Zbraslav

Zbraslav ovšem neproslavilo ani tak košíkářství, jako především zdejší cisterciácký klášter založený Václavem II. – rozlehlý komplex budov, který vznikal postupně od konce 13. století v místech královského opevněného loveckého dvorce a jehož dnešní podoba je v zásadě dílem nejvýraznější osobnosti české barokní architektury, Jana Blažeje Santiniho. Mimořádný význam získal klášter jako pohřebiště členů královské rodiny: v chóru bývalého konventního kostela Panny Marie byl jako první z nich roku 1305 pochován sám zakladatel kláštera, jako poslední pak v předvečer husitských bouří v roce 1419 Václav IV. Tato role přisoudila klášternímu komplexu název Aula Regia (Královská síň), který se později v podobě německého Königsaal přenesl na celou Zbraslav.

Historie těchto míst sahá ale mnohem hlouběji do minulosti; zdejší vrch Havlín při severním okraji zbraslavského katastru, na němž se kolem kostela sv. Havla (původem románské kaple) rozkládá zbraslavský hřbitov, bývá téměř s jistotou ztotožňován s vrchem a ostrožním hradištěm Osek nad Berounkou, které vzpomíná kronikář Kosmas. V jeho dobách patřilo zbraslavské zboží kladrubskému klášteru benediktinů, v následujícím století se stalo majetkem pražského biskupství, po třiceti letech od něj přešlo mezi královské statky a po dalších třech desetiletích, na sklonku 13. století, je darem od Václava II. získal již zmíněný klášter. Jeho osudy pak Zbraslav sdílela téměř sedm set let – od počátečního rozvoje k totálnímu vyplenění husity, od navrácení zabaveného majetku po časté drancování během válečných konfliktů v první půli 17. století, od stavební obnovy areálu kláštera v dobách vrcholného baroka až k jeho zrušení v roce 1785 a převedení celého zbraslavského panství pod náboženký fond.

Řádění švédských vojsk na sklonku třicetileté války dovršilo dílo zkázy – z 18 zbraslavských stavení v předbělohorských dobách jich v půli 17. stol. zůstala obyvatelná jen polovina, vniveč přišel i vrchnostenský dvůr zvaný Peluněk, dodnes připomínaný místním názvem.

S obnovou kláštera počátkem 18. století začala Zbraslav opět pozvolna vzkvétat. Tereziánský katastr zde napočítal už přes 70 domů a nastupující manufakturní výroba, která se v podobě cukrovaru usídlila po zrušení kláštera v jeho budovách, pak celkový rozvoj uspíšila. V cukrovaru, mimochodem prvním u nás, který zpracovával třtinový cukr, byl také instalován jeden z prvních parních strojů v pražské průmyslové výrobě.

Zbraslavské panství, k němuž příslušely bezmála čtyři desítky obcí a osad (z míst, o nichž jsme již psali, např. Točná a Velká i Malá Chuchle), koupil roku 1825 kníže Bedřich z Oettingen-Wallersteinu. Podnikavý bavorský šlechtic založil v nedalekých Strnadech (bývalé osadě, dnes místní části Zbraslavi) cihelnu a továrnu na kameninu, přímo ve Zbraslavi pak první českou průmyslovou školu pro tovaryše, v klášterních budovách zřídil chemickou továrnu a z bývalé klášterní prelatury učinil své zámecké sídlo. Za něho se stala Zbraslav městem a za něho také proběhla zásadní regulace toku Berounky, která značně pozměnila tvářnost celé zdejší údolní partie – mrtvé rameno řeky pod vrchem Havlínem je pozůstatkem jejího starého řečiště v místech, kde se původně vlévala do Vltavy.

S přelomem 19. a 20. století vtrhl do půvabně položené a tehdy ještě poklidné Zbraslavi čilejší stavební ruch a v roce 1900 zde žilo ve 185 domech již více než 1700 obyvatel. Město se zařadilo mezi oblíbená letoviska bohatých Pražanů a své honosné vily si zde vystavěli kupříkladu nakladatelé J. Otto, J. R. Vilímek či E. Beaufort. V Záběhlicích – sousední osadě, která se Zbraslaví později splynula a její území tvoří dnes nejjižnější část zbraslavského katastru – bydlel pro změnu herec Saša Rašilov. Z osobností literárního a uměleckého světa je však se Zbraslaví nejvíce spojován spisovatel Vladislav Vančura, původně zbraslavský lékař, a to díky vile, kterou si zde v roce 1923 nechal postavit od Jaromíra Krejcara, Kotěrova žáka a čelního představitele moderní meziválečné architektury.

V souvislosti s projekty rodinných domů si ho připomeňme jako autora některých staveb ve vilových koloniích ve Strašnicích či v Bubenči. O Vančurově vile se říká, že je jedním z prvních českých projevů typické funkcionalistické architektury. A když už je řeč o architektu Krejcarovi, pak pro zajímavost dodejme, že byl druhým manželem novinářky a publicistky Mileny Jesenské, někdejší přítelkyně Franze Kafky. Stejně tak ne každý možná ví, že Vladislav Vančura byl zase tchánem filmového režiséra Bořivoje Zemana. To je však úplně jiná historie.