Mono – to je estetický svět stolních doplňků. Podobně jako kdysi Bauhaus chce i tato firma nabídnout dobrý design širší veřejnosti. Návrhářům se to opravdu daří. Dokonalé řemeslné zpracování a odvážný design předurčují produkty k tomu, aby jednou vstoupily do světa klasiky.

Zdravě se naštvat není čas od času špatné. Zpravidla to totiž člověka vyburcuje k lepším výkonům, z nichž má dotyčný radost, a to se projeví na jeho celkovém přístupu k životu. Něco podobného prožil před několika lety architekt Čestmír Huf. Když jako čerstvý absolvent Fakulty architektury nastoupil v designovém studiu, brzy si uvědomil, že u stolu v projekční kanceláři zůstat nechce. Rozhodl se, že si práci na volné noze alespoň vyzkouší. A vyšlo to.

Studio New Work založil Svatopluk Sládeček už na škole v roce1991, po tři roky fungovalo na půl úvazku a od roku 1994 naplno. Arch. Svatopluk Sládeček je také jediným, kdo v ateliéru zůstal z původních členů. Od roku 1999 je autorizovaným architektem.

Za socialismu se u nás vytvořilo mínění, že pro řemeslo se hodí jenom děti, které končí základní vzdělání se špatnými známkami. Rodičovský výrok „půjdeš na řemeslo“ byl vlastně výhrůžka. Kapitalismus však odhalil pravý opak, který ostatně zaznamenává i lidová moudrost, „že řemeslo má zlaté dno“. A lidé, kteří se dobře vyučili některé praktické dovednosti a současně projevili i talenty ve škole neodhalené, se v novém ekonomickém režimu dokážou velmi často prosadit lépe než vysokoškolsky vzdělaný jedinec. K těmto šikovným praktikům s přemýšlivou hlavou patří i Jaroslav Pech, vyučený truhlář, jehož ambice vedou k vlastnímu designovému nábytku.

Hravý přístup k tvorbě založený na intuitivních a okamžitých pocitech uplatňuje ve své práci designér Prospero Rasulo. Jeho objekty, nábytek či svítidla vykazují neobyčejnou čistotu linií a zároveň propracovanost detailu.

„Ateliérové okno vedlo do dvora a světlo tam dopadalo tvrdě a smutně a ne dál než doprostřed místnosti; vzadu v polotmě bylo nejasně vidět nedodělaná plátna, polámané spodní rámy, vyřazené rámy, mezi tím kusy starého bezcenného nábytku a na všem silnou vrstvu prachu. Malíř bloumal po ateliéru jen v košili, šle za ním vlály, trepky plácaly o zem, před každým stojanem se zastavil, tu něco seškrábal, tam zas přidal; v tu hodinu začínal jen zřídka nové plátno. Teprve odpoledne nastala skutečná práce a trvala až do večera. Pak šel do hostince k Laveurovi, sedával tam dlouho do noci, zvláště v sobotu, kdy se na Courbetově večeři kupila kolem něho spousta známých…“ Vzpomínka na ateliér Gustava Courbeta, in: André Gill: Vingt Années de Paris, Paris 1883

Není vyloučeno, že někteří naši čtenáři jsou přesvědčeni o tom, že Citterio je pouze malý bílý myšák, který se stal nedobrovolným členem redakce Moderního bytu. Ostatně už s námi nebydlí, předali jsme ho do dobrých rukou, protože péče o něj byla přece jen dost náročná. Antonio Citterio by nám tuto hříčku určitě prominul, už proto, že nepochybně souhlasil s prezentací své lampy za asistence podobné bílé myšky, která mu navíc jeho designové dílo ohryzala.

Funkčnost, praktičnost, světlost. Tato slova docela dobře vystihují základní prvky švédského bydlení. O jeho filozofii jsme si povídali s člověkem nejpovolanějším – se švédskou interiérovou designérkou Catarinou Olsson.

To o sobě říká interiérový designér Jakub Velický, který jinak rozhodně není upovídaný. Místo mnoha slov předkládá profesionální fotodokumentaci samostatně realizovaných prací a přehledně uspořádaná data, z nichž vyplývá, že je již osmým rokem nejbližším spolupracovníkem jednoho z našich nejznámějších designérů, nynějšího rektora Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a vedoucího ateliéru architektury a designu na téže škole, prof. akad. arch. Jiřího Pelcla. Řada realizovaných projektů Ateliéru Pelcl je spoluautorským produktem.

Je od pohledu nekonvenční a na účesu si moc nezakládá. Narodil se v Ostravě, ale jeho předkové přišli odněkud z východu. Má rád porcelán, protože ten slouží lidem každý den v podobě potřebných předmětů, které mohou být nejen účelné, ale i krásné. Daniel Piršč, keramik, asistent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Fakulta užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně (UJEP) v Ústí nad Labem je naší nejmladší vysokou školou, kde se vyučují některé z nejžádanějších oborů dneška – tvarování předmětů každodenní potřeby a umění vizuálního působení na příjemce pomocí fotografie a grafiky, to vše případně prostřednictvím počítačových programů. Na tyto dovednosti je zaměřeno celkem osm speciálních ateliérů: skla, keramiky a porcelánu, přírodních materiálů, textilní tvorby, fotografie, digitálních médií, grafického designu a užité grafiky.

„Tvorba je řada podnětů, pro které je třeba najít adekvátní vyjádření jak v konečném tvaru, tak při zpracování materiálu. Proces tvorby při hledání výsledného tvaru výrobku je vždy ovlivněn materiálem. Corian mi nabízí zhmotnění tvarově jednoduchých i bohatých prostorových kompozic. Hledání výsledného tvaru je vždy velké dobrodružství,“ říká ing. arch. Aleš Vyjidák

Když bylo Nině Campbell dvanáct let, pocítily s matkou jednou po večeři neodolatelnou touhu přemístit nábytek v bytě. Daly se do díla a vyčerpány skončily samozřejmě v půli cesty. Už tehdy však zřejmě ovládal Ninu instinkt proměňovat a zdobit interiér. A za více než třicet let, kdy se z ní stala hvězda interiérového designu s mezinárodní působností, získal tento instinkt patřičný „drive”.

Rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze je od února 2003 jeden z nejrespektovanějších českých designérů – Jiří Pelcl. Protože Moderní byt chce své čtenáře postupně seznamovat se zajímavými aspekty domácí designérské scény, požádali jsme profesora Pelcla o rozhovor. Uskutečnil se právě v době, kdy studenti byli hodnoceni za zpracování úkolů v rámci klauzurních a semestrálních prací, z nichž některé jsme vybrali pro náš časopis. První otázka byla tedy nasnadě.

Overal je volné sdružení tří designérů a jednoho architekta působící v rámci firmy Maschio ve Zlíně. Jako skupina má za sebou řadu realizací a léta zkušeností.

„Jsem původně sochař a malíř, a proto přistupuji ke skleněnému objektu v první řadě jako k médiu realizujícímu mou představu konkrétní vizuality. V minulosti jsem se zabýval postkonceptuálními instalacemi, a ty byly komplikované, vážné, často nesrozumitelné a jaksi neradostné. Dospěl jsem k závěru, že bude lépe tvořit objekty poukazující přímočaře a jasně na krásu tvaru.“ (Filip Nízký)

Dvacátému století lze připsat, že to byla doba zrodu designu, jehož posláním bylo navrhovat běžné předměty určené pro strojovou, „opakovatelnou“ výrobu. Realizaci této myšlenky přispěl především zrod a tvůrčí přístup německé školy designu Bauhaus. K absolventům a poté učitelům, kteří ovlivňovali vývoj designu po celé dvacáté století až dodnes, se řadí Maďar židovského původu Marcel Breuer.

Vysokoškolské studium skončil teprve před pár měsíci, ale výčet výstav, samostatných i skupinových, veletrhů a sympozií, kterých se už zúčastnil a kde vždycky předvedl něco neotřelého, odpovídá umělci středního věku. Mohutná hříva tmavých kudrnatých vlasů zase budí dojem, že tenhle pohledný mladý muž má nějakého cizokrajného předka. Na jeho zajímavém vzhledu byla nedávno postavena reklamní kampaň pro T-Mobile. Každopádně ale byla do jeho genů vepsána velká tvořivost a přemýšlivost, které už vydaly své plody.