Petr a Matěj Formanovi prosluli již v dětství rolemi ve filmu Ecce Homo Homolka a v jeho dalších dílech, později hráli např. ve Svěrákově Akumulátoru. Nejvíce času a energie věnují v dnešní době svému divadlu, známé jsou především jejich divadelní projekty Bouda — La Baraque a Nachové plachty. Rozhovor pro Moderní byt poskytl Petr Forman.
Spatřil jsem již mnoho českých bytů, které obývají známé osobností. Zdá se, že tento patří k těm nejzabydlenějším.
Doufám, že to nemyslíte ironicky.
Nikoliv. Jenom jsem rád, že jsem potkal někoho, kdo žije podle pravidla, že silný zvládá chaos, slabý si libuje v pořádku.
To platí jenom tady, v přízemí, kde máme s bratrem pracovny a dílny. To je naše část domu. V dalších patrech, kde bydlím já se ženou a dětmi a bratr s přítelkyní, je situace zcela opačná. Ostatně, tam vládne žena.
Uznáváte tedy, že existuje rozdíl mezi mužem a ženou i v takových drobnostech, jako je přístup k úklidu bytu?
Samozřejmě. Ženám je pořádek dán již od počátku, zatímco muži se jej celý život učí. Potvrdila mi to i moje bývalá učitelka matematiky, kterou jsem nedávno potkal. Má ve třídách třicet dětí a každé z nich se musí starat o svou lavici. Zatímco hochům jejich věci přetékají až do uličky, holky si udržují svůj metr čtvereční v dokonalém stavu a téměř asketické čistotě. Mentalita ženy a muže je prostě odlišná.
Kdo všechno žije v tomto domě?
Tři děti, dvě ženy, dva bratři, dva ptáčci, jeden kocour a jedna kočka, čtyři psi, z toho jeden bojovník — šarpej, který když uteče do vsi, tak se všem psům ježí srst hrůzou, dva kříženci a ještě jedna fena labradora, která je již stará a téměř se nepohybuje. Abych nezapomněl — taky dvě krysy.
Krysy? To ale opatrujete velkou vzácnost! Krysy jsou zákonem chráněné a na rozdíl od přemnožených potkanů se jedná o velmi čistotné a inteligentní tvory.
Dostali jsme je darem ve Francii. Jsou to opravdu nesmírně učenlivá zvířata — nakonec hrají s námi i na divadle.
Obyčejné domy mají své obýváky, koupelny a ložnice. Ty neobyčejné mají ještě pracovny. Vidím zde provazy, rydla a štětce, nářadí i rozbitá barevná skla snad na mozaiky, snad na vitráže. Vyznáte se v tomto světě?
Já i bratr ano. Horší to bývá ve chvílích, kdy zde pracuje najednou i patnáct lidí — připravujeme zde některá svá divadelní vystoupení. Museli jsme tedy vypracovat jistá pravidla a také značení, kam co patří. Věci můžou ležet na těch nejrozličnějších místech, vždy se ale musí vrátit na stejné místo.
Zdá se, že vás pracovny fascinují?
To ano. Když člověk spatří pracovnu chirurga — operační sál, ani se nepodiví, že dlaždice září a vše je srovnané a sterilní. Stejně tak mne nepřekvapí koňská stáj. Je také čistá, samozřejmě svým způsobem. V úžasu však hledím na dílnu automechaniků. Vždyť auto je přece věc tak špinavá, olejnatá, bahnitá a zakouřená. Dodnes neznám odpověď na otázku, proč zrovna v autodílně to vypadá jako na chirurgickém sále.
Můj první dojem z prvního patra, poté co jsme opustili pracovny: Je zde mnoho místností. Každý člověk žijící v tomto domě má svůj pokoj. Kde však trávíte nejvíce času, pokud jste doma?
V kuchyni. Ten prostor vznikl spojením společenského pokoje s kuchyní. Samozřejmě se mi to tak líbí a také můj bratr, který bydlí nad námi, má podobnou prostorovou dispozici. Považuji to za přirozené. Poznal jsem například několik hospod na Šumavě. Když jste do nich vešel, měl jste pocit, že jste se ocitl u někoho doma v kuchyni. Mám rád, když v každém domě existuje aspoň jedna místnost, ve které dochází k prolnutí se životem ostatních lidí.
Češi jsou zvyklí na bílé zdi svých domovů, bývají deformováni dětstvím plným optimistických barevných válečků a striktním oddělováním místností na spaní, na práci, na hraní, na pojídání. V českých bytech vůbec vládne jistá uniformita. Zní to sice nadneseně, ale ve většině se nedá zabloudit, jsou stejné. Zdá se, že vy toto vše úspěšně překonáváte, dokonce i pomocí barev.
Mně se líbí textilní tapety. To je ono, anglické látkové tapety, jsou však příliš drahé. Bílá barva se mi nelíbí, je příliš tvrdá, pustá a prázdná. Pamatuji se z dětství, kdy jsem navštěvoval dědečka, že jeho místnosti byly barevné. To, co kdysi bývalo běžné, je dnes vzácné.
Člověk se neustále ptá po významu. Jaký má význam barevná stěna?
Barvy oživují zájem o bydlení. Donutí vás přemýšlet nad každou místností, nad tím, kdo v ní stráví nejvíce času a komu je určena.
Každý rok upravujeme jednu místnost. Velký pokoj jsme vymalovali v okrovooranžové barvě. Musím přiznat, že jsme se té barvy poněkud báli, ale překvapila nás, zvláště v zimě. Vyzařuje z ní teplo.
Nehrozí nebezpečí, že se z vás jednou stane Věra Bílá, zpěvačka, která je proslulá tím, že každou sobotu zaměňuje ložnici za obývák a ten zase za dětský pokoj?
To snad ne, i když s domem je to jako se zdravím. Když nic necítíte, nežijete, a pokud dům neupravujete, už nestojí. Někdy jsme si říkali, že jsme dům měli zbourat a postavit nový ihned poté, co jsme jej v polovině osmdesátých let koupili. Není totiž postaven z dobrého materiálu. Dnes jsem rád, že jsme to neudělali.
Divadlo bratří Formanů proslulo mimo jiné pohráváním si s detaily. Který z bytových detailů ve vašem domě máte nejraději.
Manželka vytvořila papírové šablony zvířat a já jsem je v jednom dětském pokoji nechal nastříkat barvou na zeď. Pomyslně běhají kolem dokola, těsně pod stropem, v jakési úzké chodbě. Obrysy zvířat se ale vzpouzejí řádu — například jedno prase se snaží jít v protisměru, tady se zase koza šplhá na hřbet prasete a kráčí si to po horní lince. Potom spadne, koza.
V tom případě jich musí být na zemi plno?
Celá hromada. Když odtáhnu tuto krabici, tak vidíte, že jsou tam samé spadané namalované kozy. Je to humor, ale možná že probouzí v dětech fantazii a právě onen cit pro detail i ironii.
Z vašeho okna je výhled na středočeskou krajinu. Přímo naproti vám je malá chatová osada, sezonně obývaná zvláštním druhem člověka. Neznervózňují vás zvuky elektrických komárů v podobě zahradních sekaček?
Někdy ano. Fascinuje mne ale, jak se za těch posledních deset let proměnila jejich výbava. Já to chápu. Když jsem chtěl mít šroubovák, tak jsem také toužil po tom nejlepším.
Tento dům pochází z poválečných let. V hlavní místnosti je krb a já tedy nepřepokládám, že je původní.
Krb pro nás není zbytečností, ani přepychem. Máme jenom rádi Francii a každý dobrý francouzský dům má krb. Ten je možná důležitější než desítky jiných věcí v domě. Krb dává teplo.
Žijete blízko letiště. Někomu by zvuk přelétávajících letadel nebyl příjemný.
Zvykl jsem si, není to hrozné. V jistých okamžicích jsem docela rád, že bydlíme tak blízko, protože vím, jak je příjemné, když vás někdo na letišti očekává. Snažím se proto tuto radost dopřát všem svým blízkým a oni zase mně.
Spatřil jste někdy váš dům z letadla?
Ano. Ale naprosto neskutečný pocit prožívám ve chvíli, kdy tam dole pod sebou spatřím auto svého bratra, který mi jede naproti.
Auto, letadla, lodě, kočovné divadlo. Něco mi v tomto příběhu chybí… Myslím, že je to…
…karavan. Také ho máme a já tvrdím, že jeho stavba a úprava podléhají stejným principům jako stavba a úprava domu. Dokonce je to ještě důvtipnější činnost, neboť se jedná o jakousi miniaturu domu. V karavanu na rozdíl od domu nemůžete udělat chybu. Jinak v něm nevydržíte.
Udělali jste chybu?
Ne.
TEXT: PAVEL VONDRÁČEK, QUO
FOTO: OTO PAJER
