|
|
Nejprve se podívejme, jak vypadá kmen stromu uvnitř. Ten, kdo se seznámil s anatomií stromu, snáze pochopí, proč má dřevo tolik skvělých vlastností.
Stavba kmenu Na povrchu stromového kmenu je vnější kůra (borka), která strom chrání před vnějším nebezpečím. Neustále dorůstá, zadržuje dešťovou vodu a zabraňuje nadměrnému odpařování vody za slunečných dnů. Borka strom rovněž chrání před teplotními extrémy, před dřevokaznými houbami a hmyzem. Vnitřní kůra (lýko) má funkci zásobovacího vedení stromu: rozvádí živiny do všech jeho částí. Lýko pracuje omezenou, poměrně krátkou dobu. Poté se mění v korek a nakonec se stává součástí ochranné vnější kůry (borky). Buněčné pletivo (kambium) je ta část kmene, která roste. Růst buněčného pletiva vyvolávají tzv. aluxiny – hormony, které přicházejí lýkem s živinami z listů nebo jehličí. Na jaře a v létě tvoří pletivo velké buňky (z jižní strany větší než ze severní), zatímco na podzim mnohem menší – díky tomu vzniká kresba dřeva (letokruhy). Bělové dřevo funguje v rámci celého stromu jako vodovod a navíc zajišťuje zásobování koruny. Bělové dřevo je mladé. Současně s vytvořením nových kruhů bělového dřeva ztrácejí jeho vnitřní buňky svoji životní sílu a mění se v jádrové dřevo. Jádrové dřevo (dřeň) je centrální výztuží a nosným sloupem stromu. Přestože jádrové dřevo není živé, nerozpadá se a ponechává si svoji plnou mechanickou pevnost tak dlouho, dokud jsou živé vnější vrstvy kmenu. V mnoha ohledech dosahuje pevnosti oceli: pouhých 30 cm dlouhý špalík jádrového dřeva o průřezu 2,5 x 5 cm unese váhu až 20 tun! Svou funkci nosného sloupu plní jádrové dřevo dokonce i v případě požáru – trámová konstrukce jako celek drží pohromadě a má, ač to zní neuvěřitelně, vyšší protipožární odolnost než železobeton…
Dřevo – náročná milenka Za své výjimečné vlastnosti ovšem dřevo vyžaduje výjimečnou péči. Venkovní nátěry dřeva patří z hlediska životnosti k těm nejproblematičtějším: při styku s vodou dřevo „pracuje“, je snadno napadnutelné mikroorganismy a vlivem vody a slunečního záření dochází k degradaci dřevní hmoty. Nátěr by měl těmto nežádoucím jevům zabránit, ale není to jednoduché. Zatímco kov zvětšuje svůj objem v závislosti na teplotě naprosto rovnoměrně, dřevo má sice menší tepelnou roztažnost, ale vlivem své stavební struktury (letokruhy různě silné v závislosti na světových stranách) má podstatně vyšší požadavky na pružnost nátěru. Působením povětrnostních vlivů totiž může dojít ke vzniku prasklin podél jednotlivých „let“ – zejména u špatně proschlého nebo neodborně opracovaného dřeva. V místě takové praskliny se zvětší délka až na několikanásobek a nepomůže ani barva s roztažností více než 100 procent! Včasným a kvalitním nátěrem přesto můžeme dřevo úspěšně chránit. Dříve se nejvíce používaly olejové (fermežové) barvy, později syntetické (alkydové) nátěry – a dnes nejvíce akrylátové nebo hybridní, vodou ředitelné barvy. Ty mají dvě velké přednosti: podstatně větší roztažnost a menší sklon ke „křídování“. Velmi důležitá je ovšem také životnost nátěru, což může být u tvrdého dřeva slabina vodou ředitelných barev (nedokážou se dobře vsáknout do hloubky a působením povětrnostních vlivů se začnou postupně odlupovat).
Příprava dřeva k nátěru Základem hezkého vzhledu dřeva a kvalitního podkladu pro vlastní nátěr je sušení, odstraňování pryskyřice, opravy nerovností povrchu, broušení a podle potřeby také bělení a napouštění. Vlhkost dřeva pro nátěry by měla být nejvýše 12 procent. Nadměrná vlhkost dřeva působí obtíže už při samotném nátěru, ale hlavně poté: dřevo dál bouřlivě „pracuje“ a vytváří živnou půdu pro růst plísní, dřevokazných hub i rzi.
Pryskyřice teplem nabývá na objemu, vytéká a také může pronikat nátěrem. Jak ji lze odstranit? Lze ji vyškrábat, vytavit horkým tělesem nebo vymýt ředidlem S 6005 či nitroředidlem C 6000. Pro pěkný vzhled, lepší přilnavost a delší životnost nátěru dřevo brousíme – dvakrát až třikrát, od hrubších k jemnějším brusným papírům, nejdříve napříč lety a potom po letech. Po prvním broušení je vhodné povrch mírně navlhčit vodou nebo pětiprocentním roztokem kostního klihu, aby se vlákna přimáčknutá broušením zvedla. Navlhčené plochy necháme zaschnout nejméně dvě hodiny; poté je snadno obrousíme do žádoucí hladkosti. U větších ploch (vrata či plot) se spokojíme s přebroušením brusným papírem č. 80-100. Jak se zbavit starých a poškozených, odlupujících se nátěrů? Ručním broušením, opalováním nebo použitím odstraňovačů starých nátěrů. K ručnímu broušení využijeme brusný papír různé zrnitosti (č. 80-320), drátěný kartáč, škrabku, ocelovou vlnu, na větších rovných plochách drobné nástroje účinně nahradíme vibrační nebo kotoučovou bruskou s nástavci, které dosáhnou i do koutů a rohů. Musíme se chránit proti prachu – vhodným oděvem a respirátorem. Při odstraňování silné vrstvy nátěru z hladkých ploch lze využít opalování benzinovou lampou, plynovým hořákem nebo horkovzdušným zařízením. Změklý nátěr pak odstraníte stěrkou či škrabkou, nakonec povrch obrousíte a oprášíte. Samozřejmostí by měly být rukavice, respirátor i ochrana proti žhavým zbytkům. Užitečným pomocníkem je odstraňovač starých nátěrů. Přípravek se rovnoměrně nanáší štětcem či stěrkou a po 15 až 30 minutách se narušená vrstva seškrábne stěrkou. U silné vrstvy laku proces opakujeme. Zbytky odstraňovače lze omýt vodou. Účinnost těchto přípravků snižují vyšší teploty. I zde jsou nutné rukavice a ochranné brýle. Počínající hnilobu je možné mechanicky účinně odstranit důkladným obroušením a přehoblováním. V pozdějším stadiu jsou už škody způsobené hnilobou neodstranitelné – stejně jako škody způsobené houbami. Dřevo napadené houbou je třeba zlikvidovat: tradičně se doporučuje spálení, spolehlivější však je dřevo zakopat do země, kde je mikroorganismy časem bez nejmenší škody rozloží.
Čím (a jak) dřevo chránit Aby nedošlo ke zmíněným smutným koncům, je třeba dřevo napustit ochranným prostředkem. Impregnace a penetrace se provádí nejčastěji natíráním nebo postřikem. U dřevěných staveb, jejichž spodní část je zapuštěna do země (palisády, plotové sloupky, špalíky ve schodových stupních) se impregnace dá provést i opálením, máčením v dehtu či v roztoku modré skalice. Také běžnou impregnaci lze provést máčením, při němž se hloubka průniku do dřeva mírně zvýší (průmyslově se provádí i hloubková tlaková impregnace, prostředky k ní však nejsou běžně v prodeji). Nakupujete-li prostředek na ochranu dřeva, máte od 1. 1. 2000 právo požadovat tzv. bezpečnostní list s úplnými informacemi o výrobku. Při použití barev ředitelných vodou je ideální použít některé vodné ochranné napouštědlo. Fermež i venkovní luxol obsahují mastnotu – proto je musíme z povrchu vytřít ředidlem (např. C 6000).
Čím dřevo krášlit Estetickou stránku dřeva můžeme podtrhnout mořením, bezbarvým či lazurovacím nátěrem, případně kresbu dřeva naopak skrýt krycím nátěrem. Moření rozšiřuje barevnou škálu, přitom zvýrazňuje kresbu dřeva a vyrovnává menší rozdíly. I tady je škála od vodových přes disperzní či lihové až po lazurovací prostředky. Při volbě je důležitá vazba na další úpravu bezbarvými laky. Tekuté mořidlo se nanáší štětcem nebo houbou nejprve ve směru vláken, pak napříč a nakonec znovu ve směru vláken. Působit má (podle druhu) od 2 až do 15 minut – přebytek se pak setře. Na příčném řezu přijímá dřevo více mořidla než podélně. Tyto plochy je vhodné před mořením navlhčit čistou vodou. Při nátěrech bezbarvými laky se nemění barevný odstín a nezakrývá kresba dřeva. I zde je k dispozici škála prostředků rozpouštědlových (olejových, syntetických, epoxidových a polyuretanových) a vodou ředitelných (akrylátových či polyuretanových). U venkovních nátěrů je důležitý obsah UV absorberu, který zajišťuje prevenci tmavnutí a degradace dřevní hmoty. Lazurovací laky plní současně funkci mořidla i laku. Mění barevný odstín, ale nezakrývají (často naopak zvýrazňují) kresbu dřeva. S jejich pomocí lze barevně sladit dřevěné součásti exteriéru. Také zde nabývají vrchu vodou ředitelné prostředky. Pro krycí nátěry se užívají barvy (základní, podkladové a vrchní matové nátěrové hmoty) a emaily (u nás vrchní lesklé či pololesklé hmoty s vyšším obsahem pojiva). Užívají se zejména tam, kde kresba dřeva není dokonalá nebo kde klademe důraz na vyšší odolnost nátěru. Ředěné je lze použít rovněž k penetraci dřeva.
Požadavky na povrchovou úpravu dřeva – estetické kvality (zachování, zvýraznění nebo potlačení kresby dřeva) – ochrana proti UV záření (jeho vlivem dřevo černá a ztrácí hmotu) – ochrana proti vodě (způsobuje rozklad dřevní hmoty, napomáhá biologickému napadení) – ochrana před biologickým napadením (dřevokazný hmyz, houby, plísně) – ochrana proti zašpinění (zvětralé dřevo je porézní, s vlhkostí přijímá zároveň nečistoty) – ochrana proti změnám vlhkosti a objemu (důraz na mikroventilační schopnosti a pružnost nátěru) – u dveří a oken antiblokační vlastnosti nátěru (aby se protilehlé nátěry nepřilepily)
Zásady pro natírání dřeva v exteriéru – Nové dřevo natíráme včas; jinak hrozí, že bude napadeno různými mikroorganismy. – V exteriéru vždy natíráme nejméně ve třech vrstvách. Platí, že tři tenké vrstvy jsou účinnější než dvě silné. – Důležitá je kvalitní penetrace.
Zašedlé degradované dřevo nenatíráme, ale odstraníme broušením nebo hoblíkem. – Vodorovné plochy, na nichž se drží voda, natíráme častěji a zvlášť pečlivě. Pokud je to možné, aspoň mírně je zkosíme. – Ploty, vrata i schody natřené vyjetým olejem natírejte pouze po odstranění napuštěné vrstvy.
Rozdíly práce s nátěry na bázi rozpouštědel a na vodní bázi
text: Vít Straňák foto: archiv |
Mít rád dřevo – to není jenom láska na první pohled. Je to něco jako manželství: celoživotní vztah, který se vyvíjí. Snad každý milovník dřeva ví, proč si je oblíbil. Učí se dřevu rozumět, chápat a oceňovat jeho specifické vlastnosti. Pokusme se o to také.
