|
|
Když podle itineráře Marie Retkové projedete jihočeskou vsí a vyšplháte na kopec, otevře se vám neuvěřitelný výhled na věnec modravých šumavských kopců. Odbočíte na polní cestu a civilizace je pryč. Další cesta vás vede k lesu a vy si říkáte, že tady nemůže nic být. Pak se začne prostor rozšiřovat, otevře se palouk a z něj vykoukne hnědý štít.
Doktor Retek objevil tuto jihočeskou krajinu, když ho lékařská praxe zavedla do blízké okresní nemocnice. Nadchl se natolik, že s pomocí kolegy, který objížděl obvod, začal hledat chaloupku, která by byla k mání. „Když mi to místo ukázal manžel poprvé,“ říká Marie Retková, „nechtělo se mi ani uvěřit, že v naší zemi vůbec existují tak nádherná, nedotčená místa.“ A pak poezii vystřídal praktický chalupářský život, který zdaleka ještě neskončil.
Práce, práce, práce Od roku 1975 prošla chalupa několika úpravami. Nejprve musel ustoupit svah, který na ni přímo naléhal. Zmizela tak vlhkost a před stavením se otevřel příjemný prostor, kde se dnes dobře sedí. Nejdřív ale bylo nutno otočit vchod, aby se z této původně zadní části chalupy stal předek. Na místě původního vchodu vznikl prostor pro sanitu. Luxus koupelny vyžaduje přítomnost vody. Ta je přivedena plastovými trubkami z vlastního zdroje ze vzdálenosti 160 m a využívá samospádu (převýšení je tady 30 m). Také chlévy se proměnily v místnosti pro lidi. Na výstavě Pragotherm objevili Retkovi zajímavou věcičku. Sluneční kolektory, řekli byste při pohledu na dva panely, umístěné na jižní stěně domu. „Pojďte dovnitř,“ vyzývá doktor Retek, „a položte ruku tam nahoru k tomu otvoru! Horké, co,“ směje se a dodává: „Byl jsem zvědavý, jak moc to funguje, a strčil tam teploměr. A co myslíte? Praskl.“ A jak to tedy funguje? Dole i nahoře je přes zeď udělán otvor. Součástí panelu je termočidlo a ventilátor. Ten nasává dole z místnosti studený vzduch, který tlačí na horký nahoře a vyhání ho do místnosti. To vše se děje ve chvíli, kdy termočidlo sepne. Když je teplo, spíná každou chvilku a vzduch stále proudí, chalupa je tedy „větraná“, i když je opuštěná. „V zimě to je paráda. Bezvadně temperuje. Dřív jsme přijížděli do chalupy, ve které bylo na nule, teď je tu tak sedm stupňů,“ dodává k výkladu spokojeně doktor Retek, který je při všech rekonstrukcích architektem, stavebním dozorem i výkonnou pracovní silou.
Odpuzující ponožky „Teď jsme dokončili sotva přízemí,“ říká Marie a zkusmo zapaluje nový krb, „a předělává se podkroví. Je nás pořád víc. Děti, vnoučata, když se tu všichni sejdeme, je to síla. Tady v podkroví vzniká další koupelna a veliká místnost, která se v budoucnu dá přepažit, kdyby se dcera vdala a chtěli se tu zařídit.“ Dcera má ale jiné starosti. Právě dře na přijímačky na medicínu v dosavadní ložnici, kde je na pódiu vyrovnáno vedle sebe osm matrací.
Komora, přes kterou se do ložnice jde, příliš nevoní. „Bydlí tu s námi kuna,“ říkají Retkovi. „Ty ponožky, co se povalují vedle v podkroví, tam nejsou proto, že jsme nepořádní,“ vysvětluje Marie, „někdo nám poradil, že kuna nesnáší pach lidí, že ji odpuzuje.“ Manžel jí skáče do řeči: „ Také jsme ji tam odtud už vytlačili, ale tady se usadila, vidíte!“ Ukazuje na strop, kde se tvoří vlhká a páchnoucí mapa. Kuny jsou čistotné, mají záchůdek na jednom místě. „Já bych si ji nejradši ochočila,“ přemýšlí Marie, „je taková hezká, je hrozné ji zabít. Jenom kdyby tak nepáchla…“ Manžel ortoped se také netváří krvelačně. Kuna to zřejmě ví. Cítí, že bydlí v chalupě, kde lidská pospolitost, pohoda a tolerance je mnohem důležitější než načinčaný skanzen pro předvádění se.
Výškový rozdíl se vyrovnával betonovým potěrem armovaným pletivem a násypem škváry.
text: Vladimíra Storchová foto: Libor Hajský |
Bydlení s kunou
Chalupa manželů Retkových je nádherně obyčejná. Nevykřikuje do světa, že ji vlastní televizní hvězda a „pan doktor“. Jednoznačně sděluje, že tady občas žijí lidé, kteří ctí a milují jihočeskou krajinu.
