Prvními Evropany, kteří se s jiřinkami setkali, byli krvaví dobyvatelé Mexika, kteří však neměli oči pro květiny, ale jen pro zlato. Aztékové jiřinky nazývali „acocotli“ a pěstovali je jako okrasné, léčivé, jedlé i k náboženským obřadům. Duté dřevnaté stonky jednoho druhu využívali dokonce jako malá potrubí. Již tenkrát patrně zkoušeli jiřinky křížit a šlechtit, což později značně mátlo evropské botaniky, kteří leckdy nerozeznávali původní druhy od aztéckých kultivarů.
Pro vědu jiřinky objevil roku 1784 v Mexiku ředitel tamní botanické zahrady Vincent Cervantes. Rod však popsal botanik A. J. Cavanilles v Madridu roku 1791 a pojmenoval ho na počest švédského kolegy A. Dahla – Dahlia. První druh byl nazván D. pinnata a rozkvetl v madridské botanické zahradě. Je známo, že měl poloplné květy a patrně to nebyl botanický druh, ale přírodní hybrid druhů D. pinnata a D. coccinea.
Evropské šlechtění začalo poté, co bylo několik rostlin roku 1802 odesláno do Paříže a o dva roky později do Německa. Zde dostaly jiné jméno (protože rod Dahlia již existoval), německý profesor Willdenow je popsal jako rod Georgina a o několik let později je další botanik K. Sprengel překřtil na Georgia. Ačkoliv později byla obě jména prohlášena za neplatná, dodnes působí zmatek v literatuře.
Jiřinkové slavnosti |
| Ve východních Čechách v první polovině 19. století působilo několik vynikajících amatérských pěstitelů a šlechtitelů jiřinek evropské úrovně. Nejznámějším byl patrně dašický farář Turek, jehož sbírka čítala přes 1 100 odrůd, ale sběratelů i obdivovatelů jiřinek bylo mnoho. Vlastenecká nálada tehdejší doby přinesla myšlenku uspořádat velkou výstavu, sjezd pěstitelů i příznivců a den zakončit hostinou a jiřinkovým bálem. Slavnost se uskutečnila roku 1837 ve Skaličce u České Skalice, kde působil znalec a pěstitel jiřinek páter František Hurdálek, který spolu s krajským guberniálním radou Reylem z Hradce Králové vše organizoval. Slavnost to byla přenádherná, vystaveno bylo přes 300 českých odrůd, z nichž porota ocenila ty nejlepší. Jiřinkový ples vešel ve známost jako svatební bál Boženy Němcové. Jiřinkové slavnosti pak proběhly ještě několikrát, naposledy roku 1847, účastnil se jich například profesor a spisovatel V. K. Klicpera nebo vévodkyně Zaháňská. Téhož roku v prosinci však páter Hurdálek zemřel a nikdo další se již organizace neujal. |
Jiřinky v přírodě
Necelých třicet původních druhů jiřin roste v Mexiku a Střední Americe. Tyto rostliny z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) rostou ve své domovině většinou v horách, kde se musí v pozdním létě a na podzim vyrovnat s dlouhým obdobím sucha. Zásobními orgány vody jsou kořenové hlízy.
Duté stonky se mnohonásobně větví. Listy jsou jednoduché až třikrát zpeřené, z jejich úžlabí vyrůstají dlouze stopkaté úbory s terčem nenápadných plodných kvítků, obklopeným jasně zbarvenými květy jazykovitými. Plodem je zploštělá nažka. I u původních druhů se vyskytují plnokvěté nebo poloplné formy, možná jsou však důsledkem prastarých indiánských výběrů a šlechtění.
Z původních druhů je pro zahradnické využití nejdůležitější D. pinnata z Mexika, známější pod synonymem D. variabilis (tak se označovaly její poloplné formy), někdy se užívá i synonyma D. superflua nebo D. rosea. Dorůstá výšky 90 až 150 cm, barva květů je velice proměnlivá, často různá i na jediné rostlině, základní je však růžová.
Velmi krásným a výrazným druhem je D. coccinea, která roste v horách jižního Mexika a Guatemaly. Dosahuje zhruba metrové výšky, má dvakrát zpeřené listy a její cihlově červené, asi 6 cm široké květy nelze přehlédnout. Při křížení kaktusokvětých forem sehrál svou roli i D. juarezii, opět 100 až 150 cm vysoký druh s šarlatovými kvítky nestejné délky.
Ovšem největším zážitkem bylo setkání s D. imperialis na stráních deštivé guatemalské vysočiny – velké, ametystově růžové květy jiřinek se zde vznášely nad střechami indiánských chaloupek ve výšce kolem čtyř metrů.
Podobně impozantní je i D. excelsa, její výška se pohybuje mezi 180 až 450 cm. Listy dorůstají délky 90 cm a 15 cm široké úbory mají bílé, na bázi červeně zdobené jazykovité květy. Vyskytuje se v horách Mexika.
Šlechtění, křížení, vybírání těch nej…
První plnokvětá odrůda byla vyšlechtěna v Německu kolem roku 1810, o dalších deset let později se objevily první plnokvěté odrůdy s kulovitým květenstvím, v roce 1830 typy anemonkovité a posléze desítky, stovky a tisíce dalších kultivarů. Nyní se v zahradách pěstují jen kříženci ve formě jednoduché, poloplné a plnokvěté.
Odrůdy se dále dělí do skupin podle tvaru a rozmanitosti úboru: jednoduše kvetoucí Mignon, anemonkovité, náhrdelníkovité, dekorační, leknínovité, kulovité, pomponkovité, kaktusovité, semikaktusovité. V těchto skupinách pak existují další formy, podle velikosti úboru, výšky a dalších znaků (třepenité, pavoukovité, chryzantémovité, orchidejovité a další).
Jiřinky mají neobyčejně širokou škálu barevných odstínů, ve které chybí pouze modrá. Nyní světový sortiment tvoří několik desítek tisíc odrůd a každoročně jich přibývá kolem dvou stovek. Módní novinkou posledních let se staly drobné, jednoduše kvetoucí odrůdy, které se skvěle hodí do nádob a větších truhlíků na balkony i terasy.
Jak je pěstovat
Vyžadují plné slunce (ve stínu špatně kvetou), hlinitou, na živiny bohatou půdu s neutrální nebo mírně alkalickou reakcí. Během vegetační sezony potřebují dostatek vláhy. Množí se dělením podzemních hlíz, jednoduše kvetoucí typy skupiny Mignon i semeny.
Protože ve středoevropském klimatu nejsou mrazuvzdorné, vyrývejte je pozdě na podzim, až když namrznou květy (hlízy ke konci vegetace nejvíce přirůstají) a s krátkým kořenovým krčkem je očištěné uložte v chladném a dobře větraném sklepě. Proti vysychání postačí vložit hlízy do čistého mikrotenového sáčku. Na jaře sázejte hlízy koncem dubna, koupené rostlinky, až když teploty přestanou klesat pod nulu. Kvetou od června do října, do prvního mrazu.
-5582a1854d43e.jpg){kind=small}