Předchozí část seriálu najdete zde.
V přízemí rekonstruovaného domku zůstaly obnažené stěny z cihel a nepálených hliněných bloků, které bylo potřeba omítnout. Stejně vypadaly obvodové stěny v patře, tam navíc stála uprostřed změť dřevěných sloupků. Tato konstrukce zatím moc nedávala tušit, kde začíná a končí místnost a kde budou dveře. Na nás bylo tento stav změnit. Bylo potřeba vyplnit mezery mezi sloupky, vytvořit plné příčky a poté všechny stěny v domě omítnout. Jako hlavní materiál jsme zvolili hlínu.
Lesk a bída přírodních zdrojů
Co nás k použití hlíny vedlo? Předně byla původně hlína na stavbě použita. Kotovice z nepálené hlíny zůstaly v zachovaných zdech. Dalším důvodem byly vlastnosti hlíny. Ta v interiéru reguluje vlhkost. Když je vzduch příliš vlhký, vstřebává ji do sebe a při suchém vzduchu ji zase vydává. Hlína je čistě přírodní materiál, který za sebou nenese téměř žádnou uhlíkovou stopu. Práce s ní je příjemná a nevyžaduje žádné ochranné pomůcky. Navíc ji lze snadno a plně recyklovat. To mimo jiné znamená, že jsme měli trvale připravenou směs a nemuseli jsme se obávat, že za hodinu v kýblu zatvrdne. Práce jsme mohli podle potřeby kdykoliv přerušit, druhý den přidat trochu vody, zamíchat a pokračovat. Odpadlo tedy i pracné a zdlouhavé čištění nářadí po každém přerušení práce.
Bonusem jsou většinou i minimální nebo nulové pořizovací náklady, když je na pozemku vhodná hlína. My jsme ale takové štěstí neměli. V nedaleké cihelně jsme odkoupili již namíchanou hliněnou směs, ze které se tam vypalují cihelné tvarovky. Šlo o směs jílu, spraše a starých nadrcených cihel.
Další materiál, který jsme potřebovali, byla sláma. Přestože nastala právě doba žní, nebylo jednoduché ji obstarat. Zemědělci měli malou úrodu. Nakonec jsme si mohli nasbírat odpadlou slámu na poli v místě nakládky na valník. Tím jsme ušetřili nejenom peníze, ale i práci, protože odpadlá sláma měla krátká stébla – nebylo třeba je řezat nebo stříhat.
Nakonec jsme dovezli písek a mohlo začít dusání stěn. K dřevěným sloupkům jsme přibili OSB desky, mezi které jsme ručně vtlačovali předem připravenou směs hlíny, písku, vody a slámy. Po zaplnění všech dutin jsme bednění ihned posunuli výše a pokračovali. Po úplném vyplnění stěn jsme vše odbednili a nechali několik dní vysychat. Stěna se začala po dvou dnech zelenat čerstvými výhonky obilovin! Pokud bychom zalévali, mohli jsme sklidit úrodu, ale tlačil nás čas, tak jsme nechali stěnu uschnout, včetně těchto výhonků. Při vyschnutí stěna trochu popraskala a sedla si, tak bylo potřeba ještě trhliny vyplnit hlínou a vznikl podklad pro nanášení hliněné omítky.
Stěny pohlazené vlastníma rukama
Práce na hliněných omítkách probíhaly velmi rozdílně podle vlastností podkladu. V přízemí, zejména na původním zdivu, bylo potřeba dorovnávat velké nerovnosti. Často jsme přidávali omítku i v tloušťce 5 cm, ve více vrstvách, jinak by se veškerá omítka vlastní vahou odtrhla od podkladu. Více vrstev také bylo potřeba kvůli sjednocení savosti podkladu. Naproti tomu omítání zdiva z nových cihelných tvarovek bylo velmi rychlé. Podklad byl rovný, homogenní, protože šlo o přesné broušené tvarovky s minimálními spárami. Stačila jen jedna vrstva s vloženou perlinkou a finální povrch byl hotov. Žádné stavební lepidlo, žádná vrchní štuková omítka, žádná malba, prostě hotovo.
Zvolili jsme různou povrchovou strukturu hliněných omítek, podle využití místností. Na chodbách a v pokojích v patře jsme omítku jen zatřeli plastovými hladítky a ponechali hrubší vzhled. V koupelně a v obývacím pokoji je velmi pevný a mechanicky odolný, pracně dohladka vyhlazený povrch. Vnější rohy jsme řešili zaoblením. Zdálo se nám zbytečné osazovat podomítkové lišty a pracně dorovnávat všechny rohy do svislé polohy a do pravých úhlů.
Práci s hlínou jsme prováděli vlastnoručně, osobní zážitek s čistě přírodním materiálem byl po zkušenostech s cementovými a vápennými směsmi velmi příjemný.
Ondřej Kafka je autorizovaný architekt a spoluvlastník arch. ateliéru MOAD architekti.
Další díl seriálu najdete v této rubrice příští týden.
