|
|
Odstěhovat se z velkoměsta do panenské přírody, do chalupy jak z idylických obrázků dávno zmizelého venkova, a přitom mít Prahu půlhodinku jízdy po dálnici je pro většinu lidí snem, nad nímž si mohou jen povzdechnout. Ota Jirák však patří k té šťastné menšině, která si ráno může dopřát výhled na Krkonoše, Jizerské hory i Bezděz a Trosky, den strávit pilnou prací v metropoli a večer už zase poslouchat cvrkání cvrčků v trávě. Sám ale přiznává, že k domu, kde nyní tráví většinu svého času, mu pomohla pouze náhoda a pořádná dávka štěstí.
Na počátku kuponové privatizace se mnoho lidí opájelo nadějemi, že se z nich stanou boháči. Také Ota Jirák dostal od otce k Vánocům kuponové knížky, ale k perspektivám privatizace se stavěl značně skepticky. Těsně před koncem prvního kola s manželkou náhodně zainvestoval všechny body do podniku, který se zdál takřka na odstřel. Uběhlo však několik málo let a stal se zázrak: bezcenné akcie se vyšplhaly do nečekaných výšin. V tu chvíli si mohli manželé Jirákovi splnit dávný sen – pořídit si vlastní venkovský dům. Hledání vhodné lokality a objektu většinou bývá záležitostí na dlouhé měsíce, ale Jirákovým přálo štěstí i tentokrát. V kraji, odkud paní Jiráková pochází, jim náhoda postavila do cesty půvabnou staletou hospodu, která byla právě na prodej.
Formanská hospoda na půli cesty První záznam o existenci tohoto domu pochází z kroniky nedalekého zámku už z roku 1557. Zdejší formanská hospoda je zde zmiňovaná jako zavedený podnik, ve kterém nocují formani na cestě do Žitavy. Z původního staletého objektu se do dnešních dní zachovalo poctivé, vepřovicemi přizděné pískovcové přízemí a sklep. Horní dřevěná nástavba počátkem 19. století vyhořela, ale hospoda byla záhy obnovena a fungovala bez přestávky dalších téměř dvě stě let. Poté, co se v rámci znárodnění ocitla v rukou družstevníků, doznal zejména interiér přízemí řady „estetizujících“ úprav. Opadávající strop přebily čtverce různobarevných palubek. Ty pokryly i stěny po celém obvodu výčepu i baru zřízeného v malé místnosti přes chodbu.
U stropů se houpaly kovové lucerničky s designem záhrobních svítilen, toaleta v podobě asfaltového žlábku stejně jako parkety zčernalé letitou špínou připomínaly ze všeho nejvíc zařízení pro domácí skot. Osobitým skvostem výčepu byl krb z bílých betonových, černě vyspárovaných cihel, vestavěný do původní černé kuchyně. Veškerá hospodářská stavení přiléhající k objektu se postupně zřítila k zemi a na jejich troskách navršili silničáři kopce štěrku. I tak si však zachovala zubožená formanská hospoda tolik impozantního půvabu a jímavé nostalgie, že Ota Jirák už po první prohlídce věděl, že právě našel, co hledal. Ještě ten den si od majitele půjčil klíče a víkend už strávil s rodinou na matracích mezi odsunutými stoly ve vlastním výčepu. Hned ráno provedli první kosmetický úklid, připravili slavnostní oběd a Ota Jirák zajel pro nic netušící rodiče. Teprve pak jim s nastoupenou rodinou a se vší parádou poděkoval za to, jakou jim za dva tisíce koupili pod stromeček krásnou chalupu.
Když padá strop První sezonu si novopečení majitelé chtěli ve svém domě užít v klidu a bez řádění řemeslníků. Vlastními silami proto jen vizuálně zvelebili přízemní prostory. To však ještě netušili, kolik rozmanitých skrytých vad na ně pod malebným zevnějškem číhá. Nejprve se na Otu Jiráka při sekání dříví zřítil strop ve stodole. Následovaly první Vánoce a zkouška ohněm, přesněji řečeno desetistupňovými mrazy – zavřenými okny v hlavní místnosti (bývalém výčepu) šlo bez obtíží prostrčit ven prst, ve vstupní chodbičce visely rampouchy a na záchodku sněžilo. Poslední kapka do přetékajícího poháru přišla v okamžiku, kdy na dceru Terezu spadl při průtrži mračen kus stropu v hlavní místnosti. Stav celého stropu byl totiž už takový, že jej nad hlavami obyvatel držela jen dobrá vůle a andělé strážní. A to ještě majitelé netušili, že rozvody elektřiny po celém domě jsou provedeny „po kutilsku“ hliníkovými dráty obalenými nitěmi a leukoplastí. Nezbývalo než vyprázdnit konto, vzít si hypotéku a odhodlat se k velkorysé rekonstrukci.
Klika od pánaboha Původní představa stavbyvedoucího byla uklidňující. Rozhodl se, že nejprve nechá sesbírat mazaninu z půdy, zkontroluje stav odhalených prken a trámů, které by podle všeho neměly být v havarijním stavu. Když však jeden z dělníků propadl stropem, bylo jasné, že povaly jsou zcela shnilé a osm trámů je vyhnilých půl metru do místnosti. Nezbylo než trámy vyndat a sundat celou střechu. Ota Jirák vzpomíná, jak stavbyvedoucí v této fázi polykal jeden neurol za druhým. Právem se totiž obával, že se odhalená kamenná stavba prostě celá sklopí a zřítí na hromadu sutin. Štěstí však stálo dál při majitelích, a tak se Otu Jirákovi ještě týž den podařilo sehnat na zdejší pile potřebné trámy v požadované velikosti. Nezastřešená stavba připomínající kabriolet se ani nepohnula a teplé slunné počasí vydrželo bez jediné dešťové kapky po celou dobu rekonstrukce.
Svetr podmínkou Dispoziční řešení hospody v sobě malebná chalupa dodnes nezapře. Hlavní obytná místnost má úctyhodné rozměry tanečního sálu. Zničeným parketám vrátilo ztracenou krásu důkladné zbroušení a lak, odpudivý cihlový krb nahradil jednoduchý krb z krémově zbarveného pískovce. Solidní rustikální nábytek z dřevěného masivu v přírodní barvě je většinou vyrobený na zakázku místní truhlářskou firmou. Z její produkce pochází i skříň, která v sobě skrývá vchod do tajné malé komůrky, pánem domu využívané k občasnému přespání. Ve stejném duchu je pojata i kuchyňská linka, na přání Oty Jiráky natřená tak, aby místy prosvítala spodní barva. Dovedně provedená patina vyvolává vzpomínky na dětství u babičky, která pískem drhla svoji kredenc tak pečlivě, až se prodrhla k předcházející barvě.
Zajímavým a originálním stavebním prvkem Jirákovy chalupy je masivní komín, průchozí z obou pater domu. Kdysi v něm byla umístěna černá kuchyň a ze vstupní síňky pec na chleba. Dnes je využíván jako krbový komín, ale původní vstupní dvířka se dodnes dochovala.
Poté, co byly v domě překopány všechny rozvody vody a odpady, prošly radikální úpravou i toaleta a koupelna. Majitelé pietně uchovali jen autentické dveře s pečlivě zrestaurovanými ručně malovanými nápisy – Ženy/Muži. Ozvěna starých hospodských časů na návštěvníka však nejvíce dýchne v další rozlehlé místnosti, z níž vedou schody do již zrekonstruované části podkroví, využívané jako malířský ateliér. Tato místnost prapůvodně sloužila jako lednice, kde se led udržel až do léta. Nyní se postupně mění v místnost pro hlučnější společenské sešlosti, při nichž však bude teplý svetr podmínkou.
Je to v těch zdech Dnes už zbývá k zásadnější rekonstrukci jen pokoj dcery Terezy, dodnes obložený po stěnách i stropě psychedelickou změtí různobarevných lakovaných palubek, a dosud nezabydlená půda. Manželé Jirákovi si však letos chtějí dopřát první klidné léto bez rumiště, vyváření kotlů gulášů a permanentního soužití s řemeslníky. Prostě se budou jen tak kochat nádhernou krajinou, která vesnici s jejich chalupou lemuje v efektním prstenci hor a lesů, popíjet víno a odpočívat. Jejich dům si o pohodu totiž doslova říká. „Nedá se nic dělat,“ dodává totiž odevzdaně Ota Jirák. „Je to v těch zdech. Jen sem přijedeme, tak si musíme něco otevřít. Pijeme, jíme … prostě je to tu po těch staletích nasáklé konzumací. A nemá smysl se bránit!“
text: Lucie Konášová foto: Majka Votavová |
Vánoční dárek s velkým D
Kuponová privatizace většině lidem přinesla jen pocit, že dobře zainvestovali do státní hry s pravidly pověstného Letadla. Populární herec Ota Jirák však na éru privatizace může shodou šťastných náhod vzpomínat jen v dobrém – a především ve „svém“.
