Zabydlený ateliér

Od poloviny 19. století se postava umělce začíná stávat dalším symbolem nově se rodící mytologie velkoměsta. Zásluhou romantismu, který opředl umělce aurou výjimečnosti, se jejich životy staly jedním z prototypů moderního osudu. Ten se odehrával na ose ateliér–kavárna–ateliér.

Jak to probíhá v dnešním čase?

Já mohu soudit jenom podle sebe a jistého okruhu lidí, se kterými se stýkám. Kavárny hrály v Evropě velkou roli jako ideální veřejný prostor. Kavárenské období jsem měl jako student na vysoké škole. To jsem v té Slavii opravdu trávil večery i odpoledne snad každý den. Scházel jsem se tam s přáteli, hovořili jsme o umění, listovali katalogy, časopisy; kreslil jsem lidi a dodnes mám celý kufr kreseb všelijakých typů, kteří tam chodili na začátku 80. let.

V dobách za komunismu se však živé dění okolo umění odehrávalo v ateliérech. Tehdejší atmosféra nutila člověka spíše se stahovat do ateliéru. Když vznikala skupina Tvrdohlaví, zakládající schůzky a ta diplomacie kolem toho se odehrávala převážně tady u mě.

Váš první ateliér se nachází dodnes v areálu židovského hřbitova na Olšanech; neboli genius loci par excellence…

Je to přirozeně úplně odlišné místo, hřbitovní a prosáklé těžkou atmosférou. Uznávám, že bych tu asi neměl být a že jde o anomálii. Jinde na světě by mě na takovém místě nenechali a já bych se jim nedivil. Ovšem za těch komunistů to bylo všechno posunuté a nikde jinde jsem ateliér nemohl sehnat.

Bývalo pravidlem, že ateliér, především malířský, musí být v centru města – hlavně kvůli komunikaci, přátelským i obchodním vazbám. Mělo přeložení hlavního ateliérového sídla mimo Prahu podstatný vliv na nějakou vaši aktivitu?

Vliv to má, ale ne že by se změnilo myšlenkové téma. Lidi si myslí, že když žiju na hřbitově, pak jsou moje věci temné, což ale není pravda. Já v zásadě všude dělám stejné téma. Změnilo se ale měřítko. Když jsem se dostal do velkého prostoru, začal jsem dělat velké věci. Původně jsem sháněl prostor v okolí Prahy na skladování velkých soch a forem – bez ambice, že prostor budu používat pro tvorbu. Pouze jsem uvažoval, že sem budu případně jezdit do přírody, protože okolo jsou lesy. A dneska tu vlastně jsem častěji než v Praze.

Nejdříve jsem tu stodolu koupil jako sklad. Na rychlou rekonstrukci nebyly prostředky, a tak jsem to přestavoval tři roky. Postupně jsem si to sám navrhoval, i když spolupráci s architekty jsem se nevyhýbal. Brzy jsem ji však ukončil, neboť oni tam dávali moc svého, a přitom šlo o prostor pro moji práci a můj život.

Za tři roky se hodně změní. Stavěl jste nový ateliér jen tak „a‘ la prima“ nebo na základě promyšlenějšího konceptu?

Je pravda, že hlavní myšlenku jak to udělat jsem dostal v Mexiku, kam jsem přijel na návštěvu ke známým. V jejich úžasném domě (knihovny, atriové zahrady apod.) jsem objevil monografii jednoho mexického architekta. Při listování jsem náhodou zahlédl fotografie jeho ateliéru: členitá okna do přírody, vysunutá galerie se spaním a velký jednotný prostor na práci. V Mexiku jsem si některé fotografie oxeroxoval a pak jsem z nich vycházel při přestavbě svého ateliéru. Takže teď mám velký prostor a zároveň kolem sebe přírodu.

Ateliér je váš bytostný vnitřní prostor a jako takový se váže k architektuře. Cítíte v sobě energii sám navrhnout a postavit pořádnou budovu?

K tomu musím říct, že někde vespodu mám asi taky architekta. Když jsem navrhoval scény pro Michálkův film Amerika, tak jsem pro něj kreslil celé komplexy domů a vůbec jsem s tím neměl problémy. Při spolupráci s Davidem Vávrou jsem mu navrhoval fasády domů a připadalo mi, že je to pro mě přirozená činnost.

Co vás jako sochaře na architek-tuře zajímá nejvíce?

Mám rád hmotné stavby s pevným zdivem. Budovy, které mají celé prosklené fasády, to tedy nemusím; spíše traverzy, nýty a dřevo. Na druhou stranu ale na mě velmi dobře působí staré továrny s dělenými okny. Proto obdivuju třeba železné konstrukce z přelomu 19. a 20. století. Úžasné je např. nádraží v Budapešti od inženýra Eiffela.

Pro laické publikum je ateliér obestřen jistou magií. Na jedné straně připomíná laboratoř, kde osamocený tvůrce v oparech barev materializuje svoje představy, na druhé straně ateliér v doslovném překladu znamená dílnu, ze které vycházejí produkty určené publiku. Který význam je vám bližší?

Myslím, že funkce ateliéru se mění podle typu umělce a fáze jeho vývoje. V mém případě jde v první řadě spíše o laboratoř a pak teprve o dílnu. Když máte promyšlenou nějakou věc, tak se dá realizovat v podstatě kdekoliv.

Může být ateliér domovem v pravém slova smyslu? Lze ho vůbec budovat jako jedno místo pro celý život?

V běhu života se přirozeně mění představa, jak bude člověk žít. Já si taky myslel, že budu mít rodinu a ženu. K tomu je ovšem třeba mít určitý druh prostředí, které se mi v zásadě nepodařilo zrealizovat. Dítě sice mám, ale nakonec stejně pořád žiju v ateliéru. Pro domov v takovém tradičním pojetí je ateliér asi nejméně vhodné místo. Ale byli a asi jsou umělci, kteří třeba musí žít v náručí nějaké rodiny, která je piplá a hýčká a oni to potřebují – mít kolem sebe velkou náruč. Na příklad Auguste Renoir: maloval děti, rodinu, ženu, přátele a toto okolí tvořilo jeho ateliér a zároveň většinu námětů obrazů. Pak jsou zase jiní umělci, kteří potřebují mít ženu stranou – a to je můj případ.

V roce 1860 výtvarný kritik Castagnary popsal pařížské ateliéry následujícími slovy: „Na Villiersově avenui a v okolních ulicích byly v módě parádní ateliéry; navoskované, vyleštěné, s figurálními čalouny, s nábytkem ve slohu Jindřicha II., s japonskými bibeloty, s křídlem, čínskými vázami a vzácnými rostlinami; prostě se vším, co má dělat na měšťáka dojem a zvyšovat ceny.“ Podobný obraz skýtá i legendární interiér pařížského ateliéru Alfonse Muchy. Můžete k tomu dodat něco osobního?

Já jsem vyrůstal v době, kdy jsme se spíše nechávali inspirovat umělci revoltujícími proti establishmentu. Když jsem se poprvé dostal do New Yorku, zcela si mě získaly tzv. lofty. To bylo, co mě bralo. Betonová podlaha, která se může zacákat, velká tabulková tovární okna, může se říct, že v podstatě jde o industriální prostor. Úplně v šoku jsem z malířů, kteří malují v načinčaných ateliérech a v obleku; já jsem vždycky zamazaný. Musím mít pocit, že při práci s barvami není třeba brát ohledy na prostor kolem sebe. Vyhovuje mi například expresivní způsob malování Willema de Kooninga; rozběhnout se proti plátnu a udělat tah. Jde právě o ten svobodný pohyb prostorem. Na druhou stranu jsem viděl fotografie H. Matisse: bílý oblek, slamák, štětce a pod sebou jenom noviny. Přitom Matisse patří svým přístupem k malbě mezi nejsvobodnější malíře, co znám.

Naprostá většina lidí při výběru předmětů pro svůj obytný prostor je odkázána na práci nebo díla jiných lidí. Vy si asi vystačíte sám…

V obytné části nemám jedinou svoji věc, protože bych z nich byl nervózní. Mám tady jenom věci od přátel. Jinak si člověk pořád říká, neměl bych to udělat jinak? Naopak v pracovním prostoru ateliéru jsou jenom moje věci, se kterými stále probíhá vizuální komunikace. Třeba to tady vypadá chaoticky, ale mě přemístění jednoho předmětu zasáhne. Co si člověk vloží do prostoru nebo pověsí na zeď, tak to na něho přirozeně dlouhodobě působí. A pak třeba na základě těchto předmětů vznikají další sochy.

Často se pohybujete i v jiném než ateliérovém prostoru. S divadlem Sklep občas a rád zakoušíte atmosféru divadelního prostoru. Lze srovnávat?

Na rozdíl od divadelního je prostor výtvarného ateliéru úplně jiný. Tady si já sám jakoby vládnu, kdežto na divadle jste pořád ve vleku lidí a různých situací. Z tohoto důvodu jsem divadlo trochu odsunul na vedlejší kolej.

Nešlo jenom o situaci, že divadelním prostorem proběhne akce v určitém čase a nakonec zůstane prázdný prostor?

Je to tím mým „hmotařstvím“, že se snažím dělat věci, aby vydržely, měly trvalost. Lidé se mi většinou smáli, že mi jde o tu trvalost. Já si ovšem myslím, že každému, kdo se zabývá uměním, o ni trochu jde. Ostatně, kdyby předměty nebyly z trvalých materiálů, tak bychom vůbec nevěděli, jak žily předchozí civilizace.

A třeba loňské povodně mi daly za pravdu. Když velká voda vnikla do depozitářů, tak všechno, co nebylo z kamene nebo bronzu, bylo skoro zničeno. A to je ten zub času… Když už věnuju tu sílu a energii, tak chci, aby výsledek byl trvalý. Prostě mám tuto ambici a nestydím se za ni.