Lucie Konášová: Jídelní stůl na přání

LUCIE KONÁŠOVÁ

scenáristka

Podle jejích scénářů vznikly filmy, televizní inscenace a seriály:
1993 Anička s lískovými oříšky
1999 Jabloňová panna
2001 Vůně vanilky
2005 Dobrá čtvrť
2005 Anděl Páně
2007 Nemocnice na kraji města (pokračování)

Jedna z nejzásadnějších výhod života osamělého jedince je, že nemusí s nikým diskutovat, kdykoliv si chce do bytu pořídit byť sebemenší drobnost. Jakmile do zařizování pelíšku vstoupí dva názory, rozpoutá se peklo. Tato situace nastala i u nás, když jsme si vloni zařizovali novou jídelnu. Její koncepce se samozřejmě odvíjela od stolu. Já měla představu něčeho stabilního, věčného, a přitom subtilního, poctivého kusu nábytku, ze kterého by dýchala solidnost a trvalá krása. Dva měsíce jsme strávili jen v diskusích – přesněji řečeno, já jsem malovala své nápady, nosila výstřižky z časopisů, ale můj muž jen odmítavě vrtěl hlavou. Až přišel osudný den, kdy jsme spolu seděli v jedné pizzerii u stolu s kovovým tepaným podnožím, a manžel najednou povídá: „To je docela dobrej stůl, viď?“ V první chvíli jsem jen polkla – můj muž a nadchne se pro kovový stůl, jaký bych se mu v životě ani neodvážila navrhnout? Došlo mi, že tohle je moje osudová příležitost. Vždycky se mi líbily ve francouzských časopisech ty lehkonohé, a přitom tak stabilní stoly s krásně tvarovaným podnožím a masivní dřevěnou deskou.

 

Ještě ten večer jsem našla na internetu v nabídce firmy jeden, který mě doslova chytil za srdce. Vybrala jsem dřevěnou desku, zjistila cenu a zvolila i barvu podnože. Měla mít smetanově bílou barvu s antik patinou. Stačilo zavřít oči a viděla jsem tu krásu před sebou. Jenže jsem netušila, že to nejtěžší mne teprve čeká. Jakmile jsem manželovi ukázala stůl na internetu, zhrozil se. „Ty sem chceš postavit kovový černý stůl?“ Marně jsem vysvětlovala, že stůl bude bílý, že bude působit jak krajková dekorace, marně jsem mu strkala pod nos francouzské časopisy plné podobných stolů. Ne, něco takového u nás doma nebude. Dokonce si na mě pozval i dva své kamarády bytové architekty. Hučeli do mě ze všech stran, ale já už bez toho stolu nedokázala být. Postupně se naše domácnost proměnila v bitevní pole plné zákopů. Věděla jsem, že nemůžu ustoupit, protože jakýkoliv jiný stůl by byl jen kompromis, za který bych se nenáviděla. Bojovala jsem jak lvice čtvrt roku.

Když jsme šli stůl objednat, tvářil se, jako bych ho připravila o poslední zbytky sebeúcty. Vydržela jsem to. A za měsíc stál ten skvost konečně na svém místě. Krásný, lehounký, a přitom tak pevný, nezničitelný stůl, který po nás budou dědit ještě naši pravnuci… Manžel se díval, jak se postupně vylupuje z igelitů a fólií, a pak jen tiše zahučel: „Fakt pěknej!“

 

A to je konec celé historie. Dnes stůl stojí uprostřed jídelny, a kdokoliv k nám přijde na návštěvu, obdivuje ho. Nikdo mi asi neuvěří, že mě stál jen o pár stovek víc než dřevotřísková herka z fabriky. Pro mě má ale mnohem větší cenu, možná i těžko definovatelnou. Je to moje vítězství i splněný sen. A to se nedá penězi vyčíslit.