Blog

Půdní byt, který jsme tentokrát navštívili, se může právem pyšnit titulem Domov s jedním z nejkrásnějších výhledů v Praze. Z oken tohoto prostoru totiž můžete sledovat panorama všech nejvýznamnějších památek jako z vyhlídkové věže. Máte před sebou Pražský hrad, Petřín, Národní divadlo, Vyšehrad… Stačí jen přecházet z místnosti do místnosti a Praha před vámi leží jako na dlani. A aby toho nebylo dost, balkon u dětského pokoje se vznáší přímo nad rozložitou korunou vzrostlého jilmu. Příliš mnoho krásy najednou? Nejspíš ano, protože u vzniku tohoto půvabného bytu nestála jen energie a pevná vůle majitelů. Na počátku bylo především hodně štěstí.

S razancí a odvahou

Když koncem 90. let nabídla obec, tehdy majitel celého činžovního domu, dosud nevyužitou půdu k vestavbě půdního bytu, stala se jejím vlastníkem svobodná mladá žena. V projektu počítala s tím, že rozčlení celý prostor na čtyři menší pokoje podle tradiční koncepce „rozsekání“ podlahové plochy jako v sídlištním bytě. Z rodinných důvodů se však nakonec rozhodla od stavby ustoupit a celý prostor i s hotovým projektem, a především se všemi vyřízenými úřednickými formalitami nabídla k prodeji svému dobrému známému. Ten se příliš dlouho nerozmýšlel. Hledal totiž pro svoji rozrůstající se rodinu příjemné atypické bydlení, pokud možno v blízkosti centra a zároveň v klidné části města. Půda i celé okolí domu ho na první pohled okouzlily. A fakt, že už nebude muset ztrácet čas ani nervy obíháním všech razítek, ještě přidal poslední argument na váhu rozhodování.

V roce 1999 se tedy už jako právoplatný vlastník půdy pustil do stavby – ovšem podle zcela odlišné koncepce, než s jakou počítala původní majitelka. S razancí, odvahou i vkusem člověka, který dlouhá léta žil v západní Evropě pootočil takřka o 180° celou dispozici bytu. Koupelna i toaleta se tak sice ocitly v logické pozici vůči nově navrženým prostorám v bytě, ale poněkud mimo přímý tah stoupaček. Pro investora, dostatečně zkušeného již po několika realizovaných stavbách, to však nebyl žádný problém. Sám navrhl ve zcela přepracovaném projektu rozvést stoupačky pod podlahou. Sázka na odvážné řešení vyšla na sto procent, a to dokonce i při finální kolaudaci.

V pozadí úspěšného výsledku však nestálo jen samé štěstí a zdárné náhody. Jak majitel bytu dnes vzpomíná, musel se v průběhu stavby rozloučit se stavební firmou, která měla celý projekt provést na klíč. Její práce vykazovala tolik drobných i vážnějších vad, že se nakonec raději rozhodl najímat drobné řemeslníky a malé firmy pouze na konkrétní úkoly a sám si dozorovat celou stavbu. Ze zpětného pohledu si své rozhodnutí nemůže vynachválit. Jeho půdní byt sice vznikal na dnešní poměry nezvykle dlouho (takřka pět let), ale výsledek je nádherný a to při výrazně nižších nákladech, než s jakými na začátku celé stavby počítal.

Prostorový luxus

Byt v půdní vestavbě, který má rozlohu asi 120 m², těží především z dostatečně velkého prostoru. A to v délce, šířce i výšce, která doslova láká k vestavbě galerie. O to sympatičtěji však působí, že majitel bytu této výzvě nepodlehl a ponechal hlavní obytné místnosti výšku takřka sakrálních staveb. Toto místo funguje jako skutečné centrum rodinného života. Nenásilně rozdělené na přirozeně se prostupující zóny plní několik funkcí najednou – dostatek místa tu má kuchyň, jídelna, obývací pokoj, pracovna i dětská herna. V budoucnu přibude k dokonalé spokojenosti rodiny už jen krb a schodiště, které spojí celý prostor s malým patrem skrytým za komínovou stěnou, jež funguje jako „trucovna“ či „noclehárna“ pro hosty. Prozatím je ovšem přístupná pouze po nouzovém požárním žebříku.

Na obytnou místnost navazují dvě výrazně menší místnosti – dětský pokoj a ložnice rodičů. U obou majitelé bytu v projektu vsadili na své zkušenosti s předcházejícím bydlením. Dětský pokoj přece nakonec vždy funguje spíš jen jako místnost na ukládání hraček a dočasné nocování, protože krátce po půlnoci se malé děti s medvídkem v náručí stěhují do rodičovské postele. Nadbytečný prostor není žádoucí nakonec ani u ložnice, která vyžaduje intimitu bezpečného doupěte. Příliš rozlehlá místnost, pokud je určená ložnici, totiž vyvolává nepříjemný pocit zranitelnosti.

Zajímavým prvkem v celém bytě je bezbariérovost celého prostoru. Všechny dveře jsou totiž bez prahů, takže děti mohou bez problémů a protivného brzdění projíždět celým bytem na odstrkovadlech a koloběžkách, kam se jim zlíbí.

Teplé barvy země

Nic na efekt a vše pro pohodlí – takto lapidárně lze shrnout dojem z útulného, pohodového stylu, v jakém je byt zařízen. Protože momentálně hrají v bytě hlavní roli dvě malé děti, počítá se tu takřka se všemi ranami osudu – od modelíny zašlapané do podlahy až po fixami vymalovaný ornament na potahu sedačky. Majitelé navíc mají velmi pozitivní vztah ke starým věcem, takže se nerozpakují zalovit mezi starožitnostmi nebo bazarovým nábytkem a bez problémů umístit tyto solitérní kusy vedle designové pohovky. Vzniká tak osobitá směs, jejímž jednotícím principem je jednoduchá samozřejmost vyzrálého a neokázalého stylu. Hlavní roli zde hraje barva – majitelé preferují teplé zemité tóny. Ty se prosadily hlavně v koupelně, kde jsme zvyklí spíše na chladné barvy. Hřejivý okr a terakota v kombinaci s bílou vytvářejí příjemnou atmosféru letních prázdnin na francouzském venkově.

A ještě o patro výš!

Při bližším náhledu je patrné, že takto řešený byt nebude v dlouhodobé perspektivě vyhovovat rodině se dvěma dospívajícími teenagery, kteří vyžadují hodně soukromí. Půda však už nedovoluje další expanzi, takže rodiče už dnes počítají s možností stavby jiného bytu nebo s případným rozšířením vzhůru do štítu. V současné době však neplánují nic jiného než již zmíněnou stavbu krbu.

 

Alberto Di Stefano, architekt

• Narozen v Římě (1964) v rodině, která se již několik generací zabývá realitní a developerskou činností.

• Jeho dědeček stavěl v Římě bytové domy už před druhou světovou válkou. „Vyrůstal jsem na stavbách,“ komentuje Alberto své dětství.

• Studium architektury v Římě a ve Frankfurtu, obor historie a restaurování památek. V roce 1984 objevil Prahu. Od roku 1995 tu žije.

Začalo to skoro z legrace. Spolu s kamarády a příbuznými z naší rodiny jsme dali dohromady nějaké peníze a koupili činžovní dům na Vinohradech, další známí z naší rodiny se o tom dozvěděli a chtěli taky investovat; tak jsme koupili druhý dům, pak třetí, a najednou jsme jich měli… několik, řekněme, a já si uvědomil, že už v Praze bydlím. Teď jezdím často do Říma, kde mám matku, sestry a kamarády, ale v Praze trvale bydlím už deset let.“

Třebešice jsou malá vesnice pár kilometrů za Kutnou Horou. V místním renesančním zámečku (kdysi býval gotickou vodní tvrzí) a přilehlých objektech, odkud vyhnali původní majitele, stačili zemědělci od února 1948 do roku 1992, kdy objektu vládli, zničit, co se dalo. Dalších téměř osm let se o třebešický zámek a rozlehlé stodoly a sýpku staral jen vítr, déšť a čas.

„Hlavní záměr, proč jsme koupili Třebešice, bylo vybudovat centrum pro současné umění i současné umělce. Vytvořit klidné místo, kde se umělci mohou sejít, odpočinout si a zároveň spolupracovat — daleko od města, od každodenního života, ale přitom na dosah. Každý člověk si potřebuje občas oddechnout a soustředit se, regenerovat.

Na tomto zámku opravdu nenajdete to, co jinde. Kombinace starožitného nábytku a moderního designu občas téměř vyrazí dech. „Dát objekt do původního stavu včetně nábytku a detailů, nebo dokonce nechat vyrábět repliky — to je postup, se kterým se absolutně neztotožňuji. Žijeme v 21. století, v době internetu a virtuální reality, tak nemá smysl vyrábět muzeum, ve kterém budeme žít! Je pochopitelně obrovský rozdíl mezi zámeckými interiéry. Například Konopiště je zachované do posledního detailu, ale co mají dělat majitelé jiných zámků? Rekonstruovat do původní podoby? Za prvé nejsou ty možnosti, a používat náhražky nemá cenu — to nebude pravdivé. Myslím, že architektura je i morální záležitost — nikdy nemusí lhát. Krása starých budov spočívá v tom, co je původní: staré stěny se svou patinou, staré dřevěné stropy, to musíme zachovat. Vždycky nechám jednu takovou ,špinavou‘ stěnu se zbytky původní malby, to je paměť těch míst.

Tady například nebylo žádné vybavení, zámek byl pouhá prázdná kostra, když jsme ho před pěti lety koupili. Můžete samozřejmě nakoupit jen starožitný nábytek, ale já moc nevěřím na rekonstrukce ‚ve stylu‘. Vždycky je to imitace, působí to uměle. Já nejradši míchám čisté jednoduché kusy nového designu s těmi starými věcmi.

Stejně nepozorovaně, jak se z Říma postupně stěhoval do Prahy, se Alberto stěhoval z Prahy do Třebešic. „Protože už mám trvalý pobyt v České republice, rozhodl jsem se pro trvalé bydliště tady. Takže teď jsem už třebešický občan!“         

„V Čechách je několik velmi dobrých architektů, ale je dost problematické najít osvícené investory. V architektuře nikdy není dobře, když máte moc peněz, protože chcete většinou ukázat, že je máte. Takže co? Zrcadlové sklo a leštěná žula – to je asi to nejhorší, co může v architektuře být. Typickým příkladem jsou banky. Nejlepší je mít investora, který nemá tolik peněz, ale má vkus a hlavně svému architektovi věří. Když máte málo peněz, musíte se víc snažit a vymýšlet. Architektura je taky o čase, reflexi, to není jen rychle stavět…“

Kontakty:

www.futuraprojekt.cz