|
|
Často jste mimo domov. Stalo se vám někdy, že jste si řekl: „To jsem si ale vybral špatnou práci!“ Říkám si to pokaždé, když jdu na pódium a když třeba vím, že to bude přímý přenos do televize a je to k tomu moje osobní premiéra skladby. Někdy je to o nervy. Ne, že bych byl přímo trémista, ale příjemné pocity při tom zrovna nezažívám. Ale pak ten zážitek z živého hraní na pódiu je ohromný, a zvláště když se vše daří, je to pocit nepopsatelného štěstí.
Jakou měrou kultivuje hudba estetické cítění? Nevím. Jsou muzikanti, o kterých nemohu říct, že by byli mimořádně kultivovaní lidé. Tedy ani v kultuře bydlení. Což může být tím, že jsou v zajetí hudby a to ostatní vypouštějí… Může to být i tím. Ale zároveň jsem potkal mimořádně nadané jedince, kteří žili hudbou, a přesto jim vůbec nebylo jedno, jak bydlí. U vás mám pocit, že jste se svému bydlení hodně věnoval. Já se snažím všechno řešit s maximální intenzitou. Když jsem před pěti lety přestavoval rodičovský dům, měl jsem nastudovány všechny armatury, umyvadla, vany, sporáky, světla. Znal jsem výrobce, designéry, ceny. Prostě jsem to chtěl vyřešit od základu dobře, abych to nemusel za pár let předělávat. Samozřejmě moc mi pomohl tatínek architekt, i když to mezi námi semtam jiskřilo, ale to bylo k dobru věci. Ten smysl pro výtvarno je dán asi tím, že jsem právě z rodiny architekta-výtvarníka, nakonec mám v bytě hodně tátových obrazů. Odmala jsem vlastně byl veden k výtvarnu skoro víc než k muzice. A výtvarná výchova byla ve škole můj nejoblíbenější předmět, i když jsem byl vždycky mazal a žádná pečlivka. A jak jste se k hudbě dostal? Sestra hrála na klavír a jako se dřív chodilo do houslí, tak já chodil na violoncello. A musím říct, že jsem se do hudby od začátku zamiloval. Nikdo z rodiny ale nebyl profesionální hudebník, i když maminka byla výborná pianistka a tatínek byl taky hudebně nadaný. Jinak by mě asi těžko podporovali. Ale když jdu dále po předcích, prastrýc hrával na cello, prý krásně. Zdědil jsem po něm balík not valčíků a různých salonních kousků, které se tenkrát hrávaly v kinech. Nějak se musel tenkrát živit. Jinak v historii mých příbuzných byla harfenistka, sbormistr sboru Typografie, bratranec Rudy Linka je známý jazzový kytarista a celá rodina z maminčiny strany je velice muzikální, takže něco v genech tady asi bude.
A vy se hudbou živíte dobře? To je relativní: co je pro mne velice dostačující, pro jiného by bylo naprosto nouzové. Moje životní nároky nejsou zas tak velké. Žiju v podstatě v domě rodičů, což je klika, máme se ženou pro sebe jedno nepříliš rozměrné patro plus malé studio o podlaží níž. Je pro vás důležité mít svůj byt, nebo byste klidně nějakou dobu mohl žít po hotelích? Já tak tři měsíce z roku žiju po hotelích. Pokud jsem delší dobu doma, vadí mi, když musím do hotelu. Ale časem si zvyknu. Navíc je příjemné, že vám ustelou, rozestelou, uklidí, a když přijdete ke snídani, obskakují vás jako krále a ještě to třeba za vás platí pořadatel (bohužel ne vždy). Znáte ze své branže lidi, kteří nemají příliš velký vztah ke svému bytu? Znám jednoho kluka ze skvělého St. Lawrence kvarteta v Americe, který hodně cestoval a měl jenom svoji virtuální e-mailovou adresu, svoje věci měl u rodičů v Kanadě, kde byl tak týden v roce. Žil prostě jen po hotelích. Ale teď se oženil, takže je vše jinak. Ale já si nedovedu představit, že bych neměl nějakou základnu, navíc zdaleka tolik necestuji. Vzpomínáte si na nějaký otřesný případ nevkusně zařízeného bytu u vašeho kolegy? Mně ani nevadí, když má někdo takzvaně nevkusně zařízený byt. Je to věc názoru toho dotyčného člověka. Nakonec vkus je velice relativní pojem měnící se s dobou, geografickými podmínkami a já nevím s čím vším ještě. Spíše vnímám, jestli je v bytě přívětivo, láskyplně řekl bych, a taky čisto. Co mi vadí, jsou některé okázale zařízené byty a domy lidí, kteří mají pocit, že musejí ukazovat stav svého bankovního konta bombastickým zařízením svého domu, velikostí svého auta apod. A taky nemám rád nová satelitní městečka ‚a la Nebušice a podobně. Ke skromně a třeba i trochu nevkusně zařízeným bytům mám sympatie. Například mi ani moc nevadí paneláky. Jen kdyby se lidi trochu víc zajímali o prostředí, ve kterém žijí. Nejvíc mně vadí nepořádek na ulicích, což je vlastně problém celé východní Evropy. Když jsem tady měsíc, taky si zvyknu, ale třeba moje matka kvůli nepořádku na ulicích skoro ani nechodí do města. Trpí tím celý život, utrpení jí působí například cesta do práce. Na procházku ven ji téměř nedostanu. Ta se měla narodit ve Švýcarsku. V přírodě nepořádek naštěstí neexistuje, ta si s tím vždycky poradí, pokud jí to člověk nezkazí. Co pro vás znamená domov? Co je to domov? Třeba láska…? Přátelé? Kdybych byl sám, asi bych žádný domov neměl. Že bych se v Praze cítil doma? Asi ano. Ale domov mi vytváří hlavně moje žena, rodiče, kvetoucí kaktus…
A když v zahraničí myslíte na domov, co se vám vybavuje? Vždycky když jsem delší dobu pryč, vzpomínám na chalupu, kam jsem jezdíval jako dítě a kde jsem měl kontakt s přírodou. Město mi nakonec k srdci nějak obzvláště nepřirostlo, jakkoli je Praha architektonicky nádherná a jedinečná. Dbáte na to, aby vás v bytě nic nerušilo, aby vám symbolizoval klid, nebo si naopak přejete, aby vás jeho atmosféra nenechávala příliš klidným? Nemám rád agresivní byty, máte pravdu, spíše jsem se snažil o jakousi harmonii, vše je vyladěné do přírodních barev. Příroda je pro mě důležitá, proto ty prosklené výhledy do zahrad i spousta zeleně v bytě.
Vraťme se ještě k otázce, do jaké míry vás zkultivovala vážná hudba… Já si to sám asi neuvědomuji. Jen doufám, že to tak je. Ale je fakt, že necitlivý člověk s kamenným srdcem by toho jako muzikant moc lidem asi neřekl a pak by ho ani ta muzika neměla šanci kultivovat.
Muzikanti můžou být v některých situacích také podrážděnější… A depresivní… Z kultivace se může stát dekultivace až destrukce… Na co jste se při zařizování bytu nejvíc soustředil? Aby působil co nejprostorněji a byl hlavně světlý. Z koupelny je například v tomto bytě nejhezčí výhled na Prahu. Ale má to jeden zápor: v zimě tu není zrovna teplo, takže se musí přitápět. Naopak v létě se tady trochu smažíte. Jsou umělci, kteří své bydlení ani příliš nevnímají a rádi jeho zařízení nechávají na svých družkách… Moje paní se též na úpravách podílela, ale spíše šlo o dotváření. Jinak má podobný vkus a názor. Ale mě baví pracovat s interiérem: občas některé věci přehodím. Kdybyste nehrál na cello, byl byste architektem? Je to možné. Ale mě hraní strašně baví. Dokonce mě baví, i když si třeba někdy myslím, že ho nenávidím, jestli vám to dává smysl. Projel jsem spoustu zemí a poznal jsem spoustu mimořádných lidí. Hudba mi objevila i mou ženu. Čím je svět kolem vážné hudby specifický? Asi svým publikem, které je podobné na celém světě. Jsou to většinou starší lidi, od padesáti výš. K této hudbě si musíte cestu najít sami a je zajímavé, že si k ní nacházejí cestu lidé, kteří už začínají dohlížet konec života. Ale někdy to bývá taky trochu snobská společnost. Máte tu nějaký kousek, na který se rád díváte? Není to třeba ta část piana, která vám visí na zdi? To vyhazoval jeden houslař. Starou klávesnici z devatenáctého století. Zeptal jsem se ho, jestli by mi to nedal za láhev vína. Řekl: „Vem si to zadarmo.“ Nic jsem s tím neudělal a pověsil to tak, jak to bylo. Mám rád tyhle tátovy obrazy. Je s nimi taky spojeno moje dětství. Jinak můj nejoblíbenější nábytek je postel. Bez čeho by tenhle byt nemohl existovat? Bez mé ženy? To vypadá, jako byste ji bral jako kus nábytku… Jak už jsem řekl, domov je především srdečná atmosféra, proto jsem zmínil ženu… Lusknutím prstu můžete o všechno přijít, takže asi není dobré fixovat se na věci. Ale fakt je, že mám rád svoje cella, cédéčka a hi-fi soupravu. To jsou ty „desert island“ věci, ty, co si bereme na pustý ostrov… Kde se nejlépe koncentruje? Je to zvláštní, ale nejlépe se koncentruji v cizím prostředí. Tady doma vím, kde mám rozečtenou knihu, kde je cédéčko, které si chci poslechnout, stále mi někdo telefonuje, pořád jsou v počítači nějaké maily. Dobře se mi cvičí na chalupě, kde není telefon ani internet, jenom příroda kolem. Máte rád samotu? Nevadí mi v přírodě, vadí mi v cizím městě, což je asi normální. Nerad jím sám v cizí restauraci, což se bohužel na zájezdech často stává.
Když jste tedy sám, dbáte na kulturu stolování, nebo to občas šidíte? Já jím rád, moje žena miluje hezky naaranžované jídlo, taky výborně vaří, na kulturu stolování si potrpím, ale někdy to nevyjde. Na co si ještě potrpíte? Rád se dobře vyspím, ale někdy s tím mám problémy. Většinou když nejsem spokojený s koncertem, s natáčením, s průběhem dne. Blaze tomu, kdo je trvale šťastný, má pusu od ucha k uchu a sám se sebou je permanentně spokojený. Takovým lidem závidím.
Jiří Bárta – vstup na hudební scénu na přelomu 90. let – studia v Praze (Josef Chuchro, Mirko Škampa) a v Kolíně n. R. (Boris Pergamenščikov) – 1991 ceny: Europäische Förderpreis für Musik v Drážďanech a Rostropovich-Hammer Award v Los Angeles – spolupráce s předními českými a mezinárodními orchestry, dirigenty a komorními tělesy, pravidelná účast na předních festivalech – 1995 Zlatá Harmonie za nejlepší CD v kategorii komorní hudba – 2000 Cena Harmonie za nejlepší českou nahrávku roku – 2002 projekt Reflexe na festivalu Struny podzimu
text: Rostislav Sarvaš foto: Oto Pajer |
Sám bych asi žádný domov neměl
Rozhovor s violoncellistou Jiřím Bártou! Nečekal jsem oslňující byt, zvláště když adresa zněla – kdesi na Spořilově. Ale když jsem dorazil do vilové čtvrti, byt Jiřího Bárty mě mile překvapil. Skromný, přesto velkorysý a noblesní. Podobně na mě působil i jeho majitel: jeho projev na jevišti je svým způsobem plachý a zároveň neotřelý. Pochopil jsem, že nepřeháněl, když mi zdůrazňoval, že domov mu vytváří hlavně jeho žena (je z Turecka). Když jsem odcházel, kousek z té příjemné atmosféry jsem si chtě nechtě odnesl.
