|
|
Nápad vyřešit svůj bytový problém a zároveň si splnit životní sen se zrodil v hlavě jednoho ze čtyř současných majitelů dobřichovické vily na konci devadesátých let. Dům, který se svým společníkem za tímto účelem nakonec zakoupil, však zpočátku vyžadoval velkou dávku nadšení, fantazie a odvahy, aby si člověk dokázal představit jeho budoucí okouzlující tvář.
Nedat na první dojem Původní podoba dvoupodlažního domu s jednoduchým čtvercovým půdorysem, situovaného do více než velkorysé patnáctihektarové zahrady osázené pyramidálními duby, se bohužel nezachovala. Vyvlastnění majitelé přišli o veškerou obrazovou dokumentaci, když jim v roce 1945 při posledním náletu na Prahu vyhořel činžovní dům nedaleko Emauz. Stavbu postupně zdevastovala macešská péče státu. Břízolitová omítka léty takřka zčernala, většina detailů na fasádě byla zničena, atypická velkoformátová okna nahradila typizovaná nízká trojdílná „bytovková“, zahrada zpustla a velkorysé prostory interiéru rozděleného na malé bytové jednotky byly v havarijním stavu. Dům postupně přišel též o svou rozlehlou zahradu. Celkový zdravotní stav vily byl na přelomu tisíciletí takový, že bylo od začátku jasné, jak finančně náročná bude její léčba a rehabilitace. Oba majitelé se proto rozhodli rozšířit své řady a přizvat k finanční a majetkové spoluúčasti další dva zájemce, čímž vzniklo družstvo vlastníků. Toto rozhodnutí mělo nakonec zcela zásadní význam pro hledání výsledné podoby domu. Hlavní inspirátor celé koupě a budoucí rekonstrukce se do jednoho z bytů v domě nastěhoval i se svou rodinou čítající tři malé děti, aby si vyzkoušel, jak se jim v domě bude vůbec bydlet. Ve spartánských podmínkách bydlení čtvrté kategorie zde setrvali takřka rok. I přes všechny nepříjemnosti života na prohnilých podlahách a bez pohodlné a čisté koupelny se však nenechali odradit. Blízkost lesa, možnost všech možných sportů, snadná dostupnost hlavního města, kvalitní pekárna i fungující samospráva a příjemná atmosféra „městečka u vody“, to všechno byly pozitivní faktory, které bohatě vyvážily technický i estetický stav domu. Majitelé se tedy rozhodli pro radikální rekonstrukci, ke které přizvali architekta Davida Vávru. Přáním zadavatelů, kteří mají slabost pro kouzlo starých časů, bylo znovu vdechnout domu příjemnou atmosféru první republiky. Její šarm, eleganci i nostalgii. Architekt Vávra pak ve výsledné podobě našel ideální poměr mezi inspirací romantizujícím obdobím a současnými moderními trendy.
Když se dům vzepne „V prvé řadě je třeba vrátit vile důstojnost – odvést ji od socialistické rozpláclé horizontály k vertikále – k nebi budoucnosti, přitom jí zachovat tradiční až konzervativní výraz,“ píše v průvodní zprávě k rekonstrukci objektu David Vávra. Přesně tak vystihuje zásadní principy, kterými se řídil při práci na projektu.
Zubožený vzhled fasády vyžadoval především vrátit domu „zrak“. Trojdílná typizovaná okna nahradila velkoformátová dřevěná špaletová, která na zakázku vyrobili šumavští řemeslníci. Těžkopádnost hmoty objektu, kterou ještě umocňovala zčernalá omítka, architekt Vávra oživil obnoveným původním členěním fasády, včetně lizén – plochých výstupků ve zdi naznačujících nedělené pilíře.
Fasádu doplnily lehce romantizující prvky – balkony, falešné balkonky, terasy se subtilním dekorativním zábradlím i prostorná palubová terasa v prvním podlaží vedoucí do zahrady. Nejzásadnější změnu přinesla však architektonicky odvážně pojatá vestavba dvou půdních mezonetových bytů. Valbová střecha zatěžující dům jako robustní poklice zmizela díky velkoryse koncipované nástavbě. Dům se opticky vypjal vzhůru, přičemž se Davidu Vávrovi podařilo zachovat shodnou výšku hřebene původní střechy. K celkově odlehčenému dojmu přispěla příjemně pastelová „secesní“ barevnost fasády. Svislé lizény ve světlejším tónu pak ještě podporují pocit vertikálního protažení celé stavby. Zcela novým prvkem je přístavba proskleného rizalitu, který pomyslně chrání pečlivě zrestaurované původní dřevěné dveře do domu a zároveň plní funkci zádveří. Jeho střecha v úrovni první mezipodesty tvoří terasu, kterou užívají všichni obyvatelé domu. Léčba šokem Zásadní přeměnou prošel i celý interiér domu. Než se podařilo vybudovat v každém podlaží jeden, a v půdní vestavbě dokonce dva prostorné luxusní byty, prošel dům razantní léčebnou kúrou. Musely být rekonstruovány veškeré inženýrské sítě, řadu příček bylo vzhledem k půdní vestavbě nutné nahradit nosnými stěnami a vložit do stropu ve druhém podlaží ocelové nosnice. Míra zdevastovanosti interiérů si vyžádala kompletní renovaci – od podlah, které nahradily kvalitní dubové parkety nebo dlažba cihlové barevnosti, až po repase původního dřevěného schodiště a replik stylových dveří. O preciznosti úprav svědčí například umístění půvabné repliky secesní dlaždicové mozaiky u vstupních dveří, která jako by patřila k poctivým měšťanským domům z Vančurova Rozmarného léta.
Sociální experiment? Málokomu z mladší generace slovo „koldům“ ještě něco řekne. Těm starším nažene husí kůži. Neúspěšný sociální experiment stalinské epochy se pokoušel rozbít rodinu a nahradit ji kolektivem. Miniaturní bytové jednotky v „koldomě“ (kolektivním domě) sloužily jen k přespávání, zatímco všechny ostatní funkce domova (stravování, společenský život, zábavu) měly jednou provždy nahradit společné prostory. Dobřichovická družstevní vila přináší nový, v naší zemi velmi neobvyklý model, jaký bychom čekali spíše u undergroundové mládeže než u skupiny úspěšných podnikatelů. Dům poskytuje velkou míru soukromí i možnost dobrovolně tráveného času s ostatními spolumajiteli ve společně užívaných místnostech. Už od prvních skic investoři požadovali, aby v domě vznikl prostor vhodný ke společnému společenskému využití. David Vávra k tomuto účelu využil suterén – zde je umístěna velká společenská místnost, stylová vinotéka a místnost s pingpongovým stolem. V budoucnu přibude i sauna s vířivkou.
Každý ze spolumajitelů využívá svoji ohraničenou část zahrady. Ve společné části pozemku si děti mohou hrát na pískovišti, v jehož blízkosti se nachází upravená terasa pro velký táborák a zatravněné volejbalové hřiště. Elegantní vila nad řekou je proto nejen ukázkou důstojné rehabilitace prvorepublikového domu, ale i velmi zajímavým nápadem, jak se domoci kvalitního bydlení bez kompromisů. Spojenými silami totiž všichni čtyři spolumajitelé dokázali financovat bydlení na tak vysoké úrovni, o jaké se většině lidí může jen zdát. Těžko přitom uvěřit, že do společného díla vložili vklad sotva odpovídající ceně toho nejtuctovějšího malého řadového domku s úzkým proužkem pozemku pod okny…
Architekt: Akad. arch. David Vávra (1957) Spoluzakládal divadlo Sklep, hraje i ve filmu, píše básně, v populárním televizním cyklu prováděl diváky Šumnými městy po celé republice. V roce 1976 zahájil studia na ČVUT, obor pozemní stavitelství. Po čtyřech letech přešel na AVU, kde vystudoval architekturu. V současné době vede vlastní ateliér.
Technické údaje: Obestavěný prostor: 4 556 m3 Zastavěná plocha: 314 m2 Plocha půdních bytů: cca 165 m2 Plocha bytů v přízemí a v patře: cca 190 m2 Pozemek: 3 685 m2
Kontakt: Atelier Davida Vávry, Kostnické náměstí 3, 130 00 Praha 3, tel.: 222 541 332
text: Lucie Konášová foto: Martin Polák |
Melodický akord pro čtyři tóny
Nevydařený stalinský experiment zvaný „kolektivní dům“ kdysi neúspěšně nutil lidi bydlet pěkně družně a pohromadě. Elegantní vila nedaleko Berounky však dokládá, že více rodin může skutečně žít v dostatečném soukromí a zároveň užívat řadu společných místností. Pokud jde ale o svobodné rozhodnutí…
