Trocha teorie nikoho nezabije
Střechy jednoznačně určují charakter každé zástavby, a to nejen svým tvarem, ale i barvou a materiálem krytiny. Každá zeměpisná oblast má svoji tradiční výstavbu, ve které i střecha prodělala svůj vývoj. Tradice se váží k přírodním podmínkám, ke způsobu života obyvatel i dostupným materiálům v blízkém okolí. A jistě není náhodou, že kulturní národy svou tradicí nepohrdají, naopak si jí velmi váží.
Také v našich podmínkách vznikaly lidové stavby v závislosti na krajině, jiné typy domů se tedy stavěly v nížinách a jiné v horských oblastech. V úrodných krajích podél řek byla nejdostupnějším stavebním materiálem hlína, v lesnatých horách dřevo a kámen. Na střechách se tento rozdíl také podepsal. Zatímco horalé stavěli roubené chalupy a na střechy štípali dřevěný šindel nebo břidlici, v nížinách zemědělci používali hliněné cihly a krytinu ze slaměných došků. Střecha mívala vždy sedlový tvar ve sklonu minimálně 45°, aby se na ní dlouho nedržel sníh a voda při tání nezatékala pod krytinu. Teprve s objevem pálené hlíny se na střechy začaly používat kvalitnější tašky v dnešní podobě a střechy mohly mít i o něco mírnější sklon (nikdy však neklesl pod 40°). Na střechách obyčejných venkovských domků se užívaly jednoduché ploché tašky (bobrovky), na stavbách honosnějších tašky tvarově složitější, tzv. prejzy. Pálená taška dala našim vesnicím typickou, jednotnou cihlově červenou barvu střech. Po dlouhá léta, dokonce i v době, kdy se na vlastní podobě venkovských staveb už neblaze podepsaly společenské změny, zůstávala šikmá střecha stále stejně cihlově červená. Jiné materiály než pálená taška u nás ani nebyly dostupné. Teprve v posledním desetiletí na náš trh pronikly zahraniční materiály, ale rozmanitý výběr „módních hitů“ bohužel ovlivnil stavebnictví i v tom negativním smyslu. Pro zboží, které stavitelé venku už dávno považují za nepřijatelné, našli výrobci nové zájemce na východních trzích. Je samozřejmé, že současné domy nebudou mít doškovou střechu, protože se staví v dnešní době a ze soudobých materiálů. Kde je ale hranice mezi úctou k tradicím a volbou moderních materiálů? Rozhodující by měla být nadčasová kvalita a také citlivá rozvaha, který materiál je v souladu s okolní zástavbou. Dnešní moderní stavby mohou mít třeba rovnou střechu, a přesto budou ohleduplné k tradičním hodnotám, pokud svými tvary nechtějí okolní staré domy „přetrumfnout“. Je lepší žádná (tedy plochá) střecha než šikmá, která svým sklonem, tvarem ani materiálem našim tradicím neodpovídá.
Nejčastější střešní krytiny
Jestliže chceme postavit dům s tradiční venkovskou šikmou střechou a nechceme být poplatní všeobecné nevkusné „módnosti“, měli bychom zapomenout na jiný tvar než sedlovou střechu ve sklonu kolem 45°. Na městských předměstích bude výběr trochu složitější, tady může být v okolí převaha vilek například se střechou mansardovou nebo rovnou.
Náročnější je výběr střešní krytiny. V městské zástavbě při volbě mírně sklonité pultové střechy nebo mansardové (vrchní část s mírným sklonem) zjistíme, že některé krytiny už jsou pro tento sklon nepoužitelné. Pro sklony mírnější než 20° většinou nepřipadají v úvahu pálené tašky, pod 17° ani betonové; střechy se pak řeší obdobně jako ploché.
Zůstaňme ale u klasického sklonu 45°. Můžeme si vybrat pálenou tašku, betonovou či bitumenovou, krytinu břidlicovou nebo vláknocementovou, plechovou, dokonce i plastovou. Záleží samozřejmě na celkové podobě stavby a na jejím okolí.
Jednoznačně nejběžnější krytinou je pálená a vzhledem ke zmíněným tradicím by jí stavitelé stále měli dávat přednost před ostatními. Pokud se nejedná o stavbu historickou, kde se při obnově nahrazují původní prejzy, pak na běžné domky není důvod dávat žádné složité tvary vlnovek nebo esovek, které prejzy napodobují. Nejlépe svému účelu odpovídá obyčejná bobrovka, pokládaná na „šupinu“ (i naše děti ji malují na své domečky, protože je nejpřirozenější), případně na „korunu“ (v řadách je jakoby zdvojená).
Velmi častou krytinou se stává v poslední době betonová taška. Možná je vhodné citovat jednoho z našich stavebních odborníků, který říká, že „beton patří do základů, a ne na střechu“. Betonové tašky jsou jistě velmi trvanlivé, dokáží tvarově i barevně pálenou tašku napodobit, ale nějak to přesto není ono. Betonová střecha je už pohledově hmotnější, nedosáhne nikdy přirozené elegance střech pálených. Když už se pro ni ale rozhodneme, přimlouvám se za klasickou barvu. Módní odstíny působí v naší zástavbě přinejmenším podivně. Stejně tak do naší krajiny tvarově nepatří „alpská vlnovka“, jak už ostatně napovídá i její název. V souvislosti s betonovými taškami, které za svůj obchodní úspěch vděčí především dokonale vyřešenému střešnímu systému včetně větracích prvků, připomeňme problém zateplení obývaného podkroví. Izolační vrstvy v čítankové skladbě opravdu potřebují větrání, jinak se do krovu zakonzervuje vlhkost a vznikem hniloby se ohrozí statika celé konstrukce.
Klasická taška je na celé krytině tím nejlevnějším prvkem. Cena větracích prvků je však několikanásobně vyšší, a těch je zapotřebí poměrně velké množství. Některé zateplovací systémy (např. Thermodach nebo Isotec) problém vlhkosti zcela vyloučily tím, že izolace je umístěná až nad krokvemi a nosná dřevěná konstrukce zůstává v interiéru. V tomto případě žádné větrání není zapotřebí a kromě toho, že střecha vykazuje lepší tepelněizolační vlastnosti, krytina bude bez speciálních prvků mnohem levnější, navíc nebude tolik namáhaná povětrnostními vlivy (poklesne počet rozmrazovacích a zmrazovacích cyklů).
Další typy krytin
Bitumenové střešní tašky (na bázi asfaltové lepenky), známé například pod názvem bonnský nebo kanadský šindel, jsou nejlevnějším typem střešní krytiny. S klasickou pálenou taškou se však nemohou rovnat ani tvarem, ani kvalitou, o estetickém vzhledu nelze mluvit vůbec. Jejich použití by se mělo omezit na stavby provizorní, kterým odpovídá trvanlivost krytiny, například na provozní buňky na stavbě nebo domečky v zahrádkářských koloniích. Jejich výhodou je nejen cena, ale i malá hmotnost.
Krytiny břidlicové nacházejí uplatnění na horských klasických chalupách, zvláště na historických stavbách, kde chceme zachovat původní ráz. Stejně jako u dřevěného šindele je možné břidlicovou krytinou pokrýt i střechu velmi nepravidelných tvarů, zakulacené vikýře nebo věžičky. Břidlicové tašky se totiž nekladou na rovné latě, ale přibíjejí se jedna přes druhou.
Dřevěný šindel je pro nepravidelnosti střechy ještě lépe přizpůsoben kónickým tvarem, získaným speciálním paprsčitým štípáním kulatiny. Napodobení šindele „prkénky“ je proto zřejmé na první pohled a nemůže pravý šindel nikdy nahradit.
Plechová střecha je vhodná zvláště pro případy, kdy ze statických důvodů potřebujeme velmi lehkou krytinu. Její použití u stylových obytných staveb by bylo nesmyslné, ale uplatňuje se dobře jako kvalitní krytina například u moderních staveb s válcovou střechou, kde je určitě nepoměrně přirozenějším a estetičtějším materiálem než plast, napodobující klasickou krytinu.
Věra Konečná
Foto Jaroslav Hejzlar
