|
|
V této krátké sekvenci, která není smyšlená, protože se jistě v různých obměnách mnohokrát stala, je zachycen celý smysl japonské zahrady: Převést věrně v miniaturizované formě do zahrad krásné scenérie a zachovat vše tak, jak se děje v přírodě, v její proměnlivosti a podmanivosti.
Cena každého kousku ostrovní půdy Japonsko tvoří ze dvou třetin hory a na zbývající třetině se muselo početné obyvatelstvo uživit, pěstovat plodiny a hospodářské zvířectvo, a ještě sem vměstnat své domy, vesnice, města. Nikde na světě neměly pozemky už v minulosti – a co teprve nyní – takovou cenu jako v Japonsku. Na okrasné zahrady zbývalo jen velmi málo místa, a když už se nějaké vyhradilo, usilovali tvůrci o to, aby sem přenesli všechno krásné z přírody. Museli proto stromy, skály, toky, jezera, mosty zmenšovat.
První takové zahrady vznikly v šintoistických klášterech, jejichž osazenstvo mělo dostatek času na promýšlení a ztvárnění každého detailu. Mniši také vtiskli předmětům, kamenům, sestavám rostlin hlubší význam a symboliku opírající se o neobyčejně rozvinutou náboženskou i lidovou obrazotvornost a legendy. Zahrada se stala místem pro hluboká zamyšlení, uvolnění, meditaci. Svými kameny napodobujícími skály, svými bonsajemi věrně imitujícími nejrozličnější stromy v přírodě, zrcátky vod, jejichž břehy navozovaly dojem velkých vodních ploch, potůčky, jež snadno vybavovaly obrazy velkých řek. A k tomu množství květin a dřevin v malých až titěrných formách.
Místo pro hluboká zamyšlení a vyšší duchovní mety O japonských zahradách jsme toho kvůli neexistujícímu styku v době druhé světové války a dlouho po ní i pro velmi omezené možnosti poznávat tuto zemi v minulém režimu mnoho nevěděli. Teprve publikace manželů Věny a Zdeňka Hrdličkových, kteří v Japonsku a Číně mnoho let žili a intenzivně studovali tamní kulturu a společnost, přinesly první ucelený a zasvěcený pohled na tento zvláštní jev. V posledních deseti letech se v souvislosti s rozvojem vzájemné hospodářské i turistické spolupráce vydalo do Japonska mnoho podnikatelů, poslanců, starostů, vědců i turistů. Někteří z nich se tak nadchli kouzlem japonských zahrad, že se rozhodli přenést alespoň některé jejich prvky do našeho prostředí. Jen málokomu z nich se však podařilo vytvořit dílo, které snese srovnání se vzdálenými vzory. Jen málokdo byl ochoten věnovat nemalé částky na opatření a dopravu nezbytných předmětů, součástí, rostlin, soch, lamp, kamenů. Znamenalo to dobře prostudovat v Japonsku malé přídomní zahrady, literaturu, obrnit se velkou trpělivostí, vzbudit a uplatnit fantazii.
Přes všechna pravidla a zvyklosti japonská zahrada totiž není nějaké dogma, netvůrčí kopie, ale stále, a v poslední době dosti rychle, se vyvíjející umění. Její smysl jakožto místa hlubokých prožitků, oproštění se od vnějšího světa, jeho shonu, starostí, stresů, místa splynutí s přírodou, s cílem dosáhnout vyšší duchovní mety, se nezměnil.
Takovou zahradu jsme našli a její majitelé nám jako jedinému časopisu mezi řadou zájemců umožnili seznámit se s jejich dílem a přiblížit je čtenářům. Snad v tom hrála roli okolnost, že jsem přišel s žádostí o možnost návštěvy s otevřenou myslí, s touhou poznat něco neznámého, s odhodláním do písmene splnit přání majitelů o zachování anonymity. Složitá symbolika a zvláštní významy Možná, že až si mnozí prohlédnou snímky, připadne jim zahrada proti našim zvyklostem malá. Ale jak už bylo řečeno, soukromé japonské zahrady u obydlí jsou malé, často o mnoho menší, než jakou naši majitelé s neobyčejnou trpělivostí a pečlivostí vytvořili. Vstupujeme do zahrady, která sice hned otevírá svoji náruč, ale zároveň si ještě zachovává mnohá tajemství, své symboly, vztahy, které s pomocí zasvěcených průvodců postupně odhalujeme a poznáváme. Ještě než projdeme branou Torii, dnešní častou součástí zahrad, dozvíme se, že plochy vysypané drobnými oblázky symbolizují čistou vodu, prostor, který nemá člověk pošpinit svou nohou, aby tato čistota ovlivňovala mysl, působila na své okolí a připomínala, že čistota duševní je nejvyšší cíl, o nějž máme usilovat. Za tím účelem je tady také kamenná nádoba, nazývá se Čózubači, s vodou a typickou naběračkou. U nás používaný název křtitelnice dobře nevystihuje smysl. Tyto nádoby byly, a leckde v Japonsku ještě jsou, u vchodů do čajových domků. Návštěvník se alespoň symbolicky kapkami očistil, případně se trošku napil z dlaní. Nádobka tedy původně souvisela s čajovým obřadem. Dnes se symbolika očištění zjednodušila v tom smyslu, že třikrát naberete a vylijete zpět vodu. Pak už můžete prostoupit branou Torii. Původně to byl v šintoistických klášterech hřad, na němž sedali kohouti, symbol Jó – mužského prvku. Později stávala Torii před vchodem do šintoistického chrámu nebo kláštera a upozorňovala návštěvníka, že vchází na posvátná místa, kde se musí ctít pravidla a kde vše směřuje k soustředění a ovlivnění mysli člověka k vyšším hodnotám. Zvláště v posledních letech, kdy brána Torii tvoří vstup do soukromé zahrady nebo vjezd do obce, jež splňuje kritéria přátelství, vstřícnosti, čistoty a pracovitosti, se význam rozšířil. Pro naše hostitele představuje předěl, za nímž jsou si všichni rovni. Vstupuji opatrně na šlapáky, zvané Tobiiši – čili „létající kameny”, abych neporušil čistotu kamínků – vody. Japonci nosili bílé ponožky, dřevěné sandály a po kamenech chodili, aby se nezarosili. Později se „létající kameny” staly nedílnou součástí meditačních zahrad. Kdybych nebyl trochu poučený, asi bych se podivil, že jezírko, kolem něhož se japonská zahradní úprava rozkládá, má obdélníkový tvar. V každoroční reprezentační obrazové japonské publikaci, která představuje nejhezčí zahrádky, se obdélníkové jezírko nyní kvůli kaprům koi vyskytuje běžně. V čiré vodě proplouvají barevné ryby a na jejich pohodu dohlíží nad hladinu vykloněná lampa „Strážkyně vod”. Sestavy rostlin, tvarované dřeviny a bonsaje, lampy, typické ozdoby, to vše určuje podmanivý půvab místa. Není těžké si představit, že tady se dají v okouzlení obnovit a načerpat nové duševní síly. Prolínání kultur vzájemným přijímáním toho nejlepšího, co bylo vytvořeno, je jednou z hybných sil vývoje společnosti na světě. Hluboký vztah Japonců k přírodě je určitě vklad, který může naši uspěchanou hektickou Evropu obohatit, přimět k zamyšlení a k návratu z některých slepých uliček pojetí života.
text: Pavel Chobotský foto: autor |
Věrné obrazy přírody
Mistr pravil na podzim k učni: „Ukliď pěkně zahradu,” a ten se dal do trpělivé práce a sebral každé smítko, každý lísteček. Místo očekávané pochvaly sklidil zamručení: „To není ono!” Opakovalo se to ještě dvakrát, a potom mistr šel, zatřásl javorem a ukázal na spadlé listy: „K podzimu patří trocha listí, teď je zahrada dokonalá.”
