V malých prostorách se cítím bezpečněji

„Už bezmála pět let bydlím na Křivoklátsku, 40 kilometrů od Prahy — v domečku, který jsem se štěstím a s vypětím portmonky své i mých přátel koupil za 540 tisíc, včetně zpustlé zahrady. Výhled krásný, na pstruhový potok a modřínové lesy, ale zdi plesnivé a mokré — suchý byl jen záchod 20 metrů od domku. Takže rekonstrukce, vrtání studny, odpady, čistička… Dodnes splácím půjčku. Ale stálo to za to: našel jsem tu dokonce ženu a ta mi nejen zaplavila domek všemožnou flórou, ale dala mi i synka, takže teď musím dělat plůtky kolem každého nebezpečí a schovávat kleště a hřebíky. Ale hlavně se mi stále méně chce jezdit za prací do Prahy.“

Říká se, že během stavby či rekonstrukce se občas pláče…

I já jsem plakal, když zedníci vybourali jinou zeď, než měli. Ale nakonec udělali za málo peněz hodně dobré muziky — a vlastně se sluší udělat neplacenou reklamu firmičce pana Davida z Hýskova. Mám zkušenost, že najít si řemeslníky pokud možno v místě se vyplácí — nemohou si dost dobře dovolit, aby se pak v hospodě povídalo, jak svou práci odflákli.

Takže žádné tragické zkušenosti?

Ale ovšemže! Třeba obkladači zcela surově ničili zbrusu nový, krásný štuk — a když jsem konečně našel odvahu opatrně jim naznačit, že by si tu stolní řezačku mohli postavit kousek dál od zdi, řekli jen: „Proč? Ať mají taky malíři co dělat.“ Silná káva.

Přestavovali jste radikálně?

Ne. Náhodně zvolený architekt sice okamžitě navrhl ubourat půlku domku a vystavět terasu s noblesním schodištěm, střeženým sádrovými lvy, shlížejícími na vzácným štěrkem sypanou cestu, po které budou šustit limuzíny hvězd filmového plátna, ale tím také jeho práce skončila. Vymyslel jsem si projekt a úpravy sám a opájel se pocitem architekta-samouka. Pak přijela kamarádka a řekla, že můj plán je fakt velký — nesmysl. Měla pravdu. Domek zůstal nakonec skoro takový, jaký byl.

Skoro?

Hrůzostrašná půda, plná pavučin a dřevokazným hmyzem zkaženého dřeva, se proměnila v podkrovní pokoj pro děti, ložnici a pracovnu. Odevšad je — díky novým vikýřovým, mansardovým oknům — výhled do zahrady. A nakonec se tam zázrakem vešla i druhá, fakt mikroskopická koupelnička — snad ještě menší, než jsem měl kdysi v malém hotýlku v uzoučkém domě v centru Paříže. Musíte se sice mít na pozoru, ale připažíte-li, nakonec si ruce umyjete, i úzkou sprchu si dáte a s trochou dobré mušky i vymísíte. Sanitární keramika tuzemská, ne drahá, přitom elegantní.

Máte rád malé prostory?

Mám… no, trochu asi i proto, že máme prostě malý dům. Ale připadal bych si asi jako blbec, kdybych měl zbůhdarma vytápět a napájet nějaký rozmáchle řešený komplex a podporovat tak vyšší spotřebu a tím třeba Temelín. Ale taky se v malých prostorách cítím bezpečnější — určitě to znáte z filmových hororů: na ploše 3 x 3 metry se sotva ukryje nějaká zohyzděná stvůra, usilující rozřezat mě motorovou pilou.

K pocitu bezpečí patří i krb…

Souhlasím, že může zahnat vlky, snad i komáry… Ale v původním domku nebyl, tak není ani teď. A navíc bývá krb potvrzením zákonitého zlenivění — po pár slavnostních večerech u žhnoucích polen začne být člověku trochu zatěžko nasekat dříví, vymést popel, nakonec i škrtnout sirkou. Žena by zřejmě časem chtěla kachlová kamna, já to odkládám — a o to víc přikládám do kamen z bazaru, Musgraves Original.

Vy topíte dřívím??

Přitápíme — a ta jedna kamna stačí přes schodiště do podkroví vytopit celý dům příjemným, dřevěným teplem. Ale jinak jsme „šli do plynu“ — když jsem vybíral kotel, žasl jsem, jak obrovská je nabídka! Některé dokáží proměnit zbytkové, nevyužité teplo v elektřinu a dodávat ji zpět do rozvodné sítě!! Představte si, že by se místo na Grégrovy šílené průmyslové „třesky“ daly všechny ty peníze na finanční subvenci třeba takových kotlů! V zimě by všechny plynové kotle sytily elektrické dráty.

Mluvíte jako ekolog…

Snažíme se. Ovšem získat například povolení na čističku bylo paradoxně zatraceně složité. A většina okolních domů pořád pouští všechno do potoka — tajně, v noci, když začne pršet. Výsledkem je třeba pětadvacet uhynulých pstruhů, kteří nedávno plavali znak v našem rybníčku…

Třídíme plasty — jenže obecní kontejnery byly nerentabilní, takže teď si každý musí za 25 korun koupit pytel a hlídat termín, kdy ho musí odnést na určené „svoziště“. Výsledkem je spousta plastových lahví a igelitových tašek s odpadem, vyhozených do škarpy. Tahle krátkozrakost a nedůslednost — především vlády — mě hrozně štve! A dá-li Bůh a dostanu roli v nějaké hodně dobře zaplacené reklamě, chtěl bych zkusit nějaké ekologické podnikání. A taky doufám, že po vstupu do EU…

Pak ale přece naši němečtí a nizozemští spoluobčané skoupí…

…naše domy a my se budeme muset stěhovat dál na východ, do levných ukrajinských, radioaktivních domů? No, to je snad jen taková „sládkovská“ vize… Ale i kdyby je skoupili, o moc horší, než nová výstavba v okolí měst, to nebude. Ta exploze řadových sádrokartonových zámečků s malebným výhledem na výkrmnu prasat bývalého JZD je tragikomická. Vlastně je to jen kvalitativně vyšší forma sídliště, „rozmajzlého“ do šířky. Lidi si tam do talíře, pardon, do zahradního grilu s elektromotorkem, vidí často ještě víc.

Ale majitelé mají přece možnost projekt, byť jen částečně, ovlivnit.

Pak se asi většina z nich dívá příliš často na všechny ty zahraniční bazénovité seriály. A výsledkem je tak podivná „zparchantělost“, že náš tuzemský, proklínaný domek „šumperák“ začne být člověku až sympatický. Proč si ti lidé nedali o něco víc práce a času a nenašli si třeba objekt k rekonstrukci? Je to pracnější, leckdy i dražší, ale než bydlet v papundeklové replice s plastovými, „rustikálními“ trámy…

Jenže v okolí velkých měst už původní objekty často neseženete…

Ale seženete je možná o kousek dál — a tam už budou zároveň levnější a pravděpodobně také ve zdravějším prostředí. A díky nižším cenám vás také rekonstrukce přijde levněji. Takže újma za nákladnější dopravu do zaměstnání nebude tak strašná, bude-li vůbec, protože — stejně jako já — možná přestanete mít chuť do města vůbec jezdit. Tím nechci říct, že mým přáním je, aby se všichni lidé z měst přestěhovali na venkov — to bych se asi zase musel přestěhovat do města.

Nemáte rád společnost?

Už moc ne. Žena a děti, to mi v zásadě stačí. Zbytek si můžu vymyslet při psaní, postavy toho někdy nažvaní, až hanba. Když doma nepíšu, jsem na zahradě nebo v dílně, práce všeho druhu, i tesařské, vše čistá amatérština. O kus dál žena zuřivě brousí drátěným kartáčem starou, rezavou postel z kontejneru, ve stínu lísky synek zkouší kladivem, co snese šnečí ulita.

A když se setmí?

To už žena zalézává a z kuchyně, spojené s jídelnou a „obývákem“, sleduje při přípravě koprovky Ally McBealovou. Mně Ally tolik k srdci nepřirostla, takže většinou ještě zůstávám venku, pokuřuji a za svitu Luny třeba odnáším na kompost nebožky myši, které nám kočky pravidelně a pyšně přinášejí až do verandy — chtějí si nás tím zřejmě naklonit a zajistit si teplý pelech. Nakonec ale s nepořízenou odtáhnou do kůlny, což je depozitář starých krámů, určených — snad! — k pozdější opravě a použití.

Jste kramáři?

Ano! Každá nová vodorovná plocha v domě je vzápětí pokryta krámy — naštěstí alespoň starými. Vlastně celý náš domek je sestaven z věcí, které buďto pocházejí z toho původního, nebo jsme je zdědili, dostali, našli či koupili v bazaru. Je to změť stylů a slohů, ale na všem občas rádi spočineme pohledem — a třeba na gauči po babičce brněnské i tělem. Ovšem myčka, pračka, sušička, sporák, hi-fi věž a toustovač byly svého času zbrusu nové, sněhobílé, přiznávám.

Prožil jste si sídliště?

Přes deset let, Praha-Pankrác, jedno z těch snesitelnějších. A pro mnoho lidí je to určitě jednoduchý, bezproblémový způsob života. Pro děti a romantiky už asi tolik ne. Ale při dnešních cenách bytů už není nemožné uvažovat o bydlení mimo Prahu.

A mimo vlast?

Trefa! Čím hlouběji zapouštím kořeny v novém bydlišti, tím častěji na to myslím. Loni, na vzdáleném chorvatském ostrově Vis, posázeném jednoduchými, skromnými a přitom tak „srdečnými“ domky, jsme se ženou vážně uvažovali, jak velkou vlasteneckou zradou by bylo přestěhovat se úplně jinam. Mít jiný výhled, cítit jiné vůně a místo krásného břidlicového eternitu mít šustivý rákos…

Ale letos jsme, se známými z Berlína, udělali experiment: na týden jsme si vyměnili domy, domovy. Nadchlo nás to — nejen Berlín, ale především ta obrovská možnost vyzkoušet si, ať svépomocí, nebo přes existující agentury, úplně jiné bydliště a poznat lépe než s cestovkou, jak žijí třeba Srílančané či Čaďané. Třeba na celé prázdniny. Kam pojedem příště, nevíme — listujeme atlasem. Ale pak určitě zase sem.

Tomáš Hanák

Narodil se v roce 1957 v Kremnici, dětství prožil v Radkově u Tábora a na Kubě. Byl úspěšným veslařem, po humanitním gymnáziu zkusil VŠE, pak následovala vojna. Od roku 1977 je členem kultovního divadla Sklep, působil jako zpěvák orchestru MTO Univerzál Praha, moderátor rádia Limonádový Joe. Z jeho bohaté filmografie jmenujme role ve filmech: Poklad hraběte Chamaré, Bony a klid, Kopytem sem, kopytem tam, Pražská pětka, Trhala fialky dynamitem, Díky za každé nové ráno, Válka barev, Kamenný most, Král Ubu, Pasti, pasti, pastičky, Cesta z města, Rebelové. V současnosti píše sloupky do magazínu LN. Je podruhé ženatý a má tři děti — Rozálii (12 let), Annu (10 let) a Tomáše (2 roky).

Připravila Marta Drahorádová, Foto Robert Virt

Zdroj: Můj dům 11/01