Názory na roli koberce v dětském pokoji se liší. Jedni hovoří o lapači prachu, druzí o příjemném nárazníku snižujícím počet boulí. Tvarem a barvami může dětské vnímání reality obohatit za předpokladu, že nelitujeme času na jeho častou a pravidelnou údržbu. Hračky a zrcátka Batole v tomto věku smysl předmětů příliš nechápe, ale zajímají ho. Dáme-li mu do ruky třeba tužku, pravděpodobně ji začne olizovat nebo tlouct kolem sebe, a až později zjistí, k čemu je užitečná. Zajímavý je experiment psycholožek Nardiniové a Haushoferové, podle nichž je prvotní výtvarný projev dvouletého šimpanze vyspělejší než dvouletého dítěte. Rozdíl je v tom, že dítě tuto fázi rychle překoná. Šimpanz ne. Barevný svět Takový koberec bývá velmi výrazný, a co se líbí šestiletému dítěti, za to se pubertální dorostenec stydí. Přesto by detaily dětského pokoje měly odpovídat právě tomu věku dítěte, v kterém se reálně nachází. Vnitřní svět malého človíčka a dospívajícího člověka se přece liší a měl by se lišit i ten vnější. Pravdou je, že se dítě i s hračkami stejně rozuteče do ostatních pokojů a pohodlně zakotví třeba na docela „nedětském“ koberci v obývacím pokoji. Patrně se k němu přidá i někdo z dospělých, protože schopnost hrát si nás s dětstvím neopustila. Podle holandského filozofa Huizingy je přece člověk od přírody spíše „homo ludens“ (člověk hrající si) než „homo faber“ (člověk pracující). Text: Petr Tschakert, Foto: Archiv Kontakty: |
Měkké místo pro hru
Komenský kdysi napsal o hrajících si dětech: „Nechť jsou mravenečkové, vždycky se okolo něčeho čmýrající, nosící, vláčící, skládající, překládající… a my musíme jim pomáhati a ukazovati všeho mustr.“ Nepřímo tak naznačil, že dětství je rozlehlou krajinou her a dospělí by měli respektovat, že předměty, včetně koberců, jsou pro dítě její samozřejmou součástí.