Biozahrada návrat k přírodě

Biozahrada či ekozahrada je zahrada plná života, místo harmonizující s okolní přírodou, v němž je dosaženo rovnováhy přirozenou cestou, nikoli za pomoci chemie. Pro biozahradu platí pestrost v druhové skladbě (využívají se druhy již zapomenuté zeleniny a ovoce), snahou je vytvořit takové prostředí, které přiláká zvířecí obyvatele, nepostradatelné při ochraně rostlin před škůdci. Pro biozahradu je typické, že vše souvisí se vším. Dáme-li přírodě prostor, může nám být dobrým rádcem a pomocníkem. Biozahrádkář například zohledňuje fáze měsíce, jež mají vliv na bo­hatost úrody, setí i sklizeň.

Základem je půda

Nejdůležitějším a výchozím komponentem biozahrady je vyvážená a živá půda.Vyvážená půda je taková, kde je dostatek živin vázaných v humusojílovitém sorpčním komplexu tak, aby ne­byly vyplavovány, jako se tomu děje u průmyslových hnojiv nebo hnoje. Živá znamená plná užitečných mikroorganizmů. Abysme toho docílili, je třeba se postarat o dostatečný přísun organické hmoty, například kompostu nebo zeleného hnojení.

Při kompostování dbáme na to, aby byl kompost dostatečně vlhký, vlhčíme vodou, mo­čůvkou, kejdou, bylinným zákvasem, a naopak ve vlhčích oblastech kompost přikryjeme před deštěm. Nezapome-neme ho čas od času promísit, aby se provzdušnily i spodní vrstvy, urychluje to zrání kompostu. Přidáním malého množ­ství zeminy (kolem 10 %) urychlíme proces kompostování, přidáním váp­na snížíme kyselost a jíl obohatí sorpční komplex a zlepší vododržnost. Suroviny vhodné pro kompostování jsou: bramborová nať, drn, hnůj, hobliny a piliny, kávová sedlina, kůra, listí, nepotištěný papír a lepenka, plevel před vykvetením, popel, dřevo, tráva, sláma, drcené větvičky. Kompostem můžeme hnojit po celý rok.

Zelené hnojení

Zeleným hnojením chráníme půdu před vysycháním, kořeny ji prokypřují a po zaorání do ní vracíme drahocenné živiny. Jako zelené hnojení využíváme hlavně rostliny z čeledi vikvovitých, na jejichž kořenech žijí v symbióze hlízkové bakterie, které vážou dusík do půdy: lupinu, bob polní, vikev, pelušku, jetele. Z čeledi brukvovitých využijeme hořčici, ředkev olejnou, ozimou řepku, z obilnin ozimé žito, oves, z ostatních slunečnici, měsíček, afrikán, svazenku a pohanku. Z hlediska následnosti plodin po sobě nepěstujeme řepku a hořčici po košťálovinách, pelušku, bob a jetel po fazolích, hrachu, případně jiných luštěninách.

      

Zpracování půdy

Při správném zpracovávání půdy dbáme na její konkrétní typ, podle toho pak volíme vhodnou techniku. Na leh-čích půdách není nutné zpracovávat půdu na podzim do hloubky, protože vynášení hlubších půdních vrstev na povrch nesvědčí půdním mikroorganizmům. Půdu stačí jen prokypřit rycími vidlemi, vidle zapíchneme do pů-dy a po­hybujeme s nimi střídavě od sebe a k sobě, tím přerušíme půdní kapiláry a zabráníme vysychání svrchní vrstvy půdy. Na jaře stačí záhon prohrábnou železnými hráběmi, aby se rozdrobily hroudy, a je připraven k setí.

SMÍŠENÁ KULTURA

Střídají-li se dva a více druhů rostlin na jednom záhoně, buď plošně rozprostřeny, ane­bo po řádcích, říkáme takovému uspořádání smíšená kultura. Takovýto záhonek je mnohem odolnější před chorobami a škůdci. Některé rostliny fungují jako tzv. přirozené odpuzovače, například celer mezi košťálovinami odpuzuje běláska nebo křen ve­dle brambor odpuzuje mandelinku, le­vandule platí na mšice a mravence, měsíček mezi bramborami odpuzuje háďátka.

Osevní plán

Rozmanitostí plodin zabráníme jednostrannému vyčerpání půdy a zároveň provádíme prevenci proti šíření chorob a škůdců. K tvorbě osevního postupu je potřeba přistupovat velmi svědomitě, je třeba se seznámit s nároky jednotlivých čeledí na výživu, znát jejich škůdce a choroby, pouze tak můžeme sestavit fungující osevní plán. Příbuzné rostliny sázíme po sobě až po 3–4 letech, v půdě do té doby můžou přežít zárodky chorob a škůdců, příbuzné druhy také čerpají z půdy podobné živiny a způsobují tak jejich dlouhodobý nedostatek – vyčerpání půdy. Obecně platí, že po vyhnojení půdy volíme druhy náročné na přísun lehce dosažitelných živin, například rajčata, okurky, košťáloviny, tzv. rostliny první trati, po nich následují rostliny druhé trati, jako je třeba salát, kedluben, cibule, rostliny třetí trati jsou například hrách, fazole, bob zahradní, které naopak půdu obohatí o dusík.

        

KOMPOSTUJEME HNŮJ

Hnůj není vhodný pro přímé hnojení, protože se živiny v něm obsažené snadno vyplavují. Lépe ho přidat do kompostu, a to v poměru 5 : 1 k zemině.

Nastýlka

Kvalita půdy vystavené povětrnostním vlivům klesá, vlivem působení slunce, větru a mrazu se vysušuje, vlivem deště se půda odplavuje. Proto je lepší udržovat na půdě přirozený kryt. Nastýlka také zabraňuje růstu plevele a ovlivňuje pozitivně mrazuvzdornost. Používá se nastýlka, nebo již zmiňované zelené hnojení, fólie či textilie. Nastýlku klademe ve slabé vrstvě po zasetí nebo před výsadbou rostlin na zkypřené záhony. Používá se nejčastěji tráva, kůra, listí nejlépe ještě smíchané s hlínou a kompostem, nebo sláma. Nastýláme k plodové zelenině, ja­ko jsou rajčata, okurky, paprika, zde na­stýlka pomáhá zabránit hnilobám zrajících plodů, ke košťálovinám, jako je například zelí, kapusta, květák, kedluben, ale i k bramborám, jahodám a reveni.

Zvířátka jsou pro biozahradu velmi dů­ležitá, pokusme se je na ni přilákat. Každá suchá zídka je domovem mnoha druhů užitečných zvířat – včel, čmeláků, ještěrek, tůňka poslouží jako domov užovkám a žábám, trnitý keř zase zabydlí hmyzožraví ptáci. I pouhá hromada větví a listí láká návštěvníky, takový ježek či slepýš se tam jistě rád zastaví.

          

Ochrana rostlin

Pro biozahrádkáře je nejdůležitější och­ranou rostlin prevence. Výskyt chorob a škůdců může totiž ukazovat na pěstitelské chyby. Například při přílišném přemokření půdy dochází k výskytu houbových chorob, při přehnojení du­síkem se objevují hojně různí škůdci, housenky, brouci a podobně. Prevencí rozumíme tedy správnou péči o půdu, střídání plodin, okopávání.

        

Objeví-li se přesto nějaký ten škůdce či choroba, biozahrádkář si s ní hravě poradí. Po­mocníkem nám mohou být různé přírodní odvary, nebo prostředky biologické ochrany, na našem trhu dobře dostupné. Odvar či výluh připravujeme z rozličných druhů rostlin, například na pochmournatku mrkvovou platí česnekový zákvas, kopřiva chrání před mšicemi, stejně tak kapraď samec, proti houbovým chorobám je cibule. Prostředky biologické ochrany rozumíme různé lepové desky, feromonové lapače, pachové plašiče, ale i dravé roztoče, některé zástupce blanokřídlých, nebo různé mikrobiální přípravky. Před jejich použitím se vyplatí poradit se s odbornou literaturou nebo odborníky ve specializovaných prodejnách.

ZAPOMENUTÁ ZELENINA

Zkuste si vypěstovat třeba topinambur. Jeho hlízy jsou jedlé, žluté květy lákají včely a robustní rostlina působí jako větrolam a zastiňuje, také vhodně maskuje nevzhledná místa na zahradě. Nebo le­bedu zahradní, jejíž červená forma ozdobí každý záhon a mladé listy se používají podobně jako špenát. Chutná-li vám petržel, vyzkoušejte kerblík.

Zelenina

Druh a odrůdu zeleniny vždy přizpůsobujeme klimatu daného regionu, tím zabráníme ztrátám na úrodě. Hledáme ty odrůdy, jež v kraji takřka zdomácněly, ty jsou přizpůsobené místním podmínkám nejlépe. Jsou to odrůdy starší, s niž­šími výnosy, ale odolnější a lépe skladovatelné. Dnes existuje skupina lidí, kteří se přímo věnují pěstování starých odrůd, aby udržovali klíčivost jejich semen a ne­zanikla tak rozmanitost kultivarů. Kromě klasických odrůd se biozahrádkář má snažit obohatit svou zahradu o některé méně známé druhy. Jednak obohatí náš jídelníček a také přilákají třeba včely, výrazně například brutnák lékařský.