Po mnoha pokusech a omylech dospěli lidé k tomu, že lze tento proces napodobit i v bazénu. Takzvané ekobazény (nebo též přírodní bazény, koupací jezírka či biotopové bazény) jsou i u nás stále oblíbenější.
Klasický bazén je sterilní systém, v kterém by voda mohla zůstat čistá pouze za nesplnitelného předpokladu, že by na ni nemohlo nic působit a naprosto nic do ní vnikat.
Jenže to nejde: i kdyby byla při napuštění naprosto sterilní (což pravděpodobně není), ze vzduchu se do ní dostávají mikroorganismy, organické i anorganické nečistoty. Další cizorodé látky pak vnášejí koupající se osoby. Díky přístupu tepla a světla dochází k mnoha biologickým a chemickým procesům, které kvalitu vody výrazně poškozují. Mohlo by se tedy zdát, že intenzivní chemické ošetřování a průběžná filtrace je zcela nevyhnutelná.
Jenže to není tak docela pravda. Dnes už to zní skoro neuvěřitelně, ale před nástupem chemizace zemědělství a pracích prášků byla čistá voda i v našich řekách a potocích – bez tablet a filtračních systémů. Za určitých okolností je možné, že i v umělé zahradní nádrži lze napodobit procesy, jaké se odehrávají v přírodě.
PŘÍKLAD ŘEŠENÍ EKOBAZÉNU |
| ■ celková délka: 5 m ■ celková šířka: 8 m ■ hloubka koupací zóny: 1,8 m ■ hloubka biologické zóny: 1 m ■ konstrukce: betonová ■ zeď oddělující koupací a biologickou zónu: kamenná |
Čím větší, tím lepší
Biotopový bazén v podstatě do jedné nádrže spojuje funkce běžného bazénu a okrasného jezírka, čímž dociluje nastartování přirozených samočisticích procesů. Je nutné si uvědomit, že ekonádrž nemůže fungovat v malém měřítku neboli objemu. Pokud bychom tedy chtěli u nás tolik rozšířené kruhové bazény o průměru několika metrů nahradit fungujícím ekobazénem srovnatelných rozměrů, jde jen o zbožné přání. V tomto případě totiž platí zásada „čím větší, tím lepší“. Uvádí se, že minimální hladinová plocha koupacího jezírka by měla být alespoň 40 čtverečních metrů.
S každým metrem navíc se však zlepšuje nejen samočisticí schopnost, ale i odolnost vodního systému proti dalším nepříznivým vlivům. Je to pochopitelné: velká masa vody má větší tepelnou setrvačnost a chemickou stabilitu. Klasický ekobazén má dvě zóny. Hlubší a menší je určená pro vlastní koupání, musí mít tedy i dno a stěny upravené tak, aby se při pohybu osob neporušila vodotěsnost. Druhá mělčí a plošně větší část obsahuje vlastní vodní biotop, tedy především rostliny. Dno je proto upravené tak, aby neslo substrát pro zakořenění. Rostliny je možné dávat na dno i v nádobách. Je to pohodlnější z hlediska manipulace (na zimu je lze snadno přemístit k uskladnění), podmínky pro vytvoření biologicky vyváženého prostředí jsou však horší.
Mezi oběma částmi je přepážka sahající těsně pod hladinu. Díky nestejnému prohřívání hlubší koupací části a mělké biotopové části s rostlinami dochází k samovolné výměně vody mezi oběma zónami. Zeď také zabraňuje přemisťování dalších nečistot z biologické zóny do koupací části.
| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.mujdum.cz nebo www.modernibyt.cz. |
Kompromisní řešení
Není asi třeba zdůrazňovat, že mezi klasickým bazénem a koupacím jezírkem neexistuje kompromis: do biotopového koupaliště nepatří jakékoliv chemikálie. Funguje pouze, jsou-li jeho systémy včetně mikroflóry pokud možno co nejpestřejší, nejbohatší a nejvyváženější – tedy bez chemie. To ostatně platí i o skutečné přírodě…
Naproti tomu existuje určitá možnost kompromisu týkající se rozměrů. Ne každý asi má na zahradě prostor pro umís-tění jezera o rozloze několika desítek metrů. Je ale možné koupací nádrž libovolných rozměrů propojit s biotopovým jezírkem čerpadlem (hadicí, umělým potokem atd.) a přitom doplnit filtrací.
Využití více jezírek má výhody i finanční: vodní plochy s rostlinami mohou mít jednodušší konstrukci, například s využitím jezírkových fólií. Menší fóliová jezírka lze také snadno upravovat, opravovat či rekonstruovat.
U ekobazénu s koupací a biologickou zónou je naproti tomu z důvodů vodotěsnosti nutné, aby rozměrný celek pokryla jediná technologie – tedy ta nejodolnější, jakou vyžaduje koupací část. To zvyšuje náklady na stavbu a omezuje možnosti oprav a úprav během provozu.
Nic na světě není dokonalé a ani ekobazény nejsou výjimkou. Vedle větších požadavků na plochu a větší náročnosti stavby (což se odrazí v ceně) to je především vyšší spotřeba vody, kterou je nutné vhodným způsobem doplňovat – nejlépe auto-matickým zařízením. Čas od času je také třeba odstraňovat ne právě malou masu rostlin, v niž se vodní nečistoty postup-ně proměnily. Za stále čistou vodu takové úsilí ale jistě stojí.
