Blog

Ze zahrady se v půlkruhu otevírá výhled na Orlické hory, dále na Dobrošov nad Náchodem, Sněžku a Černou horu v Krkonoších a za příznivého počasí lze dohlédnout až na Zvičinu u Dvora Králové nad Labem. „Už tu chybí jenom zvýšený posed, z něhož by bylo možné obsáhnout jedním pohledem celé okolí,“ odkrývá zahradník s titulem doktora práv své budoucí záměry, když nás provádí svým královstvím – zahradou okrasnou i užitkovou, pro které shodně vymezil po 1 200 metrech čtverečních. Na to, aby s námi prošel všechna zákoutí a cestičky zahrady, nestačila ani hodina času – zvláště když na každém kroku bylo co vyprávět nejen o zajímavostech z říše rostlin, ale i živočichů.

Hned naproti domu visí vlastnoručně vyrobené domečky pro včely samotářky aneb poustevnice. Medu se od nich náš hostitel sice nedočká, úplně mu však stačí, že mu opylují ovocné stromy, když včel medonosných ubývá. „Jsou pracovité a hlavně se drží doma, nelétají za lepší snůškou k sousedům. Bez nich bych snad ovoce již ani neměl,“ pochvaluje si a dodává: „A neštípou!“

O kousek dál doplňujeme ptákům vodu v pítku na kraji malého jezírka, které je lemováno žlutými kosatci, skalničkami a trávou vousatcem. „Z pítka ptáci nejen pijí, ale chodí se do něho koupat i kos,“ prozrazuje náš hostitel. Zjevně mu vůbec nevadí, že si kos takhle užívá přímo pod impozantní třešní napoleonkou, z níž si sem tam nějaký ten obří sladký plod uzobne.

Mohutná třešeň pochází ještě z původního osázení zahrady a brzy oslaví úctyhodných pět křížků.„Ke každé stavbě k bydlení by podle mého měl patřit nějaký pěkný strom, který již z dálky vyvolává v příchozích pocit klidu, domova a bezpečí. A co teprve vracet se domů alejí, to musí být krása,“ říká náš hostitel a dodává: „Kdybych dnes jako mladý stavěl dům nebo zakládal novou zahradu, jako první věc bych zasadil rodinný strom, např. červený buk nebo lípu. Trvá léta, než vyrostou do krásy.“

Modré z nebe

Kromě malého jezírka založil náš hostitel na zahradě před deseti lety i rybníček o velikosti 4 x 3 metry a hloubce 80 cm, tzv. nebesák. Stále je v něm původní fólie a vlastně i původní voda. „Je poměrně čistý, ale jak k tomu došlo, o tom mohu pouze spekulovat. Vodu však průběžně čeřím vodotryskem a mám v něm i okysličující rostliny. Před každou zimou pak všechny rostliny ostříhám a ze dna vytahám hráběmi organickou hmotu,“ říká doktor Kumprecht a přidává radu: „Budete-li si zřizovat jezírko, nesázejte v jeho blízkosti opadavé keře či stromy, z nichž by do něho padalo listí, které by kazilo vodu. Je třeba mít také na paměti, že se ve vodě odráží okolí, takže budete-li mít u jezírka žluté rostliny, může vám v určitém světle připadat voda jako zkažená, ačkoliv tomu tak nebude.“

Poučení z vývoje v živočišné říši

Po vybudování velkého rybníčku se v něm zabydlely žáby. K žábám posléze přibyli čolci, a tak bylo každé jaro co pozorovat. Pak ovšem přišly k rybníčku užovky obojkaté, a ty sežraly jak žáby, tak čolky. Pokud se však dostanou užovky, které dosud brázdí hladinu rybníčka, do spárů ježků, kterých je na zahradě několik, bude s nimi taky konec. „Ze živočichů vázaných na vodu se tak lze u jezírka spolehnout již jen na různé vodní brouky, vodoměrky a vážky,“ říká náš průvodce.

Suchá zídka kolem rybníčku a tři hromady kamenů v zahradě se staly domovem ještěrek živorodých. Kumprechtovi jsou přesvědčeni o tom, že právě ještěrky je zbavily klíšťat v zahradě, neboť dokud tam nebyly, jejich špicové měli klíšťat plno. Jak přišly ještěrky, bylo záhy po klíšťatech.

Ohled na ještěrky, slepýše a jiné drobné obyvatele zahrady bere její majitel i při sekání trávy. Činí tak v době, když je ještě krátká, aby viděl na zem. Svého času usiloval i o dokonalý „golfový“ trávník, ale brzy zjistil, že jak mizely luční květy, mizeli i čmeláci. Proto dnes již na jednolité zeleni netrvá.

Zahradu z části lemuje živý plot z habru v celkové délce 100 metrů. „Je pěkný a je útočištěm pro ptactvo,“ chválí si jej majitel zahrady, nicméně těm, kteří by si chtěli pořídit podobný, adresuje svou zkušenost: „Počítejte s tím, že ho musíte minimálně jednou ročně řezat. Při výšce dva metry je to již dosti fyzicky náročné, zvláště máte-li jej vysázený ve dvou řadách jako já. Řídil jsem se tehdy radami z odborné literatury, o náročnosti údržby tam ovšem nebylo nic. Dnes už bych jej sázel pouze v jedné řadě při vzdálenosti sazenic asi 40 cm. Střih takového plotu je jednodušší, ušetříte pruh pozemku k jiným účelům a budete mít i méně odpadu (větví a listí). Svůj účel přitom splní. Mám také 50 metrů živého plotu z tújí, a tak mohu srovnávat. Plot z tújí dá mnohem méně práce, jeho větvičky jsou oproti habru měkké, lépe se stříhají, a co sestříháte, můžete použít na mulčování místo kůry. Navíc i v zimě zůstává zelený a nepadá z něho listí, které se musí uklízet. Nebudete-li ho rok stříhat, nic se neděje. Pokud nebudete jeden rok stříhat plot z habru, narostou vám tvrdé klacky a budete mít hodně práce s tím, dostat ho do správného tvaru. Samozřejmě kuželového,“ upřesňuje doktor práv a dodává:

„Okrasná zahrada je na celý život, jenže s věkem síly ubývají a neduhy přibývají. Co jsem dříve stihl udělat za víkend, na to mi dnes nestačí týden. Proto radím každému sázet jen takové rostliny, které vyžadují co nejméně péče, tedy ne takové, které se příliš snadno šíří odnožováním (skalník), nebo semeny (dřišťál, po kterém navíc zůstávají na zemi pichlavé zbytky po řezu), nebo rostliny, které se vyznačují bujným růstem či vyžadují soustavnou péči.“

Zahrada skýtá mnoho míst k příjemnému posezení, ale domácí pán a jeho paní si nejvíce oblíbili bílou lavičku u jezírka obklopeného zelení, nad nímž tiše medituje malý vodník. Na části zahrady o výměře cca 70 m² vznikla oáza klidu, plně dostačující k vyčarování příjemné pohody. Pan zahradník si zde, jak říká, léčí nenáladu a vyrovnává se s iluzornostmi dnešní společnosti. Nezbývá než souhlasit s tím, že pro účely odreagování po ne zrovna jednoduché práci ve službách práva si to ve svém venkovském sídle zařídil opravdu účelně…

Kluk ze Lhoty, posléze profesor jazyků a velký znalec rostlin Vladimír Hříbal bydlí ve Lhotě u Kamenných Žehrovic od narození. Dnešní podoba zahrady je podle jeho slov dílem normalizace. Protože se po mnoho let nemohl věnovat tomu, co vystudoval, s nadšením se vrhl na velkou zahradu, kterou zdědil po rodičích. Ovocný švestkový sad tak v 70. letech zmizel a zahrada postupně uzrála v dnešní vodní království, které se v pátek a v sobotu otevírá i pro zájemce o koupi vodomilných a dalších rostlin.

Pan Hříbal sázel nejdříve dřeviny, většina z nich jsou tak už zdatní čtyřicátníci.

„Když přišla řada na jezírka, už jsem se stromům jen vyhýbal,“ shrnuje s nadhledem letitý vývoj. A byla to skutečně pořádná dřina. Zahrada má 3 500 m² a celou třetinu představuje vodní hladina. Je tu rozprostřeno asi 50 jezírek, největší pojme 30 až 40 kubíků vody. Všechna jezírka vyhloubil pan majitel vlastnoručně rýčem a rycími vidlemi, k čemuž dokonale využil svou ligovou džudistickou fyzičku. První jezírka vybetonoval, ale stačila tvrdší zima, aby beton popraskal. Všechna jezírka jsou dnes proto vyložená PVC fólií.Majitel nejenže hloubil jezírka, ale i vršil skalky a postupně je rozšiřoval. Zkoušel pěstovat mnoho rostlin, nedařilo se tu třeba jiřinám, a to kdysi nakoupil 500 keřů. Zato shromáždil rod bohyšek (Hosta), z nichž vytvořil velkou sbírku, která čítá na 1 200 druhů a odrůd. Podobnou, ale s jinými exempláři mají v Botanické zahradě v Tróji. „Hosty jsou vynikajícím podrostem pod ovocné stromy,“ říká jejich pěstitel.

„Jsem moudrý a líný, takže využívám toho, že u bohyšky většina vody steče do rostliny žlábkem řapíku, takže je pod nimi sucho a neobrůstá je plevel. Hosty měly dříve převážně květy v barvě lila a bílé, dnes existují také odrůdy s květy do červena nebo do fialova. Vývoj jde dál, existuje kolem 10 000 odrůd, mám výběr toho nejhezčího a novinky, rád zkouším. Chlap si má hrát a blbnout, jinak lítá za ženskými, po hospodách, za sportem či něco sbírá,“ usmívá se.

Kde se tu všude bere voda?

Vodu čerpá majitel jednak ze studny, jednak do jezírek stéká veškerá voda ze střech; odpadní voda z domu (z kuchyně, koupelny a pračky) míří do rostlinné čistírny. Tam z ní rostliny vysají živiny a vyčištěná se vrací do okrasných jezírek. A je jí tu potřeba… „Až 8 procent vody se může za parných dnů odpařit z bažin a z rostlin, které tam rostou, z vodních hladin 1 až 2 cm denně,“ připomíná pan Hříbal. Zvlášť hajní rostliny, jako bohyšky nebo prvosenky, jsou zvyklé na vlhko a polostín. Zalévá, kde je sucho, místa už má za ta léta dobře vypozorovaná. Když sází rostliny, míchá do substrátu rašelinu s pískem, aby půda dobře přijímala vodu.

Květy magnolie (Magnolia x soulangeana) rozzáří zahradu brzy na jaře. Ve skalce rostou zakrslé bohyšky (Hosta) Nad jezírkem se vypíná smrk východní (Picea orientalis ´Auerospica´), v popředí roste stromkový skalník (Cotoneaster) a zakrslé bohyšky (Hosta) V bažině rostou vrbiny (Lysimachia) s krásnými purpurovými listy, rozkvétají tu upolíny (Trollius) a blatouchy (Caltha). V pozadí žlutě kvete zákula japonská (Kerria japonica ‚Floreplena‘) Před vodní hladinou se vyjímá smrk ztepilý (Picea abies ´Inverza´) a fialové tařičky (Aubrieta)

Skvostná přehlídka

Na zahradě je větší sbírka listnatých dřevin a konifer, k vzácným a oblíbeným patří třeba metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides) – chrámový strom, nádherná zahradní opadavá solitéra, nebo španělská jedle (Abies pinsapo). Dalšími výjimečnými stromy jsou magnólie, například Magnolia x soulangeana, rozložitý strom, který začne kvést růžově ještě předtím, než na něm vyraší listy. V zahradě jsou rododendrony, azalky, stovka pivoněk…

Půda je tu kyselejší, což mají všechny tyto rostliny včetně host rády. Pán domu tu pěstuje hajničky, rostliny, které rostou v hájích, jimi a dalšími rostlinami doplňuje například hosty. Roste tu velká sbírka škornic (Epimedium), noholisty (Podophyllum), kokoříky (Polygonatum), ploštičníky (Cimicifuga), petrklíče (Primula), čechravy (Astilbe), žluťuchy (Thalictrum), popelivky (Ligularia) nebo kosatce (Iris). Pan Hříbal míval dříve jednu z největších sbírek venkovních leknínů, dnes jich „zbylo“ přes 150 druhů. Se ctí je doplňuje přes 70 druhů mokřadních a vlhkomilných rostlin.

Když se pana zahradníka s velkým ZET zeptáte, co má na zahradě nejraději, řekne po chvíli s nadsázkou: to, že na něj není vidět. A přidá na vysvětlenou: „V leknínech jsem už trochu ´vyhořel´, zabýval jsem se jimi moc dlouho a rozčiluje mě obouvat si pořád rybářské boty.“ Ale jinak je na zahradě víc než doma, nenajdete ho na ní snad jen v noci, když mrzne nebo prší.