Nejde jen o formu

U projektů a realizací, které vznikaly v rámci D. A. Studia, býval uveden jako autor celý váš tým. V poslední době se pod  práce podepisují spíše jednotliví architekti. Změnil se ve vašem ateliéru způsob práce?

V době, kdy D. A. Studio vzniklo, se jen malá část zakázek realizovala. Bylo dost času na to, aby každý samostatně zpracoval první návrh, udělali jsme si malý soukromý konkurs a demokraticky vybrali nejlepší variantu, na které se pak společně pokračovalo. Do projektu se zapracovaly také nápady ostatních,  takže i když celou zakázku vedl ten, jehož koncept zvítězil, byli jsme opravdu společnými autory. Martin Rajniš, přestože byl starší a mnohem zkušenější, se k nám choval jako k rovnocenným partnerům, naprosto respektoval naše návrhy.

Změny ve způsobu práce nastaly zcela spontánně, když se začalo realizovat stále více projektů. Jednání s investorem, úřady, dodavatelem nebo docházení na stavbu představuje takové množství informací, že už v podstatě přestávají být přenosné na ostatní členy týmu. Navíc v okamžiku, kdy se řešil další nový úkol, na zpracování prvního návrhu byli k dispozici třeba jen dva ze čtyř. Na to, aby každý z nás kdykoliv dokázal „vysypat pytel plný nápadů“, už nezbýval čas. Projekty tedy začínaly být stále častěji prací jen jednoho z nás. Na jeho jméno se pak navázala i síť vlastních klientů a nebylo by ani rozumné  násilně ji narušovat. Navázaný vztah s klientem příští spolupráci podstatně usnadní a urychlí.

Samostatná práce tedy není výsledkem nějaké rivality. Naopak přátelské vztahy, které přetrvaly, jsou pro nás dodnes přínosem. Je velmi příjemný pocit mít se s kým poradit, když si člověk není jistý, mít bezpečné zázemí i po finanční stránce. Každá zakázka se občas dostane do fáze, kdy téměř nevydělává. Řeší se spousta problémů, člověk je v jednom kole, utápí se v mašinérii byrokracie, zajišťuje řemeslníky, shání materiály a přitom má dojem, že pracuje za dvacet haléřů na hodinu. Pokud není součástí zaběhnutého týmu, je to velmi stresující situace, ale v sestavě tří partnerů se právě v těchto chvílích můžeme vzájemně podržet.

Na realizacích D3A z poslední doby se už objevuje vaše dvojice jako stabilní tým. 

Architekti, kteří k nám přicházejí, mají možnost, stát se rovnocennými autory, pokud nabízenou práci vezmou opravdu za svou! Jestliže se  v názorech na různé nápady a „úlety“ ve většině případů shodneme, dají se pak výsledky posouvat vždy o kousek dál.

Většina realizací jsou stavby nebo rekonstrukce pro větší firmy, ale občas se mezi nimi objeví i rodinný dům nebo byt. Nakolik rozdílný je přístup investora k projektu veřejné stavby a  ke stavbě vlastního bydlení?

Větší část klientů si nás naštěstí vybírá už na základě předchozí spolupráce nebo znalosti našich jiných realizací a ví, jakou práci od nás může očekávat. U veřejných zakázek bývají vztahy o něco jednodušší, investor je vůči „novinkám“ vstřícnější, protože se ho provoz objektu tak hluboce osobně nedotýká. Někdy se sice snaží řešení v dobré víře ovlivnit (a takové zásahy nedopadají nejlíp), ale o svém vlastním rodinném domě by chtěl rozhodovat podstatně více, má o něm pochopitelně konkrétnější představu.

Rozhodující pro obě strany bývá první fáze spolupráce, navázání vztahů, vyjasnění představ. Pokud cítíme, že nenajdeme společnou cestu, raději od zakázky rovnou odstoupíme, abychom se vzájemně netrápili. Rodinný dům je pro architekty trochu „nevděčný“ úkol, řeší se při něm téměř stejné množství problematických míst jako u velkého domu, a přitom práce není zdaleka tak vidět. Vzít takovou zakázku i přes zřejmé názorové rozdíly by nepřineslo nic příjemného, je tedy poměrně snadné se jí vzdát. Velká stavba je sama o sobě ve všech směrech efektivnější. Možná je u ní tolerantnější nejen klient, ale také architekt, protože ví, že na investora ještě čeká kromě vstřebávání architektury spousta stresových situací jinde.

Hodně investorů i architektů si stěžuje na špatnou úroveň stavebních firem, takže architekt na sebe někdy bere i funkci dodavatele, aby předešel nezdařené realizaci. Jaké máte v tomto směru zkušenosti?

Často slýcháváme: „Vy jste měli štěstí na investora… a na stavební firmu!“ Takovému štěstí však něco předchází. A je to také třeba spousta hodin, strávených buď na samotné stavbě, nebo telefonováním, sháněním materiálů, které nejsou snadno dostupné a dostatečně známé.

Na některé práce jsme si stavební firmu tak trochu „vypiplali“, na jiné si najmeme subdodavatele. Důležité je být v neustálém kontaktu s řemeslníky, trpělivě jim vysvětlovat, jak mají jednotlivé detaily vypadat, o co přesně nám jde, nechat také projekt částečně otevřený jejich možnostem nebo schopnostem. Nenutit je například do technologie, kterou by nedokázali provést v požadované kvalitě, naopak využívat vhodně všeho, co umí perfektně. Se stavbou je to podobné jako s prototypem nábytku – designér při jeho výrobě tráví většinu času v dílně, aby s řemeslníky řešil operativně každý detail. Stavební firma sice není designérská dílna, ale náš kontakt s ní funguje na podobných principech. A opravdu si nemůžeme stěžovat, žádná realizace pro nás zatím nebyla převládajícím zklamáním. Pravdou je, že se ovšem okruh firem, které na staveništích potkáváme, více méně opakuje.

Naťukli jste téma designérské práce – právě v této oblasti jste získali cenu novinářů na art & interior, vaše lehátka z perspexu se vystavovala v Miláně.  Věnujete se designu průběžně, nebo jen v rámci řešení celých interiérů?

K designu se dostáváme většinou pouze při řešení konkrétních úkolů, souvisejících se stavbou. Zabroušení do této oblasti je určitým zpestřením našich běžných zakázek, většinou však přirozeně vychází z potřeby dokončit interiér podle našich představ.

Vyzvání k účasti na letošní přehlídce designu, konkrétně na volném projektu „Na vlnách perspexu“, pro nás bylo výzvou, potěšením i „starostí navíc“. Úkolem bylo vytvořit předmět, objekt nebo prostředí z perspexu, navozující pocit relaxace. Nemělo jít o výrobek k sériové výrobě (ani k seriózní výrobě). Tato široká, abstraktní mlha nás velmi dlouho pěkně trápila. Připravili jsme v termínu několik návrhů, které by se daly dotáhnout do zdárného konce, ale nějak se nám nechtělo téma definitivně uzavřít. Nápad masážních lehátek z levitujících tenisových míčků, zasazených do čirého perspexu, přišel opravu velmi pozdě…, ale přece.

Máte svou vlastní filozofii, která vaší práci dává určitý řád, nebo přistupujete ke každému úkolu spíš intuitivně?

Určitě intuitivně, každá zakázka je totiž úplně jiná než ty předchozí. Člověk si může stokrát myslet, že už nasbíral dost zkušeností, ale stejně se příště  přesvědčí o jejich nepoužitelnosti, protože se dostává do zcela nových, dosud nepoznaných situací.

Pro tvůrčí přístup k práci je důležitá spíš dostatečná pestrost zakázek. Pro dobrou architekturu jsou velkou hrozbou schémata, která jsou průvodním jevem specializace.

Čím pestřejší a složitější je úkol, tím je práce zajímavější, tím více brání zapadnutí do průměrnosti nebo formalismu.

Pravděpodobně nějaká filozofie ale bude zafixovaná v našem podvědomí, vede nás ke konkrétnímu vnímání, k vlastnímu projevu. Jenom jsme neměli  důvod ji pojmenovat, stanovit si nějaké desatero, které bychom pak chtěli aplikovat na svoji práci. Nejde nám totiž o formu, dokonalé tvary nebo vyhraněnou estetiku, podstatné jsou vnitřní souvislosti. Hledáme takové řešení, aby stavba dobře fungovala, aby se v ní lidé cítili příjemně.

Ing. arch. Stanislav Fiala projektoval od roku 1989 v D. A. Studiu spolu s Martinem Rajnišem, Tomášem Prouzou a Jaroslavem Zimou. V r. 1993 po odchodu Martina Rajniše vzniklo studio D3A, v posledních letech se stálou spoluautorkou architekta Fialy stala ing. arch. Daniela Polubědovová. Z jejich společných realizací můžeme uvést například sídlo firmy MUZO v Praze-Strašnicích, střešní vestavbu na Malé Straně, areál FASTHERM, rodinný dům v Nebušicích nebo stále pokračující spolupráci na přestavbách a interiérech sídla firmy VITRA v Praze-Holešovicích.

text: Věra Konečná

foto: Andrea Lhotáková, Ester Havlová, Filip Šlapal
zdroj: Můj dům 8/2002