|
|
V Praze bydlí v poněkud atypickém 2+1 nedaleko stanice metra Flora. Jde o půdní vestavbu s velkou terasou, na které by se s přítelem Petrem mohla docela klidně opalovat nahá, což však zatím nestihla. Stačila se však seznámit s partnerkou Jana Kollera, fotbalisty působícího v Belgii, který má pražské útočiště v jednom z vedlejších bytů, a vždy si najde čas na kamarádku Simonu Krainovou. Ta u Dariny spí na rozkládací pohovce pokaždé, když si z Paříže a vůbec ze světa odskočí do vlasti. – Darinka Rolincová bydlela v rozlehlém domě v Jevanech, Dara Rolins bydlí v nevelké půdní nástavbě takřka v centru Prahy. To je součást vaší nové image? Ten dům nebyl v Jevanech, ale na Vyžlovce, což je nedaleko Jevan. A co je hlavní — nebyl můj, ale žila v něm sestra se svým přítelem. Já jsem v tu dobu byla takříkajíc přerostlé dítě, které zvažovalo, jestli už chce začít bydlet samo. Později jsem se rozhodla, že si pořídím vlastní byt v Praze, ale právě v mezidobí ještě před koupí onoho bytu jsem bydlela v rodinném domku u sestry, kde jsem měla svůj pokoj. Sestřin manžel byl v tu dobu mým producentem, v domě bylo i studio, takže šlo o spojení příjemného s užitečným. Na Vyžlovku k sestře jsem pak jezdila na víkendy i v době, kdy už jsem žila ve svém bytě v centru Prahy, v Jungmannově ulici. – Z bytu jste posléze přesídlila znovu do rozlehlého domu za Prahu, tentokrát už ale bez asistence sestry. Proč? Zastesklo se mně po zeleni. Navíc jsem si pořídila psa a co především — začala jsem žít osobním životem. A tak se pozvolna, ale zcela logicky a přirozeně stalo, že jsem z hnízda vyletěla. – Pak jste dala „přírodě“ opět vale a usídlila se zde na dosah pražského centra. Z dívenky v růžových šatičkách se stala stoupenkyně extrémů? Návrat k přírodě byl skvělý, ale najednou jsem zjistila, že starat se o dvoupatrový dům s pěti místnostmi není žádná legrace. Vždyť k tomu se váže starost o věci, jako je odvoz žumpy, zahrada, úklid, až po vyhozené pojistky. V domě jsem byla v pronájmu, ale když vyvstal problém, těžko šlo spoléhat na majitele, který byl vzdálený hodinu jízdy. Omluvil se s tím, že někoho pošle, sjedná nápravu a podobně. Jako zkušenost dobré, říkala jsem si, ale zároveň ve mně uzrávalo vědomí, že na takové starosti jsem ještě dost mladá. Dnes už vím, že bych se jednou právě k takovému způsobu bydlení chtěla vrátit. Až se rozhodnu mít rodinu, děti, tak bych chtěla mít rodinný domek se zahradou, kde bychom mohli grilovat maso, s pejsky by nebyl problém vyrazit do lesa… To všechno má svoje kouzlo. – O tom jste se přesvědčila až v Čechách? Vyrůstala jsem sice na jednom z nejhezčích bratislavských sídlišť, v Dúbravce, ale babička měla nádherný domek ve staré Petržalce, takže část dětství jsem strávila u ní na zahradě, kde byl obrovský meruňkový sad, rostlo tam hroznové víno… Věřím, že pravidlo kruhu se jednou naplní, a to, co mě fascinovalo na domově v dětství, budu si jednou dopřávat na stará kolena. – Stávající byt je tedy vlastně provizorium? Ale v tuto chvíli vyhovující dvěma lidem, kteří jsou dost vytížení, a tak nehrozí, že by tady třeba celý den do sebe naráželi. Když jsme sem s přítelem Petrem vešli, hned jsme věděli, že je to přesně byt, jaký teď hledáme. Vinohrady jsou kouzelné –- byly naší první zastávkou, když jsme se sestrou přišly do Prahy. Nedám na tuhle čtvrť dopustit. Máme hezký výhled, jsme blízko nebi, což dopřává pocit volnosti i soukromí, jaké má člověk jen v rodinném domku, a přitom odpadají starosti spojené s domkem. Druhá věc je, že pro veškeré věci a zařízení z pětipokojového domu jsem tady mohla najít místo tak sotva z jedné třetiny. – Jak jste s nimi naložila? Umístili jsme je u známých a příbuzných. Pro budoucnost už máme víceméně nakoupeno. – Do současného bytu jste zařízení volila srdcem nebo spíše rozumem? Co mám ráda a co chci mít kolem sebe, to tady mám, i když třeba sem tam o něco zakopávám. Jiná už nebudu –- když se mi něco líbí ve vetešnictví nebo ve starožitnictví, tak to prostě koupím. Od vázičky, přes stoleček, stojan až po skříňku. Naprosto různorodých věcí léty přibylo a v takovém případě lze stěží držet jeden čistý styl, jak by třeba velel rozum –- uskutečnění nejbližšího z mých interiérových snů proto předpokládá rozlehlý, hodně členitý byt, který snese různorodost stylů, věcí i barev. Že se to nějakému odborníkovi na interiéry nelíbí? To neřeším. Svému vkusu a intuici věřím. Z bytu musí být cítit život. Takže mně třeba nevadí nepořádek typu většího množství rozházených věcí. – Je vůbec v souvislosti s atmosférou v bytě něco, co se vaší svobodomyslnosti protiví? Nemám ráda prach a špínu. – Představa, jak to v noci roztáčíte v zahuleném klubu s DJ Twyksem a následujícího dne s hadrem a luxem uklízíte doma, je celkem povedená… Zpívám sice v klubech, kde je začouzeno a kam chodí lidi ve všelijakém oblečení, ale baví mě tam chodit mezi ně, protože jak přemýšlejí a vypadají, jsou taky svobodní – nejsou zaškatulkovaní a upjatí. Jednou jsem mezi nimi v klubu, podruhé zase třeba při prezentaci nového auta někde v chladném hotelu. Baví mě balancovat na hraně, protože se necítím být naplno ani v jednom, ani v druhém prostředí. Moje kariéra odstartovala velice brzo a tím, jak byl na ni vyvíjen tlak světa dospělých, došlo nejspíš k tomu, že je ve mně ještě dost infatilního, co jsem si nestihla odbýt v dětství. – Vztáhneme-li tento výklad na byt a interiér, jak se to projevuje? Možná v řadě drobností. Na stojanu s kompakty je to třeba andílek a vázička. Takových věcí mám ještě dvě plné krabice. A zbožňuji kytky. – Duši housové zpěvačky jistě svým způsobem očistí, ale udržování čistoty v bytě neulehčí. Ostatně ani ušlechtilý pejsek po návratu z výběhu po sobě podlahu nesetře… V domě s pěti místnostmi mně s úklidem pomáhala sestřenka, ale tady to zvládám v pohodě sama. Když máte psa, tak si zvyknete, že absolutní čistoty nikdy nedosáhnete. Jsem naučená, že když přijdeme zvenku, tak Badia počká před dveřmi, vezmu hadr a utřu jí packy. Protože mám ráda čistotu, tak je holt třeba víc dbát na to, aby se udržovala průběžně. Což v mém případě obnáší jistá rizika – lidé z nejbližšího okolí dokonce mluví o úchylce. – Cože??? Petr i Simona (Krainová, pozn. aut.) mě za to nenávidí. Když objevím věc, která pro mě nemá místo, tak ji automaticky vezmu a hodím do koše. Aniž bych nad tím přemýšlela. Takhle už jsem třeba vyhodila několik důležitých papírů. – A pak že pastou umístěnou vždy přesně na svém místě v koupelně jsou posedlí muži… Chápejte, mě nepohoršuje, že pasta stojí tak či onak, když vím, že je to pasta, která do koupelny patří. Proto může být klidně i na zemi, a když bude v hezkém úhlu vůči spárám kachlíčků, tak mě možná i zaujme. Ale jak najdu na stole něco, co tam být nemá, tak to automaticky vyhodím. – Co vás v souvislosti s bydlením nejvíc nadchlo v Americe? U Ameriky mě baví symbióza luxusu a pohodlí. A bledé barvy. Američané nenakupují prakticky. Koupí si třeba vysoký bílý koberec, po kterém se dá chodit naboso –- to je přece krásný úlet, dokázat se povznést nad to, že se takový koberec dřív ušpiní! Cítím to obdobně. Taky nekupuji věci na celý život. Když se mi přestanou za rok za dva na daném místě líbit, přemístím je. Nebo je někomu dám či prodám. – Přehodnotila jste v této souvislosti nějakou svoji libůstku natolik záhy, aby to bylo takříkajíc za všechny peníze? Co se týče zařízení ani ne. Je to ale vlastně tak trochu případ tohoto bytu. My jsme se jím nadchli, protože lidi z Retroinvestu při jeho budování mysleli opravdu na všechno, třeba i na takové „maličkosti“, jako je dvoje sociální zařízení. Dozvěděli jsme se ale, že připravují další půdní vestavbu v Praze 6. Byla možnost nechat si na míru navrhnout až pětiúrovňový půdní byt! Vzhledem k počtu různorodých věcí potřebujeme přesně takový – dříve či později. Tak jsme do toho šli. – Sotva zabydlená a na pořadu dne znovu změna bydliště?! Nebo jde spíš o hudbu budoucnosti? Počkejte za rok. Nic se neponechalo náhodě, dokonce ani sousedi ne. Budou to kamarádi — z jedné strany Simona Krainová, z druhé Lucka Výborná. TEXT: JANA ZEMANOVÁ, FOTO: OTO PAJER Zdroj: Moderní byt 10/01 |
