|
|
Člověk, který bydlel v divadle, na nádraží na lavičce či v umělecké kolonii fotografů, malířů, básníků zvané Hangelberg, si domov opravdu zaslouží.
Vybavuje se vám ještě ten dům pojmenovaný po Leoši Hanzlovi? Ano, vzpomínám na rok 1966, kdy nevzhledným domem procházely samé slavné osobnosti (Hrabal, Fialka, Havel a další) a střechou zatékalo. Venku stála pumpa, suchý záchod a na zdech plíseň, i takový byl domov. Byl to osudový okamžik, ve kterém svou roli sehrál i Jan Libíček. Díky němu jsem poznal opravdu pravé umělecké „doupě“. Kolik adres jste při tak divokém uměleckém životě vystřídal? Bydlím už na dvanácté adrese a konečně cítím, že to je ten pravý domov, po kterém jsem celá léta toužil. Pohyboval jsem se po Starém Městě pražském a své chvíle věnoval i Podolí. Byl jsem takový tulák s velkým kufrem knih, talismanů a věciček poznávající kouzlo magické Prahy. Já si myslím, nebo to tak cítím, že my přivandrovalci máme pro Prahu větší slabost a cit a umíme ji objevovat mnohem víc než rodilí Pražané. Na cestách matičkou měst jsem přitahoval zajímavé lidi a drobnosti v podobě dárků jsem si jako v pohádce skládal do kufříku. Ten je dnes plný vzpomínek, které mají milionovou cenu. Dnes už ale nejste mim–tulák, užíváte si svého domova s manželkou Lucií a synem Maxem. Navíc ty vaše zamilované věci žijí s vámi. To ano, ale i my jsme také společně putovali, než jsme se usadili v našem hnízdečku. Moc nám pomohli rodiče mé ženy. S Lucií jsme bydlení na Pankráci po pěti letech opustili a přehoupli se přes druhý břeh Vltavy. Jsem rád, že jsem našel člověka s hlubokým smyslem pro domov. Po životních peripetiích jsem se konečně dočkal. V bytě s předzahrádkou bydlí vlastně tři generace a každý člen rodiny má své nároky, i ten malý jednoroční Maxík. Žena je o hodně mladší, ale věk pro nás není rozhodující, jsme tolerantní a malý Maxík mi dává šanci zapomenout na věk. Franćois Mitterand říkal: „Mládí, to je ten čas, kdy život je teprve před námi, nikdo z nás neví, kdy skončí.“ Pro mne jsou žena a syn obrovskou inspirací. Domov je přístav chránící před bouří, je to místo, kde se zrcadlí náš společný duch. Musím podotknout, že stejná práva mají naši přátelé — kocour, pes a zebřičky. Nesmíme zapomenout na ty vaše nádherné magické bytosti. Odkud jste si přivezl ty masky? Cestoval jsem hodně po světě a poznával kultury. Ty masky souvisejí s mou profesí. Když si představíte tvář mima, je také jakousi maskou, má pokaždé jiný výraz. Tradice masek je pro mne fascinující a symbolická. Jsem rád, že mi pantomima otevřela a stále otevírá svět, ve kterém slova nejsou důležitá. V kultovních předmětech — maskách z Tahiti, Mexika a dalších vzdálených míst — se skrývá koncentrované tajemství. Musím říct, že i mne fascinují. Je v nich obsaženo světlo, vůně místa a energie. Máte tady velmi zajímavé předměty, fetiše, knihy a fotografie. Byt má náladu a prostor pro fantazii. To jsou stopy čehosi důležitého, co jsem prožil. Musím prozradit, že si každý den píšu deník a mám už 4 500 stránek. Na stole je moje energie, můj život. Svým věrným přátelům jsem věnoval knihu Klaunovo pozdní blues. Knih máme hodně, vegetují i na policích v předsíni. Vy jste ten byt nesporně obohatil, ale jaké kouzlo mu dala vaše žena Lucie? Vdechla mu život, rozložila síly a oživila prostor květinami, dala mu tón. Vybrali jsme nábytek z přírodního dřeva, vyřadili vše z umělé hmoty. Každý z našeho rodinného spolku si do nového prostředí přinesl svou milovanou barvu. Já tíhnu k cihlově červené a Lucie k olivově zelené. Ta nemódnost bytu je velmi důležitá, má rys toho určitého venkovanství a vyjadřuje náš postoj. Nepodléháme trendům a přitom chceme bydlet pěkně a aktuálně. Postel pro člověka, který pracuje se svým tělem jako mim, je velmi důležitá. Jakou jste zvolil? Všechna putování, zájezdy a prosezené hodiny v autobuse na mne zanechaly stopu. Svému tělu jsem dopřál skvělou japonskou postel – futon. Nízká postel nemá žádné kování ani žádný hřebík a dá se složit. Matrace je tvrdá a z čistě přírodních materiálů a vláken. Pro páteř ideální. Mám ještě jeden zajímavý postřeh, Češi dávají přednost peří, zatímco v exotických zemích se polštáře plní přírodními semínky. Putování po vašem prozářeném bytečku je nekonečné tak jako vyprávění o všem, co tady máte rád, a tak bych se s dovolením rozloučila s přáním ještě jednou vidět to, co strážce mysterií ochraňuje s velkou láskou. Já, moje žena Lucie a syn Maxík máme rádi lidi se zajímavým duchem, a tak není vyloučeno, že u šálku dobrého čaje a vzpomínek na vzdálenou minulost se ještě setkáme.
Pane Borisi, ať se vám tady dobře žije.
Boris Hybner (nar. 5. 8. 1941 ve Vyškově) – Mim, herec, scenárista, docent na HAMU – 1964 – 1965 člen Pantomimy L. Fialky – 1965 – 1966 sólista Revue Alhambra – 1966 – 1968 sólista Laterny magiky – 1990 – zakladatel, autor a ředitel Studia Gag 1990 – cena – Bronzová růže z Montreaux za seriál Gagman – autor 12 celovečerních pantomim – autor 4 hudebních show
text: Lenka Kopecká foto: Oto Pajer |
Strážce mysterií
Při cestě mrazivou Prahou jsem si představovala, jakým gestem, pohybem mě Boris Hybner přivítá, a zároveň jsem si uvědomila, jak je nonverbální komunikace v lidském životě nesmírně důležitá. Už v samém počátku zrození přece vytváří kontakt mezi matkou a dítětem.Jak se asi žije mimovi a co je mu blízké či cizí? Najdeme společnou řeč, nebo budu muset přistoupit na hru beze slov? Otazníky zmizely v momentě, kdy mne přivítal ve své tradiční čepičce usměvavý, nestárnoucí klaun a řekl: „Vítejte v mém království, já jsem Boris.“
