|
|
Těmito slovy mě pozvala do soukromí úspěšná spisovatelka kontroverzních knih a šéfredaktorka časopisu Harper’s Bazaar, která si dovolila provdat se za ministra, takže ji bulváry propírají důkladněji než Vizír zašpiněné prádlo. Celá v černém a na vysokých podpatcích mi právě šlápla na kuří oko mužské ješitnosti Barbara Nesvadbová.
Nebylo by praktičtější bydlet v nižších patrech…? Už jste viděl půdu v nižších patrech? Miluji půdy. Podkrovní byty mají spoustu nevýhod, jako je vedro v létě, pokud nemáte klimatizaci, jako je právě ona nutnost zlepšit si fyzičku, když není výtah, ale jsou z celého domu nejblíže u nebe.
Váš nový rotoped je tedy důsledkem nutnosti zlepšovat si kondici? Proč u něj stojí cédéčka? Bez hudby neujedete ani kilometr? Správně jste řekl, že neujedu ani kilometr. Koupila jsem si rotoped, ale přiznám se, že jsem ho používala jen chvíli. Takže jste jako mnoho jiných lidí před vámi získala nový lapač prachu? To ne, ta chvíle sice trvala jen pár dní, ale pak se ukázalo, že se na něj báječně odkládají šaty. Je to takový němý sluha, který kdyby chtěl… no prostě jako všichni chlapi.
Proč jste vlastně změnila adresu? Tuhle otázku myslíte vážně? Zdá se vám garsonka, v níž jsem bydlela dříve, pro ženu s manželem a se psem vyhovující? A zdá se vám vyhovující podkrovní byt, do něhož každý den pořádáte horolezecké výstupy? Za prvé je větší, za druhé má terasu, krásný výhled a zejména je to první byt v mém životě, který jsem si zařizovala sama – tedy skoro sama. Sbíráte víno? Neptal bych se, ale už na chodbě jsem málem narazil do stojanu s mnoha cennými lahvemi. Ne, to je spíš koníček mého manžela. Neustále odněkud přiváží nové lahve a trpělivě plní vinotéku. Jaká byla kritéria při výběru nového bytu? Musel to být byt podkrovní, dále musel mít terasu, protože i v dřívější garsonce jsem trávila dost času na balkoně, a někde poblíž nesměl chybět park, abych měla kde venčit Garpa. Který kout bytu máte nejraději? Jednoznačně kuchyň, protože ráda vařím. Původně jsem chtěla kuchyň jen s poličkami a bez skříněk, ale přátelé mi to rozmluvili.
Musela byste mít vše stále úhledně srovnané… To možná také, jenže to mám i tak, ale zejména se na vše hrozně práší. Střídáte se u vaření se svým manželem? Ten by připálil i čaj. Máte často hosty? Právě z toho důvodu máme dvě koupelny. Přijíždějí rodiče a přátelé. Sedáváme u stolu pod velkým zrcadlem, já vařím, oni se baví a je to fajn. Vlastně ještě raději než kuchyň mám stůl. Vejde se k němu dvanáct lidí, protože na jedné židli mohou sedět i dva. Mimochodem, proč máte na stěně u stolu zrcadlo? Aby se všichni viděli a moc toho nesnědli. To byl samozřejmě žert. Mám strašně ráda zrcadla. Jedno veliké přijde i do ložnice nad tu protivně kovovou postel, kterou vybral manžel, ale už teď víme, že bude jiná. A jaká? Větší, dřevěná, ale subtilní, a hlavně bez čel. Jenže ve stejném stylu jsou přece i některé lustry? To je pozůstatek z předchozího bytu. Až najdeme nějaké podle svých představ, vyměníme je. Jsme totiž stále jednou nohou v garsonce. Ještě jsme ji nepustili, protože byt není dozařízený, a povím vám tajemství – má šatnu. Neptejte se, jak vypadá. Brodil byste se v ní mezi krabicemi. Jste zvláštní. Obdivujete stůl ve stylu jižní Francie, nesnášíte postel ve stylu Patio, ale v kuchyni používáte designové nádobí z chromu… Ráda kombinuji. Je mi jasné, že styl Provence bývá užitečné odlehčit něčím jemně minimalistickým. Obráceně bych to nesnesla, protože kuchyně ‚a la pitevny plné chromu a skla mi nevyhovují, i kdyby se snažily vetřít se do mé přízně pár kousky dřevěných detailů.
Na tohle jste myslela, když jste si do obývacího pokoje kupovala chaise longue od Corbusiera? Je to nejslavnější kus nábytku dvacátého století. Ty pružiny vypadají zajímavě, ale ujišťuji vás, že na nich něco chybí. Takto slavná chaise longue původně nevypadá. Černobílé chlupaté čalounění jsem vrátila a nové ještě nedodali. Prostě pouštělo chlupy. Vadí vám, když Le Corbusier pouští chlupy, přestože chováte velkého a příšerně chlupatého psa? Kdybyste někdy choval velkého chlupatého psa, věděl byste, že ty chlupy jsou dlouhé a shlukují se v chuchvalcích, zatímco ty Corbusierovy byly krátké a všude se rozptýleně zapichovaly. Řekla bych, že Garp čas od času zcela elegantně líná, kdežto Le Corbusier zcela odporně pelichal.
text: Petr Tschakert foto: Pavel Vítek |
Dva lidé na jedné židli
Pádil jsem, bral schody po třech, sotva popadal dech až do nejvyššího patra. Když jsem stál skoro před cílem, otevřely se dveře. „Zpozdil jste se!“ – „Cestou jsem zjistil, že baterky v diktafonu nejsou nejmladší, tak jsem se pokoušel koupit nové.“ – „A podařilo se vám to? Řekla bych spíš, že nejmladší není vaše fyzická kondice…“
