BLOG: Barvy v umění – žlutá

…Někteří z nich této zlatavé choutce zcela propadli. Někteří možná až příliš. Třeba takovému Williamu Turnerovi se posmívali, že se infikoval žloutenkou. My se ale nikomu posmívat nebudeme a na historii žluté barvy v umění se podíváme jen s lehkým úsměvem spokojenosti ve tváři.

Jeskyně v Lascaux

Kde jinde začít příběh dějin umění, než v tak dobře schované, a přitom notoricky známé chladné jeskyni Lascaux v jižní Francii. Tamní pravěké nástěnné malby povinně vstoupily do všech učebnic výtvarné výchovy, a právem. A ano, už tady začíná i náš příběh psaný žlutým inkoustem. Slavný kůň, který zdobí tuto stěnu už víc jak 17 tisíc let, byl totiž namalován žlutým okrem. Ten tímto můžeme označit za jeden z nejstarších pigmentů užívaných v umění vůbec.

Žlutá od středověku po baroko

Bůhvíproč získala žlutá barva ve středověku cejch Jidášova jedovatého polibku. Právě s tímto velezrádcem začala být totiž žlutá spojována a získala tak nepříjemné spojení s vlastnostmi, jako jsou závist, žárlivost a faleš. V této době jste určitě nechtěli portrét ve žlutých šatičkách.

Slavný vlámský malíř Jan Vermeer tímto způsobem ale rozhodně neuvažoval, když přemýšlel nad složením své palety. Svou typickou nebesky modrou totiž obvykle doplňoval o svou typickou chromovou žluť – odstín, který svou světlostí nejvíce připomíná kůru citrónů, a díky které Vermeer si vytvořil zcela osobitou barevnost.

Vincent van Gogh

Vincenta van Gogha zná opravdu úplně každý, a někteří z nás i z jiných důvodů, než protože si uřízl ucho.

Jeho dílo je se žlutou barvou úzce spjato, zejména v období, kdy žil v Paříži a poté v Arles, než jeho život definitivně ovlivnila psychická nemoc, kvůli které byl následně na jihu Francie také hospitalizován.

V této době totiž maluje své slavné série se slunečnicemi. Ty méně známé vznikly ještě v Paříži a zobrazují jen velké a téměř seschlé ležící květy.

Ty, které známe z každé středoškolské učebnice dějin umění, už jsou mnohem zářivější a při životě je udržují, jak jinak než žluté, vázy. Vincent se navíc v dopisech často rozepisoval o žluté barvě, kterou obzvlášť zbožňoval, a byl tím mezi svými vrstevníky proslavený.

Emil Nolde

Výrazným používáním žluté barvy byl dobře znám i expresionista Emil Nolde. Jeho nejslavnější obraz, Tanec kolem zlatého telete, zobrazuje několik polonahých postav ve vášnivém sevření tance, přičemž jejich těla jako by odrážela zlatavé plameny z tušeného ohniště. To ale není ojedinělý případ v Noldeho tvorbě. Postavy z jeho obrazů často vypadají, jako by jejich tváře ozařoval oheň, minimálně ten symbolický.

Piet Mondrian

Případ sám pro sebe je velká superstar modernismu, Holanďan Piet Mondrian, jeden z tvůrců ikonického hnutí De Stijl a zakladatel takzvaného neoplasticismu. Ten hledal v umění abstraktní čistotu, která by se přiblížila matematickému vyjádření skutečnosti. Typická je pro toto hnutí a styl i barevnost, která se skládá zásadně z elementárních barev. Žlutá tu má proto výsadní postavení.

František Kupka

Aby to nevypadalo, že se Čechám „žluťáci“ vyhýbali, musíme připomenout Františka Kupku a hlavně jeho obraz Žlutá škála, který Kupka poslal na slavný pařížský Podzimní salón v roce 1910. Vytvořil ale dvě varianty – na jedné z nich čtenář v houpacím křesle bdí a kouká na diváka, na druhé už vyčerpáním z četby usnul. Dnes není jasné, kterou z těch dvou verzí v Paříži vystavil, jeho celoživotní zájem o barevnost je ale jasný. V tomto případě experimentoval právě s odstíny žluté, o které tvrdil, že diváka nutí odstoupit od obrazu. Oproti tomu třeba modrá barva prý pozorovatele do obrazu vtahuje…