 |
MICHAEL RITTSTEIN
• (nar. 1949) Patří k nejvýznamnějším současným českým malířům. • V roce 1968 absolvoval Střední výtvarnou školu V. Hollara v Praze, v roce 1974 Akademii výtvarných umění. Je členem za minulého režimu revoltou proslavené a dosud nerozpuštěné skupiny 12/15, členem S.V.U. Mánes a pedagogem ateliéru malby pražské AVU. • Jeho expresivně dynamická tvorba na pomezí figurace a abstrakce, v níž má své místo i krajinomalba, je ceněna nejen v okruhu českých znalců umění, ale i v mezinárodním měřítku. |
|
Kdo zná dobře tvorbu malíře Michaela Rittsteina, i z ní ví, že pražská panelová sídliště jsou jeho osudem. Bydlí v nich a tvoří už něco přes dvacet let a je prý docela spokojený. „Panelák mě nikdy nerozptyloval,“ říká. „Děti měly teplo i světlo a jinak jsem se už nemusel o nic starat a mohl malovat obrazy.“
Hodně z nich vzniklo v prosvětleném ateliéru posledního patra jednoho z domů na Černém Mostě. Přestože výtvarníkovi původně stačil, když se začalo uvažovat o střešní nástavbě, měl jasno: „Říkal jsem si, že bych nad sebou nerad někoho měl, a byt, do kterého jsem se z ateliéru proboural stropem, přikoupil.“ I když do projektu jako takového zasahovat nemohl, dílčí úpravy si vymínil. Ze spodní pracovní části ateliéru tak dnes vedou lehké, vlastně loftové „tovární“ schody do horního bytu. Prostor ve výšce původního stropu v ohybu pozinkovaného schodiště je přitom chytře využitý jako místo k odkládání různých věcí — od knih až třeba po menší výtvarné objekty. Odtud je už vidět jak do nebe — výtvarník si samozřejmě přál velké ateliérové střešní okno — tak do vstupní části obytného patra.
|
Použité je zajímavé„Užívám si teď prostoru, jaký jsem nikdy v životě neměl,“ dodává Michael Rittstein. Ateliér se díky patru zvětšil na 130 m 2 . Všechno je světlé, otevřené a členěné pouze dvěma výškovými úrovněmi podlah. Na té nižší je vedle schodiště kovově šedá kuchyňka Koryna s malým jídelním koutem. „Židle a stolek jsem koupil v libeňském bazaru. Pravděpodobně si na něm nějaký učeň zkoušel polituru ořechu a zkazil ji. Vypadá to tady ale hezky – jako rekvizita do filmu,“ říká Michael Rittstein.
Už odtud se nabízí pohled do zvýšené části místnosti, kde je sezení s kruhovým stolkem, na míru dělaná dřevěná postel a několik výtvarníkových objektů. |
 |
|
Je mezi nimi třeba i zcela funkční lampa – tentokrát skutečná rekvizita z Němcova filmu V žáru královské lásky, pro který dělal výtvarník výpravu, a tedy i nábytek. Možná i proto se mu nyní těžko vybíralo zařízení. „Když jsem zašel do IKEA, měl jsem pocit, že by tady některé věci z ní i mohly být, ale brzo mě to přešlo. Pro mě jsou mnohem zajímavější různé odložené solitéry…“
Byt jako galerieČím méně věcí, tím prý lépe. „Nejvíc se mi líbí interiér, který je prázdný,“ tvrdí. „Je to moje profesionální deformace, protože já žiju ve svých obrazech a nechci, aby se mi do nich cokoli pletlo.“ Minimalisticky zařízené byty s moderním designem pro něho také nejsou nejlepším řešením. I když třeba návštěvu londýnského Design muzea považuje za obrovský zážitek, doma by mu silný názor jiných výtvarníků-designérů prostě překážel.
Obdobně je to i s barvami: „Vzhledem k tomu, že maluju barevné agresivní obrazy, potřebuju absolutně pasivní okolní barevnost. Proto jsem neuvažoval ani o dřevěných podlahách. Mám tady chladivě šedivé linoleum i s tím, že lino do paneláku prostě patří.“ Celkově čistý a galerijně klidný prostor ateliéru navíc umocňuje i atypicky řešený obloukový strop, který se nad nižší částí místnosti šikmo svažuje k protější straně. Všemu samozřejmě dominují obrazy. Střídají se s tím, že tu bývají jen na chvíli, aby se zjistilo, jak vlastně „fungují“ v interiéru. |
Auto také neprodává lakMichael Rittstein maluje velká plátna s dynamickým vnitřním prostorem. Protože už střední formát je u něho 150 cm, není jednoduché najít pro ně správné místo. „Za ideální považuju, pokud stěna pro obraz končí u podlahy. Když pod ním nic nestojí a nad ním nic nevisí.
|
  |
| U velkých formátů je prostě jasné, že se jim interiér musí podřídit.“ Jakékoliv koupi obrazu by podle něho měla předcházet komplexní úvaha. „Člověk by neměl vybírat jen podle toho, že má někde zrovna prázdnou stěnu a že se mu nějaký obraz momentálně líbí. Měl by se snažit dozvědět také něco o jeho kvalitě, o autorovi. Když kupuje moderní umění, má si minimálně projít alespoň sbírku umění XX. století v Národní galerii, aby poznal různé souvislosti. Auto si také nikdo nekupuje jenom kvůli hezkému laku, barvě a karosérii.“ Obraz – to je způsob životaA jestli má v době konceptuálního umění strach o budoucnost obrazu? „Absolutně ne! Obraz v interiéru, to je způsob života. Sběratelé, kteří ke mně jezdí, jsou z devadesáti procent lidé, kteří z obrazů dokážou čerpat určitou energii. Obraz je pro intimní prostor, intimní dialog a ten funguje a bude fungovat pořád dál. Je to jako s hudbou. Co by potom člověku už zbylo…?“ ■
|
