|
|
Proslavila se už během studií, když získala za snímek Něco z Carmen hned několik ocenění. Pak natočila například pro cyklus Galerie elity národa dokument o Karlu Gottovi, zabrousila na pole reklam i videoklipů… Jejím přáním, ostatně jako většiny filmařů, je natočit celovečerní film. Dokonce už o něm má celkem jasnou představu. „Současnost a vztahy, ale ještě jsem nenašla ten správný příběh. A teď jsem se vrhla do jiného příběhu – do Story,“ říká. Tím ale její sny nekončí. V budoucnu si přeje založit rodinu a změnit bydlení. I v tomto směru je její názor zcela jasný. O něm a dalších věcech jsme si povídaly v jejím útulném bytečku v pražské vilové čtvrti Ořechovka.
Jak jste se ocitla právě tady? V tomto domě jsem vyrůstala. Když jsem cítila potřebu založit si vlastní hnízdo, bydleli jsme s přítelem v různých pronájmech, až se uvolnilo tohle místo. On to vlastně ani není byt, původně to byl nebytový prostor, který jsme celý zrekonstruovali. Co vás sem tak lákalo? Vztah k tomuto místu, domu, čtvrti. A hlavně zahrada. Jsem deset minut od centra Prahy a pod okny mi rostou lesní jahody a kousek dál bedly… Od dubna do října prakticky žiju na zahradě. Dělám tam úplně všechno, třeba i žehlím. Mám totiž zvláštní fóbii z uzavřených prostor, když je venku hezky.
Co jste tady změnila? Všechny příčky, které šly, jsme zbourali. Vznikla místnost, ve které je ložnice, obývák a „pracovna“. Kuchyň „bohužel“ zůstala za rohem – ta připojit ne- šla, ale taky jsme ji zvětšili a oželeli chodbu s úložnými prostory. Není to nejpraktičtější, ale já k životu potřebuji otevřený prostor. Vyrůstala jsem ve velikém bytě a příliš si zvykla na to, že „opravdový“ byt má od sto padesáti metrů čtverečních výš. Doufám, že se k tomu někdy dopracuju. Mám to tu ráda, ale je to bydlení na určitou dobu.
A co bude pak? Původně jsme uvažovali o domu za Prahou, chtěli jsme stavět u Okoře. Ale nakonec jsme se zalekli denního dojíždění a toho, že bychom se na náš dům koukali na fotce v práci, kde bychom museli pořád být, abychom mohli splácet hypotéku. Takže jaký je závěr? Zatím není. Mně by se samozřejmě líbilo zůstat na Ořechovce, kterou považuji za jednu z nejkrásnějších čtvrtí.
Chcete raději starý dům než stavět nový? Určitě, líbí se mi, když má prostor nějakou atmosféru. Třeba kamenný dům v Toskánsku, to by se mi moc líbilo. Jaký se vám líbí nábytek? Na obrázcích v časopise se mi líbí moderně zařízené byty, ale bydlet bych v nich nechtěla. Na mě je to příliš studené.
Jaký nábytek si tedy budete vybírat do dalšího domova? Více méně retro, i když třeba doplněné nějakým moderním „akcentem“, mně se v tom dobře bydlí. Jsem hračička, mám ráda ruční práce, ráda si něco natřu, dodělám, vymyslím. Moderní nábytek s rovnými čistými liniemi, s tím už nic nejde dělat, jenom to hezky poskládat. Nedokážu si třeba představit, že by můj byt zařizoval architekt. Proč? Vždyť jeho zkušenosti a vycvičené oko je velmi často na místě. Ta profese se mi příliš líbí na to, abych do ní nefušovala, i když po svém. Baví mě zařizovat, budovat si hnízdo a nedokázala bych se o to připravit. Navíc byt zařízený cizím názorem by nebyl podle mého obrazu. Pokud jde o prostor, v kterém mi má být dobře, často bazíruji i na naprostých detailech.
Je něco v tomhle bytě, co vám vadí? Nejaktuálnější problém je pracovní židle, kterou si teď koupil můj přítel. Je sice pohodlná, ale patří do kanceláře. Sem se prostě nehodí!
Soužití dvou lidí je často kompromis… U nás rozhodně. Přítel je pro praktickou stránku věci, já pro estetickou. Raději se kroutím na nepohodlné židli, která se mi ale líbí. Musím přiznat, že při zařizování bytů dělá kompromisy on, ne já. Ale to má svůj důvod. Baví mě to víc než jeho, pokládám to za důležitější než on. Nakonec vždycky přizná, že se v tom bytě vlastně cítí „nějak překvapivě dobře“. Jak vybíráte nábytek? S každým novým bytem projdu nejrůznější obchody – od bazarů až po stylové prodejny. Ráda kombinuji – obyčejné police se starožitným sofa, starý kovový indonéský stolek s trendovou sedačkou… Tenhle byt je bohužel tmavý, na to jsem musela brát ohled. Proto je kuchyň bílá, stěny až na modrou ložnici jsou taky bílé. Ten prostor to zkrátka vyžaduje. Investujete peníze do bytu, o kterém víte, že v něm jste jen na přechodnou dobu… Pro mě je byt strašně důležitá záležitost. Nedokážu žít v kompromisu, v prostředí, kde bych se necítila dobře. Ale ta moje tvrdohlavost není úplně svévolná – odměnou mi je, že se doma cítíme dobře nejen my dva, ale spontánně se k tomu přiznávají i všechny návštěvy.
text: Lenka Haklová foto: Iveta Kopicová |
Něco z Terezy Kopáčové
„Když mi nabídli práci šéfredaktorky časopisu Story, zrovna jsem vytírala schody. Nejdřív jsem se tomu smála, o patro níž jsem se přestala smát a v suterénu jsem už v duchu svolávala redakční poradu,“ říká Tereza Kopáčová, kterou většina lidí zná jako režisérku dokumentárních filmů.
