Hravý dům Vlada Miluniće

Většina projektů Vlada Miluniće by se dala označit jako moderní baroko právě proto, že architekt si rád pohrává s rozevlátými liniemi, jeho domy hýří nepravidelnostmi, šokují svou dynamičností a barevností a zpravidla nepostrádají věž.

Architektura nesmí být mrtvolou

Byl vzdělán v duchu funkcionalismu. Tento styl v čisté podobě mu však připadá příliš strohý a jeho romantickému založení vyhovuje jen zčásti. Osobitý výraz, který si postupně vytvořil, je sycen pražským barokem, krásou vegetabilní secese a expresivní kubistickou architekturou. Jak ho vidí Rostislav Švácha: „Vlado Milunić je po Josipu Plečnikovi druhým mimořádně nadaným Jihoslovanem, který už poměrně dlouho čeří tůně naší novodobé architektury. Oba stojí v pomyslném výrazovém rozpětí naší moderní architektury na tom nejromantičtějším pólu.“ Rád o sobě říká, že z odporu k primitivnímu nacionalismu se považuje za Jugoslávce a díky vzdělání za československého architekta, přestože obojí už neexistuje.

Do revoluce se s kolegou Janem Línkem zabýval zejména takzvanou sociální architekturou. Vyprojektovali řadu domovů pro důchodce, domy pro děti a mládež s různým postižením a hospice. Tato problematika je mu blízká i dnes, takže má na stole stále rozpracováno několik podobných projektů. Po změně režimu, kdy založil vlastní studio, však začaly přicházet i zakázky jiného druhu. Z jeho dílny je např. areál Hvězda v Praze 6 na Petřinách, svého času udivující pestrostí i rozmanitým řešením bytových jednotek. Kromě množství studií a realizací různých projektů veřejného charakteru je autorem i řady soukromých objektů.

Inspirace odjinud je dovolena

Rodinný dům, který dnes stojí na kraji lesa v Plané nad Lužnicí, si u něj objednal investor, jehož zaujala jiná Milunićova stavba v Chocni. Při objednávce však určitě sehrálo roli oboustranné naladění projevující se v citlivém vztahu k přírodě. Pozemek, na němž je dům postaven, je na kraji lesa, který se svažuje až k Lužnici. Investor pochází z rodiny, která mnoho generací hospodařila na zemědělské půdě a nepřál si proto městskou vilu, ale moderní dům, který by splynul s přírodou a v němž by našla místo jeho velká rodina, do níž počítá i čtyři vnoučata, svou sestru a spousty přátel. Jeho hlavní přání spočívalo v tom, že dům musí být co nejvíc obložen dřevem.

Při převzetí zakázky Vlado Milunić vyžaduje tři věci: situační plán, fotografie okolí a stavební program, v němž klient stanoví, kolik lidí bude v domě bydlet, jaký je jejich životní styl, kolik je v rodině dětí, aut, zvířat apod. Když toto vše obdržel, poskytl mu investor i to, čím získal architektův obdiv a respekt – zcela volnou ruku pro koncepční řešení. Vznikl tak další objekt, který naplňuje zadání a současně čitelně vyjadřuje Milunićovy názory na architekturu. V případě tohoto domu bez obalu přiznává, že se inspiroval u známých architektů Franka Wrighta, Franka Gehryho a Bruce Goffa. Na oplátku považuje za poklonu, když někdo použije jeho nápady.

V domě, který zvenčí nepůsobí nikterak mohutně, se nachází v přízemí velký obývací prostor s kuchyní, pracovny a ložnice majitelů a samostatná garsoniéra pro sestru. V patře jsou čtyři pokoje vnoučat a přístup na věž, kterou architekt klientovi doporučil vybudovat jako útočiště pro chvíle meditace o životě. Přístup do věže je vyřešen sklopným žebříkem tak, že může majiteli, pokud si to bude přát, zaručit dokonalé soukromí.

Střecha domu je velmi členitá a kopíruje prostory pod sebou. Přesah střechy kryje i verandy určené pro pobyt venku. Střecha shora připomíná seskupení nízkých čínských pagod. Vlado Milunić je odpůrcem okapů, protože odvádějí dešťovou vodu mimo pozemek, který se tak zbytečně vysušuje, a proto okapy nemají ani některé jeho další objekty. Zato je dům jako ostatně všechny Milunićovy stavby hodně barevný a barvami je vyjádřeno jejich vnitřní členění. Majitel se velmi těší, že už brzy bude používat celý dům včetně věže. Shlížet na svět z odstupu je vždycky dobré, například také z výšky, říká Vlado Milunić.