Zahrada Ivy Hüttnerové

Naše zahrada byl původně společný dvorek zarostlý plevelem s jednou třešní a pár bezinkami. Udělat z něj zahradu trvalo asi sedm let a ještě aspoň dvacet potřebuji, aby byla podle mých představ. Odborníka či zahradního architekta by patrně nenadchla, má spoustu chyb a nedokonalostí a těžko byste hledali styl.

Nakupovala a sázela jsem všechno, co se mi líbilo, tam, kde bylo místo. Teprve po čase metodou pokus – omyl jsem pochopila jisté zákonitosti zahradničení a začala hledat místa, kde to bude rostlině nejen slušet, ale bude se jí tam i dařit. To už jsem začala studovat odborné knihy a časopisy, používat správné substráty a hnojiva, pročesávat zahradnictví a utrácet a utrácet… A zahrada se stala místem, kde trávím nejvíc času, kde jsem nejšťastnější a odkud jen nerada odjíždím.

Zasázela jsem spoustu trvalek a každý rok je doplňuji letničkami, žádnou bych v zahradě neutrhla, to si ji raději koupím. Květiny jsou úžasné, ale správně založená zahrada je o stromech. Ty zůstávají, rostou a najít pro ně ideální místo je věda. Dnes mám v zahradě katalpu, liliodendron, sakuru, paulownii a další vzácnosti, a až moji vnuci posoudí, jestli je babička tenkrát zasadila správně.

 

Malým skvostem naší zahrady je jezírko (udělali jsme ho zbytečně malé a chystáme se to napravit!). To dalo zahradě život. Jsou v něm ryby, které si připlavou pro krmení, bydlí tam žába, koupají se v něm ptáci a každé ráno tam přistihnu některou z vokovických koček, která číhá na moje závojnatky. Daří se tam leknínům a zvuk tekoucí vody přes kámen je balzám na nervy. U jezírka je kamenná lavička a kdo vstane první, může si tam vypít kafe.

Sezení máme v zahradě několik a stále vytvářím nová, kam si nikdy nesednu, protože na to nemám čas. Ale ta možnost tady je… Pod dřevěnou pergolou, zarostlou psím vínem, trávíme čas od jara do podzimu. Neprší tam díky sklu nad hlavou, a tak tam jíme, grilujeme, čteme noviny či vysedáváme s přáteli. Je tam i má sbírka modrých litinových nádob všeho druhu, které už léta sbírám po bazarech a blešácích a osazuju je květinami. Kolem pergoly kvetou modré hortenzie, kterým se tam mimořádně daří.

Když jsme rekonstruovali náš starý dům, před vstupní dveře jsme udělali obrovské schody. Jsou plné květináčů s pelargoniemi a pozadí jim dělá přísavník trojhrotý, který děsivou rychlostí obrůstá dům až po střechu. Nejhezčí je na podzim, kdy znachoví a zrůžoví. Ze schodů je nejlepší výhled po zahradě.

 

Máme rádi kameny, hlavně kulaté, a vozíme si je z cest. Nejlepší dárek mého muže ke kulatým narozeninám byly tři ohromné balvany do trávníku. Jsou zčásti zahrabané do země, aby vypadaly, že tam jsou odjakživa, a usazovaly se jeřábem z ulice. Byla to šílená akce, ale stálo to za to. 

Člověk se tak nebojí přibývajících let, naopak netrpělivě čeká na příští rok, že už konečně vykvete ta magnolie či bříza zakryje výhled na nedaleký panelák. Je to koníček na dlouhou trať, který vás nepustí do konce života, senzační vyčištění hlavy při fyzické dřině a zdroj neustálého překvapení a radosti. Ale to už mnohem líp napsal můj milovaný Karel Čapek. ■