Navštívila jsem Vysokou školu výtvarného umění v Bratislavě a v ateliéru průmyslového designu jsem viděla řadu zajímavých návrhů i prototypů. Vymysleli je a vyrobili studenti. Většina těchto výrobků bohužel nemá ani naději, že pronikne za zdi školy. A přitom by mnohé z nich byly zajímavé pro domácí a možná i zahraniční trh. Těmto talentovaným lidem prozatím chybí schopný manažer, který by jejich dovednosti uměl prodat. A je to škoda. Společně by totiž mohli usilovat o úspěch, který by třeba přesáhl i hranice Slovenska.

Společnost BRF si v krátké době vydobyla vedoucí pozici v oblasti nábytkářského designu nejen v Itálii, ale i daleko za jejími hranicemi. Pod touto značkou se skrývají převážně designéři narození v padesátých letech minulého století a mladší. Společné znamení: zcela neotřelé pohledy na svět.

Tentokrát jsme se rozhodli představit vám studio, s jehož prací jste se na stránkách Moderního bytu mohli seznámit již několikrát. V čele stojí dva mladí talentovaní muži, kteří při zařizování interiérů nepracují pouze se zahraničním designovým nábytkem, ale daný prostor zabydlují i vlastními návrhy.

Jeho práce zaujmou na první pohled. Nelze si jich nevšimnout. Rukopis, kterým se mladý Alžířan Salih Mekhici zapsal do dějin designu osvětlovacích těles, je skutečně nevšední a ojedinělý. Právě proto se v poslední době těší velké mezinárodní oblibě, o jeho tvorbu mají zájem takové firmy, jako je Givenchy, Versace či Cartier, a to v nejvýznamnějších metropolích po celém světě. Příjemné je, že se s jeho tvorbou můžete setkat i u nás.

Italskému designéru Dariu Tanfogliovi nejsou obvyklé tvary domácích přístrojů vůbec svaté. Jeho telefon připomíná kuželku, rádio Marťana… Přesto, nebo snad právě proto, je lidé horlivě kupují. V posledních letech vstoupil Tanfoglio do širokého povědomí zejména sérií drobných elektrospotřebičů nazvanou Gildo a vyvzorovanou pro italský koncern Guzzini, který je proslulý především spoluprací s velikány světového designu.

Je to výhoda, když se sejdou manželé architekti? Těžko říci. Petr a Pavla Kordovští sice založili společný ateliér, ale sami se označují za „profesně nespolupracující manžele“. Jejich architektonická spolupráce prý končí tím, že si poskytují všechny potřebné informace.

Podíváme-li se na tvary zařizovacích předmětů v koupelně, zjistíme, že se dlouhá léta výrazně nezměnily. Samozřejmě že návrháři výrobky vylepšují – soustřeďují se ale především na funkčnost, tvary mění jen nepatrně, naopak velký důraz kladou na detail. O to víc je pak středem zájmu společnost, která se nebojí a svými nápady se vymyká běžné produkci. Právě taková je italská firma Agape.

Frank Lloyd Wright byl a je osobnost vášnivě odsuzovaná a stejně vášnivě obhajovaná. Nedostudovaný adept stavebního inženýrství, který se celý život vzdělával sám, architekt, jenž ve svém díle přesáhl ze století devatenáctého a stal se jedním z předních tvůrců století následujícího, byl inteligentním a citlivým člověkem, za nímž zůstaly plody dlouhé životní práce, které oslovují a inspirují i po více než pěti desítkách let dělících nás od vzniku nejmladších z nich.

Nemáme mnoho nábytkových designérů, kteří by natolik uspěli v zahraničí, aby se jejich návrhy dlouhodobě vyráběly ve větších nebo menších sériích. Jistě k nim patří Bořek Šípek, jehož návrhy zaměstnávají proslulé italské a německé firmy, nebo Eva Jiřičná, která navrhuje a realizuje především luxusní prodejny v Londýně. A pak ještě jedno jméno.

Při hledání firem a designérů, kteří usilují o dobrý nábytkový design – navíc českému zákazníkovi finančně přístupný a stylově blízký –, jsme nemohli minout jméno průmyslového designéra Ivana Čobeje.

Není mnoho ženských jmen, která konkurují přesile světových top designérů. Pokud se takové jméno objeví, zní však už samo o sobě a zdá se, že je nositelce sudičky vložily do kolébky rovnou s věštbou života na výsluní. Poslouchejte: Paloma Picasso, Polly Pollen, Paola Navone…

Nepadla na vás po návštěvě veletrhu židlí v Udine tvůrčí deprese, protože jste zjistili, že všechno už tu bylo? zeptala jsem se při rozhovoru bratrů Bartákových. „To ani ne, my někdy máme deprese spíš z Moderního bytu. Z některých čísel jsme byli opravdu hodně špatní,“ přiznávají bratři, kteří se rozhodli dobývat svět designu dobře mířenými střelami vycházejícími přímo z města Hlučína.

Charakterizovat Ivana Dlabače jako démona českého designu by nebylo tak nadnesené, jak se může zdát. Na vlastních portrétech se do podobné polohy sám stylizuje, byt má provoněný orientálními tyčinkami a doma chodí bos.

Největší finský a jeden z deseti největších evropských výrobců kancelářského nábytku ke své reklamě nepotřebuje profesionální modelky, docela dobře si vystačí s vlastními lidmi: Například energická slečna Míla, která na prezentaci finské Martely zvedá posluchače ze židlí a nutí je k protažení těla, nebo se v parodii na přepracovaného člověka svíjí na židli, je táž žena, která neformálně konzultuje problémy na firemních prospektech.

Dědeček Eduard Pekárek se z truhláře postupně vypracoval na majitele továrny na kancelářský nábytek. Svému oboru se nikdy nezpronevěřil, ať mu život stavěl do cesty jakékoliv překážky. Také jako politický vězeň na Mírově vyráběl židle. Maminka Zdenka Maňáková byla uznávanou architektkou specializující se na navrhování kuchyní a až do konce života byla zavalená prací tak, že vlastně ani nestihla odejít do důchodu. Hynek Maňák je třetím v řadě. Také jeho životem prochází od raného mládí zájem o design a zajímavá konstrukční řešení nábytku. Nedávno byla dokončena jedna z posledních zakázek na návrh interiérového zařízení pro Kancelář veřejného ochránce práv (ombudsmana) v Brně. Jím navržený nábytek vyráběli vězni na Mírově.

Za oknem ateliéru na pražském Novém světě vykukují věže svatovítské katedrály, částečně skryté za žebrovím větví vzrostlých stromů. Malířský stojan zdobí barevná litografie a také čepice kapelníka hudební skupiny Grafičanka.

Furio Minuti se narodil v roce 1952 v italské Maceratě, kde žije a pracuje. Studia architektury ukončil v roce 1978 a zahájil svou profesionální kariéru tím, že se zaměřil na „malou“ architekturu. Jeho zájem se soustředil na studium „obytného prostoru“. Velmi brzy ale začal navrhovat předměty denní potřeby, pronikl do sfér průmyslového designu a začal pracovat pro přední firmy světového trhu v oboru zařizování interiérů.

Ačkoli bývá jméno dánského designéra a architekta Arna Jacobsena spojováno především s organickými tvary, jeho tvorba vyrůstá z geometrických tvarů modernismu. Již jako sedmadvacetiletý získal pověst vynikajícího architekta, když v roce 1929 na rozsáhlé výstavě bydlení představil „Dům budoucnosti“, projekt nejmodernějšího obytného domu se střešní přistávací plochou pro helikoptéru, který navrhl spolu se svým kolegou ze studií Flemmingem Lassenem.