Když jsem nedávno vešel se svým malým přítelem Jirkou (9 let) do této zahrady, okamžitě a spontánně sám od sebe prohlásil, že se mu tam „strašně líbí“. Ptal jsem se ho tedy, co se mu líbí konkrétně, ale na to mi už odpovědět nedokázal, říkal jen: „Prostě všechno…“

Sjíždíte-li do Úročnic, hezké vesnice v Posázaví, všimnete si vpravo několika pěkných odborně provedených předzahrádek. Předzvěst mimořádného zážitku, jaký nabídne velká zahrada manželů Dany a Josefa Velíškových od tvůrce Vlastimila Kastnera z Lenešic.

Dálný východ citelně ovlivňuje evropskou kulturu již více než tři století. Pochází odtud nejen např. porcelán a hedvábí, ale nebývalou silou se jeho vliv projevil především v zahradním umění.

Máte rádi fialovou barvu? Asi se budete muset nejprve trochu zamyslit, nežli řeknete, že „vlastně ano“. Zároveň však podotknete, že moc záleží i na tom, jaký je to odstín a s jakými dalšími barvami se kombinuje.

Mistr pravil na podzim k učni: „Ukliď pěkně zahradu,” a ten se dal do trpělivé práce a sebral každé smítko, každý lísteček. Místo očekávané pochvaly sklidil zamručení: „To není ono!” Opakovalo se to ještě dvakrát, a potom mistr šel, zatřásl javorem a ukázal na spadlé listy: „K podzimu patří trocha listí, teď je zahrada dokonalá.”

Zahradní architektura podléhá stejně jako ostatní příbuzné profese určitým normám a pravidlům. Na jedné straně se jedná o umění a design, na druhé o inženýrský konstruktivismus. Úkolem architekta je pak oba póly spojit do konečného díla.

V malebném regionu středního Povltaví můžeme obdivovat dům obklopený přírodní zahradou, který je harmonicky začleněn do okolí.

Zimní zahrada plná exotických rostlin pěstovaných v hydroponických nádobách. Není tu místo na sezení a na ležení už vůbec ne, a přesto jsou majitelé rodinného domu nadmíru spokojeni. Přáli si totiž, aby se tento ostrov plný zeleně stal především vizuálním předělem mezi soukromím interiéru a okolním světem.

Projektování soukromých zahrad je velmi specifickým oborem, jenž nepodléhá přísným normám. Spíše než inženýrskému konstruktivismu se svým charakterem blíží umění. Podoba plánů je proto velmi volná a záleží spíše na dohodě investora s architektem, jakou formu nakonec bude projekt mít.

Osazovat nově založenou zahradu vzrostlými stromy je sice dnes velmi módní, o žádnou novinku ale nejde. Zahradničtí mistři se tomuto umění, kdy ze dne na den vznikne na úhoru rajská zahrada, věnovali již před více než sto lety. Už tehdy dovedli dobře situovaní zákazníci ocenit, že nemusejí čekat deset a více let, než jim v zahradě vyrostou stromy tak vysoko, aby si mohli užívat jejich stínu.

V chladných krátkých dnech máme dost času pročítat knihy, časopisy a průvodce. Můžeme hledat inspiraci pro výlety na jaře a v létě a těšit se také pohledem do krásných zahrad a parků, byť jen na papíře. Pojeďte se s námi podívat do Londýna, hlavního města Anglie, která dala světu jedinečný typ zahrad.

Pátý kontinent je v našem povědomí spojen především s představou vyprahlých pouští, jedovatých pavouků a hadů a častých požárů. Méně víme o mnoha pozoruhodných přírodních krásách světa, zajímavých ekosystémech a rozmanité flóře, snášející podmínky od tropických deštných pralesů až po vyprahlé skalnaté polopouště.

Mimo přísných čtverečků nalinkovaných urbanistickými plány na vyfoukaných polích jsou i parcely, kde jen vydechnete: „Tady chci žít!“ Moji přátelé získali zpět rodový majetek v jihozápadních Čechách. Pár polí, malý stateček, ždibíček lesa. A rybník. Žádná sláva? Pro jejich plány to však bylo přesně na míru.

Zajímavý příběh o lidech, kteří se nikdy nebáli cizí konkurence a dodnes jí úspěšně vzdorují vedeni láskou k rodinné tradici.
V roce 1935 napsal do svého katalogu František Černý, průkopník šlechtění petúnií v tehdejším Československu: „Černého petúnie krášlí okna veřejných budov, přepychových vil i okna horské chaloupky.“ Jinde zas uvedl: „Černého petúnie jsou nejlevnější materiál k osazování okenních truhlíků.“ Obě tvrzení mají nadčasovou platnost. Petúnie si již zhruba sedmdesát let drží postavení jedné z nejvýznamnějších letniček.

Příroda v zimě spí. Dny jsou krátké, tmavé, studené a já někdy závidím medvědům, jak si to uměli zařídit. Pak ale napadne sníh, obloha se vyčistí a vše se rozzáří bílou s tisíci jiskřiček duhových barev. V té chvíli se ušklíbnu, že medvěd o něco přijde, a moc se mi chce ven. Nálada je skvělá, pojďte se se mnou podívat…

S panem Jaroslavem Pišlem jsme se poprvé setkali před devíti lety. K samostatně stojící garáži u rodinného domu v Libčanech měl přistavěn malý skleník a v něm několik desítek bonsají. V zahradě okolo pěstoval vřesovištní rostliny. Ochotně tehdy pro fotografování předvedl, jak se tvaruje a přesazuje do misky Ficus benjamina, který si do té doby rostl v našem pokoji, jak chtěl. Bonsají se nikdy nestal, protože o nějakých pravidlech dalšího tvarování a zakracování jsem neměl ponětí a zjara jsem rostlinu nějak „okupíroval“.

Akademický architekt Oldřich Hozman se věnuje profesionální tvorbě dvanáct let. Od roku 1997 přijal pro své studio název ARC. Jméno spolu s logem vyjadřuje jeho činnost. Architekt Hozman rád skicuje, črtá. Čára mu pomáhá tvořit. Arc je počátek křivky. Oblouk pak je vyváženým prvkem dvou protikladných sil. Neustálé hledání harmonie.

Ráda mluvím o zahradách jako o bytostech. Jsou živé, každá má svou tvář, půvab zjevný či skrytý. Některým je krása odepřena, jiné mají nádheru ráje. Když má ale tuhle bytost člověk zahradnický přivést na svět, musí místu nejprve dobře porozumět a jen zlehka se dotýkat, jakoby štětcem, aby dokázal takové místo zvelebit do krásy a neurazil zahradnickou konfekcí.