|
|
Jak bydlíte?
Děkuji, slušně. Nemohu si stěžovat.
n Když jsem se porozhlížel po vašem bytě, měl jsem pocit, že každý z předmětů musí mít nutně nějaký vlastní příběh…
To se nemýlíte. I celý tenhle dům má svůj velice prapodivný příběh, od kterého se některé věci v mém bytě vlastně odvíjejí.
Takže historie tohoto domu na pražských Vinohradech je…
…velice prostá a zároveň převelice smutná. Ten dům byl totiž domem židovské obce. Když přišli Němci a s nimi druhá světová válka, byli původní obyvatelé vystěhováni, a nastěhovali se sem dobyvatelé. Po válce zde získal byt jistý doktor Zelený. Já jsem koncem šedesátých let bydlel v Zahradním Městě, a když jsem objevil jeho inzerát na výměnu, okamžitě jsem mu zavolal.
Vzájemně jsme se navštívili a během takřka jednoho dne jsme se dohodli. Jen mimochodem: když jsem sem poprvé přišel, otevřela mi žena, která panu doktorovi vykala, a tak mi připadala jako posluhovačka. Až po čase jsem zjistil, že to byla jeho manželka. Oni měli tenhle starodávný zvyk. Abych se tedy vrátil: jelikož se pan doktor stěhoval do menšího, odkoupil jsem od něho některé kusy nábytku. Ale pro mne a pro moji rodinu to mělo z jiného úhlu mnohem složitější předehru.
V jakém smyslu?
Manželka byla v osmašedesátém s Laternou Magikou na delším turné v Texasu. Já jsem 25. srpna 1968 sbalil kufry a syna. Se ženou jsme se setkali v Paří-ži, potom jsme nějaký čas žili v Německu. Nakonec jsme se vrátili. Ale protože jsme chtěli mít další děti a byt na Zahradním Městě by pro nás byl malý, sledoval jsem inzeráty na výměnu.
Z jakého důvodu jste se pokusil o emigraci?
Jednak jsem vůbec nevěděl, co po příjezdu sovětských tanků přijde. A pak tu byly určité antisemitské náznaky, kterých jsem se obával. Ale i případ doktora Zeleného byl zvláštní. On měl šest dětí, z nichž pět v roce 1967 emigrovalo. Ten poslední, syn, byl evangelickým knězem na Karlštejně. A pan doktor Zelený věděl, že táhnout tak velký byt je pro něj finančně pros-tě neúnosné.
Říkal jste, že jste odkoupil nějaký nábytek. Například?
Například tenhle psací stůl, u kterého teď sedím. Je po gestapákovi, který tady za okupace bydlel. Nebylo mi to moc příjemné, dost jsem váhal, ale nakonec jsem si řekl: Může nábytek za to, jaký člověk si ho koupil? Ne. Ten stůl má ale i jakousi magickou přitažlivost. Ke konci sedmdesátých let, kdy už začalo alespoň částečné politické uvolnění, u dveří za-zvonila starší paní s vnoučkem, jestli by si byt nemohla prohlédnout, protože tu za války bydlel dědeček.
Hovořila samozřejmě německy a já si v té chvíli nedokázal němčinu spojit s pojmy válka a dědeček, takže jsem je pustil dál. A jí, když přišla do pokoje a uviděla tenhle stůl, vyhrkly slzy a vnukovi řekla: Ten stůl tady stojí na stejném místě a za ním sedával tvůj dědeček. Když mi to všechno došlo, neměl jsem sílu ani důvod té paní říct: Vypadněte! Protože vnuk za to, co dělal jeho děda, přece nemohl.
Tomu se říká paradoxy dějin, ne?
Jistě. A svět, to mi věřte, je jich plný.
Jakou historii má třeba vaše knihovna?
Úplně jednoduchou. Když jsem se sem v sedmdesátém roce nastěhoval, nebyl pořádný nábytek prostě k sehnání, a knížky někam dát musíte. A jelikož jsem věděl, že budu další knížky ještě dokupovat, protože to holt patří k mé profesi, svěřil jsem se barrandovskému architektu Labskému. On mě poslouchal, zeptal se na rozměry a hned mi ji nakreslil. Já povídám: To je krásný, protože je to jednoduchý. Ale on mi řekl, že si musím sehnat materiál. Můj tchán z Moravy mi tehdy opatřil deset laťovek, ty jsme přivezli sem, přijel truhlář z FAMU, který mi to podle nákresu všechno nařezal a sestavil. A tehdy jsem shodou okolností dělal film Tajemství zlatého Buddhy, na němž spolupracoval vynikající lakýrník, který uměl dělat takzvaný fládr.
Co to je?
Dřevo se musí nejdřív nalakovat nazeleno, pak se dá do hnědé barvy mléko, aby to mělo strukturu, tedy „léta“. A ještě mi stejným způsobem nalakoval dveře, aby to všechno ladilo. Já jsem byl strašně rád, protože dát si do takového bytu sektorový nábytek, to by byla pomsta. Na mně, samozřejmě.
V tomhle stylově zařízeném pokoji je jedna cizorodá věc, která možná neruší, ale v jistém smyslu interiér doplňuje. Počítač. Co pro vás znamená?
Já už jsem ze starší generace, která přistupuje k moderní technice s velkou opatrností a především s obavou. Ale když jsem chystal desetidílný seriál Hříchy pro pátera Knoxe, tak se u mě zastavil syn. Ptal se, kolik má jeden scénář stránek. Asi sto třicet, povídám. A on na to: Deset dílů, to je tisíc tři sta stránek. Kolikrát to přepisuješ?
Já řekl: Třikrát čtyřikrát. Což je, jak mi syn spočítal, přes pět tisíc stránek, a práce s tím spojená navíc: zakládat do psacího stroje kopíráky, a tak dále, vždyť to znáte. Jedna věc je u téhle techniky velice důležitá. Já jsem zpočátku nepochopil, že když do toho počítače nic nevložíte, tak pro vás nic neudělá. Měl jsem to štěstí, že mě syn dlouho a velice trpělivě zaučoval.
Můj táta měl trabanta. Když mu dal jméno Bobík, tak to přestal být trabant, ale stal se z něj rovnoprávný člen rodiny. Máte pro počítač jméno?
Zatím ne. Já si ho ráno zapnu, protože vím, že je to můj nejlepší pomocník. Taky se mi s ním krásně komunikuje. Protože když se zeptám manželky, jestli půjdeme do divadla, tak odpovídá možná, snad, kdežto můj počítač mi jasně řekne ano, nebo ne.
Jak jste na tom se zelení v bytě? Vidím jen dvě kytky.
No vidíte, a já přitom nejsem příznivec kytek. Ta jedna z nich má pro mě význam proto, že mi ji daroval syn k padesátým narozeninám. Ale mě to přesazování atd. prostě nebaví. Ještě si pamatuju na doby, kdy bylo velice těžké v Praze sehnat zeminu. Známí mi radili: Jdi na hřbitov, tam je výborná zem. Což, upřímně řečeno, mě dost uráželo.
Vaším poznávacím znamením je dýmka. Nikdy jste nekouřil cigarety?
Já jsem nebyl vůbec na cigarety. Celá studia jsem nekouřil, protože jsem byl z chudých poměrů a měl jsem taktak na zaplacení koleje a menzy. Když už jsem měl víc peněz, tak jsem je radši dal — no, co budu lhát — za holky, za pivo nebo levný portugal. Pak jsem se dostal ve svých třiadvaceti ke svému prvnímu celovečernímu filmu Místenka bez návratu, kde hrály takové hvězdy, jako byla Šejbalová, Vášová, Macháček… Tehdy mě pozvala paní Šejbalová do svého bytu, abychom si popovídali o její roli, a já jsem byl tak nervózní, že jsem si šel do trafiky koupit cigarety.
Jak vás znám, tak to s těmi cigaretami dopadlo špatně.
No jistě, protože já jsem to neuměl držet. Ale měl jsem štěstí, protože když jsem u paní Šejbalové seděl, vrátil se domů její manžel, doktor Kytka, bývalý prvorepublikový kavárník. A byl pěkně nalitý. Když mne uviděl, tak se trochu zmátořil, došel ke mně, pozdravil mě, Šejbalová mu řekla: To je pan režisér, jednáme o roli, on se odporoučel, zavřel za sebou dveře — a svalil se. Jako ta hruška. Takže v tom okamžiku jsem cigaretu zhasl, protože jsem pochopil, že paní Šejbalová je úplně normální člověk a že se nemám čeho bát.
Takže ty dýmky…?
Když jsme jeli na obhlídku exteriérů, byl jsem v autě s architektem Škvorem. A jako začátečník jsem byl pochopitelně nervózní, takže jsem si zase zapálil. Pan Škvor se na mě chvíli díval, pak mi cigaretu vzal z ruky a vyhodil ji okýnkem. Řekl: Tenhle smrad já nemůžu cítit. Dejte si doutník. To jsem rezolutně odmítl. A on: Podívejte se, vy musíte přemýšlet o filmu, přitom nemůžete být nervózní. Čili nejlepší je pro vás dýmka. Protože ten obřad, který spočívá v nacpávání dýmky a zapalování tabáku, to chce čas a vy mezitím můžete přemýšlet. A tu první dýmku mi hned v prvním městě, kde jsme zastavili, koupil. Dneska jich mám… Raději bych to nepočítal. Je jich sto dvacet.
Vaše kuchyň je kupodivu vybavená sektorovým nábytkem.
No, protože tady zbyl nábytek po onom gestapákovi, a to už jsem přes srdce a žaludek přenést nemohl. A v sedmdesátých letech, znovu to musím opakovat, jiný nábytek nebyl. Takže jsem pořídil „sektor“ a dnes už nemám sílu to měnit. Zvykl jsem si. Dělal jsem poslední rekonstrukci bytu v devadesátém pátém, kdy nám vyměňovali stoupačky a tím pádem rozsekali i dlaždičky, a to mi věru stačilo.
Vaše jídelna má určité specifikum…
Tu jsem získal na inzerát. A to specifikum je v tom, že ke všem skříňkám — a že je jich požehnaně — je jen jeden klíč. Což je výhoda. Nevýhodou je to, když ho nemůžeme najít.
Části vaší knihovny vévodí dvě sošky. Mají za sebou také nějaký příběh?
To je míšeňský porcelán. My jsme před válkou bydleli v Michalovcích, ze kterých jsme pak museli odejít, ukrývali jsme se v horách, na Slovensku. Maminka z bytu vzala vlastně jen oblečení a ty dvě sošky. Byly po její babičce, dostala je jako svatební dar, a tak je zabalila k šatstvu. Přebývali jsme u jednoho sedláka, ale když začaly razie, museli jsme pryč. Maminka mu nechala tyhle dvě sošky místo peněz.
Jak jste je získal zpátky?
Na konci války jsme se dostali do Terezína. Když válka skončila, maminka jela na Slovensko tomu sedlákovi poděkovat. A on jí řekl, že je pro ni schovával, je rád, že je naživu, a že jí je vrací. Takoví byli lidi.
Ačkoli je tenhle dům na velice rušné ulici, je ve vašem bytě absolutní klid…
Dokonce takový, že si občas musím pustit muziku. Ale když přijdou vnoučata, tak o žádném klidu nemůže být řeč. V tomto pří-
padě je to krásný neklid.
Nevadí vám třeba, že tu nemáte výhled na les, přírodu?
Já jsem odmalička městský člověk. K přírodě mám — jak bych to řekl? — spíše zprostředkovaný vztah. Nemusím být v ní, ale rád se do ní dívám. A protože jsem městský člověk… Víte, co dělám, když jedu na hory? Sednu si do kavárny a na tu přírodu se dívám z okna.
FOTO: OTO PAJER
|
