Slaměný dům

Doc. ing. arch. Petr Suske, CSc., založil v roce 1990  Skupinu ekologické architektury (SEA), která zrealizovala spoustu zajímavých projektů ( například restauraci Hliněná bašta v Průhonicích nebo projekt ekologického sídelního celku v Mladé Boleslavi). Spolupracuje s mnoha zahraničními odborníky zaměřenými na nízkoenergetické stavby, pořádá semináře na téma ekologie v architektuře. Kromě toho architekt Suske na Fakultě architektury ČVUT v Praze vede ateliér studentů.

Pane architekte, co by si měl náš čtenář představit pod pojmem ekologická architektura?

Nedávno se objevil v tisku názor jednoho z politiků, že  „co je ekonomické, je také ekologické“. I když je problematika podstatně složitější, do určité míry to tak opravdu je. Rozhodně není možné za ekologickou architekturu považovat jen stavby z nepálených cihel nebo naopak dražší domy využívající tepelná čerpadla či solární kolektory. Většina objektů, které při své stavbě nebo při trvalém provozu budou ekonomicky příznivé, jsou svým způsobem šetrné také k životnímu prostředí.

O zásadách přispívajících k úsporám energií je určitě užitečné něco vědět a v projektech je podle možností využívat. Řešení každého úkolu je však podmíněno souhrnem mnoha  faktorů a nakolik se podaří zapracovat také ekologické hledisko, to by mělo být vždycky otázkou především zdravého  rozumu. Vždyť před „technickou revolucí“ tak vznikala většina staveb.

Kromě toho si myslím, že architektura zaměřená na ekologii by se neměla zabývat jen úsporami energií. Měla by také budit libé pocity – ekologie je vlastně věda o harmonii. Myslím, že výraz soudobé ekologické  architektury se teprve hledá.

Co je a co není harmonické, je ovšem velmi subjektivní. Lidé, kteří si chtějí postavit dům, o něm mívají většinou zcela jinou představu než odborníci. Nazdobené domečky, jaké se dnes staví, jsou naprostým opakem minimalismu, který vyznávají současní architekti.

Když je něčeho příliš, vyvolává to přirozenou touhu po změně. Léta strohých panelových domů vzbudila v lidech chuť bydlet v něčem, co bude naopak líbivé. A zase záplava „chaloupek“ s vikýři a obloučky nad okny nutně musí popouzet esteticky cítící odborníky a žene je k ještě zarputilejší strohosti – která podle nich lépe vyjadřuje ducha doby. (Ale vzpomeňme si – dnes památkáři chráněné a všemi obdivované klánovické či černošické vily s věžičkami a arkýři byly ve své době vystaveny podobné kritice.) Myslím si však, že i moderní minimalistická stavba může mít v sobě prvky, které budou příjemné nebo „hezké“, aby je mohl pozitivně vnímat také obyčejný člověk, neodborník. Stěna domu může klidně být betonová, ale musí být krásná řemeslně nebo výtvarně. Viděl jsem například velmi krásnou funkční a jednoduchou stavbu, kde se příjemným výtvarným prvkem stala holá stěna z pečlivě vybroušeného kamene a betonu. Stejný dojem na jinak strohé stavbě může vyvolat třeba i zajímavá barevnost. Vyhraněný minimalismus je pro laiky velmi těžce pochopitelný, nestravitelný a určitě by celé architektuře prospělo, kdyby architekti byli ke svým klientům vnímavější, trochu vstřícnější a nabízeli jim pro individuální bydlení moderní architekturu v přijatelnější podobě. Nestávalo by se potom, že uživatelé těchto „minimál-prostorů“ ničí architektovi dílo dobře viditelnými nařasenými kanýry krajkových záclon. Příznačné je totiž, že se tyto domy málokdy fotí zabydlené. Ostatně, jak jsem si všiml v posledních číslech vašeho časopisu, dobré příklady strohé, ale kultivované architektury zde nacházejí prostor. A pokud přijmu názor, že strohost a funkčnost jsou přirozeným výrazem naší doby, je takový výraz normální, přirozený a tudíž nakonec i ekologický.

Vraťme se ještě k experimentálním ekologickým stavbám. Právě se začíná stavět dům podle projektu vašeho ateliéru – dům celý ze slámy, zastřešený průsvitným deštníkem.

Samozřejmě dům celý ze slámy není. Nosnou kostru tvoří dřevěná konstrukce, vnitřní stěny jsou postaveny z nepálených cihel, které působí příznivě na mikroklima v interiéru a vytváří akumulační vrstvu. Teprve vnější vrstva tepelné izolace na obvodovém plášti je vyskládána z balíků slámy,  ošetřených proti hoření. (Domy ze slámy, které už byly postaveny v zahraničí, totiž více než ty klasické přitahují pozornost pyromanů.) Sláma má velmi dobré tepelně  izolační vlastnosti, a přitom je stavebním materiálem zanedbatelné ceny – vlastně se takových balíků slámy někde zemědělci sami rádi zbavují. I kdybychom předpokládali, že sláma nebude odolávat povětrnostním podmínkám tak dlouho jako jiné materiály (nebo spíš materiály chráněné omítkou či obkladem), není problém balíky třeba po pěti letech vyměnit za nové. Zbytek konstrukce zůstane neporušený, protože tepelná izolace s ní není trvale stavebně propojena.

Nad rovnou stropní konstrukcí jsme slámu navrhli ve dvojité metrové vrstvě, která dosahuje stejných hodnot tepelného odporu jako půl metru silný polystyrén.  Samotný dům by neohrozilo, ani kdyby sláma zůstala bez další ochrany (doškové střechy byly v minulosti běžné), ale raději jsme nad ní rozevřeli ještě „deštník“ z průsvitné fólie. Je zavěšený na komínové těleso, které prochází středem domu, takže střecha opravdu připomíná rukojeť s deštníkem.

Poměrně dlouho jsme na deštník hledali vhodný materiál, původně jsme si fólii představovali čirou, naprosto průhlednou a velmi pevnou – ta by ale celý dům zásadně prodražila. Zahraniční folie těchto vlastností stála kolem 600 dolarů za metr čtvereční. Kompromisem je materiál, který sice průhledný není, ale denní světlo dostatečně propouští. Cena celé střechy nakonec vyjde srovnatelná se střechou tradiční.

Z hlediska tepelných ztrát lze tento dům považovat za téměř nulový, náklady na vytápění jsou tedy velmi nízké. Když vezmeme v úvahu i nízkou cenu tepelné izolace a „střechy“ oproti klasickým domům, úsporu energie při výrobě nepálených cihel (odpadá i doprava z cihelny), pak je slaměný dům skutečně ekonomický i ekologický.

Jak se na ekologii v architektuře dívají studenti? Jsou na ni projekty ve vašem ateliéru zaměřeny?

Studenti mají možnost svobodné volby. Každý z pedagogů má na architekturu svůj vlastní pohled a názor, na studentech zůstává, co je jim blízké, co si vyberou. Určitě pro ně bude přínosem, když se o některých zásadách ekologie dovědí, ale není mým cílem podřídit ekologii zaměření celého ateliéru. Úkoly, ze kterých si studenti vybírají, takové pojetí umožňují, ale důležitější je nápad, dobrý koncept. Některý rok se složení ateliéru vydaří a pak se studenti sami   zajímají o všechny problémy architektury zcela spontánně, jindy je práce s nimi méně úspěšná a určitě bych je nevyprovokoval k aktivitě ani ekologií. Můžeme se podívat na některé studentské projekty, které považuji za velmi zdařilé.

Jedním ze zadání našeho ateliéru bylo například využití stávající ocelové haly, která zůstala v krajině jako pozůstatek doby velkých zemědělských družstev. Studentka Michaela Hamplová do ocelové konstrukce vestavěla kamennou hospodu s prosklenou fasádou na delších stěnách. Zaujal mě především koncept celého projektu: hala stojí uprostřed krajiny, v kontaktu s okolní přírodou, jejíž přímou součástí by se měla hospoda  stát. Parkování zůstalo někde daleko u silnice, do hospody by se přicházelo pěšky dlouhou rovnou cestou, návštěvník by se na výjimečný zážitek už předem připravoval, cestou by vstřebával atmosféru, vnímal přírodu. Stavba má uvnitř kamennou chodbu se schodištěm, kudy by od kuchyně k hostům přicházel personál do jednotlivých kójí, ale zase by mizel a zanechával je v intimitě a soukromí. Hosté by prosklenou stěnou bez jakéhokoliv dělení plně vnímali pohled do krajiny a sami by se stávali jakýmisi herci na malém prosvětleném jevišti pro ty, kdo nahlížejí zvenčí. Číšníci s vozíkem by přiváželi jídlo a pití také ke stolkům venku; velká vzdálenost, třeba sto nebo dvě stě metrů mezi jednotlivými stoly by dodávala hostům pocit, že sedí sami uprostřed krajiny… Samozřejmě by muselo jít o drahou hospodu, ale určitá výjimečnost by sem lidi lákala. Pak by na ně mohla působit také prostá minimalistická architektura (oživená barvami a atmosférou), takže spolu s občerstvením by se jim dostávalo i duchovní potravy, nenásilné osvěty.

Jedno téma většinou zpracovává hned několik studentů najednou. Jak využil ocelovou halu nějaký jiný student? Neuvažoval někdo třeba o bydlení?

Uvažovali. Ale úspěšnější byly hospody. Asi víc otevírají fantazii – v názorech na bydlení byli i ti odvážní trochu konzervativnější. I další student Patrik Dolák místo cítil jako vhodné prostředí pro restauraci s mimořádnou atmosférou. Velmi moderně pojatou, s použitím současných materiálů – kov a plasty v kontrastu s masivním hliněným zdivem dusaným do bednění. Vše skryto za konstrukcí s drátěným pletivem bohatě porostlým zelení. Přestože jeho koncepce stavby je naprosto odlišná, v obou případech se studenti snažili vytvořit prostředí, na kterém se stejnou měrou jako stavba podílí i zeleň, příroda.

Jiným zajímavým projektem, který Patrik Dolák perfektně zpracoval, je bydlení na vodě přímo uprostřed města – v hausbótu. Jde o téma, které mě samotného docela zajímá, přitahuje. Hausbót může parkovat na Vltavě přímo v centru Prahy, třeba naproti Národnímu divadlu, a přitom je jeho majitel v těsném kontaktu s přírodním prostředím, s řekou. Samozřejmě je představa takového bydlení trochu romantická, pro studenty možná přitažlivá i vlivem Jirotkova Saturnina,  ale mohou se na ní naučit řešit zajímavé technické problémy – samotná konstrukce plovoucího podkladu, který se nesmí překlopit, řešení napojení na vodu nebo elektřinu, vlastní čistička odpadních vod. Navíc musí být obytný prostor naprosto funkční v každém detailu, protože minimální plocha vyžaduje dokonalé dispoziční řešení. Takže úkol bydlení v hausbótu je pro příštího architekta dobrou průpravou i pro kvalitní zpracování konceptu rodinného domu.

text: Věra Konečná

Vizualizace: SEA a práce studentů
zdroj: Můj dům 5/2002