytné části domu. Na jižní a východní straně je vila otevřena do zimní zahrady i do venkovní svažité zahrady. Mies van der Rohe obrovitou plochu haly rozdělil na vstupní, pracovní, jídelní a odpočinkovou část. 

Ušlechtilé materiály v interiéru

Aby zachoval Mies volně plynoucí prostor, což je základní idea celého domu, nepoužil klasické příčky, ale, dnes již proslavenou, oblou stěnu z makasarského ebenu, nebo onyxovou stěnu.

Jejich cena je dnes o to větší, že například v případě makasaru se tak mohutné stromy už takřka neobjevují, nebylo by možné udělat repliku. Objevení její části v menze dnešní právnické fakulty (gestapo stěnu použilo na výzdobu svého baru, který zde měli za války), tak vyřešilo velký problém.

V odpočinkové části s křesly lze spustit skleněné boční stěny dolů, tak se propojí hala se zahradou, totéž můžete udělat v jídelní části. Tady je velký stůl s deskou z hruškového dřeva. Přidáním segmentů jej lze zvětšit až pro stolování patnácti lidí. Z jídelny lze projít do kuchyně a přípravny jídla, ale také na západní krytou terasu, a pak po schodišti do zahrady.

Dvě ložnice manželů, denní pokoj a ložnice dětí (a také vychovatelky) včetně dvou koupelen jsou v horním vstupním podlaží. Jejich okna směřují na jih, z pokojů je možné vyjít na velkou střešní terasu.

Zahradu navrhla brněnská architektka Markéta Müllerová, která ji koncipovala obdobně jako Mies vilu: volný prostor se stromy podél svažitého palouku. Zahrada končila bez oplocení až u parcely Gretiných rodičů, jejich dům stál na jejím konci.

Architekt Ludwig Mies van der Rohe

Slavný architekt Ludwig Mies van der Rohe (1886 – 1969) pocházel z německých Cách. Od patnácti let manuálně pracoval, pomáhal otci v jeho kamenictví. Po absolutoriu průmyslové školy navrhoval Mies van der Rohe štukové ornamenty pro továrnu na interiérové dekorace. Získal zkušenosti od nábytkářských architektů Bruna Paula, později pracoval u Petera Behrense, u kterého pracoval i Le Corbusier, puristický architekt, jenž Miesovu tvorbu zásadně ovlivnil.

Později se Mies van der Rohe osamostatnil a otevřel si vlastní ateliér v Berlíně. Po nástupu fašismu emigroval a stal se ředitelem katedry architektury na Illinoiském technickém institutu v Chicagu.

Nejsilněji byl Mies ovlivněn funkcionalismem, který byl prvně formulován v chicagské škole. O rozvoj tohoto směru se Mies van der Rohe značně zasloužil. Stal se také členem profesorského sboru na škole Bauhaus, kde vedl katedru architektury a posléze se stal jejím ředitelem. Společně s dalšími členy Bauhausu hlásal funkcionalismus, upřednostňoval jednoduché geometrické formy a maximální čistotu designu.

Mezi další nejznámější stavby Miese van der Rohe patří například obytný blok na sídlišti Weissenhof u Stuttgartu, vila v Krefeldu, německý pavilon na Mezinárodní výstavě v Barceloně či Nová národní galerie v Berlíně atd. Návrhy Miese van der Rohe jsou tím lepším, co z funkcionalismu zůstalo.

Funkcionalismem ovlivněné socialistické stavby, kdy úspornost a strohost staveb znamenaly nudnost a neinovativnost řešení budou časem nejspíš zapomenuty, ale funkcionalismus Miese van der Rohe žije dál a je po právu oceňován a připomínán.