Pohoda na kraji města Aleny Zárybnické

Meteoroložka Alena Zárybnická je rodilá Pražačka. Miluje letadla (na větroních létá už dvacet let) a hory, na které by se nejraději odstěhovala. Osud ji však zavál do malého města nedaleko Prahy, do malého rodinného domu v poklidné slepé ulici.

Domek si postavil ve třicátých letech minulého století dědeček budoucího manžela Aleny Zárybnické. Jednopatrový dům, ale přesněji řečeno domeček, čítal miniverandu, malou kuchyň, dvě místnosti a kousek půdy. Topilo se v kamnech a pro vodu se chodilo k pumpě. Vrchol „pohodlí“ nabízel suchý záchod na dvorku.

„Když jsem se přistěhovala, byla už hotová nová přístavba směrem do zahrady. V té jsme s manželem bydleli a zároveň rekonstruovali původní část domu. Po letech pak přišla na řadu i nová střecha, díky čemuž jsme se odhodlali proměnit půdu v obyvatelnou místnost,“ vysvětluje Alena Zárybnická.

Otázka, jestli si přizvat na pomoc stavební firmu anebo architekta, se u Zárybnických neřešila. Spíš než architekta to chtělo statika, který by poradil, zda jejich stavební zásahy dům vůbec přežije. Navíc oba manželé nikdy nestáli o to, udělat si z vidiny okázalého bydlení svůj životní program.

Nejvíce otisků na domě proto zanechal sám pán domu, i když mu jeho žena po celou dobu zdatně sekundovala. Vít Zárybnický je sice povoláním letecký inženýr, ale s trochou nadsázky tvrdí, že podle příručky člověk zvládne vše. Dodnes byste u Zárybnických v knihovně našli pár brožurek, kterak si snadno a rychle postavit dům. A tak se bouraly příčky, aby jinde vznikly nové, rekonstruovala se kuchyň, rostla koupelna, pokládala se dlažba, rodily se schody do patra, zateplovaly se stropy. Chodník u domu ozdobila zámková dlažba, na zahradě vyrostla pergola… Budovalo se pomalu, postupně, ale zato jistě. A kde nestačily dva páry rukou, tam vypomohli kamarádi z letiště. S jedním z nich Vítek Zárybnický před desíti lety zateploval dům. „Byl to takový systém něco za něco. Ten dotyčný kamarád tehdy studoval stavbu letadel na ČVUT. Přes den tu s manželem dřeli na stavbě, a večer se spolu učili diferenciální rovnice,“ vzpomíná dnes Alena Zárybnická.

     

 

Dnes se zdá až neuvěřitelné, jak pohodlný a prostorný dům se Zárybnickým nakonec z dědečkova skromného domku podařilo vytvořit. Přízemí čítá vstupní halu, obytnou kuchyň, obývací pokoj, pokoj pro hosty, koupelnu a WC. V horním patře se nachází ložnice rodičů, dětský pokoj, místnost „suplující“ pracovnu a hernu a druhá koupelna. 
  

Postupná proměna příbytku je sice náporem na nervy a zkouškou pevné vůle, ale má své osobité kouzlo. Zanechala stopy všude, kudy prošla. Například vstupní halu s dlažbou rozděluje na dva prostory zídka, která současně ukrývá topení. Původní část domu je totiž o nějaký ten centimetr vyšší než přístavba, takže přízemí a patro spojují atypické schody. Pro majitele domu z nouze ctnost, pro návštěvníka zajímavý prvek.

Také původní vstup do sklepení musel ustoupit kuchyni. Zárybničtí ale našli šalamounské řešení: přístup do sklepa ukrývá poklop, který se společně s malou sušárnou, plynovým kotlem a rozvody schovává za skládacími dveřmi.

Z kuchyně se otevírají dveře do obývacího pokoje. Alena Zárybnická si sice přála oba prostory spojit, jenže mezi místnostmi se nachází nosná zeď. Stejně nereálný se díky omezenému prostoru obývacího pokoje ukázal i sen o funkčním krbu. Kompromisem byla také volba podlahové krytiny – podlahu obývacího pokoje pokrývá celoplošný koberec, i když by tu paní domu měla raději plovoucí podlahu. Ale jak sama říká: „Pod podlahou je spousta škváry. Museli bychom ji pracně vydolovat, a navíc bychom tím změnili půdorys místnosti.“ Malému obývacímu pokoji, nezahlcenému zbytečným nábytkem, dominuje čalouněná sedací souprava z počátku 90. let. Své místo tu však našel i útulný pracovní kout.

Další přízemní místnost se nachází v přistavované části společně s koupelnou a rozšířeným prostorem vstupní haly. Opět odráží dobu, kdy se zařizovala – například obývací stěna pochází z 80. let.

Do patra vedou dubové schody, které také vyrobil Vít Zárybnický. Chvíli to však trvalo, takže než schody spatřily světlo světa, lezli obyvatelé domu nahoru jako kamzíci – zleva a zprava se museli přidržet zábradlí, uprostřed bylo vzduchoprázdno a na okrajích konstrukce se šlapalo vzhůru po malých patkách.

Poslední stavební úpravy se u Zárybnických odehrály před necelými dvěma lety. K rekonstrukci střechy je přinutilo zatékání. Společně se střechou došlo na přestavbu půdy v obytný pokoj s další koupelnou. Tato nová místnost s plovoucí podlahou je nyní vybavena minimem nábytku, zato tu nechybí prostorná vestavěná skříň. Pohodlně se do ní vejdou lyže, brusle a řada dalších sezonních věcí. 

Z obývacího pokoje je nádherný výhled na zahradu, která postupně prodělala vývoj od užitkové k okrasné. Pěstitelská éra, kdy se sklep utěšeně plnil zavařeným rybízem a angreštem, je definitivně pryč. Většinu zahrady dnes pokrývá trávník, který je členěný okrasnými keři, k plotu se přimykají túje a ořešák, z boku je k domu přistavěna pergola.