 |
Zdá se až neuvěřitelné, jak snadno se dá zapomenout. Vila v tiché modřanské ulici, kterou vystavěl renomovaný pražský architekt Kollman, vyrostla za pouhé čtyři měsíce v roce 1934. Objednal si ji tehdy slavný hudební skladatel Jaromír Weinberger. Na zaplacení rozlehlé vily plné slunce mu stačil výnos z úspěšné opery Švanda dudák.
Pozemek záhy ozdobilo tisíc keříků růží, které komerčně mimořádně úspěšnému skladateli, autorovi dobového operetního trháku Na růžích ustláno, věnoval jeden z ctitelů hudby a květin. Weinberger patřil k populárním osobnostem, jimž se otevíraly dveře všech pražských salónů. Co po něm zbylo dnes? Jeho jméno bylo zapomenuto, jeho dílo znají jen skuteční odborníci. Jako by celý osud Jaromíra Weinbergera měl být potvrzením přísloví, že všechna sláva je jen polní tráva. |
Těžká vůně šeříkuOsud opuštěné vily zmizelého skladatele se začal obracet k lepšímu až téměř dvacet let po odchodu Jaromíra Weinbergera do emigrace. Dům totiž i s břemenem jedné partaje koupili manželé Vránovi, kteří se jej snažili udržovat v dobrém stavu i přes všechny obtíže praxe reálného socialismu. Jejich tři synové tak mohli prožít kouzelné dětství v prosluněném domě se silným geniem loci prvorepublikové bohémy, s krbem, kterým šlo prolézat jako tajnou chodbou, s rozbujelým keřem bílého šeříku pod okny dětského pokoje, s výhledem na volejbalové hřiště, kde se scházeli teenageři z celého okolí. A hlavně s černým koncertním křídlem, dědictvím po původním vlastníkovi.
|
 |
 |
Všichni tři synové se na něm učili hrát a všichni tři si vypěstovali velmi silný celoživotní vztah k hudbě stejně jako k celému rodnému domu. Ze tří bratrů nejmladší, nyní světově uznávaný výtvarník, producent a pedagog Petr Vrána, se na počátku 90. let rozhodl dům rekonstruovat.
Horká jehlaKaždý průměrně zkušený stavař ví, že některé věci se zkrátka ošidit nedají, a kdo se stavbou klasického zděného domu trhá sprinterské rekordy, nemůže počítat s žádnou zvláštní kvalitou. Stavba chce své, svůj čas, své zrání. To všechno však Weinbergerově vile chybělo.
|
| Majitel Petr Vrána (původně vystudovaný stavař) vzpomíná, že člověku zůstával až rozum stát, jak horkou jehlou byl tento dům spíchnut, jaké závady se při rekonstrukci postupně projevily. Každopádně se však až dodnes uchovaly původní parkety, ve své době velmi módní zasunovací dveře mezi pokoji v prvním patře nebo prolézací krb s americkými kamny. Ve spolupráci s výtvarníkem a architektem Marcelem Turicem se Petr Vrána rozhodl vdechnout domu ještě trochu víc „třicátých let“, než tomu bylo v původním projektu. To se projevilo především na zvolené barevnosti – pastelová modrá a sněhově bílá na vnější fasádě i v interiéru domu jsou typickými barvami funkcionalismu slavné předválečné éry. |
Petr Vrána(narozen v roce 1956) |
|
S neonovým kloboukemV rámci rekonstrukce se podařilo zvýšit dům o celé jedno patro. K pokojům ve třetím podlaží se navíc přimykají dva balkony. Citlivě pojatá půdní vestavba ladí s celkovou proporční harmonií objektu tak dokonale, že na ni musí majitel domu upozornit, jinak by ji návštěvník nepochybně považoval za součást původní stavby.
A aby s památkou na neskončeného a nezapomenutého člověka nezůstával Petr Vrána sám, rozhodl se ke 110. výročí Weinbergerova narozeníw umístit na jeho dům pamětní desku – pískovcový reliéf mizející nezřetelné tváře vytvořil sochař Aleš Hnízdil a Petr Vrána mu přidá nad hlavu modrý neonový klobouk. Weinberger totiž k smrti rád nosil klobouky, a to určitě stojí za připomenutí. Aby se už na něho znovu nezapomnělo. |
 |
Jaromír weinberger
(1896–1967) |
