Pán vodárenské věže

Na počátku minulého století byla vodárenská věž na pozemku brasschaatského velkostatku zdvižena proto, aby zásobovala nejbližší okolí tekoucí vodou. Že šlo ve své době o unikát, dosvědčuje skutečnost, že jde o jednu z prvních betonových budov v Belgii. Vodárna byla v provozu až do roku 1937, kdy nedaleko vesnice vyrostly další čtyři vodárenské věže, které převzaly její funkci. O technologicky zastaralou a konstrukčně zchátralou věž pak přestaly mít vodárny zájem. Když v roce 1950 připadl pozemek velkostatku, byla už z vodárenské věže ruina. Radní se rozhodovali, zda věž strhnout, nebo prodat někomu, kdo pro ni najde využití. Kromě válcovitého vodního zásobníku na čtyřech masivních pilířích – vysokých 23 metrů, podložených podestami – tvořil její konstrukci ještě podzemní rezervoár. K čemu by však zrezivělá stavba mohla propříště sloužit, si však úředníci nedokázali představit.

Hi-tech v lese

V devadesátých letech se o vodárenské věži, k níž patřil malebný pozemek o rozloze 680 m2, doslechl architekt Jo Crepain, který často v Brasschaatu pobýval. Věž, kterou od okolních hustých lesů odděloval hlubokými zákruty potok, ho z architektonického hlediska zaujala. Začal tedy přemýšlet, jak ji zvelebit a případně zobytnit.

Během několika dalších měsíců vypracoval architekt program na záchranu zanedbaného objektu. Cílem jeho projektu z roku 1994 bylo proměnit věž v byt pro jednoho až dva lidi, přičemž se rozhodl nenásilně propojit čtyři již existující vodárenské podesty. Dalším krokem byla i vizuální proměna stavby. Ta měla i nadále zůstat architektonickým těžištěm krajiny, ale zároveň na sebe zbytečně neupozorňovat. Svého záměru chtěl Crepain dosáhnout jednak vysázením popínavých rostlin, jako je břečťan a psí víno, jednak použitím vzhledově jednoduchých stavebních materiálů – cihel, betonu, matného skla či hliníku. Na povrch schodů použil galvanizovaný kov, podlahu vylil leštěným betonem. „Zahradní architekturu a výběr materiálů ovlivnilo bezprostřední okolí věže – potok s meandry a husté divoké lesy,“ vysvětluje Crepain.

Party v rezervoáru

Tak vznikl zcela nový koncept věže. V obytném prostoru v přízemí procházejí čtyři přiznané betonové pilíře. Nechybí tu kuchyň a jídelna s výhledem do ulice a terasa na střeše spodní budovy. Obývací pokoj navíc díky pět metrů vysokému oknu poskytuje nádherný výhled do okolní přírody. Hlavní ložnici najdeme v prvním patře věže. Ve druhém patře se nachází pracovna, o patro výš pokoj pro hosty a ve čtvrtém patře lze relaxovat ve stinné zimní zahradě. Všechna podlaží jsou přitom propojena strmými kovovými schody. Každé má na jižní straně malý balkonek, z něhož je kromě jedinečného výhledu také snadný přístup k vnější straně oken, což se ukázalo být velmi praktické při jejich údržbě.

Vodárenská věž se stala komfortním, i když mírně výstředním bydlením, promyšleným po všech stránkách. Architekt nezapomněl ani na společenské vyžití „věžních“ obyvatel. Proto zpřístupnil i válcový rezervoár. Tam se pořádají netypické večírky, party a oslavy.

Industriální interiér

Interiér věže je příkladně minimalistický, což je v souladu s industriální účelností kompozice stavby. Při jeho designování Crepain šetřil jak nábytkem, tak barvami. Samotné zařizování interiérů však ponechal na samotných majitelích budoucích „pánů věže“. Architekt využil kontrastu ploch nekašírovaných stavebních materiálů – leštěný beton na podlaze kombinuje s matným sklem oken a stěnami ze surového betonu. I nábytek je co do designu velmi úsporný. Jedná se převážně o kombinaci kovu a „živého“ materiálu, například chromu a kůže.

Kuchyň připomíná továrenský prostor. Rustikálně pojatý jídelní stůl spojený s pracovní plochou zdobí jen nutné minimum doplňků. Chladivou strohost vnitřních prostor vyvažuje rozhled do šťavnaté zeleně okolní přírody. „Věžní“ bydlení o ploše dvou set metrů čtverečních bylo dokončeno v roce 1996. Crepainův koncept je však natolik nadčasový, že do něj čas nevryl jedinou vrásku.