Kdy se vlastně narodila skříň? Někdo tvrdí, že existovala již v antice. Jiní její vznik zasazují do středověku. Řada historiků užitého umění se však shoduje, že pravou skříň poznala až raná renesance, když kohosi napadlo postavit truhlu na výšku. Co jí neprospělo Nesly dekor, a to zejména v dobách, kdy byl nejen přijatelný, ale i žádaný. Kopírovaly přední fasádou čela domů, takže měly sloupy, rozeklané frontony, vpadlá pole, korunní římsy… a navíc intarzii. Byly zdobné. S dekorem, přesněji ornamentem, skoncoval v roce 1908 Adolf Loos, když v jednom z nejvýznamějších esejů světové literatury dějin architektury a designu uvedl: „Ornament je něco, co musí být překonáno. Svou kůži ornamentuje jen Papuánec a zločinec. Jen Indián pokrývá dekorem loďku a veslo, kde jen může.“ Skříně a elita Když si pak po letité masáži osvojí široké masy vkus prosazovaný ze strany médií, elita změní jeho normy, aby nadále zůstala elitou.“ Zní to logicky, i když poněkud levicově, ale zároveň nelze jeho prohlášení upřít jistý optimistický náboj. Znamenalo by to totiž, že je docela jedno, jaký kus nábytku si domů postavíme, pokud jsme na něj dostatečně hrdí, líbí se nám a máme tolik odvahy, abychom nepodléhali vzorům — zejména intelektuálním elitám. Nový dekor Solitérní skříň si nejčastěji pořizují lidé, kteří z různých důvodů nemohou mít šatnu, nemají kam skříň zabudovat, nechtějí žít v jednom místě navěky nebo je prostě uchvátí její znovu objevený ozvláštňující design. Text: Petr Tschakert, Foto: Archiv Kontakty: |
Tajemný obsah skříní
Co toho už skříně od lidí zažily. Zavřené milence, ukryté kostlivce, svatební šaty s letitým nárokem na inventární číslo a zoufalé výkřiky „Nemám co na sebe!“ Zejména ženy k nim chovají hluboké city. Jedny je milují, druhé nenávidí – podle obsahu. Schránky na šaty obvykle stávají v intimní zóně ložnic a bývají frekventovaným, byť citlivým tématem.