Kamenné cesty

Plánujeme-li zpevnění nějaké plochy u domu, musíme zvážit několik otázek. Především si vzpomeneme na něco, co jsme už někde viděli a líbilo se nám to. Pak začneme počítat, kolik by to stálo, a nakonec se stejně musíme domluvit s ostatními členy rodiny, což má tu nevýhodu, že má každý jiný názor.

Dnes jsou v oblibě nejrůznější betonové výrobky, které jsou přitažlivé spíše svou cenou nežli krásou. Kdo chce totiž vsadit na kvalitu a tak říkajíc nepomíjivou hodnotu, musí stejně jako před tisíciletími sáhnout po přírodním kameni. Vedle něho vypadá beton, jako bychom srovnávali originální umělecký předmět s jeho nepříliš podařenou kopií. Kámen vždy byl a zůstane klasika, která si na nic nehraje.

Z ekologického pohledu nemusíme mít také žádné špatné svědomí, kámen se sice z přírody nenávratně odebere, ale pro beton těžíme nejen horninu, ale i písek. Navíc je výroba cementu energeticky mnohem náročnější. Kámen lze velmi dobře znovu a znovu používat, je-li inteligentně položen.

Častým argumentem je cena kamene, která může být v porovnání s betonem i několikanásobná. Kdo je však trochu podnikavý a zastaví se v lomech ve svém okolí na kus řeči s vedoucím, často zjistí, že se tu najdou neuvěřitelné „poklady“ doslova za hubičku. Já sám s tím mám ty nejlepší zkušenosti. Vždy však musíme počítat s cenou za dovoz, řidiči si účtují 20–30 Kč za kilometr.

Jaký kámen si vybrat

Další důležitou otázkou bude, jaký druh kamene zvolit. Z praxe jasně vyplývá, že chceme-li mít na léta klid, zvolíme raději tvrdší druhy. Měkké horniny, jako je například pískovec, mohou být za určitých okolností rizikové. S kamenem je to jako s keramikou, musí mít co nejmenší nasáklivost. To se pak nejlépe pozná po zimě, kdy je takový materiál odprýskaný a popraskaný. Mezi tvrdé a kvalitní druhy patří žula, různé ruly, porfyr, čedič, rohovec, tefrit, některé vápence, andezit a podobně.

Dlažba z přírodního kamene má většinou jednu ze dvou podob: jsou to kamenné kostky nebo desky. Kostky se vyrábějí štípáním nebo řezáním v normovaných velikostech 5 x 5 x 5 cm, 8 x 8 x 8 cm, 10 x 10 x 10 cm a 15 x 15 x 15 cm s určitou tolerancí. Desky vznikají přirozeně nebo se řežou v sílách do 10 cm. Velikost a tvar jsou pak odvislé od toho, zda se dále upravují a formátují do pravidelných obdélníků a čtverců, nebo naopak ponechají v přirozené polygonální podobě. Při volbě druhu a velikosti kamene bude hrát velmi důležitou roli i účel, pro který chceme plochu dláždit. Hlavním hlediskem je přitom zatížení. V podmínkách rodinných domů vystačíme většinou se dvěma kategoriemi: pro pěší provoz a pro osobní vozidlo.

Kostka, nebo deska?

Pro chůzi vystačíme s kostkami velikosti 5–10 cm, u desek pak se sílou 3–5 cm. Plocha před garáží pro osobní vůz nepotřebuje více nežli kostku 10 cm s patřičně kvalitním podložím. Kostky mají tu skvělou vlastnost, že se o sebe vzájemně „šprajcnou“, a tím vykazují mimořádnou pevnost i tehdy, jsou-li vydlážděny pouze do písku. Dalšího zpevnění dosáhneme tím, že do písku přidáme suchý cement v poměru 1:6. Tuto směs dáme pod i mezi kostky a nakonec zalijeme vodou, aby se plocha umyla a směs se splavila do spár.

U desek je to složitější, záleží na tom, do čeho jsou položeny. Klademe-li je pouze do písku (raději opět s příměsí cementu), jsou vhodné pouze pro pěší provoz. Schopnost desek vzájemně se opírat jedna o druhou je malá nebo žádná, a proto nejsou v písku tak stabilní. Při větším zatížení je nejvhodnější metodou kladení do malty (nikoliv betonu!). Vápenná malta (1:8 – 1:6) s trochou cementu je totiž elastická a pro vodu propustná. Navíc se v případě potřeby dá z kamenů mnohem lépe odstranit. Spáry můžeme zasypat drtí, pískem nebo i zeminou a osadit nízkými rostlinami, což vypadá mnohem lépe nežli vyspárování betonem a podobně.

Kromě kostek a desek existují samozřejmě ještě i další tvary kamenů, jako byly dříve „kočičí hlavy“, a nejrůznější více méně nepravidelné formáty. Ty se však dnes vyskytují zřídka.

Podkladové vrstvy

Pro budoucí dlouhověkost je rozhodující i dodržení technologie podkladových vrstev. Nejspodnější vrstva se nazývá protimrazová a zabraňuje tomu, aby se při nízkých teplotách plocha nadouvala a hýbala. Je tvořena upěchovaným štěrkem 32–63 až makadamem 63–125 s malým podílem jemných částí, které by jímaly a zadržovaly vodu. Podle zatížení je vrstva silná 10–20 cm a musí být součástí každé podobné konstrukce bez ohledu na to, čím je nakonec vydlážděna. Další vrstvy se pak liší podle zatížení a použitého materiálu dlažby, jak je dobře patrné z obrázků.

Kamenná dlažba neztratila až do dnešních dnů nic ze svých vynikajících vlastností. Právě naopak, vedle průmyslově vyráběných betonových povrchů, které jsou všude stejně sterilní, neosobní a často nevkusné, si zachovává svou přirozenou originalitu, krásu a výjimečnost.

Co se myslí termínem Štěrk?

Je to lomová (nikoliv říční) drť /štěrk /makadam, které vznikají drcením tvrdých hornin. Takový materiál má ostré hrany, kterými se jednotlivé částice při válcování nebo vibrování do sebe zaklesnou a dále nepohnou. Naopak říční štěrk má hrany obroušené a kulaté, a tím podstatně horší schopnost utužení. Lomový štěrk nesmí mít jen jednu frakci, ale má být složen z mnoha velikostí – menší kousky vyplní škvíry mezi většími a dále zvětší pevnost. Proto je označení například 16–32, což znamená, že jsou tu obsaženy částice od velikosti 16 mm až do 32 mm.

V praxi rozlišujeme tyto frakce:

Drť: 0–2, 2–5, 0–4, 4–8, 8–16, 16–22

Miništěrk: 16–32

Štěrk: 32–63

Makadam: 63–125

Kontakty:

Lom Bělice (podkladové vrstvy),

tel: 317 791 171;

KH STONE s. r. o. (dlažba),

Prodej stavebního a solitérního kamene, jezírka,

Kouřimská ul., Kutná Hora 284 01,

tel.: 606 181 198, fax: 466 985 764,